Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image004

O předcích

 

 zemského a říšského mladočeského poslance JUDr. Eduarda Brzoráda.

 

Děje rodů von Herites, von Krziwanek, Delorme a Brzorád.

 

 

 

Od roku 2002 sepisuje Jan Steinbauer.

 

E-mail pro Vaše komentáře a doplnění:

Opredcich@seznam.cz

 

 

 

Familie von Krziwanek

 

 

 

 

 

Familie von Krziwanek

Úvod

Původ Kržiwánků, panstvo na Věži

Václav Seegenschmied (1723- asi 1789) a původ jeho majetku

P. Josef rytíř Lodgman z Auen (1742-1813)

Jan Ludwig Krziwanek (1795-1861) JUDr.

Jak Dr. Jan Ludvík Křivánek roku 1827 založil sklárnu Janštejn.

Eduard Ernest Edler von Krziwanek (1799-1876), pán na Věži, říšský a zemský poslanec

Křestní úbor – Taufzeug a Modrá Pamětní Kniha

Havlíčkova divadelní společnost

Slavomilův článek o průmyslové škole ve Věži v Květech z roku 1845

Události roku 1848

Marie von Krziwanek (1834-1898) a  JUDr. Eduard Brzorád (1820-1898).

Olejárna a Krziwankovi v Brixenu

Nobilitace

Ernestine roz. von Krziwanek (1840-1877) a Karl Freiherr von Kutschera (1836-1890)

Eduard Carl Edler von Krziwanek Jr. (1844-1896), pán na Věži

Hermine roz. von Krziwanek (1839-1908) a  Julius Příborský (1824-1905)

Familie Prziborski

Familie Komers

Anton Emanuel Ritter von Kommers (1814-1893)

Julius Prziborski (1824-1905)

Emanuel Prziborski (1859-1921), vrchní finanční rada

Ella roz. Prziborski (1863-1936) a rytmistr Karl Hánl Edler von Kirchtreu (1848-1897).

Anselma roz. Prziborski (1863-1934) a JUDr. Franz Ritter von Komers (1848-1935)

JUDr. Leo Prziborski-Voith-Herites (1867-1940),

Familie Porak de Varna

Kurt Leo Julius Prziborski Voith Herites (1902-1943),

 

 

 

Hlavní strana

 

Familie von Krziwanek

Familie von Herites  1

Familie Delorme

Familie Brzorád

 

Rodokmeny

Seznam obrázků

Jmenný rejstřík

Dodatky

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: dělítko

 

 

Úvod[1]

Hned na tomto místě bude užitečné upozornit na různost zápisu jména Křivánek. Hojnost variant, se kterou musíme počítat při studiu pramenů, byla totiž v následujím textu také kvůli citacím ponechána. Pro stejné jméno tak uvádíme i podobu Skřivánek, Skřiwánek, Krivanek, Kržiwanek, Krziwanek, Křiwánek a podobně.

V rámci seznámení s prostým původem věžských Krziwánků se budeme podrobněji zabývat rodinou Bernardova tchána Václava Seegenschmieda, který jako úspěšný obchodník a soukeník z Velkého Meziříčí panství se zámkem ve Věži pro svou dceru zakoupil. Dále si všímáme kmotrů Bernardových dětí jako např. barona Josefa Langera z Langendorfu, či působení potomka starého irského rodu, kanovníka P. Josefa rytíře Lodgmana von Auen, který jako finančně nezávislý bývalý jezuita pobýval v letech 1780 - 1793 ve věžském zámku.

Z Bernardových dětí zmiňujeme šířeji JUDr. Jana Krziwanka, který roku 1827 založil sklárnu Janštejn. Pak se již zaměříme na jeho bratra, významného zemědělce (jeho panství vynikalo nejen v chovu prasat, či progresivních metodách hnojení, ale bylo zde i testováno vaření piva v parních kotlích lihovaru), poslance zemského sněmu i říšské rady a obránce německého živlu Eduarda von Krziwanek. Svou pozornost věnujeme i jeho manželce „horlivé vlastenečce“ Carolině rozené baronce von Herites, jejímu památníku, křestnímu oblečku a vztahu k její přítelkyni a později příbuzné hraběnce Pachtové.

Díky nalezeným rodinným albům je text ilustrován řadou fotografií, ale i kreseb od Viléma Richlého z Květinova. Zároveň si všímáme dění na věžském panství a to zejména kolem roku 1848, kdy se Eduard pro podporu všeněmeckého sněmu dostane do popředí politických událostí a tak se o něm dočteme i v novinových článcích z pera Havlíčka Borovského – zmiňuje ho jako frankfurtomana, či mezi pro německý tricolor hořící pány, nebo J. K. Tyla, který  ho řadí mezi odrodilce z wyššího stavu a jiné podobné ptáčky.

 Dočítáme se i o tom Havlíček u Krziwanků na Věži navštěvoval maškarní plesy, či jak ještě ve 40. letech hrával německy divadlo. Dále jsou uvedeny úryvky z Havlíčkovy korespondence, i o tom jak z Brixenu prožíval provoz olejárny - společného podniku Eduarda Krziwanka a Havlíčkova bratra Františka, který si Krziwanka velmi cenil. Zde dojde i k popisu brixenského setkání s Krziwankovými, ze kterého je zřejmý i Havlíčkův respekt a radost ze setkání z vzácné navštěvy.

Spolu s příslušným ohlášením ve Wiener Zeitung je uvedeno i znění ztracené nobilitační listiny šlechtice Krziwanka. Příběh neukončíme úmrtím jediného, bezdětného syna, ale dočteme se i o rodinách dcer. Jedna se provdala za barona Kutscheru, druhá sňatkem spojila tento příběh s kariérou hospodářských radů a významných národohospodářů Antona Emanuela rytíře z Komersů a Julia Příborského. Právě v této a následující generaci se znovu dotkneme otázky národní identity loajálních rakouských občanů. Například lanškrounská epizoda je kvůli úloze vnučky Eduarda Krziwanka Anselmy von Komers, která zde vyhodí předního poslance všeněmecké strany co výtržníka z bytu komisařství na chodbu, pozoruhodná. Její dvojče Ella přivede řeč k rodu šlechticů Hánl von Kirchtreu. Příběh je ukončen u rodiny jejich bratra Lea, který adopcí přijme jméno Voith-Herites. Díky jeho tchánu, zámožnému a význačnému podnikateli a poslanci Viktoru Porák de Varna se seznámíme i s kauzou renobilitačních procesů, která mohla mít vliv na poslední přenesení šlechtického titulu.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: dělítko

Původ Kržiwánků, panstvo na Věži

Většinu této kapitoly budeme věnovat postavě Eduarda Krziwanka a jeho potomstvu, řekněme si však nejprve kdo a jak přišel k věžskému panství, kam si Eduard nevěstu Caroline ze Stránova později přivedl. Začít můžeme u nám zatím prvního známého Kržiwánka a tím byl Tomáš s manželkou Annou. Žili ve Velkém Meziříčí a tam se jim také roku 1749 narodil Jan Nepomuk Krziwanek. Těžko nezmínit možnost, že se jednalo o pozdějšího Johanna Nepomuka Krziwanka (*5.5.1749, †19.4.1828 Wostopitz,) doktora práv a filozofie, zemského advokáta, dost možná totožného s brněnským advokátem Janem Křivánkem členem tajné svobodomyslné společnosti iluminátů[2], který působil v rámci významné brněnské zednářské lóže "Zu wahren vereinigten Freunden“ pod jménem Attilius Claudius[3]). Nás zde však zajímá syn Bernard Jan Nepomuk Kržiwanek, narozený roku 1763 také ve Velkém Meziříčí. Ten se totiž ve Velkém Meziříčí roku 1785 žení coby obchodník s patnáctiletou Marianou - Marií Annou (1771-1842), dcerou místního měšťana a kupce Václava Seegenschmieda. Bernard své druhé křestní jméno Jan ve svatebním zápise vypustí a až bude křtít syna Eduarda, bude již Bernard Laurenz – Vavřinec, a s touto variantou se budeme nadále setkávat.

Václav Seegenschmied byl zřetelně velmi zámožný, protože roku 1787 zakoupil[4] panství se zámkem u Německého, dnes Havlíčkova Brodu. Statek o 870 hektarech koupil od rytíře Degena, před kterým zde baron Moser přišel dolováním stříbra o celé své jmění a to za 65.000 zlatých.[5]

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: výřez pro web

 

Obrázek 1 Zámek Věž od návsi 2004

 

Dodatek: Asi nejhezčí fotografie zámku Věž obsahují internetové stránky blogu Petra Pechače. Vřele tedy doporučuji návštěvu stránky:

http://pechacpetr.blog.cz/0805/zamek-ve-vezi

  

Balkon ze zahrady 2004

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image001

Václav Seegenschmied (1723- asi 1789) a původ jeho majetku

K postavě kupce věžského panství, velkomeziříčského soukeníka, Václava Segenschmieda (1723 - před 1789) a jeho rodu nalezneme řadu informací v práci Dr. Marie Ripperové.[6]  

O prvních generacích Seegenschmiedů ve Velkém Meziříčí se dočítáme: „O co nehybnější byla navenek struktura zdejších cechů, o to dynamičtější změny probíhaly mezi generacemi měšťanů, kteří se řemeslem živili. Příkladem těchto změn se stal rozvětvený rod Segenschmiedů, jehož příslušníci se ve městě usadili na konci 16. století jako prosperující kosaři, do poloviny 17. století své původní řemeslo zcela opustili a po generačním pokusu s koželužstvím trvale zakotvili a zbohatli v řadách místních punčochářů.“[7]

Prvním Seegenschmiedem, který ve Velkém Meziříčí v 17. století proslul – byť nechvalně – byl Jan: „…Kromě městských rychtářů při udržování veřejného pořádku nadále spolupracovaly také řemeslnické cechy. … ve snaze o zachování pověsti svých „poctivých řemesel.“  Pozornost cechů se obracela zejména k tovaryšům, ale i k problémovým mistrům. Za všechny připomeňme alespoň meziříčského punčocháře Jana Segeneschmieda, potrestaného cechem profesně i finančně za  rozchod s manželkou.“[8]

 

Dále již můžeme souvisle čerpat z velmi precizní práce Dr. Marie Ripperové, jejíž článek Textilní výroba ve Velkém Meziříčí v 18. století v Časopise Matice moravské[9] poskytl zevrubné informace o původu peněz pozdějšího majitele věžského panství Václava Seegenschmieda (1723-1789):

„Ve druhé polovině 18. století se mezi velkomeziříčskými soukeníky projevuje výrazný nedostatek kapitálu, proto se dále rozšířil nákladnický systém. Vedle Židů připomínaných roku 1746 začali nyní už i bohatí soukeničtí mistři nakupovat větší množství vlny, než mohli sami zpracovat, a dávali ji zpracovat chudým spolumistrům, kteří by si jinak vinu nemohli zakoupit. Hotová sukna si opět tito nákladníci odebrali, přičemž zaplatili pouze práci. Vedle pletařského mistra a obchodníka Václava Segenschmida, který pro své dodávky armádě potřeboval sukno, proto zakládal i soukenické mistry, existovali ve Velkém Meziříčí dva další nákladníci: dlouholetý cechmistr soukenického cechu František Kallab a soukenický mistr Jiří Eichler. (str. 120)

        Mezi punčochářské mistry patřil také Václav Segenschmid.[10] Narodil se 28. 9. 1723 jako předposlední z pěti dětí svého otce Dominika Segenschmidta (1687-1752)[11] a matky Marie.[12] Většina jeho sourozenců včetně dvou bratří však v mládí zemřela.[13] Václav se tedy stal dědicem svého otce punčocháře.

         Za války Marie Terezie s Pruskem v letech 1740-42 dodával pletené, zboží pro císařské vojsko. Ze zisku si v roce 1744 koupil dům v Radnické ulici." Dne 25. 11. 1742 se oženil s Annou Žamberskou. Roku 1754 vlastnil Václav Segenschmid dva domy, jeden ve městě a druhý na předměstí. Následujícího roku 1755 uvádí se již jako majitel tří domů. V lednu roku 1755 koupil totiž druhý dům v Radnické ulici, tehdejším obchodním centru města.

         Po vzoru svého otce vyučil se Václav punčochářem, řemeslo však neprovozoval. Někdy v roce 1760, ne-li dříve, žádal o oprávnění k obchodu. Protože měl v úmyslu rozšířit své podnikání, žádal v roce 1760, aby mohl ke své kramářské živnosti připojit živnost pletařskou, v níž je vyučen. Lokální živnostenský představený podal zprávu, že Václav Segenschmid obchoduje s krátkým zbožím, pletařskou živnost sám neprovozuje, ale mnohokrát založil chudé mistry vlnou a penězi, pak od nich odkoupil hotové punčochy a prodával je v drobném. Protože jeho pletařská živnost a s tím spojený obchod a obrat je ostatním spolumistrům více k užitku než ke škodě, uznávají tito, že má Segenschmid provozovat pletařskou živnost. Přestože nebylo obvyklé, aby někdo provozoval dvě živnosti současně, Segenschmid oprávnění obdržel. Pravděpodobně už před úředním potvrzením věnoval se nákladnické činnosti. Byl velmi podnikavý, „zakládal vlnou i penězi" nejen punčocháře, ale i soukeníky, kteří pro něho pracovali. Snad ho k podnikání nutila i starost o jeho početnou rodinu.[14]

        S manželkou Annou měl Václav Segenschmid celkem 12 dětí: Josefa (nar. 23. 2. 1744), Václav (nar. 9. 1. 1745), Ignác (nar. .31. 7. 1746, zemř. 23. 6. 1747), Anna (nar. 3. 5. 1748), Josef (nar. 6. 2. 1750, zemř. 13. 9. 1750), dvojčata Jan a Mariana (nar. 16. 6. 1751, zemř. 22. 4. 1755 a 20. 10. 1754), Filip (nar. 27. 3. 1753, zemř. 23. 6. 1753), Rosalie (nar. 30. 7. 1754), František Josef (nar. 19. 9. 1756, zemř. 27. 12. 1757), Jiří (nar. 24. 4. 1758), Eva (nar. 14. 12. 1759, zemř. 12. 2. 1762). Segenschmidova manželka Anna zemřela 8. 10. 1782 ve věku 45 let. Brzy se zřejmě znovu oženil, protože od roku 1764 měl dalších devět dětí s Josefou, o níž však nevíme nic bližšího. Sňatek v meziříčské matrice oddaných zapsán není, nebyla tedy patrně zdejší. Děti Václava Segenschmida s Josefou: Kateřina (nar. 24. 11. 1764), Josef Valentin (nar. 13. 2. 1766, zemř. 19. 4. 1774), Jan Křtitel (nar 22. 6. 1767), Dominik (nar. 16. 4. 1769), Mariana (nar. 8. 9. 1771) oo Bernard Krziwanek, Anna (nar. 14. 7. 1773, zemiř. 30. 4. 1774), Josefa Vincentia (nar. 31. 3. 1775), Anna Magdalena (nar. 27. 6. 1777), Josef Martin Jiří (nar. 9. 11. 1779) – jeho portrét je na straně 200 knihy Hodeček, Dalibor a kol. Velké Meziříčí v zrcadle dějin.[15]

        Ještě v roce 1760 žádal Václav Segenschmid, obchodník sukny, o pas na 200 centnýrů uherské viny. Žádost má datum 6. 10. 1760 a svoji žádost zdůvodňuje tím, že zakládá velkomeziřičské i měřínské soukeníky vlnou a penězi, místo toho přijímá od nich sukno, které dodává do c. k. obchodu ve Vídni. Přiloženo je rovněž potvrzení velkomeziříčských a měřínských soukeníků. Nevíme, jestli žádaný volný pas obdržel. Roku 1762 žádal Václav Seegenschmid, velkomeziříčský pletař a obchodník se sukny, o nový volný pas na 300 centnýřů uherské vlny. Žádost s datem 6. 1. 1762 sděluje, že přes c. k. vídeňský vojenský monturní sklad zásobuje c. k. regimenty suknem a punčochami. Pro výrobu potřebného množství musí zásobit 24 pletařských mistrů vinou, proto jí potřebuje 300 centnýřů.

        Zpráva lokálního živnostenského představeného Tomáše Žamberského z 6. 2. 1762 potvrzuje, že Segenschmid dodává do c. k. skladu ve Vídni sukno i punčochy, kterými jsou pak zásobovány některé regimenty. Zmínění 24 mistři, které Segenschmid zakládá, mohou zpracovat mnohem více, takže těch 300 centnýřů není žádné nadměrné množství. Jiného názoru byl jihlavský krajský subaltern Gottfried Schöpss. Ten spočítal, že z 300 centnýřů vlny se vyrobí 30 000 párů vojenských punčoch. Ve Velkém Meziříčí stojí jeden centnýř vlny 34 zlatých, za čistou vinu zaplatí tedy Segenschmid 10 200 zlatých. Když za jeden pár zaplatí pletaři 5 krejcarů, je to za 30 000 párů 2500 zlatých. Dohromady 12 700 zlatých, které Segenschmid vcelku určitě ne-bude schopen mít. Proto doporučuje dát mu pas jen na 100 centnýřů, z nichž může vyrobit 10 000 párů punčoch a to téměř pěti regimentům může posloužit. Reprezentace a komora doporučila udělit pas na 150 centnýřů uherské viny s dodatkem, že moravská vlna je na výrobu punčoch také vhodná. Opět nevíme na kolik centnýřů vlny nakonec Segenschmid obdržel pas. Od meziříčských soukeníků v tomto roce koupil Segenschmid 200 kusů obyčejného monturního sukna 18 loktů dlouhého a 11/2 lokte širokého.

         Dne 21. 12. 1764 žádal Václav Segenschmid opět o volný pas, tentokrát již na 600 centnýřů uherské viny. Brzy má dodat pro čtyři c. k, regimenty sukna různých druhů, klobouky a punčochy. Zdejší soukeníci a punčocháři pro něho vyrobí takové zboží jako v jiných místech, ale potřebuje k tomu nejméně 600 centnýřů uherské viny. Proto žádal o udělení pasu na zmíněných 600 centnýřů uherské viny. Ani u této žádosti neznáme výsledek.

V roce 1767 vyrobili měřínští soukeníci Václavu Segenschmidovi z jeho vlastní viny 18 kusů širokých suken a 50 kusů podšívkového boye.[16] Ve zmíněném roce dosáhl Segenschmid vítězství nad konkurenty — židovskými obchodníky, kteří nedovoleně měli v nájmu obchody kolem něho v Radnické ulici. Po několikaletých soudních sporech museli krámy opustit.

Slibně se rozvíjející podnikání Václava Segenschmida bylo v dalších letech zřejmě omezeno. Alespoň již o něm nemáme další zprávy z materiálů komerčního konsesu. Vedl soudní pře s punčochářským cechem, s městskou radou, syndikem Zálejským, s vrchním v zámku Františkem Králem a s krajským hejtmanem baronem Baltazarem Klementem von Bossi. Teprve krátce před smrtí zvítězil. Rovněž jeho syn Václav narozený roku 1745 získal roku 1766 oprávnění k obchodu. Také on měl početnou rodinu.[17] Oba dva jsou v matrikách nazýváni „měšťan", „obchodník", „punčochář". Z toho by se dalo usuzovat, že dále provozovali přinejmenším obchod, ne-li nákladnickou činnost. Tuto doměnku však nemáme ničím podloženou, protože písemnosti magistrátu z této doby se nedochovaly.

 

Václav Segenschmid zemřel zřejmě v průběhu roku 1789.[18] Záznam úmrtí Václava Segenschmida st. ani ml. v matrice není, přestože byla sledována až do roku 1830.[19] (str. 121-123)

 

Pomineme-li řemeslníky, kteří pracovali pouze pro omezený okruh zájemců, ,pracovali ve městě pro širší trhy výrobci tří profesí — pláteníci s mezuláníky, punčocháři a soukeníci. O odbyt jejich výrobků se zasloužil především obchodník, punčochářský mistr a nákladník Václav Segenschmid. Václav Segenschmid, jehož podnikání mělo rysy rozptýlené manufaktury, se však nestal průkopníkem tovární výroby.“[20]

 

„Lékárna byla v domě číslo popisné 20 na náměstí, který 31. 12. 1771 koupil obchodník Václav Segenschmid za 805 zl. 27 kr. Když se lékárník Pischl oženil s jeho dcerou, dům jim přenechal. Po smrti lékárníka Pischla převzal lékárnu roku 1801 jeho zeť Antonín Eberle, který roku 1809 převzal i dům. Lékárnická živnost byla i nadále spojena s domem. Roku 1837 ji převzal syn lékárníka Eberleho, rovněž Antonín, který ji spolu s domem prodal roku 1851.“[21]

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image001

 

 

Roku 1788 se asi narodil Josef Krziwanek, protože zemřel ve Věži 9. 9. 1795 ve věku 7 let; byl asi první dítě.. Jako příčina úmrtí je u tohoto chlapce uvedeno „šlakem trefený“. V rozmezí let 1786-7 se ještě tedy ještě před ním mohlo narodit jedno, či dvě děti.[22]

 

Roku 1789 připadlo panství dle dědického smíru[23] po zemřelém Václavu Seegenschmiedovi jeho dceři Marii Anně  provdané Skřivánkové a jejímu manželovi Bernardu Krziwankovi[24] a to za 50 000[25].

 

21. 11. 1790 se ve Věži narodil Leopold Tomáš Krziwanek, jeho kmotr byl Josef Maria svobodný pán Langer z Langendorfu, pán na (České) Bělé a Rosálie Reinchadtová, pernikářka z (Velkého) Meziříčí.[26]

 

Roku 1791 byl za více než 23.275 zl. odprodán statek Květenov a tak potom sestávalo panství jen z dvora věžského a veselského.  Vlastníky, či spíše spoluvlastníky byli od dědictví zřejmě manželé oba. Roku 1791 také žádal Bernard Krziwanek spolu s věžskými občany o přenesení farnosti ze Skály do Věže. Pro odpor skalských toho nebylo dosaženo.

 

P. Josef rytíř Lodgman z Auen (1742-1813)

 

K životu na věžském zámku patřil křestní kmotr Krziwankových, P. Josef rytíř Lodgman z Auen (1742-1813). A právě o postavě P. Josefa Lodgmana z Auen a o událostech v době jeho pobytu ve Věži na konci 18. století pojednává celá kapitola v knize Dějiny Úsobí autora Jiřího Bořeckého.[27] Jako hlavní prameny jeho poutavého a podrobného textu posloužily pamětní knihy farnosti ve Skále.[28] P. Josef rytíř Lodgman z Auen (1742-1813), potomek starého irského šlechtického rodu je zde zřejmě hlavní postavou. Až do zrušení řádu roku 1773 byl jezuitským knězem, po té se rozhodl nestat diecézním duchovním, ale zvolil si dráhu nezávislého kněze. Díky rodinné nadaci se roku 1778 stal čestným kanovníkem kapituly v Hradci Králové.[29]  Dále již citujeme doslovně J. Bořeckého (kursiva je původní, tučné písmo užito editorem):

 

Přibližně od roku 1780 se (P. Lodgman) zdržoval ve Věži, kde nejspíše bydlel v tamním zámku.  Nejprve tam žil za tehdejšího majitele velkostatku (1774-1787) rytíře Františka Antonína Degena a jeho nástupců (1787-1789) Václava Segenschmieda, (1789-1792) Bernarda Křivánka a naposledy (1792-1795) Leopolda Goška ze Sachsenthalu (1757-1831).[30] Této vrchnosti i lidem ve Věži a okolí sloužil P. Lodgman v zámecké kapli mše svaté jako samostatný farář.

Vše se změnilo po nastoupení prvního nově ustanoveného lokálního kaplana ve Skále ( 1787-1800) P. Pankráce Josefa Jenče[31] (pozn 334), jemuž se zdálo, že veřejnými bohoslužbami ve věžské zámecké kapli je rušena bohoslužba v jeho skalském kostele.“ V roce 1792 vznesl P. Jenč stížnost královéhradeckému biskupskému ordinariátu na poměry ve Věži a lokálii. V dopise uváděl, že exjezuita P. Iosef Lodgman rytíř z Auen, žijící mnoho let ve Věži, neuznává jeho pravomoce. Ve věžské zámecké kapli často slouží soukromé mše svaté přesně v dobu, kdy se konají farní bohoslužby v Skále. Na Lodgmanovy mše svaté se scházeli nejen Věžští, nýbrž i obyvatelé jiných vesnic, které farností patřily do Krásné Hory, Herálce a Skály. Lidé, již se tam shromažďovali, neslyšeli skalské kázání, katechetické poučování a oznamování biskupských a královských nařízení, protože ve Věži se nic takového po skončení mše svaté nekonalo. Od mnohých věžských obyvatel byl skalský kostel velmi zřídka navštěvován, ba ani na Velikonoce k sv. přijímání tam nechodili. V ten čas, kdy se ve Skále slouží bohoslužby, shromažďovali se lidé ve Věži u místního žida, kde pili pálenku a pivo, které je tam lacinější než v okolních místech. Lidé se tam oddávají pitkám a mnohdy k pohoršení a přes míru znesvěcují den Páně. Na pouť, která se ve Věži slaví na svátek sv. Jana Nepomuckého, sloužil v zámecké kapli mši sv. spojenou s kázáním, kam je P. Lodgman pozván bez vědomí P. Jenče. Povolení od pražské konzistoře, kdysi udělené i na odpolední litanie s vystavením Nejsvětější svátosti se tak neúnosně rozšiřuje. Trpí tím i krásnohorský a herálecký farář. Závěrem prosil P. Jeně konzistoř, aby uvedla nynější poměry před rok 1774, kdy bylo vydáno povolení sloužit v zámecké kapli bohoslužby, podle norem jiných zámeckých kaplí. Pražská konzistoř totiž na prosbu rytíře Františka Degena vydala 24. března 1774 pro věžskou zámeckou kapli povolení, aby tam mohla být o nedělích a svátcích sloužena bohoslužba a po ní mohl kněz přítomným lidem vykládat některá evangelia.

Konzistoř po uvážení. této obšírné stížnosti rozhodla výnosem z 15. března 1792, že mše sv. s výjimkou velkých svátků, může být pro pohodlí vrchnosti v zámecké kapli sloužena, ale každý rok se musí žádat o povolení. Na tyto bohoslužby však nemají být Věžští a okolní farníci do kaple vpuštěni. Povolení pražské konzistoře se považuje za nadbytečné a pozbývá platnost z důvodu nově zřízené skalské lokalie.

Tímto rozhodnutím však P. Jenčovi nebylo pomoženo. Naopak, když P. Jeně ve Věži biskupské rozhodnutí přečetl a opis poslal do Jihlavy novému majiteli věžského velkostatku Leopoldu Goškovi ze Sachsenthalu (1757-1831), nastal velký spor. Goško toto rozhodnutí podle své povahy těžce nesl a brzy potom přijel do Věže. O jeho návštěvě nás informuje dopis P. Jenče lipnickému vikáři P. Matěji Františku Svárovi z 29. března 1792: „V pondělí v pět hodin odpoledne mne navštívil pan Goško ze Sachsenthalu, jinak skutečný obchodník s obilím jihlavského panství s manželkou, P. Lodgmanem a ještě jedním mě neznámým mužem." Po pozdravu se usadili, načež se Goško Jenče tázal, kdo je ta šelma, která poslala konzistoři udání ohledně jeho kaple: „Já sám jsem to udělal, proto jsem šelma?", odpověděl Jenč. Goško se potom velice rozhněval a lokalistovi hrozně vyhrožoval. Když se ještě více rozčiloval, řekl P. Jenč: „Pamatujte, že jste v cizím domě, kde já jsem hostitel." Na to on: „Se mnou musíte jinak mluvit, nejsem žádný Křivánek, žádný vesnický rychtář". Jelikož všichni čtyři hosté, nejvíce paní, křičeli, pokládal P. Jenč za užitečnější mlčet. Goško se po chvíli uklidnil a počínal si mírněji. Poté P. Lodgman řekl: „Já budu žádat zadostiučinění, já byl pohaněn, byl jsem považován za zámeckého kaplana." Tomu odporoval P.Jenč slovy, že jej v žádosti ke konzistoři vůbec nejmenoval. Potom oba (Goško i Lodgman) Jenče ujišťovali, že se odvolají k biskupovi. V průběhu svých hrozeb Goško několikrát opakoval, že za peníze se zmůže všechno.

Krátce se zdálo, že konzistorní rozhodnutí ve prospěch skalského lokalisty bude platit trvale. Brzy potom se však stalo, co Goško předpověděl, neboť se s Lodgmanem skutečně obrátili s písemnou prosbou k biskupovi. Goško jej prosil, aby bohoslužby zůstaly ve Věži zachovány jako se to dělo dříve. Kanovník Lodgman žádal, aby biskup potrestal toho, kdo urazil jeho dobrou pověst a jeho dřívější pravomoc mu byla prodloužena. K dopisu přiložil spisek, v němž uváděl důvody pro zachování věžských bohoslužeb a odmítal Jenčovy argumenty. Konzistoř se rozhodla vyhovět všem. S jejím rozhodnutím vikář Svára seznámil P. Jenče. Zámecká kaple nebude uzavřena ani redukována. Ostatní zůstává volné P. Lodgmanovi, dokud bude jako farář sloužit v zámecké kapli bohoslužby. Biskupský dekret z 15. března 1792 se neodvolává, pouze skalský lokalista si jeho obsah špatně vyložil.

