Hned na tomto místě bude užitečné upozornit na různost zápisu jména Křivánek. Hojnost variant, se kterou musíme počítat při studiu pramenů, byla totiž v následujím textu také kvůli citacím ponechána. Pro stejné jméno tak uvádíme i podobu Skřivánek, Skřiwánek, Krivanek, Kržiwanek, Krziwanek, Křiwánek a podobně.

Po krátkém seznámení s prostým původem věžských Krziwánků se zde zaměříme na významného zemědělce, poslance zemského sněmu i říšské rady a obránce německého živlu Eduarda von Krziwanek. Svou pozornost věnujeme i jeho manželce „horlivé vlastenečce“ Carolině, jejímu památníku, křestnímu oblečku a vztahu k její přítelkyni a později příbuzné hraběnce Pachtové. Zároveň si všímáme dění na věžském panství a to zejména kolem roku 1848, kdy se Eduard pro podporu všeněmeckého sněmu dostane do popředí politických událostí a tak se o něm dočteme i v novinových článcích z pera Havlíčka Borovského – zmiňuje ho jako frankfurtomana, či mezi pro německý tricolor hořící pány, nebo J. K. Tyla, který ho řadí mezi odrodilce z wyššího stavu a jiné podobné ptáčky. Dočteme se, že Havlíček u Krziwanků na Věži hrával německy divadlo ještě ve 40. letech. Dále jsou uvedeny úryvky z Havlíčkovy korespondence, i o tom jak z Brixenu prožíval provoz olejárny - společného podniku Eduarda Krziwanka a Havlíčkova bratra Františka, který si Krziwanka velmi cenil. Zde dojde i k popisu brixenského setkání s Krziwankovými, ze kterého je zřejmý i Havlíčkův respekt a radost ze setkání z vzácné navštěvy. Spolu s příslušným ohlášením ve Wiener Zeitung je uvedeno i znění ztracené nobilitační listiny šlechtice Krziwanka. Příběh neukončíme úmrtím jediného, bezdětného syna, ale dočteme se i o rodinách dcer. Jedna se provdala za barona Kutscheru, druhá sňatkem spojila tento příběh s kariérou hospodářských radů a významných národohospodářů Antona Emanuela rytíře z Komersů a Julia Příborského. Právě v této a následující generaci se znovu dotkneme otázky národní identity loajálních rakouských občanů. Například lanškrounská epizoda je kvůli úloze vnučky Eduarda Krziwanka Anselmy von Komers, která zde vyhodí předního poslance všeněmecké strany co výtržníka z bytu komisařství na chodbu, pozoruhodná. Její dvojče Ella přivede řeč k rodu šlechticů Hánl von Kirchtreu. Příběh je ukončen u rodiny jejich bratra Lea, který adopcí přijme jméno Voith-Herites.

Původ Kržiwánků, panstvo na Věži

Většinu této kapitoly budeme věnovat postavě Eduarda Krziwanka a jeho potomstvu, řekněme si však nejprve kdo a jak přišel k věžskému panství, kam si Eduard nevěstu Caroline ze Stránova později přivedl. Začít můžeme u nám zatím prvního známého Kržiwánka a tím byl Tomáš s manželkou Annou. Žili ve Velkém Meziříčí a tam se jim také roku 1749 narodil Jan Nepomuk Krziwanek. Těžko nezmínit možnost, že se jednalo o pozdějšího Johanna Nepomuka Krziwanka (*5.5.1749, †19.4.1828 Wostopitz,) doktora práv a filozofie, zemského advokáta, dost možná totožného s brněnským advokátem Janem Křivánkem členem tajné svobodomyslné společnosti iluminátů[2], který působil v rámci významné brněnské zednářské lóže "Zu wahren vereinigten Freunden“ pod jménem Attilius Claudius[3]). Nás zde však zajímá syn Bernard Jan Nepomuk Kržiwanek, narozený roku 1763 také ve Velkém Meziříčí. Ten se totiž ve Velkém Meziříčí roku 1785 žení coby obchodník s patnáctiletou Marianou - Marií Annou (1771-1842) , dcerou místního měšťana a kupce Václava Seegenschmieda. Bernard své druhé křestní jméno Jan ve svatebním zápise vypustí a až bude křtít syna Eduarda, bude již Bernard Laurenz – Vavřinec, a s touto variantou se budeme nadále setkávat.

Obrázek 1 Zámek Věž od návsi 2005

Dodatek: Asi nejhezčí fotografie zámku Věž obsahují internetové stránky blogu Petra Pechače. Vřele tedy doporučuji návštěvu stránky :http://pechacpetr.blog.cz/0805/zamek-ve-vezi

pohled od brány do parku

Václav Seegenschmied byl zřejmě velmi zámožný, protože roku 1787 zakoupil[4] panství se zámkem u Německého, dnes Havlíčkova Brodu. Statek o 870 hektarech koupil od rytíře Degena, před kterým zde baron Moser přišel dolováním stříbra o celé své jmění.

Roku 1789 připadlo panství dle dědického smíru[5] po zemřelém Václavu Seegenschmiedovi jeho dceři Marii Anně provdané Skřivánkové a to za 50 000[6].O další dva roky později, roku 1791 byl za více než 23.275 zl. odprodán statek Květenov a tak potom sestávalo panství jen z dvora věžského a veselského. Vlastníky, či spíše spoluvlastníky byli od dědictví zřejmě manželé oba. Roku 1791 žádal Bernard Krziwanek spolu s věžskými občany o přenesení farnosti ze Skály do Věže. Pro odpor skalských toho nebylo dosaženo. Ve Schematismu z roku 1804 jsou uvedeni jako vlastníci panství oba manželé, v matričním zápise při křtech dětí pak je udáván Bernard pán na Věži, případně dvora ve Věži a Marie Anna. Zajímavý je proto rok 1809, kdy je Bernard spoluvlastnictví zbaven a Marie Anna zůstává samovlastnicí věžského panství.[7]

Obrázek 2 Zámek Věž – pohled od západu, dole barokní zámecká kaple ve Věži

Dále víme, že za doby vlády Josefa II. (1780-1790) byla na zámku škola. Poslední učitel byl odvolán roku 1808.

V kronice se díky náhrobku ve skalském kostele dočítáme i o manželce zemřelého Václava Seegeschmieda Johanně: „... V sakristii byl náhrobní kámen s německým textem. V hrobce odpočívá bývalá Věžská paní ‘Johanna Segenschmied‘, která zemřela 16. 6. 1817 v stáří 73 let. Při opravě kostela, náhrobní kámen přenesen ven před sakristii a opřen o zeď …“.

Její dcera Marie Anna ve Věži dle matriky manželu Bernardovi porodila v letech 1790-1804 Leopolda (1790), Jana (1795), Apolonii (1800) a Josefa (1804). O nich žádných zpráv nemáme. Kolik bylo dětí celkem také nevíme, neboť ve výčtu například chybí naše ústřední postava Eduard, narozený roku 1799 nečekaně v Jihlavě.

Obrázek 3 Zámecká kaple ve Věži od parku (2002)

Roku 1827 byl ve Věži zřízen chudinský fond pro dva chudé (Armen Institut), roku 1832 vystavěn obecní špýchar. V té době zde bylo z 520 občanů 56 židů.

Za Marie Anny Křivánkové „došlo ke klasicistní přestavbě hlavního západního průčelí, roku 1835 ke zmenšení kaple při zrušení kůru".[8] V obecní kronice se o kapli dočítáme: “Za paní Marie Krzivánkové čítával v ní jistý pensionovaný duchovní každodenně mši sv. a lid okolní tak si zamiloval kapli tu, že četně služeb Božích se zúčastňoval. Do toho stěžovali si okolní faráři a od těch dob musela býti sloužena mše sv. při zavřených dveřích. Po smrti tohoto duchovního dosaženo toho, že každou čtvrtou neděli a druhý svátek sloužena v kapli mše sv. duchovním správcem ze Skály, za čež dostával od majitele panství 21 zl.r.č..“[9] Tato událost a další etapa života na věžském panství je však již spjata spíše s postavou syna Marie Anny Eduarda Krziwanka.

Eduard Ernest Edler von Krziwanek (1799-1876), pán na Věži, říšský a zemský poslanec

Narodil se 24.1.1799 v Jihlavě, v domě č. 102 na Špitálském předměstí. Na místo jeho narození nás ovšem přivedla až nobilitační listina. Proč se narodil právě v Jihlavě nám zůstává otázkou. Pokřtěn byl tamtéž na jméno Eduard Ernest. Obě jména najdeme později u jeho synů. Do jeho 32. roku o něm však bohužel nemáme zprávy.

Dozvídáme se o něm dále až roku 1831. Tehdy si totiž bere v kostele svatého Václava na zámku Nový Stránov o pět let mladší Caroline baronin von Herites (1804-1876). V matrice je uvedena nevěsta: „Urozená Slečna Panna Panna Baronka Karolina z Herites“ a ženich: „Jemnost Pán Pán Eduard Ernest Kržiwanek, Pán statku Wiesch, syn v Pánu zesnulého Bernarda Wawřince Kržiwánka, držitele statku Wiesch“. Její rodina již byla důkladně představena v kapitole “Familie von Herites”. Místo konání svatby, tedy samotný kostel můžeme dnes opět vidět a to dobově zrekonstruovaný. Svatba stránovské baronessy byla jistě událostí a sjela se řada významných hostí. Přímo mezi svatebními svědky najdeme vedle krajského hejtmana také majitele okolních panství Skalsko, či Kosmanos.

Ze svatebních hostí si všimněme svědka Gotharda hraběte von Mirbacha (1808-1870) I když pomineme fakt, že byl prapředkem manželky syna posledního rakousko-uherského císaře, arcivévody Otto von Habsburg-Lothringen (*1912), o čemž tehdy sám nemohl vědět, můžeme konstatovat, že hrabě Mirbach, jako majitel blízkého panství Kosmanosy svou přítomností určitě celou událost ozdobil. Manželkou hraběte Mirbacha byla tehdy Matylda rozená Pachtová, která brzy umírá a Mirbach si bere její sestru Aloisii . (Ke vztahu s rodinou Mirbach můžeme ještě doplnit, že oznámení o úmrtí Eduarda Krziwanka bude zasláno na adresu hraběnky Natalie Wratislav, rozené von Mirbach[10] Dodatek: Díky nekrologu v periodiku Politik[H1] či zmínkám v Bohemii[H2] víme již, že Natalia Wratislav rozená von Mirbach, byla dcerou svatebního svědka, hraběte Gottharda von Mirbacha z Kosmanos, narozená tamtéž.

Obrázek 4 Gotthard Friedrich Graf Mirbach (1806-1870), Zeichnung 1837 Josef Zumsande[11]

Obrázek 5 Johanna ‘Jenny‘ Freiin von Kutschera, née Gfin. Pachta (1806-1878)

Na svatbě však jistě nechyběli ani další zástupci hraběcí rodiny Pachtů z Rájova (Pachta von Rayhofen). Vztah s rodinou Pachtů byl totiž živý téměř jistě, protože jejich rodovým statkem bylo nejen Jablonné v Podještědí (něm. Gabel), ale i Bezno, které přímo sousedilo se stránovskými pozemky - ze zámku na zámek je to 5 km, a kde také (dle uváděných míst narození, sňatků a záznamů v místní kronice) jistě v prvních třech desetiletích 19. století pobývali. Zřejmě nejvýznamnější roli v našem vyprávění bude mít nejstarší sestra manželek hraběte Mirbacha, Johanna roz. hraběnka Pachta von Rayhofen (1806-1878). Byly si s Caroline zřejmě velmi blízké. Caroline Krziwanek rozená von Herites ji titulovala „Freundin Jenny“. Když se této Jenny, od roku 1835 již Johanně Baronin von Kutschera, narodil ve Vídni roku 1836 chlapec, byl křtěn (na jméno Karel) v křestním úboru, který zakoupila pro své děti Caroline. K Jenny von Kutschera roz. hraběnce Pachtové a její rodině se ještě obsáhleji vrátíme, a to hlavně proto, že její přátelství s Caroline zřejmě neponechalo synovi, baronetu Karlu von Kutschera velký prostor pro volbu nevěsty. Vzala si ho totiž Carolinina dcera Ernestine von Krziwanek a z přítelkyň se tak staly příbuzné. Caroline pak Johannu titulovala „Grossmama Jenny“.