Nad tímto rozhodnutím projevil velkou nespokojenost P. Jenč, jenž vikáři Svárovi dopisem z 28. dubna 1792 otevřel své srdce a zjednal volný průchod svému rozhořčení: Žádá-li pan majitel věžského velkostatku o bohoslužby, jaké se dříve v kapli sloužily, žádá to ze zisku, aby mu žid nerušil nájemní smlouvu. Co utrpěla pověst pana kanovníka (Lodgmana)? Já ho ani nejmenoval, a schválně to, co se jeho osoby týče, odložil na jiný čas. A jak se to shoduje s tím, co de Auen tvé důstojnosti psal, a mě u přítomnosti majitele velkostatku řekl, co potom obmýšlel? Toť jest ani perem hnouti. Ať se má na pozoru důstojný P Auen, když se mu zdá, že nade mnou triumfuje. Před královským guberniem, bez jeho vědomí již téměř 12 let na oklamání stavů Českého království se skrývá ve Věži. Duchovní správu, kterou v mém obvodě ruší, skutečně si přisvojuje. Podivno, že v našem direktáři je každoročně jeho jméno opomenuto. Já jsem neprohlásil věžskou kapli za uzavřenou, ale slovo za slovem jsem vyšlé nařízení přeložil do češtiny a přečetl. A co následuje zcela nechápu. Kanovníku Lodgmanovi zůstala jurisdikce. Ale když se mu dává právo sloužit v kapli ve Věž i farní bohoslužby po způsobu faráře: zůstane mi potom v zámecké věžské kapli nějaká? Kdo bude ve Věži ordinovat, on nebo já? Jestliže já, bude moci být nazýván v tomto případě kooperátorem. Co urazilo jeho pověst, přece sama konzistoř se vyjádřila, vpravdě zámecký kaplan. Pohanění a ohavné hrozby od pana majitele statku Věž na mne lehce vložené, ač trpělivě chtěl jsem spolknout, mne bolí. Doufal jsem, že mne bude vysoce důstojný úřad chránit, ale zklamal jsem se a následovalo všechno, co předpověděl pan Goško, ne planý věštec, nýbrž jako z knihy."

Tento dopis zapůsobil na lipnického vikáře P. Matěje Františka Sváru natolik, že se potom skalského lokálního kaplana u biskupa zastal. Po jeho dobrozdání rozhodl biskup Hay novým dekretem z 31. května 1792 poměry ve Věži upravit ve prospěch P. Jenče.

1)     Ve Věži se bude v neděli a ve svátek sloužit mše sv., a to od svátku sv. Řehoře až do svátku sv. Havla v 7 hodin, od svátku sv. Havla do svátku sv. Řehoře v 8 hodin, aby farní bohoslužba ve Skále a přilehlých kostelích nebyla matena, lid od farních bohoslužeb nebyl odtahován, ale spíše našel pohodlí, tak aby část věžského lidu se účastnila ranní mše sv., druhá část byla přítomna na velké mši sv. ve skalském kostele.

2)     Přijde-li do Věže kněz, ať se jmenuje jak chce (narážka na P. Lodgmana), který by o nedělích a svátcích sloužil mše svaté, ať po mši přečte lidu evangelium, krátce vyloží nebo pojedná o křesťanských pravdách. To ať nezapomene za žádných okolností.

3)     Kněz sloužící ve Věži mši svatou ať dbá, aby za bohoslužeb ve Skále nechodil lid k pitkám a den Páně tak neznesvěcoval.

4)     Kněz mající jurisdikci ke slyšení zpovědí ve véžské kapli, předem lokálního kaplana pozdraví a nikdy nic nedopustí a neopomine, co by se provádělo na úkor farní bohoslužby podle předepsaného bohoslužebního pořádku a farní jurisdikce, aby lid nebyl od svého pastýře odváděn, což biskupský úřad očekává od ctihodného milého P. Josefa LODGMANA rytíře z Auen, čestného kanovníka královéhradeckého, nyní ve Věži přebývajícího, a od jeho vznešeného jednání. Biskup nedovoluje ve věžské kapli uschovávat Nejsvětější svatost.

5)     Bohoslužba ve Věži bude začínat v 6 hodin, to jest před skalskou mší svatou, a skončí dříve než ve Skále započne, aby nevznikla žádná újma skalské farní bohoslužbě. Ve Skále začne bohoslužba v 8 hodin a po jejím ukončení začnou v 10 hodin další bohoslužby ve Věži. Tím bude učiněno zadost pohodlí usedlých a touze pana majitele věžského panství, vyhověno farnímu právu a dobrému pořádku, aniž by vznikla příčina ke stížnosti.

„Tímto způsobem (napsal P. Jenč) byla ukončena pře, která mne dlouho a mnoho trápila. "[32] S věžskou vrchností a P. Lodgmanem to měl skutečně těžké."[33]  

 

P. Lodgman bydlící tehdy na zámku v Věži a jako bývalý jezuita žijící především ze svého ročního důchodu 300 zlatých, byl takřka finančně nezávislý a Náboženský fond jej nemusel platit. Nepečoval o žádnou farnost, pouze sloužil v kapli věžského zámku mše svaté, a v určitých dnech tam vykládal evangelium. Dne 15. srpna 1793 za ním do Věže přišli smrčenský rychtář Jan Pavel Streichsbier s Matějem Michlfaithem s prosbou, zda by se u nich neujal duchovní správy. Slibovali mu postavit faru a bezplatný dovoz dříví na topení. Jejich nabídka P. Lodgmana velmi potěšila, proto o ní dlouze neuvažoval a souhlasil, neboť byl zvyklý pracovat na vinici Páně, a také jej lákala představa stát se samostatným duchovním správcem.

Po schválení guberniem a královéhradeckou konzistoří, nastoupil od 1. listopadu do Smrčné. Nejprve tam bydlel v selské chalupě. Až po roce se stěhoval do nově postavené fary.[34] Nejspíše z útrpnosti si k sobě na faru vzal starou, svobodnou slečnu, chudou šlechtičnu Marii Barboru Vraždovou z Kunvaldu (*1727), která také na smrčenské faře 3. března 1799 zemřela.339 Z vděčnosti učinila v testamentu P. Lodgmana univerzálním dědicem svého, zajisté nevalného jmění.34° V té době již neměla žádného blízkého příbuzného, neboť přežila své sourozence, kteří skonali bez potomků. … Marie Barbora snad nějaký čas žila s (se svým bratrem – pozn. editora) Janem Františkem v Německém Brodě, kde bratr 23. srpna 1772 zemřel. Potom nejspíše užívala pohostinství u Degenů na věžském zámku. Odtud zřejmě s P. Lodgmanem společně odešli do Smrčné.

   O smrčenský kostel, jenž byl přičinlivosti místních farníků dobře vybaven, se P. Lodgman vzorně staral. Ještě krátce před jeho odchodem do Hradce Králové byla na místě původní dřevěné zchátralé věže ke kostelu přistavěna nová kamenná věž.“[35]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: dělítko

 

3. 3. 1795 se ve Věži narodil Jan z Boha (Joanes de Deo) Josef Krziwanek, kmotrovali: Josef Maria svobodný pán Langer z Langendorfu, pán na (České) Bělé a Rosálie Reinhardová, pernikářka z (Velkého) Meziříčí. [36] Ve stejném roce zemřel 9. 9. již zmíněny Josef Krziwanek ve věku 7 let. [37]

K rodu baronů z Langendorfu: Severýn Remigius Langer (1681-1757) koupil roku 1712 statek Mlýnice u Červené Vody na Prostějovsku a stal se rytířem roku 1729. (Jeho syn Ferdinand Otto  tento statek roku 1739 prodal). Severýn Remigius vlastnil ještě  Bělou a Petrkov a roku 1754 se stává baronem. Asi v letech 1737-40 byl zřejmě také stavitelem tzv. Langerovského, či Pachtovského  pražského paláce v Celetné ulici č. 31.[38] Křestní kmotr Krziwanků byl Severýnův syn, baron Josef Maria Langer von Langendorf (*Mlýnice 21.11.1725; +15.10.1798)[39]. Byl posledním pánem svého rodu na - od Věže ne příliš vzdáleném panství - Česká Bělá na Havlíčkobrodsku. Josefova dcera Rosalie (1770-1836) se vdala za hraběte Jana Václava ze Sporcku.[40]

 

24. 1. 1799 se v Jihlavě, v domě č. 102 na Špitálském předměstí narodil budoucí majitel věžského panství Eduard Krziwanek.[41]

 

4. 1. 1800 se ve Věži Krziwankovým narodila Apolonie Jenovefa, kmotrou byla Josefa Kratochvílová

 

13. 2. 1804 se ve Věži narodil Josef Krziwanek, kmotři: Josef Lodgman z Auen, čestný kanovník u sv. Ducha v Hradci Králové, tehdy lokalista ve Smrčné a Josefa, manželka pana Kratochvíla, solního z Třebíče.

Ve Schematismu z roku 1804 jsou uvedeni jako vlastníci panství oba manželé, v matričním zápise při křtech dětí pak je udáván Bernard pán na Věži, případně dvora ve Věži a Marie Anna.

 

Dále víme, že za doby vlády Josefa II. (1780-1790) byla na věžském zámku škola. Poslední učitel byl odvolán roku 1808.

 

Zajímavý je rok 1809, kdy je  rozsudkem ze dne 19. VIII – 4. X. 1809 Bernard spoluvlastnictví zbaven a Marie Anna zůstává samovlastnicí věžského panství.  [42]

 

Kaple a balkon směrem z parku 2004, foto JS

 

17. 6. 1816 ve věku 73 let umírá na Brustwassersucht a 19. je ve Skále pohřbena „Paní Josefa Segenschmied, vdova po zemřelím Panu Waclawowy Segenschmiedovi, Měštianu z Velké Mezříče z Moravy a držitely statku Wiežského“. Sepelivit Admodum Revendus Deus Ignatius Ulrich Vicarius Eppistis … et Decanus Krasnohorensis.[43]  V kronice se navíc dočítáme: „... V sakristii byl náhrobní kámen s německým textem. V hrobce odpočívá bývalá Věžská paní ‘Johanna (SIC!) Segenschmied‘, která zemřela 16. 6. 1817 v stáří 73 let. Při opravě kostela, náhrobní kámen přenesen ven před sakristii a opřen o zeď …“.

 

Již roku 1818 byly na panství Věž zřízené stoupy - zařízení pro drcení kostí pro výrobu kostní moučky.[44]

 

Roku 1827 byl ve Věži zřízen chudinský fond pro dva chudé (Armen Institut), roku 1832 vystavěn obecní špýchar. V té době zde bylo z 520 občanů 56 židů.

 

Za Marie Anny Křivánkové „došlo ke klasicistní přestavbě hlavního západního průčelí, roku 1835 ke zmenšení kaple při zrušení kůru".[45]

 

V obecní kronice se o kapli dočítáme: “Za paní Marie Krzivánkové  čítával v ní jistý pensionovaný duchovní každodenně mši sv. a lid okolní tak si zamiloval kapli tu, že četně služeb Božích se zúčastňoval. Do toho stěžovali si okolní faráři a od těch dob musela býti sloužena mše sv. při zavřených dveřích. Po smrti tohoto duchovního dosaženo toho, že každou čtvrtou neděli a druhý svátek sloužena v kapli mše sv. duchovním správcem ze Skály, za čež dostával od majitele panství 21 zl. r. č.“[46] 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image001

 

Jan Ludwig Krziwanek (*1795) JUDr.

 

O bratru Eduarda JUDr. Janu Ludvíku Křivánkovi se zejména díky upozornění Jiřího Bořeckého podařilo zjistit:

 

1795 3.3.  Křtěn Jan z Boha (Joanes de Deo) Josef Krziwanek, narozen 3. 3. 1795 ve Věži; kmotrovali: Josef Maria svobodný pán Langer z Langendorfu, pán na (České) Bělé a Rosálie Reinhardová, pernikářka z (Velkého) Meziříčí.[47]

 

1806-1810 Bratři Jan Krziwanek (*1795) a Eduard (*1799) studovali na gymnáziu v Jihlavě. Jan v letech 1806 – 1810. Eduard 1810-1813.[48]

  

1820 získal Johann Krziwanek narozený ve Věži v Čechách na vídeňské universitě doktorát z práva.[49]

 

1825 1.7. oo Barbora Hafenbrädl, 23 let ze sklářské rodiny. Za svědky František Nádherný, c.k. guberniální rada a krajský hejtman v Jihlavě, Josef Šebestián Řehola, jihlavský krajský komisař. Jan Křivánek je v matrice uveden jako syn Bernarda Křivánka, majitele statku Věž.

  

1826 Meziříčtí školáci mohli spoléhat na nadaci dr. Jana Křivánka z r. 1826,[50]

 

1827 Jan zakládá sklárnu v Janštejně coby “obratný právník z Jihlavy”. Okolnosti blíže popsané v článku A. Koppa naznačují, že byl skutečně schopný a také se zde dozvídáme více o rodině jeho manželky.  (článek viz. níže)

 

1829 Jan prodává janštejnskou sklárnu svému tchánu Janu Ignáci Hafenbrädlovi ze Žďáru n. Sázavou.

 

1931/2 se narodil Johannův syn Gustav. (Rok narození stanoven odpočtem od věku při úmrtí roku 1839.)

 

1835 Pře se táhla do roku 1834 a magistrát tehdy vynesl rozsudek nepříznivý Reichovi. Reich se ovšem odvolal a spory se vlekly dále. Mezitím se v první polovině 30. let přihlásil jako zájemce o sklárnu (v Květné u Uherského Brodu) vídeňský doktor práv Jan Ludvík Křivánek. Byl rovněž sklářským podnikatelem - r. 1827 založil podnes existující sklárnu v Janštejně na Českomoravské vysočině a měl patent na výrobu zrcadel na hliněné podložce. Chtěl huť na 20 let a byl rozhodnut ji přestavět. Jeho žádost podanou 6. února 1835 vrchnost pro značnou nákladnost přestavby zamítla. Na 3. květen 1836 byla vypsána opětovná dražba pronájmu sklárny, protože však byla bezvýsledná, měla se konat další 27. května 1836. Znovu se přihlásil Izák Reich.[51]

 

1837 V ročence polytechnického institutu ve Vídni je pod číslem 2117: “Johann Ludwig Krziwanek Doktor der Rechte in Wien Jägerzeile Nro 57 auf die Verbesserung Glasspiegel auf einer Thonplatte zu giefsen Auf ein Jahr vom 29 September (roční patent na výrobu zrcadel na hliněné podložce[52]

 

1839 Verstorbene zu wien den 10. 3. 1839: Dem Hrn. Johann Krziwanek Doctor der Rechte, s. Sohn Gustav alt 7 Jahr, zu Erdberg Nr. 396 an der hitzigen Gehirnhöhlen-Wassersucht. Wiener Zeitung 14. 3. 1839

 

1840 Güterbesitzer Johann Ludwig Krziwanek Doctor der Rechte und Mitglied der juridischen Facultät in Wien (na str. 102) in Verhandlungen der kk Landwirthfchafts in Wien und Auffäße vermifchten ökonomifchen Inhaltes.

 

 

Jak Dr. Jan Ludvík Křivánek roku 1827 založil sklárnu Janštejn.

 

Ve Vlativědném Věstníku Moravském z roku 2010 vyšel článek „K počátkům sklárny Janštejn na Jihlavsku aneb je sklárna Janštejn 200 let stará?“ z pera potomka tamních sklářů Antonína Koppa, který  na 22 stranách velmi zevrubně popisuje, kterak tehdy „obratný advokát a právník z Jihlavy JUDr. Jan Křivánek“ sklárnu založil. Jak pojal Dr. Křivánek myšlenku na provoz sklárny souvisí s původem jeho nevěsty rozené Hafenbrädl, dcery prosperujícího skelmistra v Herálci, Franze Ignaze Hafenbrädla (1753-1828),  jehož portrétní olejomalbu naleznete v článku.[53]

Franzův strýc Johann G. Hafenbrädl byl roku 1783 nobilitován a jeho synovec si roku 1805 podal žádost o totéž.  Koupil si proto panství Český Rudolec a chtěl tam založit sklárnu. Žádost byla ale zamítnuta a panství i s velkými dluhy prodáno. Franz se usídlil ve Žďáru nad Sázavou, kde koupil zdevastovanou část cisterciáckého kláštera, kterou nákladně opravil. Ve zdejší bývalé prelatuře pak vedl panštější život a vedl odtud obchodní stránku svých skláren.

         Výroba, která byla z Herálce rozšířena i do sousedního Vojnova Městce prosperovala. Hafenbrädlové překonali i státní bankrot roku 1811. Časem ale nastaly problémy s dodávkami dřeva a výroba byla ohrožena. Na pomoc přišel zeť JUDr. Jan Ludvík Křivánek (1795[54]-1861), doktor obojího práva, moravskoslezský advokát z Jihlavy, který měl za manželku Franzovu provorozenou dceru z druhého manželství.

         Doktor Křivánek znal ze své praxe i poměry na telečském panství, kde se potýkali s problémy nedostatečného odbytu dřeva přezrávajícího v lesích. A právě tato skutečnost jej přivedla k rozhodnutí, že by situace mohl využít. Navrhnul proto, že by v zastoupení svého tchána, heráleckého skelmistra Hafenbrädla, nenápadně a pod svým jménem, na telečském panství založil novou sklárnu, která by pak mohla, právě od roku 1827, sloužit jako náhrada za Herálec.“ (str. 140)

         Dr. Křivánek si nejprve vyhlédl vhodný pozemek v Horních Dubénkách a již 1. 3. 1827 uzavřel kupní smlouvu. Teprve pak vstoupil 2.4.1827 v jednání s hrabětem Leopoldem Podstatským-Lichtenštejnem, pánem na Telči. Vrchnost se zavázala k dodávkám dřeva, Křivánek mimo jiné k odběru kořalky a piva výhradně z vrchnostenského pivovaru. Hrabě navíc neposkytl pozemek, ten si musel dle úmluvy vyhlédnout sám, sklárna měla náležet jemu a ne být nájemní. Křivánek si tak nechal uložit povinnost, kterou již měl splněnou. „Později (v červenci) získal od místodržitelství povolení vybudovat sklárnu, ač zvykem bývalo, a úřady to tvrdě vyžadovaly, že ten kdo měl provozovat sklárnu, musel být nejen vyučen sklářem, ale také musel být v tomto řemesle osvědčen. Něco takového o doktoru Křiwánkovi nelze říci, protože ten mimo vlastní manželky, dcery skelmistra, se sklářstvím neměl nic společného a také tomu ani nerozuměl. Přesto povolení dostal.“[55] Navíc se zdá, že se stavbou bylo započato ihned po souhlasu hraběte v dubnu a na povolení místodržitelství z července se nečekalo.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image004

Podpis na nájemní smlouvě z 1. 4. 1828 “J. L. Krziwanek doktor práv, také zemský advokát a skelmistr nájemce”.

 

         V době úmrtí Franze Ignaze Hafebrädla (1753-1828) byla sklárna v Janštejně v plném provozu a Dr. Křiwánek dle např. dlužních úpisů zálohově „předplácel“ a asi záměrně účelově tak huť zadlužoval. Křivánek asi nechtěl mít veškeré své jmění  vloženo ve sklárně, která byla stejně určena k odprodeji Hafebrädlům a navíc pak nemusela být moc draze prodávána.

         Po roce a čtvrt provozu prodal 31. 1. 1829 JUDr. Jan Křiwánek sklárnu svému švagru, skelmistru Johannu Ignazi Hafenbrälovi ze Žďáru n. Sázavou za 7.600 zl. konv. Měny a 25 dukátů ve zlatě. V prodejní smlouvě nelze přehlédnout důkladné upozornění prodávajícího na to, že na něj, tj. na dr. Křiwánka, ani v budoucnu nesmí  přejít žádné záruky a ani dluhy.

         Na závěr byť bez potřebné souvislosti ještě doplňme, že domácnost Hafenbrädlů údajně pravidelně navštěvovala i se svými nemanželskými dětmi milenka kancléře Metternicha, Elisabeth Hafenbrädlová. Tato Franzova neteř žila původně jako schovanka v jeho rodině, později ve vídeňských vysokých kruzích a kancléři porodila řadu dětí, např. budoucího velvyslance Rakouska hraběte von Hübner.[56]

        

Podle Neues Fremded Blatt z 6. 4. 1866, coby bývalý český advokát Dr. Johann Krziwanek narozený ve Věži na Čáslavsku oznámil, že poskytuje právní rady zdarma. Toho využil od roku 1864 insolventní výrobce stuh (Bandfabrikant) Leopold Kurzmayer, který se marně snažil dosáhnout mimosoudního vyrovnání s věřiteli. Na radu Dr. Krziwanka se před exekucí pokusil chránit postoupením svého movitého jmění částečně na manželku a částečně na krytí alimentů nemanželského dítěte. Výsledkem byl bohužel dvouměsíční trest vězení pro Kurzmayera a 14 dnů pro Dr. Krziwanka. „Dobrá rada je drahá, někdy i pro poradce.“[57]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: dělítko

 

Eduard Ernest Edler von Krziwanek (1799-1876), pán na Věži, říšský a zemský poslanec

 

Narodil se 24. 1. 1799 v Jihlavě, v domě č. 102 na Špitálském předměstí. Na místo jeho narození nás ovšem přivedla až nobilitační listina. Proč se narodil právě v Jihlavě nám zůstává otázkou. Pokřtěn byl tamtéž na jméno Eduard Ernest. Obě jména najdeme později u jeho synů. Do jeho 32.  roku o něm však bohužel nemáme zprávy.

 

Bratři Jan Krziwanek (*1795) a Eduard (*1799) studovali na gymnáziu v Jihlavě. Jan v letech 1806 – 1810. Eduard 1810-1813.[58]

 

Dozvídáme se o něm dále až roku 1831. Tehdy si totiž bere v kostele svatého Václava na zámku Nový Stránov o pět let mladší Caroline baronin von Herites (1804-1876). V matrice je uvedena nevěsta: „Urozená Slečna Panna Panna Baronka Karolina z Herites“ a ženich: „Jemnost Pán Pán Eduard Ernest Kržiwanek, Pán statku Wiesch, syn v Pánu zesnulého Bernarda Wawřince Kržiwánka, držitele statku Wiesch“. Její rodina již byla důkladně představena v kapitole “Familie von Herites”. Místo konání svatby, tedy samotný kostel můžeme dnes opět vidět a to dobově zrekonstruovaný. Svatba stránovské baronessy byla jistě událostí a sjela se řada významných hostí. Přímo mezi svatebními svědky najdeme vedle krajského hejtmana také majitele okolních panství Skalsko, či Kosmanos.

         Ze svatebních hostí si všimněme svědka Gotharda hraběte von Mirbacha (1808-1870) I když pomineme fakt, že byl prapředkem manželky syna posledního rakousko-uherského císaře, arcivévody Otto von  Habsburg-Lothringen (*1912), o čemž tehdy sám nemohl vědět, můžeme konstatovat, že hrabě Mirbach, jako majitel blízkého panství Kosmanosy svou přítomností určitě celou událost ozdobil. Manželkou hraběte Mirbacha byla tehdy Matylda rozená Pachtová, která brzy umírá a Mirbach si bere její sestru Aloisii . (Ke vztahu s rodinou Mirbach můžeme ještě doplnit, že oznámení o úmrtí Eduarda Krziwanka bude zasláno na adresu hraběnky Natalie Wratislav, rozené von Mirbach[59] Díky nekrologu v periodiku Politik[60] či zmínkám v Bohemii[61] víme již, že Natalia Wratislav rozená von Mirbach, byla dcerou svatebního svědka, hraběte Gottharda von Mirbacha z Kosmanos, narozená tamtéž.

 

Gotthard Friedrich Graf Mirbach (1806-1870), Zeichnung 1837 Josef Zumsande[62]

 

Johanna ‘Jenny‘ Freiin von Kutschera, née Gfin. Pachta (1806-1878)

 

         Na svatbě však jistě nechyběli ani další zástupci hraběcí rodiny Pachtů z Rájova (Pachta von Rayhofen).  Vztah s rodinou Pachtů byl totiž živý téměř jistě, protože jejich rodovým statkem bylo nejen Jablonné v Podještědí (něm. Gabel), ale i Bezno, které přímo sousedilo se stránovskými pozemky - ze zámku na zámek je to 5 km, a kde také (dle uváděných míst narození, sňatků a záznamů v místní kronice) jistě v prvních třech desetiletích 19. století pobývali. Zřejmě nejvýznamnější roli v našem vyprávění bude mít nejstarší sestra manželek hraběte Mirbacha, Johanna roz. hraběnka Pachta von Rayhofen (1806-1878). Byly si s Caroline zřejmě velmi blízké. Caroline Krziwanek rozená von Herites ji titulovala „Freundin Jenny“. Když se této Jenny, od roku 1835 již Johanně Baronin von Kutschera, narodil ve Vídni roku 1836 chlapec, byl křtěn (na jméno Karel) v křestním úboru, který zakoupila pro své děti Caroline. K Jenny von Kutschera roz. hraběnce Pachtové a její rodině se ještě obsáhleji vrátíme, a to hlavně proto, že její přátelství s Caroline zřejmě neponechalo synovi, baronetu Karlu von Kutschera velký prostor pro volbu nevěsty. Vzala si ho totiž Carolinina dcera Ernestine von Krziwanek a z přítelkyň se tak staly příbuzné. Caroline pak Johannu titulovala „Grossmama Jenny“.

         Ke vztahu s hraběcím rodem Pachtů je zde snad vhodné ještě dodat, že tito tehdy měli období největší rodové slávy již zřejmě za sebou. Praděd Jenny hrabě František (+1799) byl za vlády Marie Terezie jako místodržící finančně i politicky nejmocnějším mužem v Čechách a Bezno nákladně zvelebil , aby mu sloužilo se statkem nejen  jako hospodářské zázemí, ale i pro reprezentaci . Bezenský zámek byl v té době místem častých návštěv vlivných lidí a byl bezesporu centrem zemského politického života.[63]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Untitled-Scanned-14

Zámek v Bezně z roku 1818 [64]

 

         O otci Jenny hraběti Františku Josefovi  (*1776) pak již v Bezenské kronice čteme nelichotivá slova: Od roku 1810 až do roku 1820 zůstával v Bezně hrabě František Pachta. „Aňť byl špatným hospodářem, dán mu byl administrátor hrabě Salm, později baron Kapoun. Hrabě Pachta byl člověk prostý, jednou přišel k našemu Sedláčkovi, řka: Slyšíš ty starej! ušiješ mi šedivé soukenné šaty. Jdi do Boleslavi, vyber sukno a na prvního že zaplatím.“ Sedláček šel na radu k direktorovi Rotkymu . Direktor: „Chcete-li sukno sám zaplatit, s Pánem Bohem, já ale krejcaru nedám, musím vyplácet řezníka a pekaře. Sedláček se hraběti vymluvil, že mu nechtěli v Boleslavi sukno na dluh dát. Byl také Sedláčkovi dlužen 27 zlatých, když na prvního šel Sedláček do zámku upomínat, vytratil se hrabě protějšími dvěřmi ze zámku a potkal-li ho a upomínal, dostal 1 neb 2 zlaté „diškrece“ a „že více nemá, aby přišel na prvního!“ Tento hrabě nosíval v zimě kabát s liščími kůžemi. V létě odpáral Sedláček „liščiny“ s kabátu a pan hrabě měl letní kabát!“[65] Pro vyváženost dodejme, že roku 1817 lehl zámek v Bezně, vystavěný roku 1750, popelem a byl do roka opět vystavěn do nynější velkolepé podoby.[66] Nicméně Bezno bylo nakonec odkoupeno roku 1881 správou soukromých statků J. Veličenstva (Císaře) za milion zlatých.[67]

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: dělítko

Křestní úbor – Taufzeug a Modrá Pamětní Kniha

         Vraťme se nyní ke křestnímu oblečku. Caroline zakoupila „Taufzeug“ ke křtu svého prvorozeného syna Ernesta Thadease Benjamina zřejmě roku 1832. Tehdy kmotrovali, stejně jako u všech dětí babička Maria Anna  Krziwanek (v matrice jako  majitelka statku Věž) a strýc Thade baron von Herites. Obleček využila sama Caroline devětkrát, ale protože „Taufzeug“ byl posléze putovní a všichni v něm pokřtění byli zaznamenáni, zachovala se nám nejen památka na zajímavou rodinnou tradici, se kterou bychom se jistě setkali i jinde, ale i originální obraz rodové sounáležitosti, který zde připomíná mohutný rozrod pečlivého rodokmenu. Je zde totiž různým rukopisem postupně poznačeno také 11 dětí sestry Marie baronin von Voith, 9 vnoučat – dětí všech tří dcer Caroline, a tak dále přes šest generací. Pisatelky se měnily, ale neposkvrněné roucho oblékali další a další až do 30. let 20. století. Poslední přípisek praví, že „úbor se ztratil při smrti Antonína Kratochvíla (1861-1945), který jej měl u sebe a patrně byl někým ukraden.“  Celý tento seznam nebyl volným listem, ale stránkou sešitu – knížky, kterou si Caroline začala psát.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: gedenksbuch o rodicich

Ukázka zápisu v Modré Pamětní Knize. Strana o rodičích.

 

 Jednalo se o vázaných 38 stran s potištěnou obálkou cca 20x15 cm. Sama sešit nijak nenadepsala, ale protože jde téměř o dobový žánr u dam jejího postavení a obálka byla modrá, říkejme mu Modrá Pamětní Kniha.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image002

Modrá Pamětní Kniha - obálka, zápisník Caroline, posléze dědený po přeslici dalšímu generacemi.

Vázaných 38 stran s potištěnou obálkou cca 20x15 cm

 

Interiér kaple sv. Jana N. ve věžském zámku, vzhled 20. stol

 

Podobně jako jiné dámy, poznamenávala si sem Caroline  porody, křty, kmotry, svatby, svědky, úmrtí, pohřby, povýšení do šlechtického stavu, či udělení vyznamenání. Nechyběla místa, data a časy, u narození pak nechyběla čtvrť měsíce a příslušné znamení zvěrokruhu. Například: „Den 26ten August 1832 um 10 uhr Abends gebohren und den 28ten getauft Mein Sohn Ernest, Thadeus, Benjamin.  an eine Sontag beim Neu-Mond, an den Planeten der Jungfrau. Pathen Bruder Thadee und Schwiegermutter.“  Rukopis se postupně střídal, jak Gedenkbuchg putoval generacemi. Ještě roku 2005 byl - již zcela popsán - autorovi zapůjčen pokrevní pokračovatelkou.

 

Schlofs Wěž, J Sandtner j.l. (archiv Fránů)

 

Po Ernestovi Tadeáši Benjaminovi (1832) porodila Caroline Marii Annu Barboru (1834), pak přišla Mathilde (1835) a Friedrich Ferdinand (1836).