Ke vztahu s hraběcím rodem Pachtů je zde snad vhodné ještě dodat, že tito tehdy měli období největší rodové slávy již zřejmě za sebou. Praděd Jenny hrabě František (+1799) byl za vlády Marie Terezie jako místodržící finančně i politicky nejmocnějším mužem v Čechách a Bezno nákladně zvelebil , aby mu sloužilo se statkem nejen jako hospodářské zázemí, ale i pro reprezentaci . Bezenský zámek byl v té době místem častých návštěv vlivných lidí a byl bezesporu centrem zemského politického života.[12]

Untitled-Scanned-14

Obrázek 6 Zámek v Bezně z roku 1818 [13]

O otci Jenny hraběti Františku Josefovi (*1776) pak již v Bezenské kronice čteme nelichotivá slova: Od roku 1810 až do roku 1820 zůstával v Bezně hrabě František Pachta. „Aňť byl špatným hospodářem, dán mu byl administrátor hrabě Salm, později baron Kapoun. Hrabě Pachta byl člověk prostý, jednou přišel k našemu Sedláčkovi, řka: Slyšíš ty starej! ušiješ mi šedivé soukenné šaty. Jdi do Boleslavi, vyber sukno a na prvního že zaplatím.“ Sedláček šel na radu k direktorovi Rotkymu . Direktor: „Chcete-li sukno sám zaplatit, s Pánem Bohem, já ale krejcaru nedám, musím vyplácet řezníka a pekaře. Sedláček se hraběti vymluvil, že mu nechtěli v Boleslavi sukno na dluh dát. Byl také Sedláčkovi dlužen 27 zlatých, když na prvního šel Sedláček do zámku upomínat, vytratil se hrabě protějšími dvěřmi ze zámku a potkal-li ho a upomínal, dostal 1 neb 2 zlaté „diškrece“ a „že více nemá, aby přišel na prvního!“ Tento hrabě nosíval v zimě kabát s liščími kůžemi. V létě odpáral Sedláček „liščiny“ s kabátu a pan hrabě měl letní kabát!“[14] Pro vyváženost dodejme, že roku 1817 lehl zámek v Bezně, vystavěný roku 1750, popelem a byl do roka opět vystavěn do nynější velkolepé podoby.[15] Nicméně Bezno bylo nakonec odkoupeno roku 1881 správou soukromých statků J. Veličenstva (Císaře) za milion zlatých.[16]

Křestní úbor a památník – Taufzeug und Gedenkbuch

Vraťme se nyní ke křestnímu oblečku. Caroline zakoupila „Taufzeug“ ke křtu svého prvorozeného syna Ernesta Thadease Benjamina zřejmě roku 1832. Tehdy kmotrovali, stejně jako u všech dětí babička Maria Anna Krziwanek a bratr Thade baron von Herites. Obleček využila sama Caroline devětkrát, ale protože „Taufzeug“ byl posléze putovní a všichni v něm pokřtění byli zaznamenáni, zachovala se nám nejen památka na zajímavou rodinnou tradici, se kterou bychom se jistě setkali i jinde, ale i originální obraz rodové sounáležitosti, který zde připomíná mohutný rozrod pečlivého rodokmenu. Je zde totiž různým rukopisem postupně poznačeno také 11 dětí sestry Marie baronin von Voith, 9 vnoučat – dětí všech tří dcer Caroline , a tak dále přes šest generací. Pisatelky se měnily, ale neposkvrněné roucho oblékali další a další až do 30. let 20. století. Poslední přípisek praví, že „úbor se ztratil při smrti Antonína Kratochvíla (1861-1945), který jej měl u sebe a patrně byl někým ukraden.“ Celý tento seznam nebyl volným listem, ale stránkou sešitu – knížky, kterou si Caroline začala psát.

gedenksbuch o rodicich

Obrázek 7 Ukázka zápisu v Gedenkbuchu. Strana o rodičích.

Jednalo se o vázaných 38 stran s potištěnou obálkou cca 20x15 cm. Sama ji nijak nenadepsala, ale protože jde téměř o dobový žánr u dam jejího postavení, říkejme mu Gedenkbuch, česky nejspíš památník.

Obrázek 8 Interiér kaple sv. Jana N. ve věžském zámku

Podobně jako jiné dámy, poznamenávala si sem Caroline porody, křty, kmotry, svatby, svědky, úmrtí, pohřby, povýšení do šlechtického stavu, či udělení vyznamenání. Nechyběla místa, data a časy, u narození pak nechyběla čtvrť měsíce a příslušné znamení zvěrokruhu. Například: „Den 26ten August 1832 um 10 uhr Abends gebohren und den 28ten getauft Mein Sohn Ernest, Thadeus, Benjamin. an eine Sontag beim Neu-Mond, an den Planeten der Jungfrau. Pathen Bruder Thadee und Schwiegermutter.“ Rukopis se postupně střídal, jak Gedenkbuchg putoval generacemi. Ještě roku 2005 byl - již zcela popsán - autorovi zapůjčen pokrevní pokračovatelkou.

Obrázek 9 Schlofs Wěž, J Sandtner j.l. (archiv Fránů)

Po Ernestovi Tadeáši Benjaminovi (1832) porodila Caroline Marii Annu Barboru (1834), pak přišla Mathilde (1835) a Friedrich Ferdinand (1836). Tehdy již panství Eduardu Křivánkovi formálně patřilo, protože ho dle zemských desek 30.7.1836 koupil od své matky Marie Anny, rozené Seegenschmiedové a to jako měšťan v Kutné Hoře.[17] Mathildě kmotrovala Marie baronin von Herites s Thadeasem baronem von Herites. Friedrichovi Ferdinandovi pak kmotroval s tetou Marií i její snoubenec Ferdinand Voith baron von Sterbez, kteří se v zámecké kapli ve Věži roku 1837 také vzali. Pak ale nadchází období obtížné. Skoro dvouletá Mathilde umírá, když je Caroline v šestém měsíci těhotenství. Tři měsíce nato se rodí malá Caroline, která však umírá po šesti dnech.

V následujícím roce 1838 umírá i bezmála dvouletý Friederich. Roku 1839 se narodila Hermine, avšak roku 1840, kdy je navíc obec v červenci postižena hrozným krupobitím a veškeré obilí je zatlučeno do země, umírá v Praze v listopadu prvorozený osmiletý Ernest. Caroline je v té chvíli těhotná a má méně než měsíc před porodem, a tak je i zřejmé, proč holčička, narozená v prosinci téhož roku dostává jméno Ernestine.

Obrázek 10 Maria (9), Hermine (6) a Ernestine (5) Krziwanek před skleníkem v parku (výřez), 16.4.1845 podepsán Josef Just[18]

Roku 1841 umírá v Německém Brodě Carolinin otec Johann baron von Herites a roku 1842 tchýně Marie Anna Krziwanek. V témže roce přišlo veliké sucho. Obilí bez vláhy „nevymetalo“. Nesklidilo se ani tolik, co se zaselo. Mezi lidem rozmohla se bída a hlad. Roku 1843 umírá v Brodě matka Barbara baronka von Herites. Roku 1844 se narodí poslední dítě Eduard Carl, který zůstane jediným mužským potomkem. Má již jen tři sestry Marii, Herminu a Ernestinu.

Za doby roboty ještě roku 1844 stavěli si Krzivankové jednopatrový tzv. „Nový dům“ mezi panským pivovarem a panskou kovárnou (č.p. 62). Byl situován proti zámku přes park. V letech 1846-47 celý dům levně koupil kupec Meisel, který v obci vykonával funkci židovského kněze (Potomci kupce Meisela žijí dodnes na Slovensku). Krzivánkové měli vymíněno 1. poschodí k volnému užívání. Značnou část nedoplatku na kupní cenu, vyúčtoval obchodník Meisel poslednímu panu ze Krzivanků za stravné – a dluh byl smazán.

Věž u Mesilů čp

Obrázek 11 Nový Dům Věž č.p. 62 U Meislu v r. 1930. [19]

Havlíčkova divadelní společnost

Eduard Křivánek se stal i postavou románu Josefa Jahody (1872-1946) Havlíčkův Máj. Knihu sepsal až roku 1936, ale zalidnil ji osobami, které poznal za svého mládí v Německém Brodě v letech 70. a 80., anebo aspoň se o nich dozvěděl z živé tradice.[20] Děj je zasazen do období po příjezdu K. H. Borovského do Německého Brodu z Ruska v červenci 1844, kdy Havlíček organizuje české divadlo pro osvětu germanisovaného měšťanstva. S Eduardem Skřivánkem, se v knize setkáme několikrát. Karel Havlíček se svou společností nehrál divadlo jen v Pekhausu – rastauraci Na Holubníku, či ve velkém školním sále, ale hrál např. i na panství ve Věži. Zde navíc hrál divadlo ještě i německy. Panství ve Věži zmiňuje jako místo, kde “do r. 1848 hrával K. Havlíček Borovský německy divadlo” Václav Klofáč[21]. Také v Dějinách českého divadla se dočteme, že ve Věži hrával Havlíček již ve třicátých letech: “Tehdejší Německý Brod měl poněmčenu svou honoraci, ale zásluhou mladého Havlíčka přece jen začalo pronikat národní vědomí do vyšších společenských kruhů. Divadlo se tu hrávalo už v minulém desetiletí, ovšem ponejvíce v soukromí, až teprve Havlíček položil pravé základy … První přestavení se konala ve staré škole, v malé budově za děkanským kostelem, ale hráno bylo i ve Věži a rovněž za Havlíčkovy účasti. Nevadilo, že jsou to představení německá, účastnil se jich a styku využil k agitování pro uspořádání českých představení, což se mu také zdařilo.“[22]

Z Jahodovy novely vybíráme místa, která věžského Skřivánka přímo jmenují: … (Havlíček) Přísně řekl: „… Tady v Brodě uděláme začátek. Brod je zaklet. Zakleli ho takoví Doubravové,[23] “takoví Skrzivánkové a Müllerové, zaklela ho hloupost brodských lidí!“ (str. 30) … „A nad jeviště dáme českého lva!“ rozhoduje Havlíček. „Nic jiného, než českého lva. Toho černožlutého dvojhlavého tvora nedáme,“ usmívá se na Žáka.[24] „Věžského Skrivanka, květinovského Kundráta a purkmistra Vjeznického ranní mrtvice,“ podotýká Žák. (str. 44) … Ach ta tetka Halamasková![25] Sláma tomu rodu kouká z bot, tetka ani pořádně se neumí uklonit, ale mermomocí se cpe mezi tu jalovou brodskou honoraci. A jak poníženě se chová, když milostivě s ní promluví věžský Skrivanek!“ (str. 51)… Havlíček vypočítává (herce) a vzpomíná si „Nesmíme zapomenout vrchního z Věže, Dokoupila. Včera se nám nabízel. To zachytíme Květinov, Věž a vůbec venkovskou honoraci.“ (str. 91) … „Maminko té Lori (Jenčové) musíte rozumět,“ vysvětluje Havlíček. „Je to ustárlá koketa a ráda by se vysoko vdala. Chce být bohatou jemnostpaní a šilhá do špitálského dvora, do Věže, aby chytla nějakého poněmčilého milostpána.“ (str. 109) … Havlíček upozorňuje: „Nejzajímavější je, že o vstupní lístky je ohromný shon. Zamlouvají si lístky z Věže, ze sv. Kříže, z Humpolce a skoro ze všech sousedních obcí. To by Pekhaus nestačil!“ (str. 159) … Žák mu ochotně zvěstoval: „Přijde také Skřivánek z Věže, Müller ze Špitálského dvora, přijedou všichni okolní vrchní úředníci. A profesoři[26] přijdou do jednoho… .“ (str. 160) … (po Havlíčkově krátké necenzurované úvodní řeči o významu emancipace českého jazyka – pozn. aut.) Tleskal Havlíčkovi i věžský Skrzivánek – snad srdce chtělo jinak, ale člověk nikdy neví. (str. 166) … na str 186-187 zmínky o „šlitáži“ vlasteneckých divadelníků - vyjížďce na saních, pro kterou dvoje sáně zapůjčil věžský vrchní Dokoupil.[27]

Nevíme, nakolik měl o divadlo zájem samotný Eduard Skřivánek. Jistě však víme, že „horlivou vlastenčkou“ a dobrovolnou amatérskou divadelnicí byla jeho žena Caroline, která vystoupila již roku 1820 na oslavě po schůzi vlastenecké literární společnosti v Klicperově hře „Dobré jitro“ ve Spáleném Poříčí.

Dodatek: V „Seznamu příspěvků sboru ke zřízení českého národního divadla“ z let 1851-1861 je mezi „P.T. přispívateli z Německého Brodu“ i „E. Křivánek, statkář a městský rada, 10 zl.“ a „JUDr. Eduard Brzorád, adv., 3 zl[H3] .“

Dodatek: O tom, že Havlíček býval častým hostem ve Věži se dočítáme podrobněji v knize F. Drašnara. Cituje V Gablera, který vzpomíná jak byl Havlíček na maškarním za Čerokéze, či jak nepozván tropil si z hostů legraci. Více viz.[H4]

Obrázek 12 Eduard Ernest Edler von Krziwanek (1799-1876) na balkoně věžského zámku – v pozadí skleník[28]

Slavomilův článek o průmyslové škole ve Věži v Květech z roku 1845

Obrázek 13 zámek Věž počátek 19. stol.