 

Tehdy již panství Eduardu Křivánkovi formálně patřilo, protože ho dle zemských desek 30. 7. 1836 koupil od své matky Marie Anny, rozené Seegenschmiedové a to jako měšťan v Kutné Hoře.[68]

 

Mathildě kmotrovala u křtu Marie baronin von Herites s Thadeasem baronem von Herites. Friedrichovi Ferdinandovi pak kmotroval s tetou Marií i její snoubenec Ferdinand Voith baron von Sterbez, kteří se v zámecké kapli ve Věži roku 1837 také vzali. Pak ale nadchází období obtížné. Skoro dvouletá Mathilde  umírá, když je Caroline v šestém měsíci těhotenství. Tři měsíce nato se rodí malá Caroline, která však umírá po šesti dnech.

 

Roku 1838 byly na věžském statku zřízeny druhé stoupy na drcení kostí pro výrobu hnojiva.[69]

 

V následujícím roce 1838 umírá i bezmála dvouletý Friederich. Roku 1839 se narodila Hermine, avšak roku 1840, kdy je navíc obec v červenci postižena hrozným krupobitím a veškeré obilí je zatlučeno do země, umírá v Praze v listopadu prvorozený osmiletý Ernest. Caroline je v té chvíli těhotná a má méně než měsíc před porodem, a tak je i zřejmé, proč holčička, narozená v prosinci téhož roku dostává jméno Ernestine.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: U Krziwanek děti Maria Hermine a Ernestine před skleníkem

Barevná kresba dcer Křivánkových před skleníkem v parku 16.4.1845, : Maria (9), Hermine (6) a Ernestine (5) , podepsán Josef Just[70]

 

 

Maria (9), Hermine (6) a Ernestine (5) Krziwanek před skleníkem v parku (výřez), 16. 4. 1845 podepsán Josef Just[71]

 

Roku 1841 umírá v Německém Brodě Carolinin otec Johann baron von Herites a roku 1842 tchýně Marie Anna Krziwanek. V témže roce přišlo veliké sucho. Obilí bez vláhy „nevymetalo“. Nesklidilo se ani tolik, co se zaselo. Mezi lidem rozmohla se bída a hlad.

 

24. 9. 1842 se v Praze narodil Carolinin synovec Vincenc Voith von Sterbez (1842-1912), kterému stejně jako všem ostatním dětem své sestry Marie kmotrovala Caroline Krziwanek. K této události se v Regionálním Muzeu Kolín dochovala křestní medaile „s obloučkovitě a kapkovitě tvarovaným filigránovým okrajem“, která má „v ploše mělký reliéf s motivem Křtu Páně. Na zadní straně rytý nápis: Errinerung an 24. 7. ben 1842 von C. K.“ Tolik text inventárního seznamu. Vrytá datace je evidentně číslovaná postaru, kdy „7ber“ = „September“.

 

 

Křestní medaile v upomínku na křtiny Vincence Voith von Sterbez (1842-1912), darovaná od Caroline Krziwanek.[72]

 

 

Roku 1843 umírá v Brodě matka Barbara baronka von Herites.

 

Roku 1843 píše Prof. Balling v příspěvcích Spolku pro povzbuzení obchodního ducha v Čechách, že před několika lety se v parních kotlích věžského lihovaru testovalo vaření piva.  Vaření mladiny a chmelovar se však pro dosažení žádané kvality piva technologicky nepodařilo zvládnout. [73]  

 

Roku 1844 se narodí poslední dítě Eduard Carl, který zůstane jediným mužským potomkem. Má již jen tři sestry Marii, Herminu a Ernestinu.

 

Za doby roboty ještě roku 1844 stavěli si Krzivankové jednopatrový tzv. „Nový dům“ mezi panským pivovarem a panskou kovárnou (č.p. 62). Byl situován proti zámku přes park. V letech 1846-47 celý dům levně koupil kupec Meisel, který v obci vykonával funkci židovského kněze (Potomci kupce Meisela žijí dodnes na Slovensku). Krzivánkové měli vymíněno 1. poschodí k volnému užívání. Značnou část nedoplatku na kupní cenu, vyúčtoval obchodník Meisel poslednímu panu ze Krzivanků za stravné – a dluh byl smazán.[74]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Věž u Mesilů čp

Nový Dům Věž č.p. 62 U Meislu v r. 1930. [75]

 

Roku 1845 byly na věžském statku zřízeny již třetí stoupy na drcení kostí pro výrobu hnojiva.[76]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: dělítko

Havlíčkova divadelní společnost

Eduard Křivánek se stal i postavou románu Josefa Jahody (1872-1946) Havlíčkův Máj. Knihu sepsal až roku 1936, ale zalidnil ji osobami, které poznal za svého mládí v Německém Brodě v letech 70. a 80., anebo aspoň se o nich dozvěděl z živé tradice.[77] Děj je zasazen do období po příjezdu K. H. Borovského do Německého Brodu z Ruska v červenci 1844, kdy Havlíček organizuje české divadlo pro osvětu germanisovaného měšťanstva. S Eduardem Skřivánkem, se v knize setkáme několikrát. Karel Havlíček se svou společností nehrál divadlo jen v Pekhausu – rastauraci Na Holubníku, či ve velkém školním sále, ale hrál např. i na panství ve Věži. Zde navíc hrál divadlo ještě i německy. Panství ve Věži zmiňuje jako místo, kde “do r. 1848 hrával K. Havlíček Borovský německy divadlo” Václav Klofáč[78]. Také v Dějinách českého divadla se dočteme, že ve Věži hrával Havlíček již ve třicátých letech: “Tehdejší Německý Brod měl poněmčenu svou honoraci, ale zásluhou mladého Havlíčka přece jen začalo pronikat národní vědomí do vyšších společenských kruhů. Divadlo se tu hrávalo už v minulém desetiletí, ovšem ponejvíce v soukromí, až teprve Havlíček položil pravé základy … První přestavení se konala ve staré škole, v malé budově za děkanským kostelem, ale hráno bylo i ve Věži a rovněž za Havlíčkovy účasti. Nevadilo, že jsou to představení německá, účastnil se jich a styku využil k agitování pro uspořádání českých představení, což se mu také zdařilo.“[79]

         Z Jahodovy novely vybíráme místa, která věžského Skřivánka přímo jmenují: … (Havlíček) Přísně řekl: „… Tady v Brodě uděláme začátek. Brod je zaklet. Zakleli ho takoví Doubravové,[80] “takoví Skrzivánkové a Müllerové, zaklela ho hloupost brodských lidí!“ (str. 30) … „A nad jeviště dáme českého lva!“ rozhoduje Havlíček. „Nic jiného, než českého lva. Toho černožlutého dvojhlavého tvora nedáme,“ usmívá se na Žáka.[81] „Věžského Skrivanka, květinovského Kundráta a purkmistra Vjeznického ranní mrtvice,“ podotýká Žák. (str. 44) … Ach ta tetka Halamasková![82] Sláma tomu rodu kouká z bot, tetka ani pořádně se neumí uklonit, ale mermomocí se cpe mezi tu jalovou brodskou honoraci. A jak poníženě se chová, když milostivě s ní promluví věžský Skrivanek!“ (str. 51)… Havlíček vypočítává (herce) a vzpomíná si „Nesmíme zapomenout vrchního z Věže, Dokoupila. Včera se nám nabízel. To zachytíme Květinov, Věž a vůbec venkovskou honoraci.“ (str. 91) … „Maminko té Lori (Jenčové) musíte rozumět,“ vysvětluje Havlíček. „Je to ustárlá koketa a ráda by se vysoko vdala. Chce být bohatou jemnostpaní a šilhá do špitálského dvora, do Věže, aby chytla nějakého poněmčilého milostpána.“ (str. 109) … Havlíček upozorňuje: „Nejzajímavější je, že o vstupní lístky je ohromný shon. Zamlouvají si lístky z Věže, ze sv. Kříže, z Humpolce a skoro ze všech sousedních obcí. To by Pekhaus nestačil!“ (str. 159) … Žák mu ochotně zvěstoval: „Přijde také Skřivánek z Věže, Müller ze Špitálského dvora, přijedou všichni okolní vrchní úředníci. A profesoři[83] přijdou do jednoho… .“ (str. 160) … (po Havlíčkově krátké necenzurované úvodní řeči o významu emancipace českého jazyka – pozn. aut.) Tleskal Havlíčkovi i věžský Skrzivánek – snad srdce chtělo jinak, ale člověk nikdy neví. (str. 166) … na str 186-187 zmínky o  „šlitáži“ vlasteneckých divadelníků - vyjížďce na saních, pro kterou dvoje sáně zapůjčil věžský vrchní Dokoupil.[84]

Nevíme, nakolik měl o divadlo zájem samotný Eduard Skřivánek. Jistě však víme, že „horlivou vlastenčkou“ a dobrovolnou amatérskou divadelnicí byla jeho žena Caroline, která vystoupila již roku 1820 na oslavě po schůzi vlastenecké literární společnosti v Klicperově hře „Dobré jitro“ ve Spáleném Poříčí.

 

V „Seznamu příspěvků sboru ke zřízení českého národního divadla“ z let 1851-1861 je  mezi „P.T. přispívateli z Německého Brodu“ i „E. Křivánek, statkář a městský rada, 10 zl.“ a „JUDr. Eduard Brzorád, adv., 3 zl.“[85]

 

O tom, že Havlíček býval častým hostem ve Věži se dočítáme podrobněji v knize F. Drašnara. Cituje V Gablera, který vzpomíná jak byl Havlíček na maškarním za Čerokéze, či jak nepozván tropil si z hostů legraci. František Drašner píše:         Bály a maškarády pořádal i majitel panství ve Věži Křivánek, k němuž se sjížděla honorace z Brodu, Humpolce a celého okolí. Věžský správce Dokupil byl členem Havlíčkovy ochotnické družiny a v „Epigramu“ hrál úlohu Skočnožky. Přes Dokupila přenášel se Havlíčkův vliv z Brodu do Humpolce. Proto v roce 1848 dobře v Humpolci Havlíčka znali a volili jej poslancem do říšského sněmu.

         Havlíček byl častým hostem ve Věži. Dokazuje to i další Gablerova zmínka, kdy líčí rodinnou slavnost na sousedním velkostatku, v rámci níž bylo uspořádáno též domácí divadlo, alegorický živý obraz a maškarní ples. Gabler byl na té slavnosti s Havlíčkem a Václavem Žákem v maškarním přestrojení. Jinou návštěvu ve Věži popisuje Emanuel Weidenhoffer, kdy na maškarním plesu Fany vystupovala jako Španělka a Havlíček jako Čerokéz. Brodští ochotníci zde sehráli německé představení, v němž s Karlem hrála mladá komtesa Stubnikova, patrně host na panství ve Věži.“[86]

         Kdo byla komtesa Stubnikova? V letech 1844-1846, kdy zřejmě Havlíček přijížděl hrát divadlo do Věže, byly komtesy Stubick von Königstein jen dvě. Sestry Anna (1821-1875) a Vilemína (1819-1887) byly sestřenkami úsobského hraběte Eduarda Fučikovského von Grünhof (1814-1891), kterého známe například jako společníka Eduarda Krziwanka, či Františka Havlíčka v podniku květinovské olejárny. Velmi podrobně se oběma rodinami - Fučíkovskými z Grünhofu a Štubíkovými z Königštejna – zabývá Jiří Bořecký ve svých Dějinách Úsobí a Chyšky.[87] Dočítáme se zde, že Anna s Vilemínou byly dcerami nemajetného hejtmana 8. císařského pěšího pluku hraběte Jana Nepomuka Štubíka von Königstein (1782-1840). Jejich matka hraběnka Leopoldina Stubick von Königstein rozená Fučikovski von Grünhof (1791-1875) však dostávala jako dědický podíl z úsobského panství doživotní rentu. Wilhelmine se roku 1849 vdala za Dr. Med. Františka Xavera Güntnera (1812-1887), pozdějšího profesora mediciny na pražské univerzitě.[88] V jejich hlášených bydlištích na Novém i Starém městě pražském není zmínka o dětech.[89] Sestra Anna zůstala svobodnou a dle kroniky rodiny Fučíkovských z Grünhofu milovala prý též nějakého lékaře měšťanského rodu. Ale Leopoldina se prý postavila proti tomu, aby si ho Anetta vzala za manžela. V době, kdy u Vilemíny pobývala její neteř Marie Fučíkovská (1814-1897), aby se naučila městským mravům, skočila pak Anna ze zoufalství do Vltavy a utopila se.[90]

 

Vilém Gabler vzpomíná na Havlíčka v Německém Brodě, kde s ním ve 40. letech 19. století pobýval v článku Osvěty z roku 1896 doslova takto: „Havlíček tehdáž byl velmi nakloněn k tomu provesti nějaký šibalský kousek. Na sousedním velkostatku měla se konati nějaká rodinná slavnost: domácí divadlo, allegorický živý obraz a maškarní ples. Havlíček v allegorickém živém obraze převzal úlohu genia, k čemu dokonce nebyl zvláště způsobilý, ale pro něj to byla hotová švanda. Měl mne a Žáka k tomu, bychom jeli s ním na ten maškarní ples (ačkoliv jsme nebyli pozváni), rozumí se samo sebou, že v nějakém přestrojení. A tak Havlíček přivedl tam husara a Turka, kterých nikomu nepředstavil a kterých nikdo neznal, i měl z toho zvláštní potěšení, když nám mohl pošeptati: „Pořád se ptají, kdo je ten husar, kdo je ten Turek!“

 

Sedm básniček (Emanuela Weidenhoffera[91]) o poměru Havlíčka k Weidenhofferově sestře má souborný název "E l e g i e , stará chromá báseň o milostném poměru mé sestry Fany s Karlem H. B." Cyklus ten datován 23. 2. 1848 a psán byl asi, jak možno usuzovat z jeho obsahu, pro jeho sestru Fany.[92]  Báseň šestá M a š k a r a  v e  V ě ž i (malý statek blíže N. Brodu; majitel Skřivánek - pozn. p. W.) líčí masopustní ples na statku Věži, jehož se Havlíček se sl. W. účastnil. I zde trpkost proti H-ovi vytryská v posledních dvou slokách básně:

 

Masopustní skvostné hody

slaví opět Věže štědrý pán;

pro okolní vzácné rody

zámecký sál zvláště vychystán.

 

Již při libém tónů zvuku

různé maškary se prochází,

Hle! tu sama dcera pluku

v skromném oděvu sem přichází.

 

Ha! Co to tam za krajané

přibyli teď právě do spolku?

Všecko hledět naň ostane!

Čerkes přivádí si Španělku.

 

Oudy šněrovačka víže

lemovaná zlatem portiček,

sukni zdobí stříbra kříže,

všude hojnost drahých tkaniček.

 

A v bohatém coifuru[93]

stříbrná se jehla třepetá,

ona kdysi do tance víru

s severním svým druhem zalétá.

 

Horoucnější nade slunce,

co vždy plane tam nad Španěly,

tvořila si láska trůnce,

jímž se oba klaněli.

 

Lásku, co tak plála čistě,

sám on zrádce vždy víc ulíval

a zůstaviv spáleniště

zdaleka se jemu vyhýbal.

 

Toto spáleniště moří

srdce sklamané ach! milenky,

ona trpké slzy noří

nemajíc než smutné pomněnky.[94]

 

 

Eduard Ernest Edler von Krziwanek (1799-1876)

na balkoně věžského zámku – v pozadí skleník[95]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: dělítko

Slavomilův článek o průmyslové škole ve Věži v Květech z roku 1845

 

Zámek Věž počátek 20. stol.

 

V Pamětní knize věžské školy je zajímavá zmínka p. říd. učitele Kořínka, který tento článek zaznamenal v časopisu “Květy” z r. 1845 o průmyslové škole ve Věži. Doslova se zde píše: „Mnohý se tomu bude diviti, že ve vesnici by mohla průmyslová škola kdy existovati. A přece tomu tak. Slavomil[96] jeda ve svých záležitostech přes Humpolec zastavil se ve vesnici Věž. Byla právě neděle. I viděl množství mladíků a mužů ubírati se na zámek, a ptal se , co to znamená. Měl radost, když slyšel, že jest na zámku nedělní průmyslová škola.

         Tehdá dle líčení jeho, byla Věž vesnicí obyčejného rázu, s velmi krásným, vrchnostenským zámkem. Pospíšil tam také a viděl, kterak nějaký pán přednáší řemeslníkům prostonárodně geometrické a silovědní  zásady a cvičí je též v kreslení. Ředitelem a učitelem školy té byl aktuár a horlivý vlastenec věžský B. F. Schwarz. Absolvoval techniku, a když vrátil se do svého kraje, poznal, jak málo praktickým potřebám v krajině věžské vyhověti umějí řemeslníci, kteří každoročně chléb svůj stavitelstvím vydělávat musejí. To pohnulo ho, sdíleti jim podle své možnosti a síly, co by v jich řemsle dobrého působení míti mohlo.

 

Skleník a v pozadí zámek ve Věži

 

          V polovině ledna 1845 počíná myšlenku svoji uváděti ve skutek. Poněvadž vykládal o předmětech spadajících do oboru stavitelského, byla to vlastně speciální průmylsová škola pro stavitele a zedníky. Cvičení v rýsování bylo důležitým předmětem učebným. Návštěva obnášela pravidelně 8-12 osob, ponejvíce sousedů věžských. O výsledcích školy té nezachovaly se nám žádné záznamy v katalozích, ale téhož roku píše B. Slavomil, že mnohý ze žáků a snad každý tak moudře mluvil, že by větší částku nevzdělaných řemeslníků městských, třebas po německu žvatlajících zahanbil a k této vzdělanosti přišel jako na mnoha místech naší vlasti pouze náhodou, zdeonde snahou vlastimilovaného muže. Tak v neznámém koutečku, beze všeho hluku, záhy, snad nejdříve, uskutečněna důležitá osvětová otázka a to jedině – z lásky k vlasti.

 

Věžský zámek zpředu– rok 2004, foto JS

 

         V této činnosti Schwarz.  vydatně podporován učitelským pomocníkem z blízké Skály – Dvořákem, který nejen jako horlivý vlastenec podporoval literaturu kupováním knih, ale přednášel dítkám o jedech a protijedech tak srozumitelně, s takovým prospěchem, že Slavomil,  bezděky slzy vyléval, slyše jejich odpovědi.“[97]

 

Věžský zámek pohled ze dvora roku 2004, foto JS

 

Věnujme nyní několik řádek popisu panství, tak jak ho podává Sommerovo Království České.[98] Věžské panství zahrnovalo ve 30. letech 19. století přes 870 hektarů polí,  luk, lesů, rybníků, pastvin a zahrad. Po prodeji Květenova (1791) náležely k panství: obec Wěž (také Wiež, Wiesch) přifařená ke Skále s vrchnostenským zámkem s veřejnou kaplí sv. Jana  Nep., kde jsou každou 4. neděli mše svaté a kanceláří úřadu správce; dvůr s ovčínem, pivovarem na 4 sudy (4 x 23,4 litru), 2 palírny lihu, hostinec, mlýn s pilou; stranou je další mlýn Saliterna; dále k panství náleží ves Moserov a panský dvůr Veselsko s ovčínem, palírnou a panskou lesovnou; poslední  vsí je Lhota (též Lhotka) na Skalském potoce s palírnou. Mlýnský rybník ve Věži je osazen kapry a štikami. K panství náleží 993 obyvatel z nichž 10 rodin židovských. Řeč je zde česká.

 

Pohlednice Pozdrav z Věže, Foto Dvořák a ?, Německý Brod

 

         Hlavním zdrojem výnosu a potravin je zemědělství. Půda je převážně písčitá, smíšená s hlínou nepatrné úrodnosti, vhodná zejména na obilí a oves. Také ječmen, hrách, brambory a len. Ovocné stromy jsou jen v zahradách. Je zde 12 koní (4 panské), 337 kusů dobytka, 730 ovcí, 100 prasat, 6 koz. Oba dvory Věž i Veselsko mají ovčín. Lesů je 52 ha a jsou převážně jehličnaté a jen málo listnatých. Dřeva je málo, část je prodávána do Německého Brodu.

 

Skleník ve Věži

 

          Věž je zemskodeskový statek spravovaný správcem. který sídlí přímo ve Věži a vykonává funkci vrchního. Řemeslníci zde čítají: 1 bednář (sudy), pekař, 2 výčepní, sládek, 4 lihopalníci, řezník, kramář, továrník s likérem (Moyzes Pick) s jednoduchým továrním oprávněním, 2 mlynáři, 2 kováři, 2 krejčí, 2 ševci, kameník, kolář, tkadlec a porodní bába (na 523 žen).

         Pro úplnost dodejme odhad z roku 1841, který činil 136 990 zl. Dle Orthova slovníku zde tehdy byl vedle pivovaru a lihopalny i mlýn na moučku kostní. Za Eduarda Krziwanka byly dle kroniky na panství založeny lihovary celkem tři. Roku 1838 bylo navíc provedeno zaměření stabilního katastru (soupisu všech pozemků za účelem zdanění). Tento seznam majitelů je v okolí Věže jednotvárné čtení, protože většina polí patřila Eduardu Křivánkovi.

 

Zájezdní hostinec U Slunce v Německém Brodě

 

Je ale zajímavé, že Křivánkovo jméno najdeme i na mapách a soupisech Německého Brodu. Vedle rozsáhlých pozemků zde vlastnil i dům č. 23, zájezdní hostinec U Slunce, který byl zároveň odbytištěm piva a lihu z Věže. Tento formanský hostinec, o kterém sepsal Josef Jahoda román „U Slunce“ stával na Dolním Předměstí na Jihlavské ulici. Dnes je na jeho místě střední škola stavební.

         V románu Františka Hamzy „Šimon Kouzelník“, který je vedle příběhu smyšleného, osvíceného, vlasteneckého premonstrátského kněze, zároveň jakousi kronikou života v Německém Brodě v prvé půli 19. Století, je do brodského hostince „U Slunce“, kde hospodský strojívá studentům o sobotách jaternicové hody, zasazena scéna, kdy sem P. Šimon přichází mezi své rozjařené studenty a vysvětluje: „Dovolil jsem dětem jednu, dvě jitrničky, jednu holbu piva, slušnou písničku a housličky. “ Scéna je v románu zasazena kolem roku 1822, kdy již hostinec Skrziwankovým patřit mohl – víme, že jim patřil v letech 30.[99]

 

Zájezdní hostinec U Slunce v Německém Brodě, kresba Jan. Jůzl [100]

 

Než přejdeme k líčení událostí roku 1848, připojme ještě obrázek z dob roboty jak ho podává obecní kronika: “Do Věže chodívali na robotu i Lhotečtí. Staří pamětníci neblahých těch dob vypravovali, jak panský dráb čekával na tyto robotníky pod Věží u křížku, a když nepřijeli včas s potahy, prvního sedláka položil na mez u křížku a lískovkou nemilosrdně zbil za to, že nejel rychleji a tím druhé zpozdil. Vrchnost na Věži měla svůj soud, a kdo se protivil, byl smeten.”

 

A.E. Komers[101] píše, že již ve 30. letech jednotliví přičinliví hospodáři, jmenovitě na slovo vzatý statkář Křivánek (ve Věži) a za jeho příkladem nejlepší hospodáři Čáslavského kraje shledali, že se hnojení kostmi velmi dobře vyplácí. …“ [102]) širší citace[103]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: dělítko

Události roku 1848

Revoluční události roku 1848 a povolení konstituční vlády měli svou odezvu i v Německém Brodě, Humpolci a okolí. Eduard Kržiwanek byl jednou z hlavních postav dění v kraji. Ohlasy událostí se objevily v soukromé korespondenci vlastenecky smýšlejících brodských občanů[104] ale i v dobovém tisku jakým byl Tylův Pražský Posel, či Havlíčkovy Národní Noviny. Jiří Sochr[105] v úvodu k dopisu z 6. 4. 1848  píše: „Strach ze „zdvihnutí se lůzy“, kterého se bojí i K. Seifert, byl jedním z důvodů, proč vystrašená buržoazie[106] urychleně organizovala tzv. národní gardy k ochraně majetku a k udržení pořádku. Část městského obyvatelstva však v gardistech spatřovala ochránce konstitučních práv a svobod.“ Nás tento dopis zajímá, protože Pater Seifert, kaplan v Německém Brodě zde komentuje vstup E. Krziwanka do Národní gardy. Píše zde mimo jiné: „… Též co se mně nelíbí, za poručíky zvoleni Skřivánek z Věže a pan Kundrát z Květinova – nač to, když jako venkované službu zastávat nebudou a pro parádu jich není třeba a k tomu Skřivánek ujídá zdejším dělníkům živobytí, vodí sem robotu z Věže na vzdělání polí a řemeslníky tamější – k Slunci (bývalá hospoda U slunce na Dolním předměstí) dává své pivo – hubují mnozí sami na to! …“

 

Od rodiny Křivánkovy z Věže byly roku 1862 pro pěvěcký sbor Jasoň získány dva vyšívané obrazy, které původně zdobily prapor národní gardy z revoluce roku 1848[107].Více o nich včetně fotografií viz podkapitola JUDr. Eduard Brzorád st. v kapitole Familie Brzorád.

 

21. 4. 1848 otiskl Der Prager Zeitung německý článek Eduarda Krziwanka „Nachhall von der maehrischen Grenze“ (Ozvěna z moravské hranice), ve kterém Krziwanek vybízí k přistoupení k všeněmeckému spolku. Vyzývá zde k pevnému, srdečnému sjednocení s Německem a k celní unii. Článek končí slovy: „Proto ctihodný německý spolku v Praze! Slyš náš tisícihlasý a jednohlasý ohlas, která se v našich horách daleko rozléhá: Jen odvážně připnout německou kokardu na klobouk vedle české! Také my zde na vsi známe dobře barvu černou, červenou a zlatou a našemu českému sedlákovi není  jejich vysoký a důležitý význam cizí, přes některé cizorodé našeptávání.“

         Odcitujme nyní dopis P. K. Seiferta, z 24. 4. 1848: „Milý příteli. Dějou se tu věci, až ruce sepnete. P. Skřivánek Ed. (který dal déž pojednání do německých novin od 21. t. m. „von der maehrisch Graenze“) jezdí po okolních panstvích a zve všecko „zum deutschen Bund“. – Dnes v rádnici ve veliké předsíni držel Dr. Pankrác na stole veyklad o přístupu k německému spolku a ve čtvrtek má být schůzka těch okolních zde na „Úlehlích“. – Co tomu říkáte? Vy tam brojíte proti tomu a hle Brod – Věž – Lipnice – Okrouhlice – Přibislava –Polná – Štoky atd. z většího dílu pouhá česká místa – přistoupí k tomu. P. Skřivánek, proti kterému zdejší dělníci brzy snad povstanou, se vyjádřil, že by ouřadové neměli ani brát pražské noviny, protože prý lid bouří proti vrchnostem – tak? – již čas, aby lid z dávného otroctví vyvázl. Skřivánek snad chce tím přistoupením lépe udat svůj spiritus, který ve Věži pálí? Čas aby se mu odpovědělo. Ale do německých novin, nebo české on nečte. … S Bohem P. K. Seifert.“ Tylův Pražský Posel č. 9 r. 1848 k tomu mimo jiné napsal „ … Ale bohudíky, že je toho příčina vždy jenom několik třeštěnců a ti že dobrou mysl našeho venkovského lidu nadužívají, že ho bulikujou a jen hanebné kejkle s ním provádějí. Tu máte kupříkladu Německý Brod. Proboha vás prosím, dá on tisknout kdesi cosi, že přej chce patřit k Německému spolku! … Pan doktor Pankrác! Ach, respekt! To je ten divotvorec, které­muž Národní výbor nevoní, co chce bejt snad vyslancem ve Frankfurtě, a co tedy brodské hlavy pomátl! Sláva mu! Já ho říkaje v duchu vidím, jak si po tom skutku, po tom obalamutění celého poctivého měšťanstva (psalo se, že bylo čtyry sta hlav pohromadě) pyšně z radnice vyšlapoval a svému podle ducha příbuznému „Krživankovi" do blízké Věže po větru vzkazoval: „Raduj se, vyhráli jsme! Už jsme při Německém spolku!“

         Další dění je popsáno v několika zdrojích. Podívejme se na líčení Prof. Jiřího Rychetského z článku Karel Havlíček, první poslanec humpolecký[108]: „ ... 26. dubna přinesl do  města (Humpolce) Jan Daněk, rychtář z Věže zprávu, že jejich pán, statkář Skřivánek jim přikazuje, aby svolali občany celého německobrodského okolí na 27. duben do Něm. Brodu na veřejnou schůzi. Na této schůzi má prý mluvit tamější advokát Dr. Pankrác  a má se tam prohlásit, že je nutno obeslati německý parlament ve Frankfurtu, že toho žádá celá východní Čechie.

         Lidé věžského statkáře roznášeli tedy do všech okolních měst a vesnic plakáty, zvoucí na schůzi, jedině město Humpolec bylo vynecháno, poněvadž jak praví kronikář, „nahlíželi, že u nás duch slovanský převládá, že bychom jim tam spíše ke škodě než k užitku byli”.

         Rezoluce brodských frankfurťáků pro volby do Bundu byla uveřejněna v Prager Zeitung a v Constituzionelles Blatt ddto 27. dubna 1848 Podepsán Eduard Krziwanek Celá citace viz[109]

         Když se tato zpráva roznesla po Humpolci, byla týž den svolána bubeníky ke schůzi Národní garda. (Doplňme zde, že plukovníkem humpolecké gardy byl soukeník Kajetán Příborský. Jeho synu dá později Krziwanek za ženu svou dceru.- pozn. autora) Důstojnictvo i mužstvo se radilo, jak by se tomu mělo zameziti, aby nebyl český lid sveden a aby žádní deputanti nebyli vysíláni do Frankfurtu, nýbrž jen do českého sněmu, který měl být v Praze. Humpolečtí byli dobře poučeni z Havlíčkových novin o záporném významu voleb do Frankfurtu pro naše státoprávní stanovisko. V Národních novinách nejednou upozornil na nebezpečnou činnost profrankfurtského spolku Němců v Čechách, tzv. Konstitučního spolku, jehož členy byli právě věžský statkář Skřivánek i advokát Pankrác, … . Proti tažení do nějakého všeněmeckého státu a naopak pro zachování Rakouska (ale konstitučního) nutily Humpolecké nejen vlastenecké, ale i přímo existenční důvody. Většinou soukeníci měli již v té době vytvořeny dobré odbytové styky především s uherskými a balkánskými zeměmi Rakouska, které dovozními cly chránilo tak i humpolecká méně kvalitní sukna. Naopak nějaké Velkoněmecko znamenalo by pro Humpolec nemalou textilní konkurenci z vyspělých průmyslových německých států.