V Pamětní knize věžské školy je zajímavá zmínka p. říd. učitele Kořínka, který tento článek zaznamenal v časopisu “Květy” z r. 1845 o průmyslové škole ve Věži. Doslova se zde píše: „Mnohý se tomu bude diviti, že ve vesnici by mohla průmyslová škola kdy existovati. A přece tomu tak. Slavomil[29] jeda ve svých záležitostech přes Humpolec zastavil se ve vesnici Věž. Byla právě neděle. I viděl množství mladíků a mužů ubírati se na zámek, a ptal se , co to znamená. Měl radost, když slyšel, že jest na zámku nedělní průmyslová škola.

Tehdá dle líčení jeho, byla Věž vesnicí obyčejného rázu, s velmi krásným, vrchnostenským zámkem. Pospíšil tam také a viděl, kterak nějaký pán přednáší řemeslníkům prostonárodně geometrické a silovědní zásady a cvičí je též v kreslení. Ředitelem a učitelem školy té byl aktuár a horlivý vlastenec věžský B. F. Schwarz. Absolvoval techniku a když vrátil se do svého kraje, poznal, jak málo praktickým potřebám v krajině věžské vyhověti umějí řemeslníci, kteří každoročně chléb svůj stavitelstvím vydělávat musejí. To pohnulo ho, sdíleti jim podle své možnosti a síly, co by v jich řemsle dobrého působení míti mohlo.

Obrázek 14 Skleník a v pozadí zámek ve Věži

V polovině ledna 1845 počíná myšlenku svoji uváděti ve skutek. Poněvadž vykládal o předmětech spadajících do oboru stavitelského, byla to vlastně speciální průmylsová škola pro stavitele a zedníky. Cvičení v rýsování bylo důležitým předmětem učebným. Návštěva obnášela pravidelně 8-12 osob, ponejvíce sousedů věžských. O výsledcích školy té nezachovaly se nám žádné záznamy v katalozích, ale téhož roku píše B.Slavomil, že mnohý ze žáků a snad každý tak moudře mluvil, že by větší částku nevzdělaných řemeslníků městských, třebas po německu žvatlajících zahanbil a k této vzdělanosti přišel jako na mnoha místech naší vlasti pouze náhodou, zdeonde snahou vlastimilovaného muže. Tak v neznámém koutečku, beze všeho hluku, záhy, snad nejdříve, uskutečněna důležitá osvětová otázka a to jedině – z lásky k vlasti.

Obrázek 15 Věžský zámek zpředu současný stav – rok 2004

V této činnosti Schwarz. vydatně podporován učitelským pomocníkem z blízké Skály – Dvořákem, který nejen jako horlivý vlastenec podporoval literaturu kupováním knih, ale přednášel dítkám o jedech a protijedech tak srozumitelně, s takovým prospěchem, že Slavomil, bezděky slzy vyléval, slyše jejich odpovědi.“[30]

Obrázek 16 Věžský zámek pohled ze dvora roku 2004

Věnujme nyní několik řádek popisu panství, tak jak ho podává Sommerovo Království České.[31] Věžské panství zahrnovalo ve 30. letech 19. století přes 870 hektarů polí, luk, lesů, rybníků, pastvin a zahrad. Po prodeji Květenova (1791) náležely k panství: obec Wěž (také Wiež, Wiesch) přifařená ke Skále s vrchnostenským zámkem s veřejnou kaplí sv. Jana Nep., kde jsou každou 4. neděli mše svaté a kanceláří úřadu správce; dvůr s ovčínem, pivovarem na 4 sudy (4 x 23,4 litru), 2 palírny lihu, hostinec, mlýn s pilou; stranou je další mlýn Saliterna; dále k panství náleží ves Moserov a panský dvůr Veselsko s ovčínem, palírnou a panskou lesovnou; poslední vsí je Lhota (též Lhotka) na Skalském potoce s palírnou. Mlýnský rybník ve Věži je osazen kapry a štikami. K panství náleží 993 obyvatel z nichž 10 rodin židovských. Řeč je zde česká.

Obrázek 17 Pohlednice Pozdrav z Věže, Foto Dvořák a ?, Německý Brod

Hlavním zdrojem výnosu a potravin je zemědělství. Půda je převážně písčitá, smíšená s hlínou nepatrné úrodnosti, vhodná zejména na obilí a oves. Také ječmen, hrách, brambory a len. Ovocné stromy jsou jen v zahradách. Je zde 12 koní (4 panské), 337 kusů dobytka, 730 ovcí, 100 prasat, 6 koz. Oba dvory Věž i Veselsko mají ovčín. Lesů je 52 ha a jsou převážně jehličnaté a jen málo listnatých. Dřeva je málo, část je prodávána do Německého Brodu.

Obrázek 18 Skleník ve Věži

Věž je zemskodeskový statek spravovaný správcem. který sídlí přímo ve Věži a vykonává funkci vrchního. Řemeslníci zde čítají: 1 bednář (sudy), pekař, 2 výčepní, sládek, 4 lihopalníci, řezník, kramář, továrník s likérem (Moyzes Pick) s jednoduchým továrním oprávněním, 2 mlynáři, 2 kováři, 2 krejčí, 2 ševci, kameník, kolář, tkadlec a porodní bába (na 523 žen).

Pro úplnost dodejme odhad z roku 1841, který činil 136 990 zl. Dle Orthova slovníku zde tehdy byl vedle pivovaru a lihopalny i mlýn na moučku kostní. Za Eduarda Krziwanka byly dle kroniky na panství založeny lihovary celkem tři. Roku 1838 bylo navíc provedeno zaměření stabilního katastru (soupisu všech pozemků za účelem zdanění). Tento seznam majitelů je tak v okolí Věže jednotvárné čtení, protože většina polí patřila Eduardu Křivánkovi.

Obrázek 19 Zájezdní hostinec U Slunce v Německém Brodě

Je ale zajímavé, že Křivánkovo jméno najdeme i na mapách a soupisech Německého Brodu. Vedle rozsáhlých pozemků zde vlastnil i dům č. 23, zájezdní hostinec U Slunce, který byl zároveň odbytištěm piva a lihu z Věže. Tento formanský hostinec, o kterém sepsal Josef Jahoda román „U Slunce“ stával na Dolním Předměstí na Jihlavské ulici. Dnes je na jeho místě střední škola stavební.

Obrázek 20 Zájezdní hostinec U Slunce v Německém Brodě, kresba Jan. Jůzl [32]

Než přejdeme k líčení událostí roku 1848 připojme ještě obrázek z dob roboty jak ho podává obecní kronika: “Do Věže chodívali na robotu i Lhotečtí. Staří pamětníci neblahých těch dob vypravovali, jak panský dráb čekával na tyto robotníky pod Věží u křížku, a když nepřijeli včas s potahy, prvního sedláka položil na mez u křížku a lískovkou nemilosrdně zbil za to, že nejel rychleji a tím druhé zpozdil. Vrchnost na Věži měla svůj soud a kdo se protivil, byl smeten.”

Události roku 1848

Revoluční události roku 1848 a povolení konstituční vlády měli svou odezvu i v Německém Brodě, Humpolci a okolí. Eduard Kržiwanek byl jednou z hlavních postav dění v kraji. Ohlasy událostí se objevily v soukromé korespondenci vlastenecky smýšlejících brodských občanů[33] ale i v dobovém tisku jakým byl Tylův Pražský Posel, či Havlíčkovy Národní Noviny. Jiří Sochr[34] v úvodu k dopisu z 6. 4. 1848 píše: „Strach ze „zdvihnutí se lůzy“, kterého se bojí i K. Seifert, byl jedním z důvodů, proč vystrašená buržoazie[35] urychleně organizovala tzv. národní gardy k ochraně majetku a k udržení pořádku. Část městského obyvatelstva však v gardistech spatřovala ochránce konstitučních práv a svobod.“ Nás tento dopis zajímá, protože Pater Seifert, kaplan v Německém Brodě zde komentuje vstup E. Krziwanka do Národní gardy. Píše zde mimo jiné: „… Též co se mně nelíbí, za poručíky zvoleni Skřivánek z Věže a pan Kundrát z Květinova – nač to, když jako venkované službu zastávat nebudou a pro parádu jich není třeba a k tomu Skřivánek ujídá zdejším dělníkům živobytí, vodí sem robotu z Věže na vzdělání polí a řemeslníky tamější – k Slunci (bývalá hospoda U slunce na Dolním předměstí) dává své pivo – hubují mnozí sami na to! …“ 21.4.1848 otiskl Der Prager Zeitung německý článek Eduarda Krziwanka „Nachhall von der maehrischen Grenze“ (Ozvěna z moravské hranice), ve kterém Krziwanek vybízí k přistoupení k všeněmeckému spolku. Vyzývá zde k pevnému, srdečnému sjednocení s Německem a k celní unii. Článek končí slovy: „Proto ctihodný německý spolku v Praze! Slyš náš tisícihlasý a jednohlasý ohlas, která se v našich horách daleko rozléhá: Jen odvážně připnout německou kokardu na klobouk vedle české! Také my zde na vsi známe dobře barvu černou, červenou a zlatou a našemu českému sedlákovi není jejich vysoký a důležitý význam cizí, přes některé cizorodé našeptávání.“

Odcitujme nyní dopis P. K. Seiferta, z 24. 4. 1848: „Milý příteli. Dějou se tu věci, až ruce sepnete. P. Skřivánek Ed. (který dal déž pojednání do německých novin od 21.t.m. „von der maehrisch Graenze“) jezdí po okolních panstvích a zve všecko „zum deutschen Bund“. – Dnes v rádnici ve veliké předsíni držel Dr. Pankrác na stole veyklad o přístupu k německému spolku a ve čtvrtek má být schůzka těch okolních zde na „Úlehlích“. – Co tomu říkáte? Vy tam brojíte proti tomu a hle Brod – Věž – Lipnice – Okrouhlice – Přibislava –Polná – Štoky atd. z většího dílu pouhá česká místa – přistoupí k tomu. P. Skřivánek, proti kterému zdejší dělníci brzy snad povstanou, se vyjádřil, že by ouřadové neměli ani brát pražské noviny, protože prý lid bouří proti vrchnostem – tak? – již čas, aby lid z dávného otroctví vyvázl. Skřivánek snad chce tím přistoupením lépe udat svůj spiritus, který ve Věži pálí? Čas aby se mu odpovědělo. Ale do německých novin, nebo české on nečte. … S Bohem P. K. Seifert.“ Tylův Pražský Posel č. 9 r. 1848 k tomu mimo jiné napsal „ … Ale bohudíky, že je toho příčina vždy jenom několik třeštěnců a ti že dobrou mysl našeho venkovského lidu nadužívají, že ho bulikujou a jen hanebné kejkle s ním provádějí. Tu máte kupříkladu Německý Brod. Proboha vás prosím, dá on tisknout kdesi cosi, že přej chce patřit k Německému spolku! … Pan doktor Pankrác! Ach, respekt! To je ten divotvorec, kterémuž Národní výbor nevoní, co chce bejt snad vyslancem ve Frankfurtě, a co tedy brodské hlavy pomátl! Sláva mu! Já ho říkaje v duchu vidím, jak si po tom skutku, po tom obalamutění celého poctivého měšťanstva (psalo se, že bylo čtyry sta hlav pohromadě) pyšně z radnice vyšlapoval a svému podle ducha příbuznému „Krživankovi" do blízké Věže po větru vzkazoval: „Raduj se, vyhráli jsme! Už jsme při Německém spolku!“

Další dění je popsáno v několika zdrojích. Podívejme se na líčení Prof. Jiřího Rychetského z článku Karel Havlíček, první poslanec humpolecký[36]: „ ... 26. dubna přinesl do města (Humpolce) Jan Daněk, rychtář z Věže zprávu, že jejich pán, statkář Skřivánek jim přikazuje, aby svolali občany celého německobrodského okolí na 27. duben do Něm. Brodu na veřejnou schůzi. Na této schůzi má prý mluvit tamější advokát Dr. Pankrác a má se tam prohlásit, že je nutno obeslati německý parlament ve Frankfurtu, že toho žádá celá východní Čechie.

Lidé věžského statkáře roznášeli tedy do všech okolních měst a vesnic plakáty, zvoucí na schůzi, jedině město Humpolec bylo vynecháno, poněvadž jak praví kronikář, „nahlíželi, že u nás duch slovanský převládá, že bychom jim tam spíše ke škodě než k užitku byli”.

Dodatek: Rezoluce brodských frantfurťáků pro volby do Bundu byla uveřejněna v Prager Zeitung a v Constituzionelles Blatt ddto 27. dubna 1848 Podepsán Eduard Krziwanek Celá citace viz[H5]

Když se tato zpráva roznesla po Humpolci, byla týž den svolána bubeníky ke schůzi Národní garda. (Doplňme zde, že plukovníkem humpolecké gardy byl soukeník Kajetán Příborský. Jeho synu dá později Krziwanek za ženu svou dceru.- pozn. autora) Důstojnictvo i mužstvo se radilo, jak by se tomu mělo zameziti, aby nebyl český lid sveden a aby žádní deputanti nebyli vysíláni do Frankfurtu, nýbrž jen do českého sněmu, který měl být v Praze. Humpolečtí byli dobře poučeni z Havlíčkových novin o záporném významu voleb do Frankfurtu pro naše státoprávní stanovisko. V Národních novinách nejednou upozornil na nebezpečnou činnost profrankfurtského spolku Němců v Čechách, tzv. Konstitučního spolku, jehož členy byli právě věžský statkář Skřivánek i advokát Pankrác, … . Proti tažení do nějakého všeněmeckého státu a naopak pro zachování Rakouska (ale konstitučního) nutily Humpolecké nejen vlastenecké, ale i přímo existenční důvody. Většinou soukeníci měli již v té době vytvořeny dobré odbytové styky především s uherskými a balkánskými zeměmi Rakouska, které dovozními cly chránilo tak i humpolecká méně kvalitní sukna. Naopak nějaké Velkoněmecko znamenalo by pro Humpolec nemalou textilní konkurenci z vyspělých průmyslových německých států.