 

Legitimace člena Národní Gardy v Humpolci s podpisem Kajetána Příborského

 

         Všechny tyto důvody byly jistě zváženy a bylo odhlasováno, aby 27. dubna celá humpolecká Národní garda táhla ve zbrani na Věž a tam statkáře Skřivánka buď po dobrém, nebo po zlém, od jeho úmyslu odvrátila a popřípadě táhla ještě do Německého Brodu a tam schůzi a nesprávné rozhodnutí překazila.

         Důležité rozhodnutí vyzradil však týž den jeden finanční úředník ve Věži a náležitě zveličil. Humpolecká garda prý zamýšlí statkáře Skřivánka s jeho rodinou vyvraždit a jeho zámek vydrancovat a zbořit. Majitel panství svolal ihned čeleď a oznámil, jaká pohroma ho čeká. Žádal plačky všechny, aby ho neopouštěli  a hájili jeho majetek. Pro příští den vyzbrojili se zbraněmi, ale také i sekyrami, podávkami, kosami apod. Sám Skřivánek však prchl do Něm. Brodu a jeho žena s dětmi prý hledala od rána ochranu u božích muk v polích. ( Tylův Pražský Posel č. 9 r. 1848 uvedl: „Do Wěže o tom zpráwa došla, kdež jak omráčeni wěci swázali a schowali, myslíce, že na ně Humpolečtí potáhnou“)

         V Humpolci 27. dubna již o páté hodině ráno bubeníci gardu do zbraně. Sešla se ihned v celém počtu, ale po ránu byla již nálada umírněná, a tak se uvážilo, že by bylo nepraktické, aby celá garda táhla do Věže a do Brodu a že by z toho městu mohly vzejít přece jen zlé následky. Bylo tedy rozhodnuto, aby byli vyvoleni jen výborní řečníci, a ti aby byli posláni přímo do Brodu na veřejnou schůzi. Zvolen byl potom městský lékař Dr. Štulc, výborný řečník, Jakub Smrčka a Jakub Mottl, oba spolužáci Karla Havlíčka, a dalších šest příslušníků Národní gardy (Kajetán Příbroský mezi nimi nebyl. pozn. aut.), kteří ihned odjeli kočáry do Brodu. Ve Věži byli očekáváni ozbrojeným lidem, který se však klidně rozešel, když místo ozbrojené gardy viděl jen několik občanů.“[110]

         Zde bychom měli připojit i další verzi, kterou dle vzpomínek pamětníků uvádí věžská kronika: „R. 1848 přitrhla do Věže garda Humpolecká, zámek oblehla a dobyti chtěla. Když pak jim z panského pivovaru vyvaleno několik sudů piva nastalo všeobecné smíření. Tak skončila památná výprava gardy Humpolecké a bude dlouho na ni vzpomínáno“.

         O dalším dění v Brodě  píše v jiném dopise P. Seifert: „Drahý příteli. … a dávám Vám věděti, že 27ho včerá byl tu „Meeting“ na rynku, kde na stole mluvil dříve Pankrác pro spolek Frankfurtský a pak Dor. Stulc z Humpolce ve jménu Humpoleckých proti tomu – nerad byl slyšán, ač lid volal Brávo. Takže Commandant gardy mezi jeho mluvením vykřikl: Garde zusammen a dal do toho bubnovat, a předs Stulc nepřestal mluvit, až skončil. Pankrac také ušel nemoha pravdu snésti. Dějou se tu věci. Humpolečtí chtěli Křivánkovi šturmovat zámek za jeho zaslané mínění do novin. Proč zde hýbají pokojným lidem. My sme byli vždy poslední ve všem. Polenští a Chotěbořští vzkázali, že nepřijdou… Myslím, že tu Meeting více nebude. Mnoho nescházelo a Pankrác by byl odnesl, nebo není miláček lidu, protože lidi s kabátů svlýká. S Bohem Váš starý přítel Karel“ Dlužno dodat, že k dovršení úspěchu Humpoleckých příštího dne dorazila do Humpolce výprava sedláků z Věže a oznámila, že se u nich utvořil oddíl národní gardy, a že se dává pod velení Humpoleckých.

         V národním měřítku však byla celá akce zřejmě významná: „… Jen jediným úspěchem (na který byli ovšem hrdi) mohli se frankfurtomani v českém kraji honositi, totiž protestem Německého Brodu proti Národnímu výboru a osvědčením pro volby, jež 27. dubna přičiněním několika odrodilců (advokáta Pankratze a statkáře Krziwanka) k místu přišlo.“[111]

         „Když tedy byla překažena volba do německého sněmu ve Frankfurtu, konala se 13. června volba poslanců do českého sněmu v Praze. I když poslanci byli zvoleni, jejich svolání bylo stále oddalováno, až se vůbec nikdy tento český sněm nesešel. Na 8. červenec byly vypsány volby do říšského sněmu ve Vídni. Čechové se rozhodli tento sněm obeslati. Nechtěli se totiž vzdát jediné tribuny, kerá jim zbývala, chtěli-li svoje požadavky uplatňovat. … Volební právo měl každý 25 let starý občan a jeho stáří muselo být ve volebním seznamu potvrzeno farářem. Volilo se prostřednictvím volitelů, kteří byli nejdříve zvoleni v obvodech s 250 až 500 voliči. K humpoleckému volebnímu okresu patřilo město Humpolec, panství herálecké, želivské, světelské, lipnické, větrnojeníkovské, věžské a část dolnokrálovického, takže měl asi 50.000 obyvatel. K vlastní volbě říšského poslance sešlo se do Humpolce 157 volitelů, z nichž 109  zvolilo za poslance Karla Havlíčka, tehdy 27 letého redaktora Národních novin. … Humpolečtí dlouho předem přesvědčovali volitele, jaký musí být poslanec muž vzdělaný, národu věrný, bez úhony, a vykládali to tak horlivě, že i Němci od Štoků volili Havlíčka.

         Ještě téhož dne (8. 7. 1848) psal J. V. Krajník Havlíčkovi do Prahy o výsledku volby. Otiskujeme dopis s Krajníkovým podpisem „Kokořínský“ voleným patrně podle hradu Kokořína z blízkého sousedství Krajníkova rodiště. „Pane Havle. Oznamuji Vám, že Jste v Humpolci zvolen a sice měl jste 109 hlasů. Všech voličů bylo 157. Právě Vám na náměstí intrády vytrubují. Radím Vám ale, abyste v tomto okresu vyvolení přijal, neb po Vás má nejvíce hlasů Křivánek (znáte ho), má totiž 13 a po něm nejvíc dvorní rada Karel Komrs. Je tedy nebezpečí, že kdyby Jste nepřijal, snadno by Křivánek deputovaným se stal. Mějte se dobře, jsem Váš věrný Kokořínský.“ Havlíček byl totiž zároveň ještě zvolen ve čtyřech dalších volebních okresech. Havlíček volbu Humpoleckých přijal. Karel Havlíček zastupoval Humpolecko na říšském sněmu ve Vídni a pak v ústavodárném sněmu v Kroměříži až do prosince. Dvanáct dnů po nastoupení nového císaře, a to 14.prosince 1848, vzdal se mandátu, neboť se mu kroměřížský sněm svou nekonečnou povídavostí a nedělností nezamlouval a národní noviny za jeho nepřítomnosti klesli v průbojnosti. Humpolečtí si pak zvolili 17. 1. 1849 za nového poslance Antonína Komrse, hosp. radu u hraběte Thuna v Libverdě, rodáka z Humpolce.“[112] Zde je na místě trochu předběhnout a prozradit, že Komers, s Krziwankem k sobě zřejmě vůbec neměli daleko a manželský svazek jejich dětí z nich později dokonce učinil příbuzné.

         Pro dokreslení dobové atmosféry můžeme připojit, co ještě na adresu Eduarda Kržiwánka padlo mimo jiné v Tylově Pražském Poslu aršík 8: “… několik odrodilců z wyššího stavu a několik milostí, jako we  Wěži Křiwánek … , a jiných podobných ptáčků.“, nebo v Havlíčkových Národních Novinách str. 87. :  „Jde o mistrowský kus parlamentární nadannosti hlawně dwau pánů: statkáře a měšťana Brodského Skřiwánka *) a advokáta Pankráce. … *) Tuhle prý do Prager Zeitung napsal článek o zmáhající se anarchii atd., rozumíte? Jistě newím. Kdopak by také v nynějším náwalu důležitých wěcí o nepatrné a obscurní články a článečky se staral.“… nebo jinde: „Pražští Wýborowé nemohli čekat na radu a mínění milostiwé wrchnosti  Kwětinovské (Kundrath) a Wěžské (Kržiwanek), a dá Bůh, že i budoucně národ český obstojí bez rady z Německého Brodu, z Kwětinova a z Wěže.“

 

Roku 1849 byl Eduard Křiwánek zvolen radním Německého Brodu a to 44 hlasy z 84 kandidátů. Stejně tak roku 1850, jak víme z prohášení jeho švagra - podkrajského hejtmana Voitha , který nové čtyři radní 20. 6. 1850 pozvanému “veškerému měšťanstvu v místnosti radní představí ... .  Po skončeném představení výbor v zdejším hlavním chrámu páně do přísahy vzat bude.“[113]

 

Roku 1851 najdeme Eduarda Křiwanka jako činného člena Vlastenecko hospodářské společnosti - K.k. patriotisch-ökonomische Gesellschaft in Königreiche Böhmen. Hlavní postavou této vlivné instituce byl již zmíněný Anton Emanuel Komers, ke kterému se ještě obšírněji vrátíme. Hospodářská společnost byla zřizovatelem zemědělské školy v Libverdě, o které také ještě bude řeč.

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: dělítko

Marie von Krziwanek (1834-1898) a  JUDr. Eduard Brzorád (1820-1898).

 

Marie Brzorádová roz. Edle von Krziwanek (1834-1898), Atelier von Geber Staegler, Elkergasse 128, Iglau[114]

 

Roku 1852 si osmnáctiletá dcera Marie Kržiwánková (1834-1898) vzala v zámecké kapli ve Věži o 14 let staršího brodského advokáta JUDr. Eduarda Brzoráda (1820-1898). Podrobněji se o tomto vztahu zmíníme v příslušné části kapitoly Familie Brzorád. Marie, které pro její zálibu v zástěrách později říkali „Schürzentante“, se po svatbě přestěhovala do výstavního, rohového, patrového domu č.p. 105 v Dolní ulici Německého Brodu. Dočítáme se v textu potomka její sestry Hermíny, že „U Brzorádů v Německém Brodě …  bývaly Erna s Hermou často, když se pořádaly plesy. Ach ten jeden významný s učitelem Lorenzem!“ [115]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image004

Patrně Marie Brzorádová roz. von Krziwanek (1834-1898).[116]

 

Marie vedla vzornou domácnost se služkou, pradlenou, podomkem atd. Platila za velmi ušlechtilou vzdělanou dámu, která pocházejíc z panství ve Věži,... byla po léta vzorem nejušlechtilejších ctností."[117] Jeden nekrolog ji připomíná jako dobrodějku, paní milou, vlasteneckou, dobrosrdečnou a skromnou, jiný jako dobroditelku veškerého chudého lidu v městě.[118]

 

Krásný stříbrný dezertní příbor, původně součást rozsáhlé sady, nese na spodní straně rukojeti švabachový monogram „MK“. Vidlička měří 17cm a nůž 20,5. Vedle puncovní značky stříbra je zřetelná číslice „2“ (možná poslední číslice roku výroby) a na přední straně čteme značku výrobce „MS“. Dle typu puncovní značky můžeme usuzovat na rok výroby mezi koncem 18. stol. a rokem 1867. Příbor poskytl přímý potomek věžských Krziwanků. Je-li „MK“ monogramem Marie Krziwanek může jít o dvě osoby: babičku s vnučkou. Marie Krziwanek roz. Seegenschmied (1771-1842)  a Marie Brzorad roz. Krziwanek (1834-1898). Ta první byla Krziwanek až od své svatby roku 1785, ta druhá jen do své svatby roku 1852.

 

 

 

 

 

 

Dochovalo se objemné Album[119] – herbář s kresbami, výstřižky, fotografiemi a německy, či francouzsky psanými citáty. Jako dárkyně květů je uvedena Hermine, jinde „deine kleine treue Irma“, či Irmerl.  Jinde je zase přípisek o úmrtí Ernestine.  Je tedy možné, že majitelkou byla Marie Brzorádová rozená von Krziwanek, či někdo z jejích blízkých. V albu je pěkná skupinová fotografie rodiny Eduarda von Krziwanek z doby před rokem 1869. Citáty na papíře s reliéfní ražbou baronské korunky a písmene „W“ jsou zapisovány na zámku rodiny Pachtů v Jablonném v Podještědí (1862). Z obsahu Alba dále vyplývá, že majitelka udržovala blízký vztah a navštěvovala se s příbuznými v Libkové Vodě (1861) – konkrétně dcerami Herminou Komers von Lindenbach (*1842), či její sestrou Irmou (1844-1929), jejichž bratrancem byl Julius Prziborski (1824-1905), od roku 1857 manžel Hermine rozené von Krziwanek (1839-1908).

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image002

Karl Ritter Komers von Lindenbach(1796-1870), majitel Lipkové Vody roku 1859[120]

 

         Řadu velmi pěkných kolorovaných kreseb okolních panství, či ptáků daroval asi v letech 1859-1860 soused z Květinova, který se po maturitě u rodičů zdokonaloval v řízení velkostatku - Vilém Richlý (1837-1904). Víme tak například nejen, jak vypadal dnes již zbořený zámek v Mirošově, ale také, že na věžském zámku měli i pěkného papouška.

         Mezi citované autory v albu patří například Baron Ernst von Feuchtersleben, Friedrich Martin von Bodenstedt, Friedrich Rückert, a Johann Gottfried Herder, Friedrich von Schiller, August  Graf von Platen-Hallermünde, Freiherr Franz  von Sonnenberg, Otto Graf von Loeben, William Shakespeare, Johann Wolfgang von Goethe, Heinrich Daniel Zschokke, Otto Rognette a Wilhelm Friedrich Waiblinger. Další pak přináší úryvky s těmito jmény: August Gottlieb Meißner, Julius Sturm, Theodor Storm, N., Johann Wolfgang von Goethe, R. Pruty, a další. Nechybí obrázek Karlsteina, či Nového Stránova, upomínky na Karlovy Vary, Mariánské Lázně a jiná místa.

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image006

Přebal Alba rodiny Marie Brzorad roz. von Krziwanek (cca 20x30cm), archiv dcery JUDr. Jaroslava Kratochvíla

 

Ani ne tak pro uměleckou, či dokumentační hodnotu, ale abychom lépe nahlédli vkus a zájem dívky poloviny 19. století pokusili jsme se zpřístupnit album vcelku. Pro velký objem dat a prostoru jej ale umístíme na zvláštní stránku Album : zde .

 

 

JUDr. Eduard Brzorád (1820-1898)[121]

 

Rodina Brzorádů již v této generaci ve společenském, profesním, ale i rodinném styku užívala němčinu. Přesto však můžeme říci, že národní cítění bylo české.  Tchán Josef Brzorád byl přispěvatel Národního Muzea, zakladatel Matice České, spolužák a přítel Jungmannův, jeho bratr Jan členem Národního Výboru z roku 1848, bratři Karel a Vilém přátelé národních buditelů a účastníků revolučního roku 1848 prof. Helceleta a filosofa Hanuše. Bratranec Antonín, nymburský starosta byl hostitelem a později dobrodincem Boženy Němcové. Víme, že Eduard Brzorád byl loajální rakušan, neboť byl dokonce odměněn císařským řádem Františka Josefa II.. Právě v jeho rodině však zároveň vyrostli v synovi JUDr. Eduardu Brzorádovi jr. a dcerách zapálení národovci. Rodině Brzorádů je věnována čtvrtá část celé práce - „Familie Brzorád“.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: dělítko

 

Olejárna a Krziwankovi v Brixenu

Roku 1853 založil Eduard Krziwanek se společníky Františkem K. Havlíčkem (1823-1912), bratrem Karla Havlíčka Borovského a pány Grünhofem a Rychlým, továrnu na tlačení oleje v Květinově u Německého Brodu. O tomto podniku se hodně dozvídáme z korespondence[122] mezi Františkem Havlíčkem a jeho bratrem Karlem Havlíčkem, který byl tehdy v Brixenu. Připomeňme zde ještě jednou, že v části o rodu Heritesů se píše více o roli švagra Eduarda Krziwanka tedy Ferdinandu Voith baronu von Sterbetz, který Havlíčka v Brodě na cestu do Brixenu zatýkal, a který byl zřejmě Havlíčkovi blízký. Havlíček se v dopisech z brixenské izolace věnoval v zásadě hlavně dvěma tématům – včelařství a právě bratrovu podniku, olejárně. Proto je také Zeleným sebraná korespondence Havlíčkových dopisů z té doby dosti nezáživným čtením. Ne však pro milovníky včel a pro nás, které tlačírna oleje a poznámky týkající se Eduarda Krziwanka zajímají. V dopisech najdeme i poznámku o tom jak se Krziwanek za Havlíčkem v Brixenu stavil. Karel Havlíček má bratra k obezřetnosti ve spolupráci se Skřivánkem. Bratr František však, jak se v závěru dočteme, považuje Skřivánka za nejspolehlivějšího společníka.

 

František Havlíček, bratr K. H. Borovského [123]

 

         Z korespondence se bohužel zachovaly (s jednou vyjímkou) jen dopisy Havlíčkovy, takže neznáme odpovědi a nevíme nač odpovídá. Vybíráme zajímavější poznámky, které se přímo týkají Eduarda Skřivánka.

         „Změna ve Vašem podniknutí nebyla by k horšímu, jen jestli Skřivánek něco neobmýšlí? …by pro spolek bývala fabrika v Brodě jistější neb by v Brodě nebylo tolik příležitostí k „odpadkům“ jako ve Věži… Také myslím, že tebe budou při tom dobře moct potřebovat a tudy se nemáš co bát, aby tě nějak neodstranili… Když Skřivánek dá polovic na stroje, budete tedy potřebovat znamenitě míň kapitálu.“ (14.3.1853 Brixen)

         „… Stran Vaší fabriky nemyslím, že byste byli chybili s Květinovem, předně jsem jaksi rád, že to vyvázlo z rukou p. Skřivánka a za druhé jest lépe, že je to blíž u Brodu,…“ (31.3.1853 Brixen)

         „Musím ti oznámit, že tudy jel Věžský s celou rodinou. Tenkrát, ale jsem měl znamenitou nehodu a  to sice již po druhé. Letos od jara jen dvakrát se mi trefilo, že zde byl někdo z Čech, a po každé jsem nebyl právě doma. Je zde totiž malou hodinku od našeho bytu na konci pivovar se sklepem ve skále, kam častěji chodíváme s Julií a se Zdeňkou odpoledne, a když se tam někdo cizí přihodí (neb jest to nejznamenitější východ u Brixenu) zdržíme se tam trochu déle. Se zdejšími bez toho je málo co mluvit. … Podruhé zase byli zde Bavoři a též jsme se dlouho zdrželi a mezi tím časem byl zrovna Věžský Sk. u mne; poněvadž zrovna trefil když zde byli pro víno (neb pod domkem má sklep hostinský) mohl nahoru a zavěsil mi visitní cedulku na kliku mého pokoje. Poněvadž obyčejně teď v létě, když pozdě domů přijdeme ani do svého pokoje nejdu, nýbrž hned spát se ubíráme, byl bych se to až ráno dověděl. Ale náhodou jsme se v pivováře hádali o oekonomii,a já pravil, že v Anglicku již vykrmili jednou prase na 12 centů.[124] – Julie tomu odpírala. Když jsem byl již svlečen, vzpomněl jsem si na to ,a šel jsem do pokoje svého pro knihu, abych ji přesvědčil. Tu jsem našel vitzitní kartu – (jaká to náhoda! Věžský je právě tak silný vychovávatel prasat) honem jsem se zas oblekl a šel k Elefantu. Zrovna ale již odešli do pokoje a poněvadž byly paničky při tom nemohl jsem již tak pozdě k nim. K mrzutosti své jsem se dozvěděl, že zde byli celé odpoledne a že odjedou ráno o 5½. Přece však jsem neopominul aspoň ráno k vozu se dostavit a tak jsem s ním skoro ani nemluvil. (Ne ale abys mu vypravoval o tom praseti, on by myslil snad že to má být nějaký hloupý vtip.)…“ (13.6.1853 Brixen)

        

Olejárna na pohlednici vydané Gustavem Jílovským v Praze r. 1915

 

         „… Do nějakých intrik proti jiným společníkům se ale s p. Kř. (Křivánkem) na žádný způsob nepouštěj, já sám si myslím, že Vám překážet nebudou a že půjde hlavně podle Vaší hlavy.“ (7.1.1854 Brixen)

          „… Tomu se ale divím, že ste v loni s tak špatným prospěchem ve fabrice pracovali! 5 mír řepky na cent oleje! Toť není potřebí žádné zvlášť zřízené fabriky a každý mlynář musí dostat též tolik. To vás p. Božek pěkně napálil ... Taky skrze fabriku bych si tam přál již být, neb by se to přece dalo pořádněji vést kdybychom oba dohlížeti mohli: 4 oči více vidí, a mne by skutečně těšilo. (25.11.1854 Brixen)“

         Na závěr z dopisu, který poslal naopak do Brixenu bratr František a není v edici Havlíčkovym korespondence:

         „Ve fabrice děláme letos vyborny kšefti. Při nynější ceně oleje vyděláváme denně s odnáškou všech outrat čistě přes 100 zl. stříbr. … Všichni pani, mislim 3 ostatní si počinají fabriki wažit (teprve začínají) a Křiwanek jen pořád lituje, že jsme je do Cumpanie brali, že by mu na většim užitku tak mnoho nezaleželo, jako na tom, že dělají moc překážek našemu skvělejšímu pokroku. Letos kdiby se byl Křiwánek uposlechl jsme mohli mít ne pár set nýbrž pár tisíc wíc v kapsi. Leč ja to beru zas z jiné strani, ja bych ho tam byl také uposlechl jen kdybi byl v druhé ruce peníze w pitlíčku držel. … Grünhof se hodla do Uher vystěhovat, je oumislu Ousobou předat a tam větši statek koupit. Jak mne Křiwanek pravil má kupce na jeho fab. podíl, Jeníkovského barona, dává mu 10000 stř. on ale chce 15000. pomisli milí bratře! To je špás. Sám na to vydal 2000 a loňský výdělek obnáší okolo 500 stříbr. Můžu ti ale upřímně říci, že bych to rád vydal , kdybi to ten sralbotka udelal. Pomisli chlap, který by nejvíce fabriku podporovat mohl, neudělá pra nic, a je k tomu vždy v cestě i z jeho nepraktičnosti. Mé největší štěstí by bylo kdybich byl Křiwánka uposlech a z nim samim to podnikl, mohli jsme jen v malim zacit a jiz bysme jiste dále byli. Můj plán oného podniknutí byl slavný, jsem na to před celem světem pišný, pomisli za 10 let nás nebudou mašini nic stát, peníze za ně ze všema ourokama w kapce,a k tomu dá Buch hodný kapitál. Dáli nám Bůh zdravý za 10 let ještě tak tuze starý nebudeme, pak můžem něco do Cumpanie začít, aby Tvá Zdenčinka, pakli se to do té doby něco šikovnějšího nepřihodí, také nějaké groše měla. Jen zdraví a dobré přátelstvo nic nám milý bratře chibět nebude. …“ (František Havlíček bratru  K. H. Borovskému Německý Brod 10.12.1854 – Brixen 16.12.154 (PNP fond K.H.B.)

         Společníkem „Rychlým“ byl pravděpodobně Josef Richlý (1804-1872)[125], pán na Mirošově, „Grünhof“, který „se hodla do Uher vystěhovat, je oumislu Ousobou předat“ pak byl Eduard Fučikovski rytíř von Grünhof / ze Zeleného Dvora (1814-1891), poslanec zemského sněmu, podnikatel ve sklářství a majitel velkostatku Úsobí. Květinovský velkostatek tehdy (1852-1865) náležel Prokopu Richlému (1806-1879), bratru mirošov­ského velkostatkáře Josefa Richlého. Tato továrna stáva­la v č. p. 32 a 41, kde se ještě dlouho potom nazývalo ve fabrice nebo v olejně, neboť se tam zpracovávalo lněné semeno z květinovského, věžského a úsobského velkostat­ku.[126] Oba tyto podniky neměly dlouhého trvání, jelikož hlavního organizátora Havlíčka vláda, patrně kvůli jeho slavnému bratrovi, poškozovala v obchodním podnikání, načež od 27. ledna 1860 přijal místo úředníka v Praze.[127] Továrna po roce 1860 zrušena a její část (č. p. 32) upravena na kovárnu.[128] O rodinách Richlých a von Grünhof se podrobněji dozvídáme v knihách Jiřího Bořeckého.[129]

 

Olejárna v Květinově, stav 2006

 

         Vedle dojmu, že až na určitou společenskou izolaci Havlíček v Brixenu nikterak materiálně netrpěl, nabízí korespondence i několik pozoruhodných postřehů.  Protože jinak s touto prací nesouvisí uveďme jen jeden příklad Havlíčkova přístupu k výchově, kterým prý znejistěl i svou švagrovou, když po návratu z Brixenu bydlel v Brodě u bratra Františka a s chutí trestal jeho děti. „Ostatně neškodí nikdy dětem raději více přísnosti, jen když při tom vidějí lásku, že je člověk netejrá a ze zlosti jen jakoby z toho vyražení měl. Tak ku př. u nás, vždy jen ode mne dostane Zdenka bití, když je toho potřeba (ale moje pravidlo je: málo kdy, nikdy ve zlosti, ale za to vždy až do krve, aby déle držela paměť) ona ale přece proto mne má tak ráda jako Julii, ba skoro víc.“[130]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: dělítko

 

V národní půjčce „das Nationalanlehen“ roku 1854 si státní dluhopisy v Praze 17. 8. zakoupil dle seznamu i „Eduard Krziwanek in Wez“ a to za 6000zl.[131]

 

Roku 1856 oslavili Eduard a Caroline Krziwanek slavnostně stříbrnou svatbu a to v kruhu rodinném na zámku Věž, jak zapsala do Gedenkbuchu již dcera Marie.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image003

Eduard Krziwanek s manželkou Caroline roz. v. Herites, patrně mezi lety 1852-1866 (archiv dcery JUDr. Jaroslava Kratochvíla)[132]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: E K navštívenka

Vizitní karta Eduarda Křivánka (dnes běžný rozměr, archiv Fránů)

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: karoline navštívenka

Vizitní karta "CAROLINE KRZIVANEK NÉE BARONNE DE HERITES" (archiv Fránů)

 

Něco z jednání hospodářské jednoty Mladoboleslavské (26. 6. 1856): „… Že kostí u nás posud tak málo na pole se potřebuje, toho pravil p. intendant Schvarz, záleží hlavně v nedostatku příkladu, že hospodářové neměli z většího dílu posud přiležitosti, aby o účinnosti kostí na pole se přesvědčili. Však ale kde takového příkladu jest, tam prý se kostí i od jiných potřebuje. A tu vypravoval ve Věži u Německého Brodu že jsou na kosti zřízené stoupy už 28 let, roku pak 1838, že na témž statku byly zřízeny druhé a roku 1845 třetí. A Věžský statek že není nic veliký a přece že všecky troje stoupy zaměstnává. Příklad ten měl za následek, že na př obec Skorkov u Heralce, kdež je všecko jen chudý lid zřídila si vlastní stoupy. Osadníci kupujou kosti kde kdo může a podle toho jak mnoho který dodal kostí do stoup vydá se mu potom zase natlučené moučky. Slovem záležíť především na příkladu a ostatní přijde pak samo. Založení stupníku na kosti, pravil, může přijíti, kde je už vodní síla, nejvýše na 400 zl stř . ...“[133]  

 

Následující rok 1857 si dcera Hermine Barbara (1839-1908) vzala ve Věži Julia Příborského (1824-1905), hospodářského ředitele v Peruci. Na svatbu vzpomíná jejich praneteř: „Juliova choť byla dáma šlechtických i šlechetných způsobů a jednání. Měli svatbu v témže roce, jako můj děd a babička, ale jistě mnohem přepychovější. Na dlouhé, dlouhé svatební tabuli stála řada – homolí cukru, květy ověnčených. Tuto výzdobu obstaral nově založený cukrovar v Mostě, na němž byl Julius súčastněn.“[134]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Hermine Priborsky roz Krziwanek vyrez

Hermine Prziborski roz. Edle von Krziwanek (1839-1908) kol r. 1865

 

         Rodina Příborských patřila mezi významné humpolecké soukeníky, ženichův otec Kajetán byl purkmistrem a  roku 1848 velitelem humpolecké národní gardy. Těžko říci, zda by v revolučním roce Eduard Krziwanek bohatému soukeníku Příborskému svou dceru dal.  Kajetán Příborský tehdy jasně hájil hospodářské zájmy humpoleckých soukeníků, kterým by, jak již výše řečeno, Krziwankem vychvalovaná celní unie s Německem spíše uškodila. Svatebním svědkem byl „Onkel Toni“ ženichův strýc, bratr matky, národohospodář A. E. Komers (1814-1893), ředitel zemědělského učiliště, čelní představitel vlastenecko-hospodářského spolku Král. Českého, centrální ředitel panství hraběte Chotka a Thuna a přední odborník na cukrovarnictví. Doplňme, že Komers byl spolu se svými bratry barony von Lindenbach (jeden byl sekčním šéfem na ministerstvu války, druhý ministrem spravedlnosti) dítě - byť jen druhdy - zámožného humpoleckého soukeníka a obchodníka s bavlnou.