Obrázek 21 Legitimace člena Národní Gardy v Humpolci s podpisem Kajetána Příborského

Všechny tyto důvody byly jistě zváženy a bylo odhlasováno, aby 27. dubna celá humpolecká Národní garda táhla ve zbrani na Věž a tam statkáře Skřivánka buď po dobrém, nebo po zlém, od jeho úmyslu odvrátila a popřípadě táhla ještě do Německého Brodu a tam schůzi a nesprávné rozhodnutí překazila.

Důležité rozhodnutí vyzradil však týž den jeden finanční úředník ve Věži a náležitě zveličil. Humpolecká garda prý zamýšlí statkáře Skřivánka s jeho rodinou vyvraždit a jeho zámek vydrancovat a zbořit. Majitel panství svolal ihned čeleď a oznámil, jaká pohroma ho čeká. Žádal plačky všechny, aby ho neopouštěli a hájili jeho majetek. Pro příští den vyzbrojili se zbraněmi, ale také i sekyrami, podávkami, kosami apod. Sám Skřivánek však prchl do Něm. Brodu a jeho žena s dětmi prý hledala od rána ochranu u božích muk v polích. ( Tylův Pražský Posel č. 9 r. 1848 uvedl: „Do Wěže o tom zpráwa došla, kdež jak omráčeni wěci swázali a schowali, myslíce, že na ně Humpolečtí potáhnou“)

V Humpolci 27. dubna již o páté hodině ráno bubeníci gardu do zbraně. Sešla se ihned v celém počtu, ale po ránu byla již nálada umírněná, a tak se uvážilo, že by bylo nepraktické, aby celá garda táhla do Věže a do Brodu a že by z toho městu mohly vzejít přece jen zlé následky. Bylo tedy rozhodnuto, aby byli vyvoleni jen výborní řečníci, a ti aby byli posláni přímo do Brodu na veřejnou schůzi. Zvolen byl potom městský lékař Dr. Štulc, výborný řečník, Jakub Smrčka a Jakub Mottl, oba spolužáci Karla Havlíčka, a dalších šest příslušníků Národní gardy (Kajetán Příbroský mezi nimi nebyl. pozn. aut.), kteří ihned odjeli kočáry do Brodu. Ve Věži byli očekáváni ozbrojeným lidem, který se však klidně rozešel, když místo ozbrojené gardy viděl jen několik občanů.“[37]

Zde bychom měli připojit i další verzi, kterou dle vzpomínek pamětníků uvádí věžská kronika: „R. 1848 přitrhla do Věže garda Humpolecká, zámek oblehla a dobyti chtěla. Když pak jim z panského pivovaru vyvaleno několik sudů piva nastalo všeobecné smíření. Tak skončila památná výprava gardy Humpolecké a bude dlouho na ni vzpomínáno“.

O dalším dění v Brodě píše v jiném dopise P. Seifert: „Drahý příteli. … a dávám Vám věděti, že 27ho včerá byl tu „Meeting“ na rynku, kde na stole mluvil dříve Pankrác pro spolek Frankfurtský a pak Dor. Stulc z Humpolce ve jménu Humpoleckých proti tomu – nerad byl slyšán, ač lid volal Brávo. Takže Commandant gardy mezi jeho mluvením vykřikl: Garde zusammen a dal do toho bubnovat, a předs Stulc nepřestal mluvit, až skončil. Pankrac také ušel nemoha pravdu snésti. Dějou se tu věci. Humpolečtí chtěli Křivánkovi šturmovat zámek za jeho zaslané mínění do novin. Proč zde hýbají pokojným lidem. My sme byli vždy poslední ve všem. Polenští a Chotěbořští vzkázali, že nepřijdou… Myslím, že tu Meeting více nebude. Mnoho nescházelo a Pankrác by byl odnesl, nebo není miláček lidu, protože lidi s kabátů svlýká. S Bohem Váš starý přítel Karel“ Dlužno dodat, že k dovršení úspěchu Humpoleckých příštího dne dorazila do Humpolce výprava sedláků z Věže a oznámila, že se u nich utvořil oddíl národní gardy, a že se dává pod velení Humpoleckých.

V národním měřítku však byla celá akce zřejmě významná: „… Jen jediným úspěchem (na který byli ovšem hrdi) mohli se frankfurtomani v českém kraji honositi, totiž protestem Německého Brodu proti Národnímu výboru a osvědčením pro volby, jež 27. dubna přičiněním několika odrodilců (advokáta Pankratze a statkáře Krziwanka) k místu přišlo.“[38]

„Když tedy byla překažena volba do německého sněmu ve Frankfurtu, konala se 13. června volba poslanců do českého sněmu v Praze. I když poslanci byli zvoleni, jejich svolání bylo stále oddalováno, až se vůbec nikdy tento český sněm nesešel. Na 8. červenec byly vypsány volby do říšského sněmu ve Vídni. Čechové se rozhodli tento sněm obeslati. Nechtěli se totiž vzdát jediné tribuny, kerá jim zbývala, chtěli-li svoje požadavky uplatňovat. … Volební právo měl každý 25 let starý občan a jeho stáří muselo být ve volebním seznamu potvrzeno farářem. Volilo se prostřednictvím volitelů, kteří byli nejdříve zvoleni v obvodech s 250 až 500 voliči. K humpoleckému volebnímu okresu patřilo město Humpolec, panství herálecké, želivské, světelské, lipnické, větrnojeníkovské, věžské a část dolnokrálovického, takže měl asi 50.000 obyvatel. K vlastní volbě říšského poslance sešlo se do Humpolce 157 volitelů, z nichž 109 zvolilo za poslance Karla Havlíčka, tehdy 27 letého redaktora Národních novin. … Humpolečtí dlouho předem přesvědčovali volitele, jaký musí být poslanec muž vzdělaný, národu věrný, bez úhony, a vykládali to tak horlivě, že i Němci od Štoků volili Havlíčka.

Ještě téhož dne (8.7.1848) psal J. V. Krajník Havlíčkovi do Prahy o výsledku volby. Otiskujeme dopis s Krajníkovým podpisem „Kokořínský“ voleným patrně podle hradu Kokořína z blízkého sousedství Krajníkova rodiště. „Pane Havle. Oznamuji Vám, že Jste v Humpolci zvolen a sice měl jste 109 hlasů. Všech voličů bylo 157. Právě Vám na náměstí intrády vytrubují. Radím Vám ale, abyste v tomto okresu vyvolení přijal, neb po Vás má nejvíce hlasů Křivánek (znáte ho), má totiž 13 a po něm nejvíc dvorní rada Karel Komrs. Je tedy nebezpečí, že kdyby Jste nepřijal, snadno by Křivánek deputovaným se stal. Mějte se dobře, jsem Váš věrný Kokořínský.“ Havlíček byl totiž zároveň ještě zvolen ve čtyřech dalších volebních okresech. Havlíček volbu Humpoleckých přijal. Karel Havlíček zastupoval Humpolecko na říšském sněmu ve Vídni a pak v ústavodárném sněmu v Kroměříži až do prosince. Dvanáct dnů po nastoupení nového císaře, a to 14.prosince 1848, vzdal se mandátu, neboť se mu kroměřížský sněm svou nekonečnou povídavostí a nedělností nezamlouval a národní noviny za jeho nepřítomnosti klesli v průbojnosti. Humpolečtí si pak zvolili 17. 1. 1849 za nového poslance Antonína Komrse, hosp. radu u hraběte Thuna v Libverdě, rodáka z Humpolce.“[39] Zde je na místě trochu předběhnout a prozradit, že Komers, s Krziwankem k sobě zřejmě vůbec neměli daleko a manželský svazek jejich dětí z nich později dokonce učinil příbuzné.

Pro dokreslení dobové atmosféry můžeme připojit, co ještě na adresu Eduarda Kržiwánka padlo mimo jiné v Tylově Pražském Poslu aršík 8: “… několik odrodilců z wyššího stavu a několik milostí, jako we Wěži Křiwánek … , a jiných podobných ptáčků.“, nebo v Havlíčkových Národních Novinách str. 87. : „Jde o mistrowský kus parlamentární nadannosti hlawně dwau pánů: statkáře a měšťana Brodského Skřiwánka *) a advokáta Pankráce. … *) Tuhle prý do Prager Zeitung napsal článek o zmáhající se anarchii atd., rozumíte? Jistě newím. Kdopak by také v nynějším náwalu důležitých wěcí o nepatrné a obscurní články a článečky se staral.“… nebo jinde: „Pražští Wýborowé nemohli čekat na radu a mínění milostiwé wrchnosti Kwětinovské (Kundrath) a Wěžské (Kržiwanek), a dá Bůh, že i budoucně národ český obstojí bez rady z Německého Brodu, z Kwětinova a z Wěže.“

Roku 1849 byl Eduard Křiwánek zvolen radním Německého Brodu a to 44 hlasy z 84 kandidátů. Stejně tak roku 1850, jak víme z prohášení jeho švagra - podkrajského hejtmana Voitha , který nové čtyři radní 20.6.1850 pozvanému “veškerému měšťanstvu v místnosti radní představí ... . Po skončeném představení výbor v zdejším hlavním chrámu páně do přísahy vzat bude.“[40]

Roku 1851 najdeme Eduarda Křiwanka jako činného člena Vlastenecko hospodářské společnosti - K.k. patriotisch-ökonomische Gesellschaft in Königreiche Böhmen. Hlavní postavou této vlivné instituce byl již zmíněný Anton Emanuel Komers, ke kterému se ještě obšírněji vrátíme. Hospodářská společnost byla zřizovatelem zemědělské školy v Libverdě, o které také ještě bude řeč.

Marie von Krziwanek (1834-1898) a JUDr. Eduard Brzorád (1820-1898).

Obrázek 22 Marie Brzorádová roz. Edle von Krziwanek (1834-1898), Atelier von Geber Staegler, Elkergasse 128, Iglau[41]

Roku 1852 si osmnáctiletá dcera Marie Kržiwánková (1834-1898) vzala v zámecké kapli ve Věži o 14 let staršího brodského advokáta JUDr. Eduarda Brzoráda (1820-1898). Podrobněji se o tomto vztahu zmíníme v příslušné části kapitoly Familie Brzorád. Marie, které pro její zálibu v zástěrách později říkali „Schürzentante“, se po svatbě přestěhovala do výstavního, rohového, patrového domu č.p. 105 v Dolní ulici Německého Brodu. Dočítáme se v textu potomka její sestry Hermíny, že „U Brzorádů v Německém Brodě … bývaly Erna s Hermou často, když se pořádaly plesy. Ach ten jeden významný s učitelem Lorenzem!“ [42]

Marie vedla vzornou domácnost se služkou, pradlenou, podomkem atd. Platila za velmi ušlechtilou vzdělanou dámu, která pocházejíc z panství ve Věži,... byla po léta vzorem nejušlechtilejších ctností."[43] Jeden nekrolog ji připomíná jako dobrodějku, paní milou, vlasteneckou, dobrosrdečnou a skromnou, jiný jako dobroditelku veškerého chudého lidu v městě.

Obrázek 23 JUDr.Eduard Brzorád (1820-1898)

Rodina Brzorádů již v této generaci ve společenském, profesním, ale i rodinném styku užívala němčinu. Přesto však můžeme říci, že národní cítění bylo české. Tchán Josef Brzorád byl přispěvatel Národního Muzea, zakladatel Matice České, spolužák a přítel Jungmannův, jeho bratr Jan členem Národního Výboru z roku 1848, bratři Karel a Vilém přátelé národních buditelů a účastníků revolučního roku 1848 prof. Helceleta a filosofa Hanuše. Bratranec Antonín, nymburský starosta byl hostitelem a později dobrodincem Boženy Němcové. Víme, že Eduard Brzorád byl loajální rakušan, neboť byl dokonce odměněn císařským řádem Františka Josefa II.. Právě v jeho rodině však zároveň vyrostli v synovi JUDr. Eduardu Brzorádovi jr. a dcerách zapálení národovci. Rodině Brzorádů je věnována čtvrtá část celé práce - „Familie Brzorád“.

Olejárna a Krziwankovi v Brixenu

Roku 1853 založil Eduard Krziwanek se společníky Františkem K. Havlíčkem (1823-1912), bratrem Karla Havlíčka Borovského a pány Grünhofem a Rychlým, továrnu na tlačení oleje v Květinově u Německého Brodu. O tomto podniku se hodně dozvídáme z korespondence[44] mezi Františkem Havlíčkem a jeho bratrem Karlem Havlíčkem, který byl tehdy v Brixenu. Připomeňme zde ještě jednou, že v části o rodu Heritesů se píše více o roli švagra Eduarda Krziwanka tedy Ferdinandu Voith baronu von Sterbetz, který Havlíčka v Brodě na cestu do Brixenu zatýkal, a který byl zřejmě Havlíčkovi blízký. Havlíček se v dopisech z brixenské izolace věnoval v zásadě hlavně dvěma tématům – včelařství a právě bratrovu podniku, olejárně. Proto je také Zeleným sebraná korespondence Havlíčkových dopisů z té doby dosti nezáživným čtením. Ne však pro milovníky včel a pro nás, které tlačírna oleje a poznámky týkající se Eduarda Krziwanka zajímají. V dopisech najdeme i poznámku o tom jak se Krziwanek za Havlíčkem v Brixenu stavil. Karel Havlíček má bratra k obezřetnosti ve spolupráci se Skřivánkem. Bratr František však, jak se v závěru dočteme, považuje Skřivánka za nejspolehlivějšího společníka.

Obrázek 24 František Havlíček, bratr K. H. Borovského [45]

Z korespondence se bohužel zachovaly (s jednou vyjímkou) jen dopisy Havlíčkovy, takže neznáme odpovědi a nevíme nač odpovídá. Vybíráme zajímavější poznámky, které se přímo týkají Eduarda Skřivánka. Přímý odkaz na Křivánka je pro lepší orientaci ztučněn.

„Změna ve Vašem podniknutí nebyla by k horšímu, jen jestli Skřivánek něco neobmýšlí? …by pro spolek bývala fabrika v Brodě jistější neb by v Brodě nebylo tolik příležitostí k „odpadkům“ jako ve Věži… Také myslím, že tebe budou při tom dobře moct potřebovat a tudy se nemáš co bát, aby tě nějak neodstranili… Když Skřivánek dá polovic na stroje, budete tedy potřebovat znamenitě míň kapitálu.“ (14.3.1853 Brixen)

„… Stran Vaší fabriky nemyslím, že byste byli chybili s Květinovem, předně jsem jaksi rád, že to vyvázlo z rukou p. Skřivánka a za druhé jest lépe, že je to blíž u Brodu,…“ (31.3.1853 Brixen)

Musím ti oznámit, že tudy jel Věžský s celou rodinou. Tenkrát, ale jsem měl znamenitou nehodu a to sice již po druhé. Letos od jara jen dvakrát se mi trefilo, že zde byl někdo z Čech, a po každé jsem nebyl právě doma. Je zde totiž malou hodinku od našeho bytu na konci pivovar se sklepem ve skále, kam častěji chodíváme s Julií a se Zdeňkou odpoledne, a když se tam někdo cizí přihodí (neb jest to nejznamenitější východ u Brixenu) zdržíme se tam trochu déle. Se zdejšími bez toho je málo co mluvit. … Podruhé zase byli zde Bavoři a též jsme se dlouho zdrželi a mezi tím časem byl zrovna Věžský Sk. u mne; poněvadž zrovna trefil když zde byli pro víno (neb pod domkem má sklep hostinský) mohl nahoru a zavěsil mi visitní cedulku na kliku mého pokoje. Poněvadž obyčejně teď v létě, když pozdě domů přijdeme ani do svého pokoje nejdu, nýbrž hned spát se ubíráme, byl bych se to až ráno dověděl. Ale náhodou jsme se v pivováře hádali o oekonomii,a já pravil, že v Anglicku již vykrmili jednou prase na 12 centů.[46] – Julie tomu odpírala. Když jsem byl již svlečen, vzpomněl jsem si na to ,a šel jsem do pokoje svého pro knihu, abych ji přesvědčil. Tu jsem našel vitzitní kartu – (jaká to náhoda! Věžský je právě tak silný vychovávatel prasat) honem jsem se zas oblekl a šel k Elefantu. Zrovna ale již odešli do pokoje a poněvadž byly paničky při tom nemohl jsem již tak pozdě k nim. K mrzutosti své jsem se dozvěděl, že zde byli celé odpoledne a že odjedou ráno o 5½. Přece však jsem neopominul aspoň ráno k vozu se dostavit a tak jsem s ním skoro ani nemluvil. (Ne ale abys mu vypravoval o tom praseti, on by myslil snad že to má být nějaký hloupý vtip.)…“ (13.6.1853 Brixen)

Obrázek 25 Olejárna na pohlednici vydané Gustavem Jílovským v Praze r. 1915

… Do nějakých intrik proti jiným společníkům se ale s p. Kř. (Křivánkem) na žádný způsob nepouštěj, já sám si myslím, že Vám překážet nebudou a že půjde hlavně podle Vaší hlavy.“ (7.1.1854 Brixen)

„… Tomu se ale divím, že ste v loni s tak špatným prospěchem ve fabrice pracovali! 5 mír řepky na cent oleje! Toť není potřebí žádné zvlášť zřízené fabriky a každý mlynář musí dostat též tolik. To vás p. Božek pěkně napálil ... Taky skrze fabriku bych si tam přál již být, neb by se to přece dalo pořádněji vést kdybychom oba dohlížeti mohli: 4 oči více vidí, a mne by skutečně těšilo. (25.11.1854 Brixen)“

Na závěr z dopisu, který poslal naopak do Brixenu bratr František a není v edici Havlíčkovym korespondence:

„Ve fabrice děláme letos vyborny kšefti. Při nynější ceně oleje vyděláváme denně s odnáškou všech outrat čistě přes 100 zl. stříbr. … Všichni pani, mislim 3 ostatní si počinají fabriki wažit (teprve začínají) a Křiwanek jen pořád lituje, že jsme je do Cumpanie brali, že by mu na většim užitku tak mnoho nezaleželo, jako na tom, že dělají moc překážek našemu skvělejšímu pokroku. Letos kdiby se byl Křiwánek uposlechl jsme mohli mít ne pár set nýbrž pár tisíc wíc v kapsi. Leč ja to beru zas z jiné strani, ja bych ho tam byl také uposlechl jen kdybi byl v druhé ruce peníze w pitlíčku držel. … Grünhof se hodla do Uher vystěhovat, je oumislu Ousobou předat a tam větši statek koupit. Jak mne Křiwanek pravil má kupce na jeho fab. podíl, Jeníkovského barona, dává mu 10000 stř. on ale chce 15000. pomisli milí bratře! To je špás. Sám na to vydal 2000 a loňský výdělek obnáší okolo 500 stříbr. Můžu ti ale upřímně říci, že bych to rád vydal , kdybi to ten sralbotka udelal. Pomisli chlap, který by nejvíce fabriku podporovat mohl, neudělá pra nic, a je k tomu vždy v cestě i z jeho nepraktičnosti. Mé největší štěstí by bylo kdybich byl Křiwánka uposlech a z nim samim to podnikl, mohli jsme jen v malim zacit a jiz bysme jiste dále byli. Můj plán oného podniknutí byl slavný, jsem na to před celem světem pišný, pomisli za 10 let nás nebudou mašini nic stát, peníze za ně ze všema ourokama w kapce,a k tomu dá Buch hodný kapitál. Dáli nám Bůh zdravý za 10 let ještě tak tuze starý nebudeme, pak můžem něco do Cumpanie začít, aby Tvá Zdenčinka, pakli se to do té doby něco šikovnějšího nepřihodí, také nějaké groše měla. Jen zdraví a dobré přátelstvo nic nám milý bratře chibět nebude. …“ (František Havlíček bratru K. H. Borovskému Německý Brod 10.12.1854 – Brixen 16.12.154 (PNP fond K.H.B.)

Obrázek 26 Olejárna v Květinově, stav 2006

Vedle dojmu, že až na určitou společenskou izolaci Havlíček v Brixenu nikterak materiálně netrpěl, nabízí korespondence i několik pozoruhodných postřehů. Protože jinak s touto prací nesouvisí uveďme jen jeden příklad Havlíčkova přístupu k výchově, kterým prý znejistěl i svou švagrovou, když po návratu z Brixenu bydlel v Brodě u bratra Františka a s chutí trestal jeho děti. „Ostatně neškodí nikdy dětem raději více přísnosti, jen když při tom vidějí lásku, že je člověk netejrá a ze zlosti jen jakoby z toho vyražení měl. Tak ku př. u nás, vždy jen ode mne dostane Zdenka bití, když je toho potřeba (ale moje pravidlo je: málo kdy, nikdy ve zlosti, ale za to vždy až do krve, aby déle držela paměť) ona ale přece proto mne má tak ráda jako Julii, ba skoro víc.“[47]

Roku 1856 oslavili Eduard a Caroline Krziwanek slavnostně stříbrnou svatbu a to v kruhu rodinném na zámku Věž, jak zapsala do Gedenkbuchu již dcera Marie.

E K navštívenka

Obrázek 27 Vizitní karta Eduarda Křivánka (dnes běžný rozměr, archiv Fránů)

karoline navštívenka

Obrázek 28 Vizitní karta "CAROLINE KRZIVANEK NÉE BARONNE DE HERITES" (archiv Fránů)

Následující rok 1857 si dcera Hermine Barbara (1839-1908) vzala ve Věži Julia Příborského (1824-1905), hospodářského ředitele v Peruci. Na svatbu vzpomíná jejich praneteř: „Juliova choť byla dáma šlechtických i šlechetných způsobů a jednání. Měli svatbu v témže roce, jako můj děd a babička, ale jistě mnohem přepychovější. Na dlouhé, dlouhé svatební tabuli stála řada – homolí cukru, květy ověnčených. Tuto výzdobu obstaral nově založený cukrovar v Mostě, na němž byl Julius súčastněn.“[48]

Hermine Priborsky roz Krziwanek vyrez

Obrázek 29 Hermine Prziborski roz. Edle von Krziwanek (1839-1908) kol r. 1865

Rodina Příborských patřila mezi významné humpolecké soukeníky, ženichův otec Kajetán byl purkmistrem a roku 1848 velitelem humpolecké národní gardy. Těžko říci, zda by v revolučním roce Eduard Krziwanek bohatému soukeníku Příborskému svou dceru dal. Kajetán Příborský tehdy jasně hájil hospodářské zájmy humpoleckých soukeníků, kterým by, jak již výše řečeno, Krziwankem vychvalovaná celní unie s Německem spíše uškodila. Svatebním svědkem byl „Onkel Toni“ ženichův strýc, bratr matky, národohospodář A. E. Komers (1814-1893), ředitel zemědělského učiliště, čelní představitel vlastenecko-hospodářského spolku Král. Českého, centrální ředitel panství hraběte Chotka a Thuna a přední odborník na cukrovarnictví. Doplňme, že Komers byl spolu se svými bratry barony von Lindenbach (jeden byl sekčním šéfem na ministerstvu války, druhý ministrem spravedlnosti) dítě - byť jen druhdy - zámožného humpoleckého soukeníka a obchodníka s bavlnou.

Obrázek 30 Julius Přiborský (1824-1905)

Ženich Julius Příborský se právě vlivem svého úspěšného strýce a učitele A. E. Komerse stal nejen jeho zástupcem na zemědělském učilišti a inspektorem Komersových statků v Mostě a Lžíně, ale hlavně hospodářským ředitelem thunského panství v Peruci a později centrálním ředitelem všech statků knížete Thun-Hohensteina, či statků hraběte Chotka ve Veltrusích.

Zdá se, že právě původ v humpoleckých soukenických rodech Příborských a Komersů byl dobrým vodítkem při volbě ženicha. K rodinám Hermíny a Julia Příborských a A. E. rytíře von Komerse se ještě vrátíme podrobněji a to jednak proto, že se sňatkem dětí opět propojí, ale také proto, že právě u jejich potomků skončí adopcí rodové jméno Herites. Navíc stal-li se Julius Příborský jako národohospodář důstojným nástupcem vynikajícího zemědělce Křivánka, byli zase Hermína a její děti těmi, kdo trvali na hájení německého živlu. Nejprve však dovyprávíme příběh rodičů – Eduarda a Caroline Krziwanek a zbylých sourozenců – Eduarda a Ernestiny.