 

Julius Přiborský (1824-1905)

 

Ženich Julius Příborský se právě vlivem svého úspěšného strýce a učitele A. E. Komerse stal nejen jeho zástupcem na zemědělském učilišti a inspektorem Komersových statků v Mostě a Lžíně, ale hlavně hospodářským ředitelem thunského panství v Peruci a později centrálním ředitelem všech statků knížete Thun-Hohensteina, či statků hraběte Chotka ve Veltrusích.

         Zdá se, že právě původ v humpoleckých soukenických rodech Příborských a Komersů byl dobrým vodítkem při volbě ženicha.  K rodinám Hermíny a Julia Příborských a A. E. rytíře von Komerse se ještě vrátíme podrobněji a  to jednak proto, že se sňatkem dětí opět propojí, ale také proto, že právě u jejich potomků skončí adopcí rodové jméno Herites. Navíc stal-li se Julius Příborský jako národohospodář důstojným nástupcem vynikajícího zemědělce Křivánka, byli zase Hermína a její děti těmi, kdo trvali na hájení německého živlu. Nejprve však dovyprávíme příběh rodičů – Eduarda a Caroline Krziwanek  a zbylých sourozenců – Eduarda a Ernestiny.

 

albu najdeme vlepenu i fotografii rodiny věžských Křivanků, na které nechybí Eduard Brzorád (stojí druhý zleva) a patrně ani Julius Prziborski v komické čapce, který ho zde nápadně převyšuje. Ernestině (sedící úplně vpravo) bylo při svatbě v roce 1868 osmnáct let, a protože jejího budoucího manžela Karla von Kutscheru zde nevidíme, je tato fotografie zřejmě o něco mladší. Poprvé také vidíme o něco lépe do tváře Eduardu Krzivankovi mladšímu.  (zvětšeno z rozměru cca 7x7cm):

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Acer\Documents\dočasné\pokusny_soubory\image001.jpg

Rodina věžských Křivanků,

zleva stojící Marie Brzorad. roz. Krziwanek, Eduard Brzorád, Julius Prziborski a Hermine Prziborski roz. Krziwanek;

sedící zleva  Edurad Krziwanek jr., Caroline Krziwanek roz. Baroness von Herites, Eduard Krziwanek sr., Ernestine roz. Krziwanek později von Kutschera  (zvětšeno z rozměru cca 7x7cm)[135]

        

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: E K a Karoline atelier winter 1862, prag

Eduard Edler von Krziwanek a Karoline v ateliéru Winter roku 1862 (archiv Fránů)

 

Praneteř Julia Příborského věnovala životu na věžském zámku ještě tuto vzpomínku: „Do zámku Věže u Německého Brodu ke Krziwánkum (tchán strýce Julia Příborského – původní pozn. autorky) sjíždělo se vždycky mnoho hostů v zimě na saních. Odkládali se kožichy, šály, nánožníky a přezuvky a do zvláštní komory je odnášel pomocník, který měl pouhé pahýly místo rukou, ale rychle a šikovně prý všechno uklízel a pořádal.“ [136]

         Jinou dlouholetou, věrnou služebnou věžského zámku byla Anna, která měla k panstvu a panstvo k ní velmi dobrý vztah. Vyplývá to z textu jednoho dopisu pro Marii Brzorádovou roz. Krziwanek a také ze závěti, kterou sepsala v 74 letech.[137]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image002

Autograf Plné moci od Eduarda Krziwanka pro Eduarda Brzoráda při volbách do obecního zastupitelstva z r. 1861

 (SokA Havlíčkův Brod)

 

Pro styky s rodinou Richlých nalézáme vedle podniku květenovské olejárny další důkaz v albu potomků Marie rozené Krziwanek. Jsou to barevné kresby ptáků a okolních panství od Wilhelma Richlého. Díky kresbě papouška a připojenému popisku se tak například dozvídáme nový detail o interiéru věžského zámku. Datace je sice čitelná hůře (asi „1859“), ale nápis „Wěž“ je zřejmý.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Acer\Documents\dočasné\pokusny_soubory\image002.jpg

 

         Dále jsou v albu tři vystřižené a pod sebou na jeden list nalepené kolorované kresbičky sídel v okolí Věže. Společné mají majitele z rodiny Richlých. Tato rodina vlastnila statky Mirošov, Květinov i Kvasetice. Pod kresbou Květinova lze číst podpis pozdějšího pána na Mirošově „Wilhelm Richly“ a nejasné datum „28.5.18?9“.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image002

Zámek Mirošov (okres Jihlava), zbořený r. 1986

 

Zámek Kvasetice, obec Květinov, okres Havlíčkův Brod, dnes ruina

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image004

Zámek Květinov

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image004

Další kresba Viléma Richlého; tato má i dobře čitelnou dataci: Wilím Richlý, Kwětinau 24.1.1860

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image002

Obrázek signován Wilémem Richlým

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image006

Obrázek signován Wilémem Richlým

 

Vilém Richlý[138] (1837-1904) maloval darované kresby v době závěru spoupráce svého strýce a otce na květenovské olejárně v letech 1859-1860, kdy se po maturitě navrátil do Květinova, aby se zde zdokonalil v budoucím řízení a správě velkostatku.  A protože Marie rozená Krziwanek (1834-1898) byla tehdy již od roku 1852 vdaná za Eduarda Brzoráda a měla od roku 1857 malého syna Eduarda, lze usuzovat, že pokud nebyly kresby určeny poslední neprovdané dceři Ernestině vo Kriwanek (1840-1877), od Viléma se patrně nejednalo o více než milou pozornost. Malířkou byla i Vilémova neteř Berta, která dožila na věžském zámku.[139]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image007

Almanach sněmu království Českého (1895-1901), Navrátil, Michal, 1896

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image001

 

 

Seznam lázeňských hostí Karlsbader Curliste Nr.35 z 10. 6. 1861 hlásí příjezd Křivánkových na čtvrtek 6.6. „Herr Eduard Křivanek, Gutsbesitzer mit Gemalin und Fräulein Tochter Ernestine aus Věž in Böhmen“ bydleli v „Gold. Löwe, Egerstr.“ Celkový počet osob činil 4.

 

Časopis katolického učitelstva Školník ze dne 10 června 1862 v článku „Nedělní škola na Skále ve střídnictví Lipnickém Návrh kterak by se tento ústav zvlášť pro lid vesnický zaříditi měl“, který „sepsal Skalský učitel Jan Dvořák“, zmiňuje věžské panství:

„… Po několika na to dnech setkav se s p. Františkem Šrámkem, kterýžto pod hospodářským radou a spolu ředitelem p Antonínem Komrsem školu hospodářskou v Liebwerdě s výborným prospěchem proštudovav nyní co adjunkt při polním hospodářství p. Eduarda Křivánka velkostatkáře a spolu proslulého polního praktického hospodáře ve Věži se nachází svěřil jsem mu svůj úmysl načež se mi ihned nabídnul, že by s největší radostí beze vší odměny mnohé pro naši krajinu důležité polního hospodářství se týkající prospěchy ve škole nedělní přednášel, což jsem povděčně přijal, ale maje dospělé na mysli také doložil, že by neškodilo, aby v přednáškách těchto i hospodářové podíl brali.

         Co takto usnešeno bylo bez prodlení také místnímu duchovnímu pastýři dp Josefu Svobodovi k posouzení předloženo. Velectihodný stařeček tento co starostlivý otec nejen že krok tento schválil, nýbrž i v chrámu Páně záležitost tu oznámil. …“[140]

 

Podle „Liste der angekommenen Kur- und Badegäste in der königl. Stadt Kaiser-Karlsbad“ z 23. 6. 1865 přijely 20. t. m. do Karlových Varů Caroline Krziwanek, manželka statkáře z Věže s dcerou a paní Marie Brzorad, manželka advokáta a notáře z Německého brodu. Bytem jsou zapsání v „Rubin, Kreuzg.“[141]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Acer\Documents\Jan\opredcich\Krziwanek_soubory\image059.png

 

 

V letech 1861-1869 byl Eduard Krziwanek poslancem zemského sněmu Království Českého. Volbou z 27. 3. 1861 a pak znovu v dnech 26. - 28. března 1867 byl do sněmu zvolen jako velkostatkář za svazkem svěřenským nezavázaný (nesvěřenecký) velkostatek.[142]

 

Do roku 1866 byl E. K. na zemském sněmu se svým švagrem Ferdinandem Voithem baronem von Sterbez a v letech 1866-7 s velkostatkářem ve Lžíně Antonínem Komersem. O E. K. nalezneme zmínku ve stenoprotokolech např. z roku 1861, kdy chtěl přednést návrh zákona o slučování pozemků se zřetelem na odvodňování. Tento bod byl však odsunut. Na program schůze přišel o dva dny později 21. 4. 1861 , kdy však E. K. nejprve předložil návrh k přijetí paragrafu doplňujícího zákona, který by umožnil osvobození (Befreiung) selských synů, kteří navštěvovali zemědělské učiliště a absolvovali ho výborně. Zde připomeňme, že v roce 1860 zastupoval jeho zeť Julius Příborský A.E. Komerse, který na čas odstoupil, jako ředitel zemědělského učiliště v Libverdě a od roku 1861 zde byl jeho výkonným zástupcem.[143] Doplňme, že právě v letech 1861-2 navštěvoval vyšší oddělení (Höhere Abtheilung) tohoto libverdského zemědělského učiliště Eduard Carl Edler v. Křivánek *1844. Studoval zde ale i syn A. E. Komerse Emanuel (1873-4), Juliův mladší bratr Karl (1853-4), či jejich synovec Julius Jelinek (1866-7).[144]

 

V letech 1863-1866 byl E. K. i poslancem říšského sněmu rakouského parlamentu.[145]

 

Křivánkovi kol. r. 1865. Stojící zleva: (?), (?), Erna, sedící zleva: Marie, Karl baron Kutschera, Hermine (archiv Fránů)

 

V Humoristických Listech Eduarda Grégra z 20. ledna 1866 se v rubrice Granáty dočítáme: „Tenhle poslanec Křivánek je opravdu hotový křivánek neboť místo co by měl smýšlení a přání svých voličů zastávat přímo a bez oklik bloudí on stále jen po křivých cestách křivě záda před mnohým sebe křivějším náhledem.“[146]

         21. dubna roku 1866 pak byla ve stejné rubrice otištěna báseň:

 

„Pánům Doubkovi Kalinovi a Křivánkovi

poslancům ve sněmu českém

 

Vy jste v českém vzduchu zmohutněli,

a přec ustavičně cizí píseň zpíváte?

Vždyť nás cizím vzduchem otráviti chtěli,

a vy lhostejně se na to díváte,

jako byste byli zdřevěněli?

Nevíte že na d o u b e k,

usadil se český holoubek?

Nevíte že k a l i n a

jesti Čechům milá květina

a že s k ř i v á n e k , když nové jitro svítá,

vrozeným mu zpěvem boží slunko vítá?

Či snad d o u b e k  s  k a l i n o u  pranic necítí,

an jim chybí srdce rozvaha a zrak? –

A  s k ř i v á n e k  opět chce nás přesvědčiti,

že je tažní pták?“[147]

 

Pražský denník ve svém vydání z 27. 10. 1866 na stranách 2 a 3 uveřejnil mezi vyznamenanými nejen Eduarda Brzoráda, o čemž jsme již věděli, ale i obecního starostu ve Věži Eduarda Křivanka:

   „Jeho c. kr. Veličenstvo ráčil nejv. Vlastnoručním přípisem z dne 26. října t. r. v uznání věrnosti a loyálnosti v království českém a zejména hlavním městě Praze za příčinou posledních událostí válečných vynikajícím způsobem osvědčené, a v uznání hojných činů obětivého vlastenectví, láskyplného účastenství a pravé příchylnosti, s jakouž ranění a onemocnělí vojínové podporováni a ošetřováni byli, jakož i v uznání všestranné účinlivé podpory opatření vládních, jakož i operací armády, nejmilostivěji udělili tato vyznamenání: Komturský Kříž řádu Fr. Jos., … Rytířský Kříž ř. F. J., … Zlatý kříž záslužný s korunou, … Zlatý záslužný kříž, … Stříbrný kříž záslužný s korunou, … Stříbrný kříž záslužný, … Výraz Nejvyšší spokojenosti: Christiana kněžna Colloredo; … Ferdinand Menčík v Německém Brodě; … Eduard Brzorad, obecní radní v Německém Brodě; Vojtěch Weidenhofer, obecní radní v Německém Brodě; … Eduard Křivanek, ob. star. ve Věži; …“

 

Národní Listy referují 16. 3. 1867 na straně 3 o schůzi starostů obcí okresu v Německém Brodě, kde byli jako kandidáti do sněmu představení Eduard Křivánek a JUDr. Eduard Brzorád, o kterém se tak „dovídáme, jakého je smýšlení“.

Dopisy.

Z Něm. Brodu, dne 9. března.(Agitace volebni).

         Dnešního dne sešli se zde na vybidnutí c. k. okr, úřadu velectění představení neb starostové obcí k okresu zdejšímu přináležejících. Účel této schůze byl, aby se páni starostové poučili, že při nastávajících volbách do sněmu nebudou říditi volby voličů jak jindá c. k. úřednici, nýbrž že ponechává se usnesení voličů samých, koho si chtějí zvoliti, aby převzal na sebe řízení voleb samých.

          Při té příležitosti ovšem ponavrhovali se přítomným mužové, kteří by ponživali sice důvěry strany protivné ne však strany národní. — Apoštolové ustanovení aby lid venkovský na víru jinou přivedli, se nám při této schůzi též objevili, musíme se však přiznati, že jsme očekávali, že strana protivná (zdaliž vůbec ta hrstka protivniků, která se v našem okresu nachází, tak nazývati se může) povede jiné zbrojnoše do bitvy, než jsme skutečně poznali.

         Předstoupil totiž před shromážděné starosty p. David, či Isak neb Josef Kraus z Lípy a jal se v tomto smyslu mluviti: Drazí občané, víte, že jsme měli za svého zástupce ve sněmu p. Zeleného, toho však nebudeme již voliti neb zastává přiliš rozhodně korunu českou a dostala se mu již za to od samého okresního zastupitelstva (to jest snad jen od pana starosty a pana sekretáře) jíž patřičná domluva, tedy toho nebudeme již voliti. — Za to Vám ale milí spoluobčané odporučuju muže velikých zásluh o naši milou vlast. Jest to muž usedlý, narodil se a vyrostl mezi námi. Hoří láskou horoucí k nám Čechům, při každé příležitosti se nás rázně zastával. Tento muž jest pan Ed. Křivánek, majitel statku Věže.(Bývalý poslanec velkostatkářů strany knížete Karlosa Auersperga a nyní zase tou stranou navržený. Pozn red). P. Kraus bezpochyby spatřil na obličejích přítomných, že právě nejmenoval miláčka našeho lidu anebo snad mu vlastní uvědomí vyčítalo aby nehrál úlohu tak chvalitebnou a přidal hned na to „kdybyste však neměli dosti důvěry k pana Křivánkovi, tak bych Vám odporoučel p. Schwarzla neb JUDr. Ed. Brzoráda, jen nevolte p. Zeleného.

         Ačkoliv žádný z přítomných ani neodpověděl, mohl předce pan Kraus poznati, že bude p. Křivánek zvolený, vždyť jinak by to nemohlo ani být, když pan Křivánek takového protektora má.

         Zač ale jsme zvlášt p. Krausovi povděčni, jest, že nám po-vědět, jakého smýšlení jest p. dr. Brzorád, nepovažovali jsme ho nikdy za upřimného našince, ale nemysleli jsme nikdy, že by se od p. Krause co kandidát pro sněm dal navrhovati zvláště v době, kde takové kandidování naznačuje zřejmě smér politický, ku kterému navržený kandidát se kloní, — Ale ať jistí páni se třeba na hlavu staví, jen at nás venkovany nemají za tak krátkozraké již nechají se obalamutit.

         Výsledek volby dokáže zdravý rozum, který Bohu díky ještě máme, když se jedná o věc tak důležitou a proto budeme zase voliti našeho dosavadního poslance p. Zeleného.[148]

 

Ve Zprávě o odbývání plné a valné schůze krajské jednoty Čáslavské v Ledči dne 4 července 1867 se dočítáme, že „Na základě stanov vystupují páni údové pan Eduard Křivánek z Věže, pan Josef Müller z Indic, pan Jan Říha z Myskovic, pan Karel Knirš z Nového Kolína.“[149]

 

24. 12. 1868 v 17.00 se ve věžské kapli vdala poslední dcera -  Ernestine Krziwanek (1840-1877) za Karla barona von Kutscheru (1836-1890), setníka 73. pěšího pluku. Karlova matka byla přítelkyně Caroliny „Freundin Jenny“ a on sám byl pokřtěn v rodinném křestním úboru Caroliny. Přátelství Caroline Krziwanek rozené baronin von Herites a Johanny baronin von Kutschera rozené hraběnky Pachtové a baronky z Rájova (rodinné statky Pachtů byly Bezno sousedící se Stránovem a Gabel, česky Jablonné v Podještědí) se zde proměnilo v příbuzenský vztah. Svatební oznámení, které uchoval archiv národního muzea, bylo zasláno Madame le Baronne Helene Trauttenberg née Comtesse Pachta. Po Jenny a manželkách hraběte Mirbacha Aloisii a Matyldě byla Helene poslední ze sester Pachtových, kterou jsme v této práci ještě nezmínili.[150] Zbývá tedy dodat, že jejich bratr František hrabě Pachta z Rájova (1814-1886) byl Ernestině a Karlovi von Kutschera svatebním svědkem. Posledním sourozencem hraběcího rodu Pachtů z Bezna je Robert (1817-1895),  jehož potomci žijí v Německu a Rakousku dodnes.[151] K rodině von Kutschera se vrátíme níže.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Karl Kutschera výřez

Carl Freiherr von Kutschera (1836-1890), kol. r. 1865

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Ernestine Kutschera geb Krziwanek vyrez

Ernestine Freiin von Kutschera roz. von Krziwanek, kol. r. 1865

 

[152]

 

 

Brünner Zeitung sedmého ledna oznámil, že mezi hosty, kteří přicestovali a ubytovali se 6. – 7. 1. 1869 v hotelu Neuhauser[153] byl  „E. Krziwanek, Gutsbesitzer von Véz“.[154]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: dělítko

Nobilitace

25. 4. 1869 se čtenáři Wiener Zeitung mohli dočíst ve zprávách dvorní kanceláře, že Jeho Císařský a Královský apoštolský majestát nejvyšším rozhodnutím z 22. 4. t. r. co nejlaskavěji ráčil  pozdvihnout do šlechtického stavu statkáře Eduarda Křiwanka jako uznání za záslužné vlastenecké a společnosti prospěšné služby. Dcera Marie k tomu do Gedenkbuchu poznačila, že byl otec povýšen aniž o to žádal (Ohne eigene Bewerbung erhoben). Prokázala tak možná jistou neznalost, a nebo chtěla zdůraznit, že otec nebyl nositelem žádného vyznamenání. Některá vyznamenání totiž zakládala nárok na povýšení do šlechtického stavu. Jejich nositel – uchazeč jen musel požádat. Čtenáři „Pražského denníku“ si česky mohli přečíst: „* Povýšení v stav šlechtický. Císař pán povýšil statkáře p. Frant. Bechera a p. Eduarda Křivánka v uznání jejich záslužného vlasteneckého a obecně prospěšného působení v stav šlechtický.“[155]

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: wiener zeitung

Nobilitace ve Wiener Zeitung z 25. 4. 1869

 

 Nobilitaci stvrzuje na rozdíl od většiny ostatních běžných almanachů a schematismů i seznam nobilitovaných osob Karla Friedricha von Frank zu Döfering[156]. Opis nobilitační listiny se však podle pracovníků 2. oddělení SUA v Praze nenachází. Stejně se bohužel vyjádřil i ředitel vídeňského Österreichisches Staatsarchiv Allgemeines Verwaltungsarchiv. Opis tohoto „Adelsdiplomu“ se však nečekaně zachoval v kronice obce Věž, ač ji věrný kronikář započal až v r. 1888. Ta je nyní uložena v SOkA Havlíčkův Brod. Z tohoto opisu nobilitační listiny, jejíž originál si věžský kronikář zřejmě r. 1888 zapůjčil od Eduarda Krziwanka ml. (1844-1896) se dozvídáme, že šlechtický titul „Adelstand“, čestný titul šlechtic „Edler“ propůjčil císař ctěnému a věrnému Eduardu Krziwankovi, narozenému roku 1799 v Jihlavě, statkáři v Čechách za zásluhy pro jeho účinnou podporu národního blahobytu, jakož i pro jeho neziskové a dobročinné působení na všeobecných úkolech z toho vyplývajících. Titul náležel i všem manželským potomkům. Zřejmě se tak vyhnul manželce, která ho jak víme z parte, pokud na něj vůbec právo měla, rozhodně neužívala.  Všechny tři dcery byly již tehdy provdané, a tak se jich na první pohled nobilitace netýkala, neboť žena přejímá sňatkem stav svého muže.  Ernestine se však stala baronkou a i potomci Hermine šlechtického stavu dosáhnou, a tak se jméno Krziwanek později objeví v některých ze šlechtických almanachů, kde budou uvedeny jako rozené „Edlen von Krziwanek“[157]. I u Marie se s predikátem setkáme a to na parte, kde stojí česká varianta „rozená ze Křivánků“. Zde můžeme připomenout, že například pro přijetí do šlechtických ústavů, či pro jmenování do některých úřadů se původ prokazoval ze 16, či 32 předků. Ještě doplňme dnes málo známý fakt, že ne jen neoprávněné užívání, ale i neužívání titulu a erbu v úředním styku a oficiálních dokumentech bylo trestné. Toto se týkalo i náhrobků. [158] Titul, jak se zakrátko dozvíme, opravdu můžeme vidět dodnes i na hrobě Eduarda ze Křivánku ml.

         Eduard šlechtic ze Křivánků, (Edler von Krziwánek) a jeho manželští potomci mohli dle nobilitační listiny užívat i erb, ve kterém spatřujeme v modrém štítě, přes který prochází břevno (trámec), věž z načervenalého kamenného kvádru s černou branou a dvěma okny mimo to současně stojí na zdvihajícím se zlatém trojvrší, na prostředním tří stínek věže stojí k letu připravený skřivan v přirozených barvách s našikmo doprava nachýleným zlatým žitným klasem v zobáku. Na hlavním štítu spočívá korunovaný turnajový helm, z kterého modrá a stříbrná podložená přikryvadla splývají. Helmová koruna nese zavřená, modrá, stříbrným břevnem procházející orlí křídla, kterými vyrůstají tři zlaté obilné klasy na stéblech plných lístků.

         Vidíme, že do znaku se dostalo jméno šlechtice (skřivan), panství (věž) i obor, ve kterém působil (klasy - zemědělství). Protože je na erbu jen jeden helm, je jasné, že jde o erb šlechtický.

 

Opis nobilitační listiny, který se záhadně nedochoval ani v pražském ani vídeňském archivu, nalezneme v kronice obce Věž uložené v havlíčkobrodském archivu. Dr. Jan Županič nález doplnil záhlavním regestem: „1869, říjen, Vídeň (Wien) Císař František Josef I. povyšuje nejvyšším rozhodnutím z 22. dubna 1869 Eduarda Krziwánka, statkáře v Čechách, v uznání jeho obecně prospěšné a humanitární činnosti do šlechtického stavu, uděluje mu erb, predikát von a čestný titul šlechtic.“ Dodává ještě, že „formulace listiny naznačuje, že k nobilitaci došlo po zaplacení taxy (v tomto případě 1050 zl.), ale bez materiálů ze šlechtického archivu to nelze tvrdit jistě.“

 

Wir Franz Joseph Der Erste von Gottes Gnaden Kaiser von Österreich,

apostolischer König von Ungarn, König von Böhmen etc.etc. haben nachdem Uns zur Kenntnisz gebracht wurde,

dasz Unser lieber und getreuer Eduard Krziwánek in Jahre 1799 in Iglau geboren,

Gutsbesitzer in Böhmen, sich durch seine Wirksamkeit zur Förderung des National-Wohlstandes,

sowie durch sein gemeinnütziges und humanitäres Wirken im

Allgemeinen hervorragende Verdienste envorben hat,

Uns in unserer kaiserlichen und königlichen Machtvollkommenheit bewogen gefunden,

mit unserer kaiserlichen Entschlieszung vom 22.April 1869 ihm sammt seinen ehelichen Nachkommen

den Adelstand

zu verleihen, demselben die Führung des Ehrenwortes

“Edler”

zu bewilligen und zugestatten, dasz Derselbe, sowie seine ehelichen nachkommen sich der hach dem Gesetze

mit dem Adelstande verbundenen Rechte erfreuen und insbesondere sich des nachstehenden beschriebenen Wappens bedienen dürfen als:

 

Im blauen Schilde, welchen ein silberner  Querbalken durchzieht, ein Thurm aus rötlichem Quaderstein mit schwarzen Thor und zwei Fenstern überdiesem nebeneinander stehend auf einem aus Fuszrande  aufsteigenden goldenen Dreiberge, auf  der mitleren der drei Thurm ziennen steht eine zum Fluge geschickte natürliche Lerche mit einer schrägrechts geneigten goldenen Kornähre im Schnabel. Auf dem Hauptrande des Schildes ruhet ein  gekrönter Turmierhelm, von welchem blaue mit Silber unterlegte Decken herabhangen. Die Helmkrone tragt einen geschlossenen, blauen, von einem silbernen Querbalken durchzogenen Adlerflug, welchem drei goldene Kornähren an blätterigen Halmen entwachsen.

 

Zur Beurkundung desen haben Wir gegenwärtiges Diplom mit unserem kaiserlichen Namen eigenhändig uterzeichnet, und Unser kaiserliches Majestatssiegel beifügen lassen.

Gegeben und ausgefertigetmittelst Unseres lieben und getreuen Ministers des Innern Dr.Carl Giskra, Ritters Unseres Ordens des Eisernen Krone, erster Klasse, Ritters Unseres Leopold Ordens etc.

In Unserer Reichs-Haupt und Residentzstadt Wien, am fünften Oktober des Jahres: Ein Thausend acht Hundert neun sechzig

Franz Joseph m.p.

Der Minister:

Dr.Carl Giskra, m.p.

Nach Einer Kaiserlichen und königlichen Apostolischen majestät Hochsteigenem Befehle

Adolf Ritter von Chaloupka m.p.

k.k.Ministerialrath.

 

 

My František Josef první z Boží milosti císař rakouský,

papežem jmenovaný král uherský, král český atd. atd. dáváme na vědomost,

že náš ctěný a věrný Eduard Krziwánek, narozený roku 1799 v Jihlavě, statkář v Čechách, získal zásluhy pro svou účinnou podporu národního blahobytu, jakož i pro své neziskové a dobročinné působení na všeobecných úkolech z toho vyplývajících. My z naší neomezené královské a císařské moci jsme došli ke zjištění a naším královským z 22.4.1869 rozhodnutím jemu spolu s jeho manželskými potomky propůjčujeme

Šlechtický stav

Témuž i čestný titul

Šlechtic

Schvalujeme a dovolujeme, aby se tentýž, jakož i jeho manželští potomci těšili právu, které je ze zákona se šlechtickým stavem  svázáno a obzvláště směl užívati dále popsaného erbu:

V modrém štítě,přes který prochází břevno (trámec), věž z načervenalého kamenného kvádru s černou branou a dvěma okny mimo to současně stojí na zdvihajícím se zlatém trojvrší, na prostřední ze tří stínek věže stojí k letu připravený skřivan v přirozených barvách s našikmo doprava nachýleným zlatým žitným klasem v zobáku. Na hlavním štítu spočívá korunovaný turnajový helm, z kterého modrá a stříbrná podložená přikryvadla splývají. Helmová koruna nese zavřená, modrá, stříbrným břevnem procházející orlí křídla, kterými vyrůstají tři zlaté obilné klasy na stéblech plných lístků.[159]

 

Ku stvrzení tohoto jsme tento diplom vlastnoručně naším císařským jménem podepsali a nechali opatřit pečetí našeho císařského majestátu.

Dáno a darováno Naším milým a věrným Ministrem vnitra Dr. Karlem Giskrou, rytířem Našeho řádu Železné Koruny, první třídy, rytířem Našeho Leopoldova řádu atd.

V Našem říšském hlavním a residenčním městě Vídni, 5.října roku tisíc osm set  šedesát devět.

František Josef m.p.(manu propria - v.r.)

Dr. Carl Giskra, m.p.

Z nejvyššího rozkazu císařského a královského apoštolského majestátu

Adolf rytíř von Chaloupka m.p.

c.k. ministerský rada.

 

ALMANACH ČESKÝCH ŠLECHTICKÝCH A RYTÍŘSKÝCH RODŮ 2010 z pera Karla Vavřínka a kolektivu obsahuje i heslo „Křivánek“, ve kterém najdeme i vyobrazení erbu od Ing. arch. Miroslava Sýkory.  Kniha vyšla ve spolupráci nakladatelství Martin a Zdeněk Vavřínek . V tomto vydání 2010 nejdeme i heslo „Heyrovský z Rowenova“, které kvůli vztahu rodu k nositeli Nobelovy ceny Jaroslavu Heyrovskému uvádí i linii JUDr. Leopolda H. a Kláry Hanl von Kirchtreu. Dále zde najdeme ve vztahu k naší práci hesla „Neupauer“ (kupec Stránova po von Herites) a „Sebenář von Herrenfels“ (poštmistr a majitel domů v Německém Brodě, kam se von Herites přestěhovali).

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: erb

Vyobrazení erbu šlechtice Křivánka v Almanachu.[160]

 

 

Nobilitací však činnorodost Eduarda Krziwanka nepolevila. Ještě roku 1869 ho najdeme na voličském seznamu obecního zastupitelstva spolu s čestnými občany Ferdinandem Voith von Sterbez, místodržitelem, či Eduardem Brzorádem.