E K a Karoline atelier winter 1862, prag

Obrázek 31 Eduard Edler von Krziwanek a Karoline v ateliéru Winter roku 1862 (archiv Fránů)

Praneteř Julia Příborského věnovala životu na věžském zámku ještě tuto vzpomínku: „Do zámku Věže u Německého Brodu ke Krziwánkum (tchán strýce Julia Příborského – původní pozn. autorky) sjíždělo se vždycky mnoho hostů v zimě na saních. Odkládali se kožichy, šály, nánožníky a přezuvky a do zvláštní komory je odnášel pomocník, který měl pouhé pahýly místo rukou, ale rychle a šikovně prý všechno uklízel a pořádal.“ [49]

Jinou dlouholetou, věrnou služebnou věžského zámku byla Anna, která měla k panstvu a panstvo k ní velmi dobrý vztah. Vyplývá to z textu jednoho dopisu pro Marii Brzorádovou roz. Krziwanek a také ze závěti, kterou sepsala v 74 letech.[50]

vohlmacht

Obrázek 32 Autograf Plné moci od Eduarda Krziwanka pro Eduarda Brzoráda při volbách do obecního zastupitelstva z r.1861 (SokA Havlíčkův Brod)

V letech 1861-1869 byl Eduard Krziwanek poslancem zemského sněmu Království Českého. Volbou z 27.3. 1861 a pak znovu v dnech 26.-28.března 1867 byl do sněmu zvolen jako velkostatkář za svazkem svěřenským nezavázaný (nesvěřenecký) velkostatek.[51] Dodatek: Národní Listy referují 16.3.1867 na straně 3[H6] o schůzi starostů obcí okresu v Německém Brodě, kde byli jako kandidáti do sněmu představení Eduard Křivánek a JUDr. Eduard Brzorád, o kterém se tak „dovídáme, jakého je smýšlení“.

Dopisy.

Z Něm. Brodu, dne 9. března.(Agitace volebni).

Dnešního dne sešli se zde na vybidnutí c. k. okr, úřadu velectění představení neb starostové obcí k okresu zdejšímu přináležejících. Účel této schůze byl, aby se páni starostové poučili, že při nastávajících volbách do sněmu nebudou říditi volby voličů jak jindá c. k. úřednici, nýbrž že ponechává se usnesení voličů samých, koho si chtějí zvoliti, aby převzal na sebe řízení voleb samých.

Při té příležitosti ovšem ponavrhovali se přítomným mužové, kteří by ponživali sice důvěry strany protivné ne však strany národní. — Apoštolové ustanovení aby lid venkovský na víru jinou přivedli, se nám při této schůzi též objevili, musíme se však přiznati, že jsme očekávali, že strana protivná (zdaliž vůbec ta hrstka protivniků, která se v našem okresu nachází, tak nazývati se může) povede jiné zbrojnoše do bitvy, než jsme skutečně poznali.

Předstoupil totiž před shromážděné starosty p. David, či Isak neb Josef Kraus z Lípy a jal se v tomto smyslu mluviti: Drazí občané, víte, že jsme měli za svého zástupce ve sněmu p. Zeleného, toho však nebudeme již voliti neb zastává přiliš rozhodně korunu českou a dostala se mu již za to od samého okresního zastupitelstva (to jest snad jen od pana starosty a pana sekretáře) jíž patřičná domluva, tedy toho nebudeme již voliti. — Za to Vám ale milí spoluobčané odporučuju muže velikých zásluh o naši milou vlast. Jest to muž usedlý, narodil se a vyrostl mezi námi. Hoří láskou horoucí k nám Čechům, při každé příležitosti se nás rázně zastával. Tento muž jest pan Ed. Křivánek, majitel statku Věže.(Bývalý poslanec velkostatkářů strany knížete Karlosa Auersperga a nyní zase tou stranou navržený. Pozn red). P. Kraus bezpochyby spatřil na obličejích přítomných, že právě nejmenoval miláčka našeho lidu anebo snad mu vlastní uvědomí vyčítalo aby nehrál úlohu tak chvalitebnou a přidal hned na to „kdybyste však neměli dosti důvěry k pana Křivánkovi, tak bych Vám odporoučel p. Schwarzla neb JUDr. Ed. Brzoráda, jen nevolte p. Zeleného.

Ačkoliv žádný z přítomných ani neodpověděl, mohl předce pan Kraus poznati, že bude p. Křivánek zvolený, vždyť jinak by to nemohlo ani být, když pan Křivánek takového protektora má.

Zač ale jsme zvlášt p. Krausovi povděčni, jest, že nám po-vědět, jakého smýžlent jest p. dr. Brzorád, nepovažovali jsme ho nikdy za upřimného našince, ale nemysleli jsme nikdy, že by se od p. Krause co kandidát pro sněm dal navrhovati zvláště v době, kde takové kandidování naznačuje zřejmě smér politický, ku kterému navržený kandidát se kloní, — Ale ať jistí páni se třeba na hlavu staví, jen at nás venkovany nemají za tak krátkozraké již nechají se obalamutit.

Výsledek volby dokáže zdravý rozum, který Bohu díky ještě máme, když se jedná o věc tak důležitou a proto budeme zase voliti našeho dosavadního poslance p. Zeleného.

Do roku 1866 byl E.K. na zemském sněmu se svým švagrem Ferdinandem Voithem baronem von Sterbez a v letech 1866-7 s velkostatkářem ve Lžíně Antonínem Komersem. O E.K. nalezneme zmínku ve stenoprotokolech např. z roku 1861, kdy chtěl přednést návrh zákona o slučování pozemků se zřetelem na odvodňování. Tento bod byl však odsunut. Na program schůze přišel o dva dny později 21.4.1861 , kdy však E. K. nejprve předložil návrh k přijetí paragrafu doplňujícího zákona, který by umožnil osvobození (Befreiung) selských synů, kteří navštěvovali zemědělské učiliště a absolvovali ho výborně. Zde připomeňme, že v roce 1860 zastupoval jeho zeť Julius Příborský A.E. Komerse, který na čas odstoupil, jako ředitel zemědělského učiliště v Libverdě a od roku 1861 zde byl jeho výkonným zástupcem.[52] Doplňme, že právě v letech 1861-2 navštěvoval vyšší oddělení (Höhere Abtheilung) tohoto libverdského zemědělského učiliště Eduard Carl Edler v. Křivánek *1844. Studoval zde ale i syn A. E. Komerse Emanuel (1873-4), Juliův mladší bratr Karl (1853-4), či jejich synovec Julius Jelinek (1866-7).[53]

V letech 1863-1866 byl E. K. i poslancem říšského sněmu rakouského parlamentu.[54]

Dodatek: Podle „Liste der angekommenen Kur- und Badegäste in der königl. Stadt Kaiser-Karlsbad“ z 23.6.1865 přijely 20. t.m. do Karlových Varů Caroline Krziwanek, manželka statkáře z Věže s dcerou a paní Marie Brzorad, manželka advokáta a notáře z Německého brodu[H7] . Bytem jsou zapsání v „Rubin, Kreuzg.“

Obrázek 33 Křivánkovi kol. r. 1865. Stojící zleva: Eduard K. ml. (?), (?), Erna, sedící zleva: Marie, Karl baron Kutschera, Hermine (archiv Fránů)

Ernestine Kutschera geb Krziwanek vyrez

Obrázek 34 Ernestine Freiin von Kutschera roz. von Krziwanek, kol. r. 1865

24.12.1868 v 17.00 se ve věžské kapli vdala poslední dcera - Ernestine Krziwanek (1840-1877) za Karla barona von Kutscheru (1836-1890), setníka 73. pěšího pluku. Karlova matka byla přítelkyně Caroliny „Freundin Jenny“ a on sám byl pokřtěn v rodinném křestním úboru Caroliny. Přátelství Caroline Krziwanek rozené baronin von Herites a Johanny baronin von Kutschera rozené hraběnky Pachtové a baronky z Rájova (rodinné statky Pachtů byly Bezno sousedící se Stránovem a Gabel, česky Jablonné v Podještědí) se zde proměnilo v příbuzenský vztah. Svatební oznámení, které uchoval archiv národního muzea, bylo zasláno Madame le Baronne Helene Trauttenberg née Comtesse Pachta. Po Jenny a manželkách hraběte Mirbacha Aloisii a Matyldě byla Helene poslední ze sester Pachtových, kterou jsme v této práci ještě nezmínili.[55] Zbývá tedy dodat, že jejich bratr František hrabě Pachta z Rájova (1814-1886) byl Ernestině a Karlovi von Kutschera svatebním svědkem. Posledním sourozencem hraběcího rodu Pachtů z Bezna je Robert (1817-1895), jehož potomci žijí v Německu a Rakousku dodnes.[56] K rodině von Kutschera se vrátíme níže.

Karl Kutschera výřez

Obrázek 35 Carl Freiherr von Kutschera (1836-1890), kol. r. 1865

Nobilitace

25. 4. 1869 se čtenáři Wiener Zeitung mohli dočíst ve zprávách dvorní kanceláře, že Jeho Císařský a Královský apoštolský majestát nejvyšším rozhodnutím z 22. 4. t. r. co nejlaskavěji ráčil pozdvihnout do šlechtického stavu statkáře Eduarda Křiwanka jako uznání za záslužné vlastenecké a společnosti prospěšné služby. Dcera Marie k tomu do Gedenkbuchu poznačila, že byl otec povýšen aniž o to žádal (Ohne eigene Bewerbung erhoben). Prokázala tak možná jistou neznalost, a nebo chtěla zdůraznit, že otec nebyl nositelem žádného vyznamenání. Některá vyznamenání totiž zakládala nárok na povýšení do šlechtického stavu. Jejich nositel – uchazeč jen musel požádat.

wiener zeitung

Obrázek 36 Nobilitace ve Wiener Zeitung z 25. 4. 1869

Nobilitaci stvrzuje na rozdíl od většiny ostatních běžných almanachů a schematismů i seznam nobilitovaných osob Karla Friedricha von Frank zu Döfering[57]. Opis nobilitační listiny se však podle pracovníků 2. oddělení SUA v Praze nenachází. Stejně se bohužel vyjádřil i ředitel vídeňského Österreichisches Staatsarchiv Allgemeines Verwaltungsarchiv. Opis tohoto „Adelsdiplomu“ se však nečekaně zachoval v kronice obce Věž, ač ji věrný kronikář započal až v r. 1888. Ta je nyní uložena v SOkA Havlíčkův Brod. Z tohoto opisu nobilitační listiny, jejíž originál si věžský kronikář zřejmě r. 1888 zapůjčil od Eduarda Krziwanka ml. (1844-1896) se dozvídáme, že šlechtický titul „Adelstand“, čestný titul šlechtic „Edler“ propůjčil císař ctěnému a věrnému Eduardu Krziwankovi, narozenému roku 1799 v Jihlavě, statkáři v Čechách za zásluhy pro jeho účinnou podporu národního blahobytu, jakož i pro jeho neziskové a dobročinné působení na všeobecných úkolech z toho vyplývajících. Titul náležel i všem manželským potomkům. Zřejmě se tak vyhnul manželce, která ho jak víme z parte, pokud na něj vůbec právo měla, rozhodně neužívala. Všechny tři dcery byly již tehdy provdané, a tak se jich na první pohled nobilitace netýkala, neboť žena přejímá sňatkem stav svého muže. Ernestine se však stala baronkou a i potomci Hermine šlechtického stavu dosáhnou, a tak se jméno Krziwanek později objeví v některých ze šlechtických almanachů, kde budou uvedeny jako rozené „Edlen von Krziwanek“[58]. I u Marie se s predikátem setkáme a to na parte, kde stojí česká varianta „rozená ze Křivánků“. Zde můžeme připomenout, že například pro přijetí do šlechtických ústavů, či pro jmenování do některých úřadů se původ prokazoval ze 16, či 32 předků. Ještě doplňme dnes málo známý fakt, že ne jen neoprávněné užívání, ale i neužívání titulu a erbu v úředním styku a oficiálních dokumentech bylo trestné. Toto se týkalo i náhrobků. [59] Titul, jak se zakrátko dozvíme, opravdu můžeme vidět dodnes i na hrobě Eduarda ze Křivánku ml.

Eduard šlechtic ze Křivánků, (Edler von Krziwánek) a jeho manželští potomci mohli dle nobilitační listiny užívat i erb, ve kterém spatřujeme v modrém štítě, přes který prochází břevno (trámec), věž z načervenalého kamenného kvádru s černou branou a dvěma okny mimo to současně stojí na zdvihajícím se zlatém trojvrší, na prostředním tří stínek věže stojí k letu připravený skřivan v přirozených barvách s našikmo doprava nachýleným zlatým žitným klasem v zobáku. Na hlavním štítu spočívá korunovaný turnajový helm, z kterého modrá a stříbrná podložená přikryvadla splývají. Helmová koruna nese zavřená, modrá, stříbrným břevnem procházející orlí křídla, kterými vyrůstají tři zlaté obilné klasy na stéblech plných lístků.

Vidíme, že do znaku se dostalo jméno šlechtice (skřivan), panství (věž) i obor, ve kterém působil (klasy - zemědělství). Protože je na erbu jen jeden helm, je jasné, že jde o erb šlechtický. [60]

erb kuličkovou propiskou

Dodatek: ALMANACH ČESKÝCH ŠLECHTICKÝCH A RYTÍŘSKÝCH RODŮ 2010 z pera Karla Vavřínka a kolektivu přineslo i heslo „Křivánek“, ve kterém najdeme i vyobrazení erbu od Ing. arch. Miroslava Sýkory. Text hesla viz.[H8]

erb

Nobilitací však činnorodost Eduarda Krziwanka nepolevila. Ještě roku 1869 ho najdeme na voličském seznamu obecního zastupitelstva spolu s čestnými občany Ferdinandem Voith von Sterbez, místodržitelem, či Eduardem Brzorádem. Ze Schematismu víme, že roku 1870 měl Eduard Krziwanek na svém statku, kde byla v provozu palírna, svého správce a adjunkta. Nejméně v letech 1874-6 byl členem podkomise zemské správy pro uspořádání pozemkové daně v Chrudimi. (Ve stejné komisi zasedal také například hrabě Rudolf Chotek, blízký A. E. Komersovi a Juliovi Prziborskému) Ještě v lednu roku 1876 kmotruje Eduard s manželkou Caroline při křtu vnučky Anny Brzorádové, který byl v Německém Brodě, doma u Brzorádů.

parte Karoline 90

Obrázek 37 Parte Karoline Krziwanek roz. Baronin von Herites, Druk A. Riedl in Deutschbrod (k povšimnutí je zde chybějící titul u všech Krziwanků)

V březnu roku 1876 Caroline Krziwanek, rozená baronin von Herites umírá a je pohřbena v zámecké kapli ve Věži. V červnu umírá manžel Eduard Edler von Krziwanek a je položen vedle své paní. Parte je zasláno hraběnce Natálii Wratislav rozené Mirbach.[61] Roku 1878 byli manželé Krziwankovi převezeni do hrobu č. 187 na svatovojtěšský hřbitov v Německém Brodě, kde byl již roku 1876 do vedlejšího č. 188 pohřben i jejich syn Eduard ze Křivánků mladší. Nachází se u hřbitovní zdi, ve které je vstupní brána, asi v její polovině. Závěť ani jiné zprávy o dědictví nemáme. Víme jen, že např. hostinec U Slunce měl roku 1892 vlastníky “Marie Brzorádová, Hermína Příborská, nezl. Arthur a Johanna svob. p. z Kutscherů”, tedy obě žijící dcery a děti třetí již pochované Ernestiny.

Obrázek 38 Parte Eduard Edler von Krziwanek (1799-1876), Druk A. Riedl in Deutschbrod

Karel Havlíček Borovský s bratrem mluvili o Eduardu Křivánkovi - zemědělci s respektem a i slova německého ekonoma Leonharda Miksche z roku 1938 jim dávají za pravdu: Zemský a říšský poslanec Eduard šlechtic von Krziwanek, majitel statku Věž a znamenitý zemědělec byl první, kdo dokázal výnos hospodářství podstatně zvýšit rozsáhlými melioracemi, jmenovitě drenážemi, užitím umělých hnojiv, či založením výroby lihu. „… ein hervorragender Landwirt, war der erste, der durch Drainage, Anwendung von künstlichem Dünger, Begründung der Spirituserzeugung den Ertrag der Landwirtschaft wesentlich zu steigern verstand.“ [62]

Obrázek 39 Tablo rodiny Eduarda Edl. von Krziwanka (archiv Fránů)

E K oznámení o úmrtí výřez

Obrázek 40 Oznámení o úmrtí Eduarda Edl. von Kržiwanka v novinách (archiv Fránů)

zámek s rybníkem

Obrázek 41 Pohlednice s „Novým Domem“ a zámkem ve Věži

U Krziwanek děti Maria Hermine a Ernestine před skleníkem

Obrázek 42 Barevná kresba dcer Křivánkových před skleníkem v parku 16.4.1845, : Maria (9), Hermine (6) a Ernestine (5) , podepsán Josef Just[63]

Krziwanek Eduard Edler von 1799

Obrázek 43 Eduard Ernest Edler von Krziwanek (1799-1876) na balkoně věžského zámku – v pozadí skleník[64]

erb color ondra

Obrázek 44 Barevný erb Křivánků, pracovní studie podle textu nobilitační listiny Mgr. Ondřej von Mrzílek z r. 2006

erb oříznutý - zmínit pohořelec

Obrázek 45 Erb von Kutschera barevný [65]

Ernestine von Krziwanek (1844-1877) a Karl Freiherr von Kutschera (1836-1890)

K rodu von Kutschera nelze opomenout zmínku o Johannu Nepomuku baronu von Kutschera (1766-1832). Byl tajný rada, jedním z nejvyšších c. k. generálů „Feldzeugmeister“. Jeho otec Carl získal dědičný šlechtický titul roku 1805 za 51 let věrné služby jako prostý úředník, správce zemských desek, sám syn litoměřického měšťana Matouše, správce statků strahovských premonstrátů. Krátce na to byl Johann Nepomuk roku 1805 jmenován (a až do smrti zůstal) prvním pobočníkem J. M. císaře Františka. I., kterému byl velmi blízký, ač takto předběhl vyšší šlechtu u dvora.[66] „Na šedesát úředníků provádělo jen ve Vídni dozor nad soukromou korespondencí a jejich opisy, zvané intercepty, putovaly denně do policejního ministerstva a odtud do císařovi kanceláře, kde se jimi bavil pobočník baron Kutschera.“[67] Těšil se i přízni císařovny Marie Terezie a jisté dvorní dámy, od kterých byl protežován. S císařem trávil pobočník Johann čas konverzací „mezi čtyřma očima“, ale také hudbou. Císař hrál rád, nikoliv však zvlášť dobře na housle a pobočník Johann s ním v kvartetu jako violista dokázal udržet kamennou tvář nad falešnými tóny.[68] Císař mu proto odpustil i naprosto skándální účast na vídeňských nudistických plesech![69] Za své loajální služby a neambiciozní chování získal Johann pro sebe a své dva bratry baronský titul. Zakoupil také v Čechách statek Čelín, který jako svobodný odkázal svému bratru Josefovi.

Obrázek 46 Johann Nepomuk Freiherr von Kutschera (1766-1832) [70]

Josef Carl von Kutschera (1769-1855), dědeček ženichův, který Čelín po bratru zdědil, byl c. k. guberniálním radou, zemským podkomořím v Král. Českém a krajským hejtmanem v Sázavě. Byl mistrem hry na violončelo.[71] Hlavně byl ale blízkým přítelem W. A. Mozarta „intimer Freund Mozarts“ jak uvedl nekrolog 28. 1. 1855, který dále zdůraznil jeho roli přísedícího královské stavovské komise pro divadelní dohled, jako i zásluhu na spolku chrámové hudby. V komisi zasedal např. s hrabětem Janem Pachtou a při rozhodování o novém řediteli stavovského divadla, se jako jediný postavil za dosavadního českého ředitele a vlastence Štěpánka, proti „vídeňskému Stögerovi“, doporučenému arcivévodou Karlem Františkemči ministrem hr. Kolovratem.[72]

Obrázek 47 Zámek Čelina

Hrabě Jan Pachta byl známým pražským hostitelem Mozartovým, kterého prý roku 1778 zamkl v pokoji svého paláce dokud mu nenapsal 6 Německých Tanců. Pachtova kapela hned kus secvičila a zahrála hostu ještě ten den před obědem.)[73] Baron Kutschera měl ve svém pokoji kolem 30 bicích hodin a do paměti jeho vnuka se vryl oběd, při kterém v poledne spustil celý tento hodinový arzenál palbu – „das ganze Uhrenarsenal drauflosschlug “.[74]

Josefův syn Johann (1804-1865), který si vzal Jenny Pachtovou byl c. k. dvorním radou. Jeho syn o něm píše: „byl seriózní, bystrého rozumu, velkých vědomostí a dobrým starostlivým otcem. Miloval a zbožňoval svou ženu, která ho milovala také celou vroucností…. Tátův ostrý jazyk a vtip, jeho lehká popudlivost vůči nadřízeným, mu nedovolili dosáhnout stupně, který by odpovídal jeho schopnostem. Jeho heslem bylo nenechat se porazit. Přitom představoval onen počestný, základní kámen rakouského úřednictva, na který mohlo být Rakousko hrdé. Další vlastnosti byly: silný charakter, jako úředník bezúhonný, láska k císaři, vlasti a spíše svobonějšího ducha..“[75]

Obrázek 48 Johann Nepomuk Fr. von Kutschera (1804-1865)

Zmiňme nyní i dopis Karla Havlíčka, ve kterém píše rodičům do Německého Brodu roku 1840 před přijetím do kněžského semináře a zmiňuje baronku Kučerovou. Nevíme sice s jistotou, zda mluví o „Jenny“, její tchyni, nebo i jiné postavě, ale místo ani čas této možnosti vůbec nedoporují: „Novinka o přímluvě baronky Kučerové by byla docela v pořádku, ale mně se takové doporučení nehodí. Kam by dospěl svět, kdyby ženské, jež asi ničemu nerozumějí, měly navrhovati a doporučovati mužské na kněžství. Arcibiskup je rozumný člověk, můj profesor náboženství mě doporučí a to, myslím, jest nejpřímější a nejlepší cesta. Doporučení profesora jest nejlepší, neboť dělá to jenom za zásluhu, jinak mě nikdy předtím neviděl. Nemohu ovšem říci, jsem-li přijat, ale kdybych byl tak jist o tom, že budu pověšen, jako mám jisté přijetí, nebyl bych s tím vůbec spokojen.“[76] Vedle syna Johanna (1841-1926, k.u.k. Statthaltereirat, wirkl. Hofrat), který je autorem rodinných vzpomínek a v jehož linii jméno zaniká již v příští generaci a ženicha Ernestiny Krziwanek Karla, měl již jen syny, majory Oskara a Huga , kteří byli maltézskými rytíři a zůstali svobodní.

Obrázek 49 Familie Baron von Kutschera kol. 1858-1860

(zleva: Johann *1804, Karl *1836, Oskar *1844, Johanna – Jenny *1806, Johann *1841, Hugo *1847)[77]

ernestine z tabla Karl Kutschera z tabla

Obrázek 50 Výřez z tabla Ernestine a Karl Freih. von Kutschera

O svém bratru Karlovi, ženichovi Ernestiny, si Johann poznamenal: „Karla, nakloněného méně vědám, brzy přivábil svobodný vojenský život. Byl veselý a lehké mysli a intenzivně žil a miloval v Itálii, kde sloužil v Římě ještě za dob církevního státu. Byl dobré mysli, vyvaroval se ale zdržovat se ve vážných situacích a měl prostředek na zaplašení starostí, na nějž byl hrdý. Říkal tomu „Abbeuteln“ – setřásání[78]. Oženil se dvakrát, zanechal pět dětí, a když těžce onemocněl, nic si z toho nedělal a pokojně zemřel v 52 letech. Vesele žil, vesele zemřel, říkali jsme my truchlící, ale plakali jsme pro něj.“[79]

Obrázek 51 Zámecká kaple v Čelině patrně od J. B. Santiniho

kriegsmedaile verdienstkreuz_mit_kriegsdecoration

Obrázek 52 Militär=Verdienstkreuz m.d. Kriegsdecoration (založen 1849)

a Kriegsmedaile (založen 1873)

Karl Josef Leo baron von Kutschera (1836-1890) zdědil po otci (+1865) velkostatek Čelín s 285 ha polí, luk, pastvin, rybníků, zahrad a lesů, pivovarem, mlýnem a cihelnou. V Čelíně je pěkný zámeček a kaple patrně od J. B. Santiniho. Ernestine porodila jen dvě děti. Roku 1869 Artura ve Vídni a roku 1870 ve Věži Johannu – Jenny. Roku 1877 Ernestine umírá na tyfus a je pohřbena v rodinné hrobce Kutscherů v Boroticích. 11.4. 1877 je manžel Karel v doplňovací volbě zvolen jako velkostatkář poslancem zemského sněmu za nesvěřenecký velkostatek, kde působí až do roku 1882[80]. Roku 1883 se znovu žení s 25letou Marií baronkou von Kielmannsegg (1858-1945), s níž má ještě syny Ernsta, Franze a Karla, které manželka bohužel všechny přežila – dva padli, jediný vnuk po Ernstovi se zastřelil. Baron Karl sice přežil svou první manželku Ernestinu o 13 let, ale sám umírá již v 54 letech roku 1890. Na parte čteme, že byl vlastníkem Vojenského záslužného kříže s válečnou dekorací a Válečné medaile.[81]

Obrázek 53 Parte Ernestine Baronin von Kutschera geb. Edle v. Krziwanek

Čelín je roku 1893 prodán obchodníku v Praze Gustavu Adámkovi, jehož potomci na něm dodnes (2007) po restituci z roku 1991 hospodaří. Arturovi ve a Jenny patřil roku 1892 ještě podíl na hostinci U Slunce v Německém Brodě, který spolu s polnostmi zdědily všechny Křivánkovy dcery.

Johanna ‚Jenny‘ baronin von Kutschera (1870- po 1941) se provdala za poručíka 14. dělostřeleckého pluku, později setníka Eugena Renkina (jeho otec byl Edouard Renkin, generální konsul belgického království, nositel Leopoldova řádu, komtur rakouského řádu Františka Josefa, a rytíř řádu železné koruny III. třídy; matka Philippine byla rozená Lejeune), žili spolu v Innsbrucku a měli dvě děti – třetí Jenny (1896*) zemřela roční. Syn Karl Renkin (1895-1917) padl na italské frontě v bitvě na Soči raněn do hlavy, jeho sestra Ernestine rozená Renkin si vzala také důstojníka – majora Rudolfa Schmida a měli spolu Hanse a Ernu. Žili v Innsbrucku.