 

Ze Schematismu víme, že roku 1870 měl Eduard Krziwanek na svém statku, kde byla v provozu palírna, svého správce a adjunkta.

 

„Ve zemských tzv. „chabrusových“ volbách v Čechách 22. 4. 1872 se ve velkostatkářské kurii spolu se Stranou konzervativního velkostatku  zdrželi hlasování například Brzorád Jozef, Chlum, Vidovice; či Komers Antonín a Marie, Lžín, Mostov. Naopak pro kandidáty vítězné Strany ústavověrného velkostatku, která podporovala centralistický, provídeňský směr politického vývoje Předlitavska hlasovali mimo další Komers Jaroslav Emanuel a Marie svob. p. z Lindenbachu, Lipková Voda, Vlasenice; Křivánek Eduard, šlechtic, Věž; Kučerová Johanna, svob. paní, Pachtová Vilemína, hraběnka, Trauttenbergová Helenna, svobodná paní, Pachta František a Robert, hrabata, Bezno; Kučera Karel Ludvík, svobodný pán, leno Čelín; Pankrác František, JUDr., Chranšovice, Chrášťany.“[161] (Národní Listy, 23.4.1872) Díky eliminaci české federalistické většiny se tak politický systém monarchie po otřesech z přelomu 60. a 70. let stabilizoval a české státoprávní aspirace byly odmítnuty.[162]

 

Constituirende Generalversammlung des Spiritus-Industrie-Vereines im Königreiche B ö h m e n. Dieselbe fand gestern in Prag unter dem Vorsitze des Herrn A. E. Komers statt. Der Zweck desBereines ist dieWahrung der Interessen der Spiritus-Industrie nach Men Richkingen hin und wird sich dieselbe auch auf die Unterstützung der einzelnen Mitglieder W Credit-Angelegenheiten beziehen. In den Ausschuß wurden gewählt die Herren: A. E. Komers als Präsident, Karl BarM v. Weidenheim als Vice-Präsident, Josef Fürst Lobkowitz, Karl Fürst Schwarzenberg, Sebastian Lochner, Friedrich Schwarz, Julius Prziborsky, Johann Hodik, Rudolf Graf Chotek, Eduard Edler v. Krziwanek, .1. II. vi. Eduard Danbek, Johann Wenke. Als Ersatzmänner wurden gewählt die Herren: Dr. F. Zeller, Heinrich Achatz, Anton Bielohoubek.[163]

 

Dle Hospodářských novin z 1. 10. 1873 „Hospodářský klub pro Čechy zvolil za své jednatele po venkově následující pány hosp. ředitele: F Kraupnera ve Veltrusích hosp ředitele J Mareše na Smečně hosp ředitele J Lisého v Hořovicích hosp ředitele G Heidlera v Mratíně vrchního správce J Krause v Ouřinovsi majitele hospodářství Jana Dlabače v Nimburku lesmistra A Heirovského v Tachově hosp správce F Lassmanna v Mostově dra A Steidla v Domažlicích dra Rom Hrušku v Klatovech hosp správce J Sustu v Třeboni Ant Teichla hosp úředníka v Hradci ústředního ředitele E Svobodu na Hrádku hosp ředitele K Morávka v Králíkách hosp radu F Semše v Svojšicích hosp ředitele F Langhanse v Nových Dvorech Ed šl Křivánka velkostatkáře ve Věži hosp ředitele F Herzla v Stěkné hosp ředitele K Barcala v Cížoví hosp nadsprávce K Grüssera v Cholticích hosp ředitele K Příborského v Chozni hosp radu K Czechpiro v Kopidlně hosp ředitele Arn Cruhu v Doksanech hospod nadsprávce F Dörreho v Děčíně hosp nadsprávce A Kreila v Peruci hosp nadsprávce E Böhma v Bělošicích Jana rytíře Nádherného velkostatkáře v Chotovině Aloise Zahna velkostatkáře v Souticích a hosp pojezdného Rob Prilla v Kácově.“[164] 

 

Nejméně v letech 1874-6 byl členem podkomise zemské správy pro uspořádání pozemkové daně v Chrudimi. (Ve stejné komisi zasedal také například hrabě Rudolf Chotek, blízký A. E. Komersovi a Juliovi Prziborskému)

 

Ještě v lednu roku 1876 kmotruje Eduard s manželkou Caroline při křtu vnučky Anny Brzorádové, který byl v Německém Brodě, doma u Brzorádů.

 

V březnu roku 1876 Caroline Krziwanek, rozená baronin von Herites umírá a je pohřbena v zámecké kapli ve Věži. V červnu umírá manžel Eduard Edler von Krziwanek a je  položen vedle své paní. Parte je zasláno hraběnce Natálii Wratislav rozené Mirbach.[165] Roku 1878 byli manželé Krziwankovi převezeni do hrobu č. 187 na svatovojtěšský hřbitov v Německém Brodě, kde byl již roku 1876 do vedlejšího č. 188 pohřben i jejich syn Eduard ze Křivánků mladší. Nachází se u hřbitovní zdi, ve které je vstupní brána, asi v její polovině. Závěť ani jiné zprávy o dědictví nemáme. Víme jen, že např. hostinec U Slunce měl roku 1892 vlastníky “Marie Brzorádová, Hermína Příborská, nezl. Arthur a Johanna svob. p. z Kutscherů”,  tedy obě žijící dcery a děti třetí již pochované Ernestiny.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: parte Karoline 90

Parte Karoline Krziwanek roz. Baronin von Herites, Druk A. Riedl in Deutschbrod

(k povšimnutí je zde chybějící titul u všech Krziwanků)[166]

 

Parte Eduard Edler von Krziwanek (1799-1876), Druk A. Riedl in Deutschbrod[167]

 

Nekrolog Die Presse Eduarda šlechtice z. Krziwanku označil za autoritu, která se v oblasti zemědělství řadila k nejvýznamnějším v Čechách. Nazýván byl Liebigem[168] praxe. Ve svém politickém postoji se vždy držel ústavy a léta byl členem zemského a říšského sněmu. (Auf seinem Gute Wez in Böhmen starb Herr Edler v. Krziwanek, der auf dem Gebiete Landwirthschaft der zu den hervorragendsten Autoritäten in Böhmen zählte. Man nannte ihn den „Liebig der Praxis“. In seiner politischen Gesinnung hielt er stets zur Verfassung und hatte durch Jahre ein Landtags- und Reichsrathsmandat inne.)[169]

Také Karel Havlíček Borovský s bratrem mluvili o Eduardu Křivánkovi - zemědělci s respektem a i slova německého ekonoma Leonharda Miksche z roku 1938 jim dávají za pravdu: Zemský a říšský poslanec Eduard šlechtic von Krziwanek,  majitel statku Věž a znamenitý zemědělec byl první, kdo dokázal výnos hospodářství podstatně  zvýšit  rozsáhlými melioracemi, jmenovitě drenážemi, užitím umělých hnojiv, či založením výroby lihu. „… ein hervorragender Landwirt, war der erste, der durch Drainage, Anwendung von künstlichem Dünger, Begründung der Spirituserzeugung den Ertrag der Landwirtschaft wesentlich zu steigern verstand.“ [170]

 

 

 

Tablo rodiny Eduarda Edl. von Krziwanka (archiv Fránů)

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: E K oznámení o úmrtí výřez

Oznámení o úmrtí Eduarda Edl. von Kržiwanka v novinách (archiv Fránů)

 

Úspěšné bylo hledání hrobů Křivánků na svatovojtěšském hřbitově v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě. Oba hroby se skutečně nachází při severní zdi, asi v její polovině. Není těžké najít náhrobek s křížem u hrobu Eduarda Krziwanka ml. (1844-1896). Tento je v současné době i označen číslem H 67.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image004

 

Pod špatně čitelným „ZDE ODPOČÍVÁ“ již snadno čteme „EDUARD ZE KŘIVÁNKŮ naroz. 4. listopadu 1844, zemř. 12. února 1896“.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image004

 

Do hrobu vedlejšího (č. 187) byli převezeni Eduardovi rodiče, původně uložení v  kapli věžského zámku:

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image002

 

Po očištění a navlhčení se objevil nápis. Trochu překvapivé je, že text na náhrobní desce je celý v češtině. (Obě parte byla v němčině.) Druhou pozoruhodností je titul Karoliny: „šlechtična ze Křivánků“. Dle nobilitační listiny měl titul náležet Eduardovým potomkům a na svém parte měla manželka Karoline uvedeno pouze „geb. Baronin Herites“. Nápis na náhrobní desce říká:

 

„EDUARD

šlechtic ze

KŘIVÁNKŮ

nar. 17 2?/1 99     zem. 18 26/6 76

 

KAROLINA

šlechtična ze

KŘIVÁNKŮ

nar. 18 3/5 04       zem. 18 24/3 76”

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image002

 

K nedalekému hrobu manželů Johanna a Barbary von Herites, do kterého byli později pohřbeni JUDr. Eduard Brzorád s manželkou Marií, rozenou ze Křivánků, a který je dnes označen B 27, a tomu JUDr. Eduarda Brzoráda ml., dnes označenému A 134 tak přibylo třetí místo, kam můžeme při návštěvě malebného svatovojtěšského hřbitova přicházet a přimlouvat se za duše našich předků.

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: zámek s rybníkem

Pohlednice s „Novým Domem“ a zámkem ve Věži

                                                                             

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Krziwanek Eduard Edler von 1799

Eduard Ernest Edler von Krziwanek (1799-1876) na balkoně věžského zámku – v pozadí skleník[171]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: erb color ondra

Barevný erb Křivánků, pracovní studie podle textu nobilitační listiny.[172]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: dělítko

 

Ernestine roz. von Krziwanek (1840-1877) a Karl Freiherr von Kutschera (1836-1890)

K rodu von Kutschera nelze opomenout zmínku o Johannu Nepomuku baronu von Kutschera (1766-1832). Byl tajný rada, jedním z nejvyšších c. k. generálů „Feldzeugmeister“. Jeho otec Carl získal dědičný šlechtický titul roku 1805 za 51 let věrné služby jako prostý úředník, správce zemských desek, sám syn litoměřického měšťana Matouše, správce statků strahovských premonstrátů. Krátce na to byl Johann Nepomuk roku 1805 jmenován (a až do smrti zůstal) prvním pobočníkem J. M. císaře Františka. I., kterému byl velmi blízký, ač takto předběhl vyšší šlechtu u dvora.[173] „Na šedesát úředníků provádělo jen ve Vídni dozor nad soukromou korespondencí a jejich opisy, zvané intercepty, putovaly denně do policejního ministerstva a odtud do císařovi kanceláře, kde se jimi bavil pobočník baron Kutschera.“[174] Těšil se i přízni císařovny Marie Terezie a jisté dvorní dámy, od kterých byl protežován. S císařem trávil pobočník Johann čas konverzací „mezi čtyřma očima“, ale také hudbou. Císař hrál rád, nikoliv však zvlášť dobře na housle a pobočník Johann s ním v kvartetu jako violista dokázal udržet kamennou tvář nad falešnými tóny.[175] Císař mu proto odpustil i naprosto skándální účast na vídeňských nudistických plesech![176] Za své loajální služby a neambiciozní chování získal Johann pro sebe a své dva bratry roku 1819 baronský titul. Zakoupil také v Čechách statek Čelín, který jako svobodný odkázal svému bratru Josefovi.

 

Obrázek 43 Johann Nepomuk Freiherr von Kutschera (1766-1832) [177]

 

Josef Carl von Kutschera (1769-1855), dědeček ženichův, který Čelín po bratru zdědil, byl c. k. guberniálním radou, zemským podkomořím v Král. Českém a krajským hejtmanem v Sázavě. Byl mistrem hry na violončelo.[178] Hlavně byl ale blízkým přítelem W. A. Mozarta „intimer Freund Mozarts“ jak uvedl nekrolog 28. 1. 1855, který dále zdůraznil jeho roli přísedícího královské stavovské komise pro divadelní dohled, jako i zásluhu na spolku chrámové hudby. V komisi zasedal např. s hrabětem Janem Pachtou a při rozhodování o novém řediteli stavovského divadla, se jako jediný postavil za dosavadního českého ředitele a vlastence Štěpánka, proti „vídeňskému Stögerovi“, doporučenému arcivévodou Karlem Františkemči ministrem hr. Kolovratem.[179]

 

Pěkné fotografie zámečku Čelina najdete na http://www.hrady.cz/wnd_show_pic.php?picnum=103869

 

Hrabě Jan Pachta byl známým pražským hostitelem Mozartovým, kterého prý roku 1778 zamkl v pokoji svého paláce dokud mu nenapsal 6 Německých Tanců. Pachtova kapela hned kus secvičila a zahrála hostu ještě ten den před obědem.)[180] Baron Kutschera měl ve svém pokoji kolem 30 bicích hodin a do paměti jeho vnuka se vryl oběd, při kterém v poledne spustil celý tento hodinový arzenál palbu – „das ganze Uhrenarsenal drauflosschlug “.[181]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: erb oříznutý - zmínit pohořelec

Erb von Kutschera barevný [182]

 

 Josefův syn Johann (1804-1865), který si vzal Jenny Pachtovou, byl c. k. dvorním radou. Jeho syn o něm píše: „byl seriózní, bystrého rozumu, velkých vědomostí a dobrým starostlivým otcem. Miloval a zbožňoval svou ženu, která ho milovala také celou vroucností…. Tátův ostrý jazyk a vtip, jeho lehká popudlivost vůči nadřízeným, mu nedovolili dosáhnout stupně, který by odpovídal jeho schopnostem. Jeho heslem bylo nenechat se porazit. Přitom představoval onen počestný, základní kámen rakouského úřednictva, na který mohlo být Rakousko hrdé. Další vlastnosti byly: silný charakter, jako úředník bezúhonný, láska k císaři, vlasti a spíše svobonějšího ducha.“[183]

 

Johann Nepomuk Fr. von Kutschera (1804-1865)

 

Zmiňme nyní i dopis Karla Havlíčka, ve kterém píše rodičům do Německého Brodu roku 1840 před přijetím do kněžského semináře a zmiňuje baronku Kučerovou. Nevíme sice s jistotou, zda mluví o „Jenny“, její tchyni, nebo i jiné postavě, ale místo ani čas této možnosti vůbec nedoporují: „Novinka o přímluvě baronky Kučerové by byla docela v pořádku, ale mně se takové doporučení nehodí. Kam by dospěl svět, kdyby ženské, jež asi ničemu nerozumějí, měly navrhovati a doporučovati mužské na kněžství. Arcibiskup je rozumný člověk, můj profesor náboženství mě doporučí a to, myslím, jest nejpřímější a nejlepší cesta. Doporučení profesora jest nejlepší, neboť dělá to jenom za zásluhu, jinak mě nikdy předtím neviděl. Nemohu ovšem říci, jsem-li přijat, ale kdybych byl tak jist o tom, že budu pověšen, jako mám jisté přijetí, nebyl bych s tím vůbec spokojen.“[184] Vedle syna Johanna (1841-1926, k.u.k. Statthaltereirat, wirkl. Hofrat), který je autorem rodinných vzpomínek a v jehož linii jméno zaniká již v příští generaci a ženicha Ernestiny Krziwanek Karla, měl již jen syny, majory Oskara  a Huga , kteří byli maltézskými rytíři a zůstali svobodní.

 

Familie Baron von Kutschera kol. 1858-1860

(zleva: Johann *1804, Karl *1836, Oskar *1844, Johanna – Jenny *1806, Johann *1841, Hugo *1847)[185]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: ernestine z tabla  Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Karl Kutschera z tabla

Výřez z tabla Ernestine a Karl Freih. von Kutschera

 

         O svém bratru Karlovi, ženichovi Ernestiny, si Johann poznamenal: „Karla, nakloněného méně vědám, brzy přivábil svobodný vojenský život. Byl veselý a lehké mysli a intenzivně žil a miloval v Itálii, kde sloužil v Římě ještě za dob církevního státu. Byl dobré mysli, vyvaroval se ale zdržovat se ve vážných situacích a měl prostředek na zaplašení starostí, na nějž byl hrdý. Říkal tomu „Abbeuteln“ – setřásání[186]. Oženil se dvakrát, zanechal pět dětí, a když těžce onemocněl, nic si z toho nedělal a pokojně zemřel v 52 letech. Vesele žil, vesele zemřel, říkali jsme my truchlící, ale plakali jsme pro něj.“[187]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: kriegsmedaile Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: verdienstkreuz_mit_kriegsdecoration

Militär=Verdienstkreuz m.d. Kriegsdecoration (založen 1849)

a Kriegsmedaile (založen 1873)

 

 

Karl Josef Leo baron von Kutschera (1836-1890) zdědil po otci (+1865) velkostatek Čelín s 285 ha polí, luk, pastvin, rybníků, zahrad a lesů, pivovarem, mlýnem a cihelnou. V Čelíně je pěkný zámeček a kaple patrně od J. B. Santiniho. Ernestine porodila jen dvě děti.

 

12. 7. 1869 se ve Vídni narodil Arthur Franz Oskar (1869-1924), 8. 8. 1870 ve Věži dcera Johana Nep. Karolina Wilhelmine Antonia (1870-1948), pokřtěná 18 t.m. Dle matriky byl Karl tehdy pensionovaný setník a vlastník velkostatku „Čellin“. Jeho matka Johanna „freyin Kutschera geb. Gfin. Pachta“ z Vídně č. 319 pak spolu s „Eduard Edler von Krziwanek“ (jak se sám podepsal) kmotrvali.

 

V zemských volbách v roce 1872 byl Karl baron von Kutschera zvolen na Český zemský sněm za kurii velkostatkářskou (nesvěřenecké velkostatky)[188].

 

8. února 1877 však Ernestine umírá na tyfus a je pohřbena v rodinné hrobce Kutscherů v Boroticích. Hřbitov však byl od té doby již přemístěn a kolem kostela již nyní žádné hroby nejsou.

 

11. 4. 1877 je manžel Karel v doplňovací volbě zvolen jako velkostatkář poslancem zemského sněmu za nesvěřenecký velkostatek, kde působí až do roku 1882[189].

 

Roku 1883 se znovu žení s 25letou Marií baronkou von Kielmannsegg (1858-1945), s níž má ještě syny Ernsta, Franze a Karla, které manželka bohužel všechny přežila – dva padli, jediný vnuk po Ernstovi se zastřelil. Baron Karl sice přežil svou první manželku Ernestinu o 13 let, ale sám umírá již v 54 letech roku 1890. Na parte čteme, že byl vlastníkem Vojenského záslužného kříže s válečnou dekorací a Válečné medaile.[190]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image010

Ernestine Bar. von Kutschera geb. von Krziwanek  r. 1862  tedy 22 letá (M. L. Winter, Photograph, PRAG, Graben 988) nalezeno v Album Voith-Herites von Sterbez

 

 

 

Parte Ernestine Baronin von Kutschera geb. Edle v. Krziwanek

 

 Čelín je roku 1893 prodán obchodníku v Praze Gustavu Adámkovi, jehož potomci na něm dodnes (2017) po restituci z roku 1991 hospodaří. Arturovi ve a Jenny patřil roku 1892 ještě podíl na hostinci U Slunce v Německém Brodě, který spolu s polnostmi zdědily všechny Křivánkovy dcery.

         Johanna ‚Jenny‘ baronin von Kutschera (1870-1948) se provdala za poručíka 14. dělostřeleckého pluku, později setníka Eugena Renkina (jeho otec byl Edouard Renkin, generální konsul belgického království, nositel Leopoldova řádu, komtur rakouského řádu Františka Josefa, a rytíř řádu železné koruny III. třídy; matka Philippine byla rozená Lejeune), žili spolu v Innsbrucku a měli dvě děti – třetí Jenny (1896*) zemřela roční. Syn Karl Renkin (1895-1917) padl na italské frontě v bitvě na Soči raněn do hlavy, jeho sestra Ernestine rozená Renkin si vzala také důstojníka. Byl jím major Rudolf Schmid. „Erna Schmid-Renkin“ umírá dle parte ve 34 letech, pohřbena 25.2.1928 v Innsbrucku, kde žili. Jejich děti byly Hans a Erni. Erni se narodila roku 1917

 

Svatební oznámení Eugéne Renkin a Jenny Freiin von Kutschera  - k povšimnutí jmno "von Skrivanek" opravené na Krziwanek. (archiv Fránů)

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Jan\Documents\Docasne\pokusny_soubory\image002.jpg

Oznámení o narození Erni Schmid-Renkin (1894-1928) (archiv Fránů)

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image142

Famile Renkin 1907 (Karl *1895, Hauptm. Eugen, Johanna *1870, Ernestine později Schmid)[191]

 

Bratr Jenny Artur baron von Kutschera (1869-1924) byl ekonomem mosteckého cukrovaru a tak se jeho 4 děti (Josef, Erna, Gertrude, Peter) narodily v letech (1899-1906) v českém, dnes zaniklém Rudelsdorfu – Rudolice nad Bílinou.[192] Pak zřejmě žili v dnes též zmizelé části Mostu – Kopistech (Kopitz[193]),  kde Artur zemřel, a kde se ještě vdala i dcera Erna.  Všechny Arturovi děti ale zemřely již v Německu, kam byli z Československa vyhnáni: Josef (1899-1957) odešel do Mnichova, kde byl gen. sekretářem „Deutchen Touring Clubs“. Později zemřel bezdětný na následky útrap z ruského zajetí. Ernestina (*1901 - po 1970)  si vzala Dipl. Ing. Ernsta Hauschilda, horního inženýra a vedoucího provozu největšího dolu v Čechách, který byl při poválečném odsunu zavřen do českého koncentračního tábora. Oba pak byli vyhoštěni do Bavor, kde pracovali u dobytka a „směli“ spát ve stáji. Sestra Gertrude je pak vzala k sobě do Aachen a Erna pak dělala kresličku návrhů v továrně na kovové zboží a její manžel Ernst, který později zemřel na následky ran utržených ve sběrném táboře, úředníka. Ernestine přešla k učitelství, neboť v Praze absolvovala pedagogické vzdělání. Našla uplatnění v Oberhausen, kde také žili její dva synové. Gertrude (1904- po 1970) odešla s manželem Dr. Waltrem Reifem do Aachen, kde se Walter stal ředitelem velkého rýnského koncernu na výrobu jehel – 3000 pracovníků. Jejich syn Hannes pracoval po promoci z podnikového hospodářství v oddělení exportu jedné mnichovské společnosti.  Nejmladší Petr baron von Kutschera (1906 – po 1970)  byl během války v Rusku těžce raněn při nešťastném pokusu zneškodnit minu a prakticky oslepl. Původně sladovník, přeškolil se na maséra a odešel nejprv s rodinou do Karlových Varů. Po převratu musel pryč a našel upatnění u sestry Gertudy v Lüdenscheid, kde byl městským úředníkem a vedl pak již spokojený život. Poslední nositelkou jména tak byla Ulrike (*1940-2014), vdova  po Wilfriedu Hoffmeisterovi Dr. rer. pol., která měla tři děti.[194] 

 

Rod svobodných pánů von Kutschera tak v této generaci po meči vymřel. Ale nyní zpět do Věže.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: erb siebmacher oříznutý

Erb von Kutschera v Siebmacher[195]

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: dělítko

 

Eduard Carl Edler von Krziwanek Jr. (1844-1896), pán na Věži

Eduard Krziwanek mladší, narozený ve Věži 4. 11. 1844 zůstal jediným mužským potomkem. Kmotroval Tadeáš a jakási sestřenice Resi Karl. V letech 1855-1856  studoval I. ročník nižšího premonstrátského 4 třídního gymnázia v Německém Brodě.[196] Pak nejspíš přešel do německé Jihlavy. V letech 1861-2 absolvoval vyšší oddělení libwerdské hospodářské školy A. E. Komerse.[197] Připomeňme, že podle stenoprotokolu navrhl roku 19. 4. 1861 jeho otec na zemském sněmu osvobození „Befreiung“ selských synů, kteří výborně absolvovovali zemědělské učiliště. Od čeho byli osvobozeni však popravdě nevíme.

 

Eduard Carl Edler von Krziwanek (1844-1896)

 

Dle soupisu ctěných hostí a členů se v Mladé Boleslavi zúčastnil 18. Generálního shromáždění českého lesnického spolku (General Versammlung des böhmischen Forstvereines) 7. – 9. 8. 1865 i  „Eduard Křiwanek, Wirtschaftsadjunkt, Charwatetz.“  (Charvatce, obec u Dobrovic u Mladé Boleslavi). Stejně je uveden i v seznamu pro rok 1863. [198] Širší citace zde.[199]

 

Když rodiče roku 1876 zemřeli, bylo mu 32 let a tak je pravděpodobné, že statek již převzal on. Panství úředně získal dle odevzdací listiny krajského soudu v Kutné Hoře roku 1879. [200] Schematismy pro roky 1880-1881 ho jmenují nejen jako majitele, ale i jako správce.

 

Již roku 1880 byl však statek postižen velikým požárem při němž i pamětní kniha latinsky psaná shořela. Vyhořela tehdy i celá zámecká kaple, kde se nalézala zámecká hrobka, část obytné budovy, zbývající část zámku zachránili hasiči z Brodu. Z kaple nevyneseno vůbec nic, nikdo nevěděl o klíči, zda povstalým zmatkem, či úmyslně nemohlo se vysvětliti.[201]

 

V roce 1881 je ve schematismu uváděna celková plocha 312,15 ha, palírna a pivovar jsou mimo provoz. Mimo běžné obiloviny produkuje se brukev řepka, brambory a jetel.

 

Roku 1881 panství Věž se dvorem Veselskem Eduard Edler von Krziwanek ml. prodal Dr. Antonínovi Waldertovi, pražskému advokátovi, který s jeho otcem zasedal v letech 1861-1862 (pak složil mandát), v zemském sněmu[202] za 165.000 zl. rak. čísla. V té době s dr. Waldertem zasedal ve sněmu i švagr prodávájícího Eduarda Krziwanka Karel baron von Kutschera – přesně v letech 1877-1882. Roku 1882 byla opravena věž kaple věžského zámku a dle kroniky tehdejší “vzorný správce Hladík do její báně uschoval zaletovanou skřínku plechovou s památnými listinami.“  Dr. Waldert vše prodal roku 1884 za 155.000,-  Dr. Gustavu Jahnovi.

 

Bohemia zaznamenavá, že 25. 4. 1882 je mezi hosty pražského hotelu Erzherzog Stephan „U Arcivévody Štěpána“[203] (později Šroubek, ještě později přestavěn na Europu) na Václavském náměstí „Eduard v. Krziwanek, Gutsbesitzer aus Deutschbrod“[204]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image009

Zřejmě[205] Eduard Carl Edler von Krziwanek Jr. (1844-1896) roku 1862 [206]

 

Eduard von Krziwanek jr. tehdy žil v prvním poschodí tzv. „nového domu“ č. p. 62, kam se odstěhoval po prodeji. Patro měl vymíněno k volnému užívání na kupci Meiselovi, který dům od Krziwanků ještě ve 40. letech koupil. Ten mu také obstarával stravu, za níž si vyúčtoval značnou část nedoplatku z kupní ceny domu a dluh byl smazán. Potomci Meiselů žijí ještě dnes na Slovensku.

 

Roku 1877 zasedá Eduard von Krziwanek v obecním výboru a roku 1887 zasedl v první místní školní radě.

 

Roku 1887 byla také vysvěcena nová škola a v čele průvodu při této události najdeme Eduarda šl. ze Krziwánku, který byl jmenovám i místním školním dozorcem. Celá velkolepá událost je v místní kronice dopodrobna popsána. V místní kronice je Eduard Krziwanek vzpomínán i jinde: „Znal se velice dobře se všemy (sic) občany, mezi kterými rád sedával v hostinci.“

 

Umírá však svobodný a bezdětný 12. 2. 1896 ve věku 52 let na zápal plic. Matrika uvádí, že „Eduard šlechtic ze Křivánků, bývalý majitel velkostatku ve Věži, nyní soukromník bez zaměstnání dle úmrtního listu zemřel na souchotě v čísle domu 62“. Pohřben na svatovojtěšský hřbitov v Německém Brodě do hrobu č. 5/188. Hrob se dosud s dobře čitelným nápisem „Eduard ze Křivánku“ na své patce a s křížem nachází u hřbitovní zdi, ve které je také vstupní brána a to asi v její polovině.

 

Parte Eduard ze Křivánků (1844-1896)

 

Zde také zřejmě zaniká i historie šlechtického rodu von Krziwanek. Tedy po meči. A protože příběh Ernestine provdané baronky von Kutschera již známe a k Marii provdané Brzorádové se dostaneme v samostatné kapitole „Familie Brzorád“, zbývá nám po přeslici již jen Hermine provdaná Prziborská.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: dělítko

 

Hermine roz. von Krziwanek (1839-1908) a  Julius Příborský (1824-1905)[207]

 

Hermine roz. Krziwanek (1839-1908) si vzala hospodářského ředitele Julia Prziborskeho (1824-1905) roku 1857 a za svědka jim vedle strýce Tadeáše barona von Herites byl i Anton Emanuel Komers (1814-1893), ženichův strýc.  Rodina Komersů byla, jak budeme sledovat, poměrně vlastenecky t.j. prorakousky orientována. S tím možná souviselo i to, že dávali přednost komunikaci v němčině. Neteř Herminy (Anna Dostálová rozená Brzorádová) v jednom z dopisů na jazykovou orientaci rodiny tetičky Příborské naráží, když píše o špatné znalosti češtiny u učitelů na české škole v Americe a zmiňuje „Němkyně, přiučivší se poněkud českému jazyku. (Znají asi tolik, ba ani ne tolik jako například někdo z rodiny Příborských)“.[208] Anna se o Příborských zmínila vícekrát. Dočteme se o tom však až níže, kdy bude řeč o adopci a svatbě Lea Prziborského, který se stal mostem k rodům Voith a Herites.

 

Familie Prziborski

 

Rodina Příborských přišla do Humpolce koncem 17. stol. Legenda hovoří o vdově se dvěma syny. Z Juliových předků zmiňme Jakuba Příborského (1732-1812), který se po vyhlášení tolerančního patentu roku 1781 přihlásil k evangelíkům. Vzal si evangeličku a když roku 1783 přišli do Humpolce vytoužený evangelický kněz a učitel, obdrželi oba společné ubytování právě u Jakuba Příborského. Ve stodole tohoto předního člena obce byly bohoslužby v létě, v zimě pak přímo v jeho bytě. Roku 1797 však evangelický duchovní Vojtěch Špinar „zadal evangelickému církevnímu sboru bolestnou ránu. Opustiv jej, přestoupil k víře katolické.[209]“ Jeho příkladu následovalo několik rodin. Mezi nimi i rodina Jakubova syna Františka Saleského (1769-1822). Ten byl soukeníkem, obchodníkem se suknem a purkmistrem humpoleckým, který dokonce za služby vlasti – vyráběl ve své manufaktuře uniformy pro armádu – obdržel od císaře Františka I (resp. II.) erb, který byl potom v rodině po generace užíván. Příslušná listina bohužel roku 1901 v Humpolci shořela, ale pečetidlo s erbem měl ve svém vlastnictví ještě za 2. světové války potomek Kamillo Příborský, který používal i vycházkovou hůl se stejným erbem na rukojeti. Erb můžeme vidět i na cínovém (stříbrném?) tácku, který je v majetku potomků doposud. 

 

Erb Příborský[210]

 

Velmi důležitou postavou pro další dějiny rodu byl Františkův syn Ernst (1803-1878), ředitel statků hraběte Collonitz v Gross-Schützen v Maďarsku, který žil se svým zaměstnavatelem v přátelském vztahu a svou hospodárností a prozíravostí vydělal značné jmění, které, protože zůstal svobodný, věnoval rodinné a studijní nadaci, určené potomkům jeho sourozenců. Původně šlo o asi 160 000 zl., ze kterých před válkou čerpalo přes sto lidí. Z nadačních peněz se stavěla i nová škola v Humpolci v letech 1907-8. Vzdor válce a inflaci činilo jmění nadace ještě v roce 1936 450 000 Kč. Poslední předseda správní rady nadace musel roku 1945 všechna aktiva odevzdat státu a sám byl ač bankovní úředník zařazen do výroby. O Ernestovi ještě víme, že pečetil stejně jako jeho otec rodinným erbem. Jeho závěť je zajímavá také tím, že v ní vyjadřuje obavy před tak zvanou „zdánlivou smrtí“ a obživnutím po pohřbení. L. Miksch nevylučuje, že Ernst četl děsivou novelu E.A. Poea „Předčasný pohřeb“. Výslovně proto žádá, aby jeho tělo bylo po smrti položeno v místnosti až do příchodu lékaře, který na něm provede nějakou operaci – např. přeřezání žil. - , které obživnutí vyloučí.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Prziborski ernst z uher

Ernst Příborský (1803-1878)

 

Nás ovšem zajímá také Ernstův bratr Kajetán (1796-1870), po otci soukenický mistr  a obchodník, jehož obchodní styky však sahaly daleko za hranice rakousko-uherské monarchie. Kajetán, Juliův otec byl jednooký a velel v roce 1848 humpolecké Národní Gardě, která sestávala z 200 měšťanů. Měl přezdívku „Žižka“ po zběsilém (statečném) vůdci husitů. (Nad strojopisným „wilden“  je v kopii dochované potomky dopsáno rukou „braven“). Zda měl také další společné vlastnosti se neví. Každopádně o něm zůstala pověst velmi silného a tvrdého muže. Kajetánova manželka Kateřina, dcera soukeníka Matouše byla kmotrou praporu humpolecké Gardy, který věnoval její bratr A. E. Komers v hodnotě 300 zlatých.

 

Kajetán Příborský (1796-1870)

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Acer\Documents\dočasné\pokusny_soubory\image002.png

Náhrobní deska Kajetána Příborského na humpoleckém hřbitově.[211]

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: katerina priborska GEB KOMERS

Kateřina Příborská roz. Komers *1799 [212]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Acer\Documents\dočasné\pokusny_soubory\image002.png

Náhrobní deska Kateřiny Příborské, rozené Komersové, humpolecký hřbitov. [213]

 

         Hlavou rodinné nadace strýce, ale i tím kdo všechny sourozence přežil byl Kajetánův syn Julius Příborský. Byl na životech svých blízkých aktivně zúčastněn a tak věnujme prostor nejprve právě jim. Ze 12 ženichových sourozenců, dětí majitele textilní továrny v Humpolci Kajetána Příborského a sestry rytíře Komerse a baronů z Lindenbachu Kateřiny, jmenujme alespoň důstojníky, kteří volili dráhu svých strýců - nadporučíka Emanuela (1831-1859), který padl v Itálii a setníka Mořice (1822-1854), který zemřel na choleru v Benátkách. Mořic byl velmi mladý setník ale hlavně přítel K. H. Borovského z mládí, kdy spolu byli údajně postrachem brodského gymnázia. Také Havlíčkův dopis z ledna 1839, který je „prvním důkazem jeho češství“, neb se v něm němčiny odřekl „svatou libozvučnou mateřskou řeč uchopiv”[214] byl zaslán právě Mořicovi.[215] V odpovědi mu Mořic mimo jiné napsal: „…tak slys radu tvého, ačkoli nedospělého, vsak upřímného přítele: odstrań se, odstup, neb nejsy hoden k oltářy přistoupiti; ty mužeš byti dobry učitel v řadu Jesuitskem, vsak budess taky dobry kněs?“[216]  Z ostatních bratrů dlužno ještě zmínit Eduarda (1835-1856), který zemřel pádem do kotle na varně v pivovaru a Karla (1837-1895), ředitele panství Jeho Jasnosti knížete Kinského v Chocni, který absolvoval jako jeden z prvních libverdské učiliště. Byl radním správy tamního cukrovaru, členem místní školní rady a mnoha humanitárních a vlasteneckých spolků.[217] Zmiňme ještě, že jeho žena Hermine byla rozená Hánl von Kirchtreu, a právě jejímu bratrovi dá Julius později svou dceru Angelu za ženu.

         Bratr Herrman (1834-1883) vystudoval techniku v Praze a Vídni. Byl činný při výstavbě železnice Praha-Duchcov-Most. Zde byl také inspektorem a později správním ředitelem. Žil jistou dobu v Anglii, odkud si přivezl plicní chorobu, na kterou umírá. Jedna z jeho dcer byla vdána za dvorního radu a sekčního šéfa c. k. ministerstva financí Roberta von Zvěřinu, potomkem druhé dcery je ekonom Leonhard Miksch, třetí dcera působila jako učitelka klavíru a zpěvu v Berlíně. Konečně bratr Kajetán (1830-1883) v Humpolci vlastnil textilní továrnu. Právě jeho syn Kamillo, prokurista a ředitel pojištovacího spolku rakousko-uherského  cukrovarnického v Praze bydlel u Julia ve Štěpánské a také převzal správu nadace. Oženil se v již pokročilejším věku - v 50 letech s Židovkou Elsou Grimm, která byla roku 1943 pod jakousi záminkou zatčena a Kamillo následkem tohoto vypětí umírá. Elsa umírá následně v koncentračním táboře. Jejich byt, který v té době obsahoval většinu rodinných památek a písemností byl úředně vyklizen a nic se nezachovalo. Byli bezdětní.

         Kamillo měl sestru Hermu, která si vzala lékárníka PhMr. Otto Schreibera. Jejich syna, Jaroslava Schreibera Kamillo adoptoval. Ten pak byl posledním předsedou správní rady nadace. Roku 1945 musel odevzdat všechna aktiva státu a v padesátých letech byl jako bankovní úředník zařazen do výroby. Zemřel roku 1974/5. Jaroslavova dcera Sonja je dnes zřejmě poslední žijící nositelkou tohoto jména.[218]  Jaroslav měl sestru Miladu provdanou Blažkovou, autorku Legendy rodu Příborských, jejíž vnuk MUDr. Pávek je dnes majitelem rodinného archivu.

         Z postavení, která Julius a jeho bratři získali, je zřejmé, že finanční podpora od otcova bratra Ernsta spolu s vlivem sourozenců matky - baronů Komers von Lindenbach a rytíře Komerse - měly velký význam. Můžeme dokonce říci, že bez bližšího seznámení s rodinou Komersů by bylo obtížné porozumět událostem v dalších generacích rodiny Příborských. Kariéry Julia Příborského a jeho strýce Toniho (agronoma rytíře Komerse) jsou pak natolik propojeny, že popis stejných událostí stál za dvojí vyprávění.

 

Familie Komers[219]

Matouš Komers přišel brzkým úmrtím první ženy a pak obchodem se suknem v Humpolci ke slušnému jmění a tak dva starší synové, později baroni von Lindenbach stihli vystudovat práva. Karl Eduard baron von Lindenbach (1794-1870)  se stal vojenským auditorem, generálním a dvorním auditorem a sekčním šéfem na ministerstvu války, byl vyznamenán Leopoldovým řádem (1854 - Ritterstand), Řádem Železné koruny II. třídy (1862 - Freiherrenstand) a papežským Kristovým řádem. Byl velkostatkářem na Vlásenici a Lipkové Vodě, kde on a jeho potomci bydleli.[220] Emanuel Heinrich baron von Lindenbach (1808-1889) byl právník, prezident vrchního zemského soudu a rakouský ministr spravedlnosti, rytíř Leopoldova řádu (1858 - Ritterstand). Roku 1867 požádal o odvolání z místa ministra spravedlnosti, za své služby získal velkokříž Leopoldova řádu, a tak byl roku 1869 povýšen na barona a získal svůj erb. Zemřel na zámku Žák u Čáslavi.

 

Anton Emanuel Ritter von Kommers (1814-1893)

Nezdary v podnikání však rodina zchudla a mladší syn Antonín Emanuel (1814-1893) stihl dokončit jen gymnázium. Sourozenců bylo celkem 15. Antonín Emanuel pak vstoupil do zemědělské praxe.“Obrat v jeho osudu nastal přímo nečekaně. Když hrabě František Thun Hohenstein mladší dostal od svého otce správu všech statků, hledal svého tajemníka. Staršími úředníky byl upozorněn na A. E. Komerse, jeho nadání a schopnosti. Byl přijat a pracoval k plné spokojenosti mladého šlechtice. Nebyla to práce malá ani snadná. Vrchnost v době patrimoniální měla velkou pravomoc i odpovědnost. Majitel panství musel o mnohém osobně rozhodovati, měl rozsáhlou korespondenci a vyžadoval po svém tajemníkovi široký rozhled, praktické zkušenosti, vzdělání, věcné znalosti a pohotovost. Mezi oběma mladými muži vyvinulo se záhy srdečné přátelství. Ještě v pozdním věku říkával František Thun, že volbu Komersovu za svého tajemníka a rádce pokládá za nejšťastnější čin svého života.”[221]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Anton komers podobizna

Anton Emanuel Ritter von Komers (1814-1893) [222]

 

         Hrabě Thun Komersovi zaplatil i studia na hohenheimské hospodářské škole u Stuttgartu s náklady na studijní cesty o prázdninách. Učinil tak na základě výborné zkušenosti s jeho prací, ale i na přímluvu. V. V. Tomek píše: „Přízeň tuto zjednali mu starší dwa jeho bratří, kteří byli spolužáky s mladými hrabaty Františkem a Lwem Thunem  w práwích na universitě Pražské.“[223] Potom se roku 1840 Komers stává ředitelem panství v Peruci. František Palacký tehdy doporučil V. V. Tomka, aby Thunům uspořádal archiv. Ten pak píše: “Direktorem čili ředitelem hospodářství byl Komers, nyní vyhlášený hospodářský rada a bohatý podnikatel, tehdáž mladý hezký člověk, sedmadvacetiletý. Seznámení s ním mne velice zajímalo. Bylo však při něm již tehdy pozorovati, že byl muž snažící se o dosažení něčeho většího v cti a bohatství.“[224] Na panství a v okolí se podařilo v důsledku zaváděných reforem zvýšit produkci. V letech 1842-3, kdy panovala veliká bída se Komers velmi osvědčil, když navrhl vrchnosti, aby se konaly různé mimořádné práce a zabezpečil tak lidem výdělek od podzimu až do nových žní, celkem 9 měsíců. Hrabě František Thun (1809-1870) měl být jako prvorozený dědicem rodových statků a jako jejich správce učinil Komerse roku 1844 centrálním ředitelem všech svých panství. V důsledku jeho mesaliančního měšťanského sňatku však z nástupnictví sešlo.

 

Hrabě Franz Thun Hohenstein (1809-1870)[225]

 

         Roku 1845 se Komers oženil s bohatou dcerou pražského měšťana Jana Jindřicha Marií Kateřinou. Ta však měla dlohodobě tuberkulosu a tak Komers dbal na její pravidelné pobyty ve švýcarských Alpách, v Meranu, Nizze či jiných lázních.[226]

         Roku 1849 odstoupil, jak víme, K. H. Borovský z poslaneckého místa na říšském sněmu a na jeho místo byl zvolen právě Komers. V Památníku Národního Písemnictví nalezneme tento dopis Komerse Havlíčkovi: „Právě mi došla soukromá zpráva, že jsem byl v humpoleckém okresu zvolen na sněm. Chtěje se v brzku na cestu vydati, záleží mi na tom, abych Vás v Praze neminul, neboť se tam zdržím jeden den. Prosím račte mi dát jen kratičkou zprávu, kde Vás dopoledne a kde odpoledne zastihnu. Rád bych s Vámi pohovořil o důležitých věcech. Že se co Váš nástupce / ačkoliv bez Vaší výtečné schopnosti/ - též k naší straně připojím, co udatný federalista, Čech tělem i duší a jako takový vlast a národ milující- není zapotřebí dnes vykládat.“

         Od roku 1849 bylo centrální ředitelství thunovských statků přesunuto do Prahy, kde pak bylo na Komersově adrese ve Štěpánské ulici č.p. 633/II.

         Na Komersův podnět byla roku 1850 Vlastenecko - Hospodářskou Společností, jejímž byl Komers rozhodujícím členem, zřízena hospodářská škola v Libverdě u Děčína, kde se sám stal ředitelem. Tento ve své době velmi progresivní a významný ústav, kde byly přednášky zavedeny Komersem podle potřeby i v češtině, pak absolvovala řada příslušníků rodiny Příborských.[227] Hrabě Chotek nařídil, že místa hospodářských úředníků dostane jen ten, kdo se bude moci prokázat vysvědřením ze zemědělské školy v Libverdě.[228] Později (roku 1900) byl ústav převzat německou polytechnikou.

         Komerse sledoval hrabě Jindřich Chotek v zemědělských publikacích Vlastenecké hospodářské společnosti a opatřil si i jeho knihu o perucském vzorovém velkostatku.[229] Již v 50. Letech tam sám zajížděl a činil si poznámky o jeho technice střídavého hospodářství. Roku 1856 se Komers rozhodl vložit značné věno své paní do zemědělství. Ve své věděcké tvorbě se věnoval cukrovarnictví a v padesátých letech o něm vydal zásadní systematickou práci.[230] Stal se tehdy společníkem hraběte Jindřicha Chotka při budování jeho cukrovaru v Úžicích, který byl roku 1856 založen. Závázal se tehdy i k zavedení pěstování řep, přičemž nesmělo dojít k poklesu ostatní polnohospodářské režije. Pro své angažmá v thunovských službách, pověřil bezprostředním řízením Julia Příborského. [231] V důsledku tohoto podniku Komers převzal i inspekci veltruského a později i novodvorského statku. Tak vznikl roku 1859 nový ústřední orgán – vrchní ředitelství spravující oba chotkovské velkostatky.[232]

         Rozborem veltruského hospodaření Komers zjistil, že je na okraji ztrátovosti, a proto převzal od šafářů mléčnou produkci do vlastní režije, zavedl lepší evidenci rozpočtů podle jednotlivých odvětví výroby a jednotlivých dvorů a nerentabilní dvory propachtovával.[233] Vedle ušetření nákladů se zaměřil na vzdělávání hospodářských úředníků. Účetní revizí z roku 1860 zjistil, že nejvyšší výdaje tvoří platby penzí pro bývalé zaměstnance. Provedl snížení počtu zaměstnanců a jejich přeřazení. K zlepšení výnosu obilního hospodářství a pěstování řepy stanovil směrná čísla, která musí být v produkci dosažena k určitému datu. Při neplnění těchto norem, hrozilo takovým dvorům propachtování. V chovu skotu se zaměřil na šlechtění výkonnějších druhů a zvýšení dojivosti.  [234]

         Do roku 1858 vybudoval cukrovar i v Peruci, kam s hrabětem Thunem, přistoupil jako společník. Po úspěchu úžického cukrovaru staví Komers další roku 1860 v Ovčárech, pro který kupuje nové stroje od firmy Daněk a spol z Karlína a pro lepší dopravu materiálu zde nechává postavit i železniční vlečku. [235]

         Komers podporoval své rodné město Humpolec, když velmi štědře přispěl  na stavbu školy, její nadační fond, stavbu evangelického kostela, či nemocnice. Když se například roku 1861 dočetl  v Čase, že exekutoři obcházejí humpolecké soukeníky, zaslal 100 zlatých městské radě, aby jimi pomohl těm, kteří pro špatný odbyt upadli v dluhy.[236]

         Roku 1861 koupil Komers pro svou rodinu panství Lžín, kde „žije v paměti lidu neb založil pěknou alej za dvorem až „k suchému dubu“. Zřídil ostrovy v Návesníku, Mlýnském rybníku, vysázel zámecký park, přikoupil k velkostatku 5 živností a zanášel se také úmyslem vystavěti na Hřici kostel. U něho hlučně bývaly oslavovány jmeniny jeho choti, přičemž zase vystrojeno veselí a děti vyčastovány.“[237]

         Roku 1863 zakoupil panství Mostov u Chebu. Oba zámky dal přestavět v podobném romantickém slohu. Rodina pak žila v Praze[238], ale i na Mostově, kde roku 1876 umírá Komersova manželka.[239]

         V čele veltruského velkostatku zůstává Komers i po úmrtí Jindřicha Chotka roku 1864, kdy se novým majitelem stává Rudolf Karel Chotek (1832-), který se již od mládí o agronomii zajímal a spolupracoval s Komersem. V centrální správě dostával stále více pravomocí Julius Příborský.

 

Pěkné snímky zámku najdete na http://www.hrady.cz/wnd_show_pic.php?picnum=124375

 

         Roku 1870 umírá nadaný syn JUC. Karel Komers (1846-1870) v posledním ročníku studia práv.

 

         Roku 1871 obdržel A. E. Komers Řád Železné Koruny III. třídy. a byl následně (roku 1873) povýšen do rytířského stavu s predikátem „von Komers“. [240] Zde je zajímavé, že volil odlišný predikát i erb od svých bratrů baronů von Lindenbach.

         Roku 1872 povýšil hrabě Chotek češtinu na úřední jazyk svých velkostatků. Komers rozhodnutí uvítal, byť sám mluvil hlavně německy. Na svých zemědělských školách se však o určitou dvojjazyčnost snažil. Ve svém vyjádření tvrdil, že změnu vítají i veškeré správní orgány, ale pro mnohé úředníky představovala čeština velký problém.[241]

         Krach vídeňské burzy odstartoval v květnu 1873 velkou hospodářskou krizi. Chotkovský velkostatek se rozhodně potýkal s velkými problémy a Komers se roku 1874 rozhodl k odchodu na odpočinek. Vrchní ředitelství tehdy převzal Julius Příborský, stejně jako místo v úžickém cukrovaru, na který Komersovi smlouva vypršela roku 1876.[242] 

 

         Ze služeb thunovských odchází do penze také roku 1874. Bratr jeho nástupce mladý hrabě Jaroslav Thun si o něm zapsal: „Neoblíbenou postavou byl všemocný vrchní hospodářský rada A. E. Komers, jenž vytvořil těžkopádnou administrativu, která nás trápí dodnes.“[243] Historik Jan Galandauer k tomu dodává: Hospodářský rada Komers bývá v literatuře považován za velmi schopného odborníka a spolutvůrce „hospodářského zázraku“ thunovské domény; nejsme schopni posoudit, co je na výtkách Jaroslava Thuna oprávněného.[244]  

         Podobně jako otec však A. E. Komers čelí ve stáří zhroucení svého majetku. J. B. Lambl v Hospodářském slovníku dodává, že bez vlastní viny. Na vině mohly být i hospodářské otřesy v celé monarchii. Německý ekonom Leonhard Miksch pak uvádí, že se Komers silně podílel na půdním úvěrovém ústavu „Bodenkreditanstalt“, který následkem špatných spekulací v 70. letech zkrachoval.[245] Lžín je prodán roku 1881 hraběti Rudolfu Chotkovi, Mostov potom (baronu Jiřímu Haasovi šlechtici z Hasenfelsu) roku 1885. Celkem měla obě panství 820 ha. Roku 1886 jsou prodány i pražské domy ve Štěpánské a (1671/II).

 

Lžín na počátku 90. let 20. století

 

         A. E. rytíř von Komers umírá stranou dění a bez majetku roku 1893 u jedné ze svých neteří v Jihlavě. Syn Emanuel, který absolvovoval v letech 1873-4 otcovo učiliště v Libverdě je zprvu statkářem na Mostově, pak žije s manželkou a dcerou v Praze, později ve Vídni, kde i všichni umírají. K mladšímu synovi Františkovi se vrátíme právě pro jeho sňatek s dcerou Julia Příborského.

 

Julius Prziborski (1824-1905)

Julius Příborský se narodil 24. 8. 1824 v Humpolci.[246] Dle jeho vlastních poznámek[247] ho hodně ovlinila matčina náboženská a mravní výchova. Navštěvoval národní školu v rodném Humpolci, další stupeň však navštěvoval i přes potíže s němčinou v Jihlavě. Gymnázium navštěvoval tamtéž, ale i v Německém Brodě a to přesně v letech 1836-9, která zde strávil stejně starý Bedřich Smetana.[248] Pro nejisté (zweifelhaftem) studijní výsledky, rozhodl otec, že Julius se na jihlavské reálce připraví na obchodní činnost v jeho firmě. Tehdy se však v Humpolci stavil po cestě z hohenheimské akademie strýček „Toni“ – A. E. Komers a otce přesvědčil, aby Julius absolvoval kurz zemědělského a lesního hospodářství na pražské technice a nastoupil kariéru správce. Julius ukončil oba ročníky tohoto kurzu v letech 1840 - 1841 s velmi dobrým prospěchem, ale také za velkého strádání, neboť mu bylo na pokrytí všech potřeb s vyjímkou ošacení stanoveno 10 zlatých měsíčně.

Od roku 1841 nastoupil u hraběte Františka Thuna jako praktikant hospodářské správy vedené strýcem Komersem. Julius píše: „Během mého upotřebení v subalterním zaměstnání vzbudila se ve mně tužba po vyšším odborném vzdělání, které mohla nabídnout pouze zahraniční odborná škola. Naplnění této tužby se mi naskytlo náhodou. Při příležitosti návštevy Peruce, přišel jednou v neděli odpoledne Jindřich, Komersův tchán do mé místnosti, kde jsem byl zaměstnán studiem knihy o polním hospodářství. V rozhovoru s ním jsem se zmínil o své touze po dalším odborném vzdělání na Hohenheimské Akademii, k jejíž návštěvě mi chyběly finanční prostředky. Šlechetným způsobem nabídl mi nato tento prostý, jako lidumil známý pražský bohatý měšťan (Patrizier) příspěvek 500 zlatých na úhradu vzniklých výdajů. Opřen o tento dar a doplněk k očekávání od mých příbuzných požádal jsme jeho Exscelenci hraběte Thuna o dovolenou, která mi také byla poskytnuta. Politické události roku 1848 měly však za následek, že hohenheimský vzdělávací ústav byl uzavřen na neurčitou dobu a v Rakousku byla zrušena patrimoniální soudní pravomoc a robota. Takto byla naplánovaná návštěva vzdělávacího ústavu překažena  následkem jmenovaných opatření, a tím méně vyhlídek zdál se nabízet obor polního hospodářství. V této především odborově profesní záležitosti jsem se rozhodl ve věku 23 let, zvolit si inteligentním lidem nabízející dobré vyhlídky vojenskou dráhu, k čemuž mi byla přislíbena vlivná protekce obou strýců Karla i Manniho – Karla Eduarda a Emanuela Heinricha Komerse. Při mém osobním předání písemné žádosti o zproštění služby vysvětlila ale jeho Excelence přívětivým způsobem, že tak kvalifikovaný úředník si i při změněných správních poměrech o svou existenci starost dělat nemusí a dal mi na srozuměnou, abych zůstal věrný svému dosavadnímu oboru, k čemuž jsem se potom také rozhodl.“

 

Hrabě Franz Anton Thun Hohenstein (1786-1873)[249]

 

         Julius tedy zůstal v Thunových službách a již roku 1852 byl pověřen vedením Peruce. 9. 8. 1853 píše Hermann Příborský svému bratru Kajetánovi o Juliovi: „Julia si matka nemůže vynachválit. V každém ohledu je příkladem dokonalosti. Matka u něj strávila dny, které počítá k nejkrásnějším ve svém životě.“[250]  V letech 1852-1866 je ekonomický správce a direktor Julius také členem vlastenecko hospodářské společnosti. [251] V dopise roku 1855 píše Juliův bratr Emanuel matce, že to s Juliovou ženitbou pořád stojí na stejném místě: „Meine liebe gute unvergleichliche Mutterlinka! (otce oslovoval - Mein guter Fatinek) … Julius Heiratsgeschichte noch immer am alten Fleck steht … Výsledek téhle věci mne neobyčejně zajímá, tím, že jsem také částečně příčinou celé té známosti“[252]

         Roku 1855 byl na intervenci hraběte Jindřicha Chotka a A. Komerse od hraběte Thuna uvolněn, aby zavedl na panství Veltrusy zpracování řepy (Rübenbau) a vybudoval jejich společný podnik cukrovar v Úžicích. Tento v té době velice významný podnik prospěl veltruskému panství i celému dolnímu Povltaví. [253] Obec (Gemeinde) Veltrusy ho jmenovala čestným členem.[254]  

 

Wirtscheftsrat Julius Prziborski Verwaltungsrat der Prag-Brüxer Eisebahn. Präsident d. Brüxer Zuckerfabrick[255]

 

         Jako ředitel Veltrus se Julius 18. 8. 1857 v 17.00 oženil v zámecké kapli ve Věži s Hermine von Krziwanek. Jejich praneteř vzpomíná: „Juliova choť byla dáma šlechtických i šlechetných způsobů a jednání. Měli svatbu v témže roce, jako můj děd (Juliův bratr Kajetán)  a babička, ale jistě mnohem přepychovější. Na dlouhé, dlouhé svatební tabuli stála řada – homolí cukru, květy ověnčených. Tuto výzdobu obstaral nově založený cukrovar v Mostě, na němž byl Julius súčastněn.“ [256] Julius byl do výšky urostlý, velmi aristokraticky vyhlížející muž s velkýma, otevřenýma modrýma očima, bohatými hnědými vlasy a načervenalým světlým vousem. Jako stařec platil za jednoho z nejhezčích mužů v Praze. Uzká hlava s dlouhým vlnitým vousem připomínala císaře Bedřicha. Julius byl velmi přísný a tvrdošíjně poctivý (von unbeugsamer Rechtichkeit). Náčrtek Ex libris, kterýb pro něj nakreslil jeho bratr Heřman  nese heslo: „Neúnavná čestná snaha skýtá, když ne úspěch, alespoň klidné svědomí - Rastlos ehrenhaftes Streben gewährt, wenn nicht Erfolg, doch ruhiges Bewusstsein.“ Julius však měl i úspěch.[257]

 

Hermine se sestrou Ernou a dcerami Ellou a Selmou

 

         Po svatbě v září  roku 1857 se Julius vrací z Veltrus navzdory lákavým nabídkám hraběte Chotka do Peruce na místo hospodářského ředitele, kde zůstane do roku 1870. Z Peruce Julius po dva roky řídil i polnohospodářskou školu v Děčíně – Libverdě, kterou roku 1850 založil jeho strýc Komers. Během krize libverdské školy roku 1860 ho A. E. von Komers jmenuje svým nástupcem a po svém návratu svým zástupcem „ve všech případech jeho četného zaneprázdnění“.[258]

         Julius byl se strýcem „Tonim“ ve styku často: “Po celou dlouhou dobu služby Komerse u Thunů byla Peruc středem jeho zájmu. Zde byly konány první pokusy s používáním moderních strojů, pěstována cukrovka, postaven cukrovar atd. Jím položené základy dobrého hospodaření přinesly markantní výslekdy až v letech pozdějších – za správy Julia Příborského.  Na Peruc Komers velmi často zajížděl, a ne vždy z funkce a povinnosti ředitele ústřední správy. Každoročně strávil Komers v Peruci několik měsíců (letních) s celou svou rodinou. Hr. František Antonín Thun-Hohenstein nabídl Komersovi ubytování v peruckém zámku, a toto letní sídlo na vlastní náklady vybavil.”[259] Julius byl roku 1870 Exc. Gf. Thun’scher Wirthschafts- und Fabriks Director in Peruc - ta tehdy měla „Zuckerfabrik (v cukrovaru je ve stavu jmenován i „Brzorad, besold. Volontair“.), Brauerei, Spiritus und Presshefenfabrik (droždí) in Telec“ -  ale i centrálním inspektorem Komersova panství Mostov.[260]

         Na zámku v Peruci se také narodily všechny čtyři děti. Roku 1859 Emanuel, 1863 dvojčata Angella a Anselma, která prý od sebe Julius nerozeznával a nakonec roku 1867 Leo. Pobývali tu však i bratři. V dopise z roku 1866 po smrti matky píše Juliův bratr Hermann  otci: „Ty tři dny, které získám, strávím příjemně v Peruci mezi našimi milovanými. Všichni jsou zdrávi a spokojeni. Julius je velmi zaneprázdněn a od včerejška zde v Praze. O jeho přesídlení do Prahy neví sám vůbec nic, bude se o tom ale mluvit, ani u samotného Komerse, kde se člověk vždy nejjistěji dozví, není o tom nic známo, každopádně ne v rodinném kruhu. Juliovi není přirozeně tato nejistota příjemná. … Bude Vám známo, že Julius se podílí na koupi uhelného dolu. Zítra bude obchod od společnosti – Komers-Thun-Chotek- ještě dvě nebo tři soukromé osoby – uzavřen. Kapitál obnáší 200.000 zlatých. Bůh té věci požehnej. Pokud se podmínky nezmění k horšímu, bude to velmi dobrý obchod. Julius nemůže při nepatrnosti částky, kterou může tomuto obchodu věnovat ani hodně získat, ani hodně ztratit.“[261]

         V době, kdy byl zaměstnán jako ředitel panství Peruc, byl Julius Příborský zvolen za starostu krajského zastupitelstva v Lounech. Naproti tomu kandidaturu do českého zemského sněmu, navrženou obcí lounského volebního okrsku, odmítl zčásti z obav o přetížení zaměstnáním, zčásti protože chtěl jít z cesty nacionálním třenicím.

 

Po smrti hraběte Jindřicha Chotka (1802-1864) se ujal řízení velkostatku Nové Dvory syn hrabě Rudolf Karel (1832-94).  Zredukoval administrativu a sám převzal větší část správní agendy. Od roku 1871 část Komersových  pravomocí přenesl na inspektora J. Příborského. Ten vnesl do činnosti nový elán.  Zvláštní  pozornost věnoval pravidelným týdenním poradám i iniciativě podřízených úředníků. Protokoly o poradách měly umožnit vrchnímu ředitelství poznat běžný chod nižších správních složek. Komersovi byly uvolněny ruce ke správě obou cukrovarů. Důležitou, byť formální změnou bylo zavedení češtiny v úřadování od počátku roku 1872. [262]

Roku 1870 se Julius stává centrálním inspektorem ředitelství thunovských statků v Praze, avšak vrchním hospodářským radou se po Komersově penzionování v roce 1874 vzdor závaznému slibu nestává.

Domény thunovské se ale roku 1874, po smrti hraběte Františka Antonína ujímá jeho syn hrabě Bedřich Thun (1810-1881)  a její řízení svěřuje místo Příborskému svému synovi Františkovi. Julius nepřistoupil na horší podmínky a požádal o penzionování. Hrabě Thun o tom informoval hraběte Chotka, který obratem Julia oslovil a nabídl pozici správního ředitele a hospodářského rady jeho panství. [263] (Listina se jmenováním Julia Příborského chotkovským ústředním ředitelem byla součástí expozice o správě panství na zámku Kačina.[264]) Po vypršení společného nájmu cukrovarů v Úžicích a Ovčárech opustil funkci vrchního ředitele chotkovských domén Komers a na jeho místo byl jmenován Julius Příborský, který definitivně odešel z thunovských služeb.

Ihned přistoupil k reorganizaci systému řízení. Změna spočívala ve vytvoření ústředního pražského ředitelství, jež soustřeďoval veškerou agendu. Další úprava spočívala ve zjednodušení nepříliš přehledného podvojného účetnictví. Dále na základě dosavadních výsledků hospodaření stanovil normy pro výnosy jednotlivých oborů výroby a současně dbal na maximální snižování nákladů.[265] Julius Příborský řídil jako hospodářský rada centrálního ředitelství správu chotkovských velkostatků Nové Dvory, Bělušice a Veltrusy a byl prokuristou hraběcích cukrovarů v Ovčárech a Úžicích. [266]

 

Snímky zámku Kačina najdete na http://www.hrady.cz/wnd_show_pic.php?picnum=40191

 

Julius o nabídce hraběte Chotka později píše: „Tak překvapivá a čestná se mi zdála být tato nabídka, její definitivní přijetí mi však ztížily dvě okolnosti.  Jmenovitě mně ne neznámé nepříznivé majetkové poměry hraběte a vypořádání se o společenské smlouvě ve věci zřízení cukrovaru, k čemuž mě nutil brát ohled můj osobní vztah ke Komersovi. Učinil jsem svůj vstup do tohoto odpovědnost vyžadujícího postavení  při úplném prohlédnutí jmění a tím podmínil, že vypořádání se s Komersem se odehraje za účasti hraběcího právního zástupce Dr. Schickera. Na základě víceletého průměru sestavená bilance ukázala ve správě majetku roční výdaje 70 000 zlatých. Při projednávání, které se konalo na mou výslovnou žádost s přizvanou paní hraběnkou, jsem objasnil, že jsem připraven vstoupit do právě tak obtížného jako i odpovědného postavení vyžadujícího spolehlivost s nasazením všech svých sil podepřen nejpoctivější vůlí, když budou provedeny mé reformy, které shledám nutnými jak se zřetelem ke vedení hraběcí domácnosti, tak se zřetelem k celkové správě. Nemohl jsem se zdržet vyjádřit mou odmítavou kritiku přetížení jmění, zejména trvajících dluhů ve výši 1.200.000 zlatých a zdůraznit, že sanace (ozdravění) se zdá být možná jen s nezmenšeným úvěrem (ungeschwächtem Kredit).“ Správu majetku převzal roku 1876 a během pěti let se podařilo zvýšením výnosu a úsporami hraběcí domácnosti dosáhnout v bilanci přebytku. [267]

         S obtížnou hospodářskou situací bojoval Julius Příborský velmi energicky. V prohlášeních k zaměstnancům stanovil jako svou zásadu racionální hospodaření a „obchodního ducha“.[268] Usiloval nadále o snížení výrobních nákladů a naplánování výnosů, které vypočítal z průměrných výnosů za uplynulá léta. Roku 1875 snížil rozsah půdy v režijním hospodaření a rozšířil rozsah propachtovaných[269] pozemků o 1045 ha. Začal tím process rozprodeje a propachtování celého velkostatku. Opatření bylo racionální v tom, že umožnilo získat capital a snížit náklady na správu. Zároveň se nářadí z propachtovaných dvorů přeneslo na zbylou půdu v režijním hospodaření. Pokračující hospodářská deprese však již nedovolila trend obrátit. … Rudolf Chotek se již tehdy zabýval myšlenkou, že režijnní podnikání zruší úplně, ale Příborský se pokusil velkostatek zachránit. 13. 6. 1876 předložil reformní plan. Jeho princip spočíval v decentralizaci jednotlivých dvorů a osamostatnění hospodářů, kteří měli dostat proctor k rozvinutí vlastní iniciativy. Ukázalo se totiž, že výnosy z menších propachtovaných dvorů dalece převyšují zisky z centralizovaného režijního velkostatku. Hrabě plán přijal, ale vymínil si, že výnosy nesmí klesnout pod minimální hranici. Systém však nefungoval podle představ, tak se dále pokračovalo v propachtovávání, zejména polního hospodaření. Lesní hospodaření zůstalo ve vlastní režiji.  Z průmyslových  podniků byl pronajat cukrovar v Ovčárech I další přežívající podniky, v režiji zůstala pouze cihelna v Ovčárech.[270]

 

         Stříbrnou svatbu na překrásném zámku Chotků Kačina u Nových Dvorů z roku 1882 připomíná praneteř: „Jak nádherné a veselé to bylo, když strýc Julius a teta Hermína Příborských slavili stříbrnou svatbu na zámku  Kačině u Nových Dvorů. … Hostů bylo asi 40, mezi nimi první hrabě Chotek. Gratulace, přípitky, tanec, procházky parkem. Všude plno růží, mládeže i důstojnosti.“ [271] V této době měl Julius nádherný zámek Kačina od Chotků k dispozici jako letní sídlo. Byla zde na letní prázdniny ještě roku 1885 dcera již zemřelého bratra Hermanna.[272]

        

Roku 1883 je Julius svědkem na svatbě své neteře Marie Brzorádové a Aleše Komerse v Německém Brodě.[273]

 

         O dalším průběhu doposud úspěšné sanace chotkovských dluhů Julius píše: „Tento očekávaný úspěch dlouholeté péče a namáhavé činnosti měl být nicméně vlivem, který ležel mimo mou působnost, zmařen samotným hrabětem. První kámen úrazu vyvolaný způsobem života hraběte byla roztržka (Zerwürfniss) v rodině, která přiměla jednu spřátelenou stranu, aby vypověděla již léta existující žiro úvěr a domáhala se splacení vystavené směnky ve výši 200 000 zlatých. Použitím rezervního fondu shromážděného na hypotéku bylo ohrožení důvěry (Kredit) odstraněno, ale rezerva byla redukována na minimum. Vzdor všem prosbám a výčitkám hraběti, od nastoupeného, velké sumy pohlcujícího způsobu života zanechat, pokoušel se tento potřebný obnos opatřit u lichvářů, a tím v roce 1884 obchodní půjčku úplně podkopal, a další pokračování správy učinil nemožným.“[274]

         Nutno doplnit, že právě roku 1884 zemřel jediný syn hraběte Chotka Jan Rudolf. Jeho pohřeb byl tehdy velikou událostí a v Praze se ho účastnili všichni členové rodu Chotků, ale i „veškeří v Praze meškající šlechticové“. Rakev pak putovala do Nových Dvorů[275] severozápadní drahou „v doprovodu J. Vysokorodí hraběte Arnošta z Chotků … a hosp.  raddy p.  Julia Příborského.“[276]  O hraběti Rudolfu Karlovi (1832-1894) se lze dočíst: „Jeho osobou však započal úpadek rodu i držav. Zpočátku sice hospodařil po otcově vzoru dobře, avšak po smrti jediného syna Jana Rudolfa v roce 1884 ztratil o všechno zájem a beznadějně propadl hýřivému životu.“ [277] Začaly se u něj projevovat psycické poruchy, které ztížily racionální vedení velkostatku.

Julius Příborský požádal roku 1886 o propuštění ze služeb hraběte Chotka: „Odloučil jsem se s vědomím, že jsem se skutečnou obětí a sebezapíráním svou úlohu dle nejlepšího vědomí a dovednosti splnil, což mi bylo potvrzeno od mého chlebodárce s pohnutou vděčností a s úctou projeveným uznáním v osobním dopise z 15.12.1888.“ Do tří let je však hrabě Rudolf.  prohlášen marnotratníkem a od úpadku je statek uchráněn jen zásahem jeho mladšího bratra Emericha, který je roku 1889 jmenován kurátorem. Majitel velkostatku uprchl do ciziny. Měli bychom však také mít na paměti, že v 80. letech 19. století nastala krize cukrovarnictví, v obchodu s obilím se zhoršovala situace konkurencí uherského velkostatku a zlevnil se dovoz ze zahraničí.[278] 

         Do stejné doby jako převzetí inspekce dalších panství hraběte Chotka spadá také založení akciového cukrovaru v Mostě, v jehož blízkosti stál Julius jako vice-prezident a později jako prezident správní rady 25 let a založení železniční dráhy Praha-Most, k níž dal Julius ve spolku s ředitelem Mikuleckým v zájmu Lounského a sousedících okresů podnět. K zakládací komisi, jejímž založením byl Julius pověřen, patřili vedle něho a ředitele Mikuleckého hrabě Bedřich Thun jako prezident, hrabě Martinitz, kníže Lobkowitz, kníže Kinsky, hrabě Rudolf Chotek.  a Anton Emanuel Komers. Julius byl jako pověřenec výboru vyslán do Vídně, kde se mu za tři měsíce podařilo prosadit koncesi, což nebyl nijak lehký úkol, protože musel bojovat s konkurenčním projektem skupiny vedené velkoprůmyslníkem Liebigem, který byl podporován vlivnými ministry. Julius pak až do převzetí do státní režie patřil do správní rady, jejímž viceprezidentem byl Komers. [279] 

 

Podpis Julia Prziborského v seznamu měšťanů Prahy z 19.3.1878

 

         Od roku 1877 – nástupu do chotkovských služeb – bydlí Julius s rodinou v Praze v dnes zbořeném domě Štěpánská 69. (Dům byl zbořen až po Juliově smrti roku 1909, aby uvolnil místo dnešní Lucerně.[280]) Juliova praneteř píše: „Pamatuji se ještě ze svého nejprvnějšího dětství na jejich byt v přepychovém domě se zdviží (na místě Lucerny) a na dárky od nich, madonku na řetízku a na pomněnkový kávový soubor pro panenky v červeném košíčku. …“ Na této adrese najdeme i synovce – Kamila Příborského, který stál později v čele nadace. „Kamillo“ zprvu úředník, později prokurista a pak ředitel pojišťovacího spolku rakousko-uherských cukrovarů. „Zámeček Věž byl po smrti Krziwankových prodán a Hermína P. si přála, když byl Julius v pensi, aby jej zakoupili zpět. Pak ale dali přednost stálému bydlení v Praze.“[281]

 

V době, kdy ještě obě dcery bydlely s rodiči, objevila se v Národních Listech zpráva, která odsuzujíc podporu Schulvereinu jmenuje zvláště Selmu  a Ellu: 

         Německé paní a dívky v Praze. Vůči dámám třeba zachovati i v mimořádných případech jistou noblesu, a ostré slovo, jež snese muž, nebylo by na místě oprotiv ženě, i kdyby ho sebevíc zasluhovala.  Přes to nemůžeme pominouti mlčením agitaci, jež z kruhu bojovných mužův z tábora fakciósního přenáší se do společnosti žen a dívek a jež lepší a něžnější city v srdci jejich otráviti se snaží nepřátelstvím a záští národnostní. Máme na zřeteli agitaci ve prospěch Schulvereinu a zakládání těch tak zvaných dámských odborů tohoto spolku, jehož tendence a jehož působení propadnouti musí bez milosti soudu každého člověka, v němž ještě drobet mravných zásad a jehož srdce není pusté a prázdné a nepřístupné pocitům ušlechtilejším. Také v Praze zakládají nyní takovýto odbor dámský, také v Praze svolávají „německé ženy a dívky“ aby sestoupili se ve spolek a ochranu ohrožené „mateřské“ řeči. K jaké to ??i, uchylují se tyto ženy a dívky. Aby chránily ohrožený jazyk mateřský. Bezpochyby v Holešovicích, v Libni, a ve Vršovicích, kde zřízeny jsou ústavy, jichž účel jest, dusiti v českých dítkách lásků a i úctu k rodnému jazyku, kde mají býti oloupeny o klenot, jejž vložila jim v srdce – matka. A ejhle, ty ženy a dívky německé, jež sestupují se, aby pomáhaly spolku tomu v nemravném jeho poslání, aby pod rouškou, aby pod rouškou, že chtějí chránit mateřský jazyk dítek německých, olupovaly o mateřský jazyk dítky české! Jak divně vyjímá se, jak neskonale trapný dojem činí dívka, jež k takové nízké a liché dá se využitkovati agitaci. Litujeme ?e upřímné. – Provolání, jímž vyzývají se dámy pražské k přistoupení, má 140 podpisů, mezi nimiž nalézá se neméně než 25 podpisů žen a dcer zdejších německých professorů a 55 žen a dcer židovských peněžníků a obchodníků a pak podpisy obou dcerušek  hospodářského rady pana P ř í b o r s k é h o, jenž všude vydává se za Č e c h a, jenž je ve službách českého kavalíra, jenž je rodem z Humpolce a tedy vším jiným než Němcem. A že slečna E l l a  i S e l m a  ani po přeslici nejsou Němkyněmi, patrno z toho, že matka jejich rozená K ř i v á n k o v a  z  V ě ž e  u  N ě m e c k é h o  B r o du a že obě narozeny jsou v české P e r u c i  u  Loun. Budou-li dcerušky takovýchto rodičův pomáhati Schulvereinu, pak si tím spolek tento nijak neposlouží, vždyť obě mladé dámy musí býti výstrahou rodičům, vždyť na nich nejlépe patrno, co z dětí českých odchovati může – n ě m e c k á  š k o l a.“ [282]

 

V pražských novinách Humoritické listy pak vyšla 17. 4. 1885 o Selmě a Elle i satirická báseň:

 

„Dcerušky rady Příborského

Jsou obě kdesi od Peruce,

kde, jak dí báje, Božena

kdys Oldřichovi obě ruce

podala, láskou zmožena.

Tak narozeny v českém kraji,

kde všade květ se rumění,

„Kochšule“ proto nejvíc dbají

a německého umění,

pravý to skvost rodiště svého

dcerušky rady Příborského.

Ó velký otče vlastenecký!

Kdo zazlít by ti moh’, pro Bůh,

že dcerušky tvé mrav německý

teď opájí a vzlet i duch?!

Vždyť vše, co české, u sta hromů!

je z Němců hlavy plamenné:

i knedlíky a zelí k tomu, -

proč nepít tedy z pramene?

Kdo proto vinit můž ze zlého

dcerušky rady Příborského.

A potom! .. Dívek srdce něžná

pro bídu mají soucit hned,

vždy dokořán jich ručka sněžná

a srdce samý jas i květ.

Kdo proto zazlít můž’ , že blaze

v nich k utlačeným soucit vzrost’?

Vždyť toho času s Němci v Praze

je bídné to přec víc než dost!

Kdo láti chce, jsa ducha ctného

dceruškám rady Příborského?!“[283]

 

K otázce jazykové v rodině Příborských doplňme, že Julius se patrně opravdu cítil Čechem a rakouským vlastencem – po vzoru svého učitele Komerse. Oba zřejmě  neviděli v bilingvním jednání překážku, vždyť právě Julius například zaváděl na chotkovském panství češtinu jako úřední řeč![284] Byla to spíše Hermine, která byla pravděpodobně vychována v řeči německé tak, že stejně jako její otec cítila potřebu německý živel chránit.

 

Podle ekonoma Miksche se Julius Příborský i během služby u hraběte Chotka podílel na veřejném životě osobně i literárně. Byl prezidentem polnohospodářského spolku, později polnohospodářské společnosti, prezidentem lihařského sdružení (Spiritunsvereinigung) a komise pro polnohospodářské výstavy, člen zemské kulturní rady (Landeskulturrat, Landeskulturausschuss) , správní rady pojišťovacího spolku cukrovarů a dozorčí rady polnohospodářské Kreditbank. Tak jako jeho strýc Anton Emanuel Komers také on spolupůsobil při vzniku českého polnohospodářstí na rozhodujícím místě.

 

Julius umírá 2. 5. 1905, pohřben na Olšanech.[285] „Bylo mu 82 let a pochoval již všechny sourozence, na jejichž životech byl tak živě súčastněn.“ [286]  Jeho nekrolog vyšel v Bohemii 4. 5. 1908:

 

Domänenrat Prziborski +. Vorgestern ist hier der Domänenrat a. D. Herr Julius P r z i b o r s k i  nach kurzem Leiden im 81. Lebensjahre gestorben. Mit ihm scheidet eine um die Entwicklung der Landeskultur in Böhmen hochverdiente, weithin bekannte und geachtete Persönlichkeit aus dem Leben. Der Verblichene war in Jahre 1825 geboren, widmete sich nach zurückgelegten Studien mit besonderer Vorliebe der Landwirdschaft und später dem Lehrfache, in welchem er als Professor an der landwirdschaftlichen Lehranstalt zu Tetchen-Libwerd mit ausgezeichenetem Erfolge wirgte. Sodann folgte er dem Rufe des Grafen Franz Thun sen., auf dessen Domänen er als direktor und Inspektor ein weiteres dankbares Feld seiner ersprießlichen Wirksamkeit fand. Im Jahre 1878 war Jul. Prziborski zum Wirtschaftsrat für sämtliche Domänen des Grafen Rudolf Chotek ernannt. Sein vorzügliches Wirken hatte die Aufmerksamkeit öffentlicher Kreise zur Folge, so daß er in den mannigfachen landwirtschaftlichen Körperschaften zu Ehrenstellen berufen wurde. In früheren Jahren hatte er der Hauptanteil an der Veranstaltung der landwirtschaftlichen Austellungen. Er war seinerzeit  Vizepräsident des Landeskulturates für Böhmen, Präsident der ersten Brüxer Zuckerfabriks-Aktiengesselchaft, Verwaltungsrat der Prag-Duxer Bahn etc. Wirtschaftsrat Prziborski hinterläßt nebst der Witwe, Frau Hermien Prziborski geb. von Krziwanek, zwei Söhne, die Herren Finanzrat Eman. Prziborski und JUDr. Leo Prziborski und zwei Töchter, Frau Selma von Komers (Gemahlin des Ritter von Komers), und Frau Ella von Hanl-Kirchtreu. – Das Leichenbegängnis findet morgen, Freitag, den 5.d. um 4 Uhr nachm. von der St. Stephanskirche aus statt. (Bohemia 4.5.1908, pages  5-6)

 

Rovněž Bohemie pak o dva dny později přinesla zprávu o pohřbu:

 

                Leichenbegängnis. Aus der St. Stefandskirche fand gestern nachmittags das Leichenbegängnis des Herrn Julius P r z i b o r s k i, Domänenrates a. D., gewesen Vizepräsidenten des Landeskulturrates und ehemaligen Präsidenten der Ersten Brüxer Zuckerfabriks-Aktiengesellschaft, statt. Die vielen Kränze, die den Katafalk umgaben, und due überaus zahlreiche Beteiligung von Trauergästen aus den vornehmsten Gesselschaftskreisen zeigten, welcher Wertschätzung, Hochachtung und Beliebtheit der Dahingeschiedene sich erfreute. Blumengewinde – es waren ihrer über 50 – hatten an der Bahre u. a.  niederlegen lasen: Der Assekuranzverein der Zuckerfabrikanten, der Vizepräsident des Oberlandesgerichtes Dr. Ripka mit Gemahlin, Statthaltereirat Dr. Brosche, Baron Kutschera, Frau Prof. V. Herrmann, Herr und Frau Oberingenieur Steiml, Her rund Frau Dr. Wien, Her rund Frau Karl Rex, Her rund Frau Miksch, Her rund Frau Renkin, Herr und Frau Langhans, Herr und Frau v. Hanel, Herr und Frau Richard Krumbholz, Herr und Frau Porak, Herr und Frau Plzak, Familie Baron Voith-Herites, Frau v. Görner, Ritter v. Daubek,  Her rund Frau Baron von Komers, Her rund Frau v. Rimay, Her rund Frau Karl Kirchner, Frau v. Dotzauer, Frau Hofrat Stransky, Frau v. Bundschuch, Frau Joh. Bečvář, Her rund Frau Danzer, Her rund Frau Dr. Schmeykal, Die Familien Kajetan Prziborski, Zabusch und Schwarz, Richard und Fanny Fiedler, Jenny und Wladimír Cavalir, Oberst v. Werner, Hofrat Ritter v. Šafařík-Pštross, die Familien Dr. Ritter und Ritter v. Russheim, Hauptman Kabler und Frau, Hauptmann Ichl und Frau, Herr und Frau Dr. Funke, Herr und Frau Prof. Re. Dr. Kirpal u. a. Der Einseguung, welche Pfarrer Batha unter Assistenz vornahm, wohnten bei: der Vizepräsident des Oberlandesgerichtes Dr. Ripka, der Vizepräsident der Finanz-Landesdirektion Tersch, der Vizepräsident des Landesschulrates Zabusch, Hofrat Šafařík, Ritter von Pštross, Statthalterei-Präsidialschef Hofrat Dr. Ritter von Herget, Regiurunfsrat Brechler Ritter von Troskovitz, Regiurungsrat Prof. Dr. Lambl, Prof. Dr. Dittrich, Prof. Dr. Rex, die Oberfinanzräte Lauermann, Hummel, Kornalik, Präsidialschef der Finanzlandes-Direktion Finanzrat Rossa, Oberlandesgerichtsrat Kiesling, der ehemalige Präsident des Oberlandesgerichtes Jansa, Regiurungsrat Hiller, Gymnasialdirektor Anton Maria Marx, Direktor Riemer, Ritter von Russheim, Franz Richter, Komerzialrat Hans Waldek, Offiziere, Advokaten, Beamte und zahlreiche andere Trauergäste. Um den Sarg bildeten Offizianten der Fuchschen Entreprise (Korngasse) bewegliches Spalier. Der Zug bewegte sich zum Wolschaner Friedhofe, wo die Beisetzung erfolgte. (Bohemia 6.5.1905, strana 6)

 

 Manželka Hermine pak žije s již ovdovělou dcerou Ellou na dnešním Jiráskově nám. č. 5. a umírá zde roku 1908. Nekrolog „Frau Hermine von Prziborski geb. von Krziwanek“  v Prager Tagblatt mimo jiné uvedl: „Byla laskavou a dobrosrdečnou paní, která si dokázala získat úctu a vážnost nejširších kruhů hojnou a dobrovolnou činností ve sdružení zvláště na poli humanitární činnosti.[287] Hrobka na Olšanech, kam byla Hermine pochována, byla v 50. letech již zrušená. [288] Byla zřejmě v IX. poli.[289] Zprávu z pohřbu přinesla Bohemia:

 

                Leichenbegängnis. Gestern nachmittag fand von der Stefanskirche aus das  Leichenbegängnis der Frau Hermine v. P r z i b o r s k i  statt. Ein grosser Kreis von Freunden und Bekannten, welche die nun Verstorbene ihrer selten edlen Charakterigenschaften willen, sowie wegen ihres unermüdlichen Wirkens auf Humanitärem Gebiete hochgeschätzt hatten, war um den Sarg geschart, der in der Kirche vor dem Altare inmitten eines wahren Haines schöner Kranzspenden durch die Leichenbestattunganstalt „Beutler & Fuchs“ aufgebahrt war. Nach der feierlichen Einsegnung durch den Hauptpfarrer Batha wurde der Sarg in den Galaleichenwagen gehoben, dem ein mit Blumenspenden über und über behangener Kranzwagen vorausfuhr. Unter den dem Leichenwagen folgenden Leibtragenden befanden sich: Der Vizepräsident der Finanzlaubesdirektion Tersch, Vizepräsident des Landesschulrates Zabusch, Oberstaatsanwalt Hofrat Merhaut, Hofrat Morstadt, der englische Konsul Wentworth-Forbes, der Rektor der tscheschischen Universität Professor Heyrovsky, Univ.-Prof. Dr. Otavsky, Oberfinanzräte Sauermann und Hummel, Finnazrat Tessař, viele Offiziere, Prager Advokaten u. v. a. Ausser den Nächsten Anggehörigen hatten u. a.  Kränze gespendet: Viktor und Josza Porak, Familie Krumbholz, Familie Prziborski-Schreiber, Familie Hermine Prziborski, Familie von Rymayi, Eugen und Jenny Renkin, Oberstleutnant Mattas und Schwester, Laura Jicinsky, Julius Plzák, Marie Jensovsky, Antonie Schwarz, Antonie Krzevisnki, Marie von Hanl-Kirchtreu, Ernst von Hanl-Kirchtreu, Baron Vincenz Voith Herites-Sterbez, Eugenie Kavalier, Vizepräsident Zabusch und Frau, Adele Charaus, Deutsche Kochschule, Excellenz Baron Hugo Komers und Gemahlin, Familie Karl Rex, Nora von Görner, Dr. Hanl und Frau, Regierungsrat Danzer, Louise Margulies und Helene Rex, Marie Conrad, Johanna Bečwař, Dr. Emil Turnwald, Dr. Berg, Eleonore von Dotzauer, Dr. Reiter (Budweis), Johnny Klettetschka (Budweis), Die Beamtenschaft der Finanzbezirksdirektion Budweis, Familie Oberst von Werner, Emma von Komers, Marie von Hees, Familie Lorenz, Frau Präsident Vilma v. Ripka, Karl Kirchner, Oberlandesgerichtsrat Josef Neiml, Baron und Baronin Arthur Kutschera. (Bohemia, 6.10.1908, strana 8)

        

Milada Blažková ve své Legendě rodu Příborský překládá z Mikschovy kroniky text jako dodatek Juliova životopisu: „Ze šťastného rodinného soužití, povstal úzký vztah, který působil i v následující generaci. S pýchou díváme se zpět na dráhu, v několika málo desetiletích utvořenou. Příborských, vysokorostlý, světlovlasý a modrooký rod, cítili se šlechtici, nikoli  ve smyslu nároků, nýbrž povinností, závazků. Neznali pocitů podřízenosti, měli vnitřní svobodu a ono sebevědomí vlastní ceny, které je vzdáleno jak domýšlivosti, tak poníženosti. Pohybovali se v každé společnosti nepředpojatě, volně a dovedli si zachovat i v chudobě a neštěstí ušlechtilé držení a chování, protože být člověkem neměřilo se u nich zevními znaky sociálního postavení. Uślechtilý výraz obličeje Julia Př. vyjadřuje neúchylnou přísnost a spravedlivost. Vyslovil to v ex libris, Juliovi věnovaném, Hermann  a pro potomky je ztělesněním rodového charakteru.“[290] Heslo z Ex libris znělo: „Rastlos ehrenhaftes Streben gewährt, wenn nicht Erfolg, doch ruhiges Bewusstsein.“

 

Emanuel ‚Mani‘ Prziborski (1859-1921), vrchní finanční rada

Nejstarší syn Julia a Hermine Příborských Emanuell, také Eman, či ‚Mani‘ Prziborski se narodil 20. 4. 1859 v Peruci. 1882 vstup do státní služby, 1886 finanční koncipista zemského finančního ředitelství v Praze, 1889 finanční komisař, 1893 finanční tajemník, získal Jubilejní pamětní medaili za státní službu. 1899 finanční rada Okresního finančního ředitelství v Českých Budějovicích, kde se vypracoval na vrchního finančího radu v c. k. úřadu pro vyměřování poplatků, předsedu c. k. poplatkového okresního soudu v Českých Budějovicích a nositele Jubilejního kříže za civilní státní službu.

         Byl to právě Emanuel, kdo obdržel 20. 7. 1901 od c. k. místodržitelství v Praze povolení psát se „Prziborski“. Ostatní členové rodiny této generace provedli stejnou změnu jména.[291] Juliova praneteř vzpomíná: „„Emanuel  ’Mani‘ byl starý mládenec, gourmand a seladon, společenský resonér. Svědek mých rodičů[292] a jejich častý host po svatbě. Mé narození uvítal prý delší, žertovnou zdravicí. Býval přítelem strýce Kamila.“ [293]

Dle potvrzení okresního finančního ředitelství v ČB (z 4. 4. 1924) konal službu od 24. 5. 1902. Z evidence obyvatel lze ještě zjistit adresu bydliště v Českých Budějovicích, což byla Schmerlingova 24. (dnešní Žižkova třída).