Obrázek 54 Svatební oznámení Eugéne Renkin a Jenny Freiin von Kutschera - k povšimnutí jmno "von Skrivanek" opravené na Krziwanek. (archiv Fránů)

Obrázek 55 Famile Renkin 1907 (Karl *1895, Hauptm. Eugen, Johanna *1870, Ernestine později Schmid)

Bratr Jenny Artur baron von Kutschera (1869-1924) byl ekonomem mosteckého cukrovaru a tak se jeho 4 děti (Josef, Erna, Gertrude, Peter) narodily v letech (1899-1906) v českém, dnes zaniklém Rudelsdorfu – Rudolice nad Bílinou.[82] Pak zřejmě žili v dnes též zmizelé části Mostu – Kopistech (Kopitz[83]), kde Artur zemřel, a kde se ještě vdala i dcera Erna. Všechny Arturovi děti ale zemřely již v Německu, kam byli z Československa vyhnáni: Josef (1899-1957) odešel do Mnichova, kde byl gen. sekretářem „Deutchen Touring Clubs“. Později zemřel bezdětný na následky útrap z ruského zajetí. Ernestina (*1901 - po 1970) si vzala Dipl. Ing. Ernsta Hauschilda, horního inženýra a vedoucího provozu největšího dolu v Čechách, který byl při poválečném odsunu zavřen do českého koncentračního tábora. Oba pak byli vyhoštěni do Bavor, kde pracovali u dobytka a „směli“ spát ve stáji. Sestra Gertrude je pak vzala k sobě do Aachen a Erna pak dělala kresličku návrhů v továrně na kovové zboží a její manžel Ernst, který později zemřel na následky ran utržených ve sběrném táboře, úředníka. Ernestine přešla k učitelství, neboť v Praze absolvovala pedagogické vzdělání. Našla uplatnění v Oberhausen, kde také žili její dva synové. Gertrude (1904- po 1970) odešla s manželem Dr. Waltrem Reifem do Aachen, kde se Walter stal ředitelem velkého rýnského koncernu na výrobu jehel – 3000 pracovníků. Jejich syn Hannes pracoval po promoci z podnikového hospodářství v oddělení exportu jedné mnichovské společnosti. Nejmladší Petr baron von Kutschera (1906 – po 1970) byl během války v Rusku těžce raněn při nešťastném pokusu zneškodnit minu a prakticky oslepl. Původně sladovník, přeškolil se na maséra a odešel nejprv s rodinou do Karlových Varů. Po převratu musel pryč a našel upatnění u sestry Gertudy v Lüdenscheid, kde byl městským úředníkem a vedl pak již spokojený život. Na živu je jeho dcera Ulrike (*1940), vdova po Wilfriedu Hoffmeisterovi Dr. rer. pol., která má tři děti.[84]

Rod svobodných pánů von Kutschera tak v této generaci po meči vymřel. Ale nyní zpět do Věže.

erb siebmacher oříznutý

Obrázek 56 Erb von Kutschera v Siebmacher[85]

Eduard Carl Edler von Krziwanek Jr. (1844-1896), pán na Věži

Eduard Krziwanek mladší, narozený ve Věži 4. 11. 1844 zůstal jediným mužským potomkem. Kmotroval Tadeáš a jakási sestřenice Resi Karl. V letech 1855-1856 studoval I. ročník nižšího premonstrátského 4 třídního gymnázia v Německém Brodě.[86] Pak nejspíš přešel do německé Jihlavy. V letech 1861-2 absolvoval vyšší oddělení libwerdské hospodářské školy A. E. Komerse.[87] Připomeňme, že podle stenoprotokolu navrhl roku 19.4.1861 jeho otec na zemském sněmu osvobození „Befreiung“ selských synů, kteří výborně absolvovovali zemědělské učiliště. Od čeho byli osvobozeni však popravdě nevíme.

Obrázek 57 Eduard Carl Edler von Krziwanek (1844-1896)

Když rodiče roku 1876 zemřeli, bylo mu 32 let a tak je pravděpodobné, že statek již převzal on. Panství úředně získal dle odevzdací listiny krajského soudu v Kutné Hoře roku 1879. [88] Schematismy pro roky 1880-1881 ho jmenují nejen jako majitele, ale i jako správce.

Již roku 1880 byl však statek postižen velikým požárem při němž i pamětní kniha latinsky psaná shořela. Vyhořela tehdy i celá zámecká kaple, kde se nalézala zámecká hrobka, část obytné budovy, zbývající část zámku zachránili hasiči z Brodu. Z kaple nevyneseno vůbec nic, nikdo nevěděl o klíči, zda povstalým zmatkem, či úmyslně nemohlo se vysvětliti.[89] V roce 1881 je ve schematismu uváděna celková plocha 312,15 ha, palírna a pivovar jsou mimo provoz. Mimo běžné obiloviny produkuje se brukev řepka, brambory a jetel. Roku 1881 panství Věž se dvorem Veselskem Eduard Edler von Krziwanek ml. prodal Dr. Antonínovi Waldertovi, pražskému advokátovi, který s jeho otcem zasedal v letech 1861-1862 (pak složil mandát), tehdy jako chomutovský advokát v zemském sněmu. Nyní byl náměstkem nejvyššího maršálka zemského sněmu a přísedícím zemského výboru. za 165.000 zl. rak. čísla. V té době s dr. Waldertem zasedal ve sněmu i švagr prodávájícího Eduarda Krziwanka Karel baron von Kutschera – přesně v letech 1877-1882. Dr. Waldert vše prodal roku 1884 za 155.000,- Dr. Gustavu Jahnovi. Roku 1882 byla opravena věž kaple věžského zámku a dle kroniky tehdejší “vzorný správce Hladík do její báně uschoval zaletovanou skřínku plechovou s památnými listinami.“

Eduard von Krziwanek jr. tehdy žil v prvním poschodí tzv. „nového domu“ č. p. 62, kam se odstěhoval po prodeji. Patro měl vymíněno k volnému užívání na kupci Meiselovi, který dům od Krziwanků ještě ve 40. letech koupil. Ten mu také obstarával stravu, za níž si vyúčtoval značnou část nedoplatku z kupní ceny domu a dluh byl smazán. Potomci Meiselů žijí ještě dnes na Slovensku. Roku 1877 zasedá Eduard von Krziwanek v obecním výboru a roku 1887 zasedl v první místní školní radě. Roku 1887 byla také vysvěcena nová škola a v čele průvodu při této události najdeme Eduarda šl. ze Krziwánku, který byl jmenovám i místním školním dozorcem. Celá velkolepá událost je v místní kronice dopodrobna popsána. V místní kronice je Eduard Krziwanek vzpomínán i jinde: „Znal se velice dobře se všemy (sic) občany, mezi kterými rád sedával v hostinci.“ Umírá však svobodný a bezdětný 12.2. 1896 ve věku 52 let na zápal plic, pohřben na svatovojtěšský hřbitov v Německém Brodě do hrobu č. 5/188. Hrob se dosud s dobře čitelným nápisem „Eduard ze Křivánku“ na své patce a s křížem nachází u hřbitovní zdi, ve které je také vstupní brána a to asi v její polovině.

Obrázek 58 Parte Eduard ze Křivánků (1844-1896)

Zde také zřejmě zaniká i historie šlechtického rodu von Krziwanek. Tedy po meči. A protože příběh Ernestine provdané baronky von Kutschera již známe a k Marii provdané Brzorádové se dostaneme v samostatné kapitole „Familie Brzorád“, zbývá nám po přeslici již jen Hermine provdaná Prziborská.

Hermine von Krziwanek (1839-1908) a Julius Příborský (1824-1905)[90]

Hermine roz. Krziwanek (1839-1908) si vzala hospodářského ředitele Julia Prziborskeho (1824-1905) roku 1857 a za svědka jim vedle strýce Tadeáše barona von Herites byl i Anton Emanuel Komers (1814-1893), ženichův strýc. Rodina Komersů byla, jak budeme sledovat, poměrně vlastenecky t.j. prorakousky orientována. S tím možná souviselo i to, že dávali přednost komunikaci v němčině. Neteř Herminy (Anna Dostálová rozená Brzorádová) v jednom z dopisů na jazykovou orientaci rodiny tetičky Příborské naráží, když píše o špatné znalosti češtiny u učitelů na české škole v Americe a zmiňuje „Němkyně, přiučivší se poněkud českému jazyku. (Znají asi tolik, ba ani ne tolik jako například někdo z rodiny Příborských)“.[91] Anna se o Příborských zmínila vícekrát. Dočteme se o tom však až níže, kdy bude řeč o adopci a svatbě Lea Prziborského, který se stal mostem k rodům Voith a Herites.

Familie Prziborski

Obrázek 59 Erb Příborský[92]

Rodina Příborských přišla do Humpolce koncem 17. stol. Legenda hovoří o vdově se dvěma syny. Z Juliových předků zmiňme Jakuba Příborského (1732-1812), který se po vyhlášení tolerančního patentu roku 1781 přihlásil k evangelíkům. Vzal si evangeličku a když roku 1783 přišli do Humpolce vytoužený evangelický kněz a učitel, obdrželi oba společné ubytování právě u Jakuba Příborského. Ve stodole tohoto předního člena obce byly bohoslužby v létě, v zimě pak přímo v jeho bytě. Roku 1797 však evangelický duchovní Vojtěch Špinar „zadal evangelickému církevnímu sboru bolestnou ránu. Opustiv jej, přestoupil k víře katolické.[93]“ Jeho příkladu následovalo několik rodin. Mezi nimi i rodina Jakubova syna Františka Saleského (1769-1822). Ten byl soukeníkem, obchodníkem se suknem a purkmistrem humpoleckým, který dokonce za služby vlasti – vyráběl ve své manufaktuře uniformy pro armádu – obdržel od císaře Františka I (resp. II.) erb, který byl potom v rodině po generace užíván. Příslušná listina bohužel roku 1901 v Humpolci shořela, ale pečetidlo s erbem měl ve svém vlastnictví ještě za 2. světové války potomek Kamillo Příborský, který používal i vycházkovou hůl se stejným erbem na rukojeti. Erb můžeme vidět i na cínovém (stříbrném?) tácku, který je v majetku potomků doposud.

Prziborski ernst z uher

Obrázek 60 Ernst Příborský (1803-1878)

Velmi důležitou postavou pro další dějiny rodu byl Františkův syn Ernst (1803-1878), ředitel statků hraběte Collonitz v Gross-Schützen v Maďarsku, který žil se svým zaměstnavatelem v přátelském vztahu a svou hospodárností a prozíravostí vydělal značné jmění, které, protože zůstal svobodný, věnoval rodinné a studijní nadaci, určené potomkům jeho sourozenců. Původně šlo o asi 160 000 zl., ze kterých před válkou čerpalo přes sto lidí. Z nadačních peněz se stavěla i nová škola v Humpolci v letech 1907-8. Vzdor válce a inflaci činilo jmění nadace ještě v roce 1936 450 000 Kč. Poslední předseda správní rady nadace musel roku 1945 všechna aktiva odevzdat státu a sám byl ač bankovní úředník zařazen do výroby. O Ernestovi ještě víme, že pečetil stejně jako jeho otec rodinným erbem. Jeho závěť je zajímavá také tím, že v ní vyjadřuje obavy před tak zvanou „zdánlivou smrtí“ a obživnutím po pohřbení. L. Miksch nevylučuje, že Ernst četl děsivou novelu E.A. Poea „Předčasný pohřeb“. Výslovně proto žádá, aby jeho tělo bylo po smrti položeno v místnosti až do příchodu lékaře, který na něm provede nějakou operaci – např. přeřezání žil. - , které obživnutí vyloučí.

Obrázek 61 Kajetán Příborský (1796-1870)

Nás ovšem zajímá také Ernstův bratr Kajetán (1796-1870), po otci soukenický mistr a obchodník, jehož obchodní styky však sahaly daleko za hranice rakousko-uherské monarchie. Kajetán, Juliův otec byl jednooký a velel v roce 1848 humpolecké Národní Gardě, která sestávala z 200 měšťanů. Měl přezdívku „Žižka“ po zběsilém (statečném) vůdci husitů. (Nad strojopisným „wilden“ je v kopii dochované potomky dopsáno rukou „braven“). Zda měl také další společné vlastnosti se neví. Každopádně o něm zůstala pověst velmi silného a tvrdého muže. Kajetánova manželka Kateřina, dcera soukeníka Matouše byla kmotrou praporu humpolecké Gardy, který věnoval její bratr A. E. Komers v hodnotě 300 zlatých.

katerina priborska GEB KOMERS

Obrázek 62 Kateřina Příborská roz. Komers *1799 [94]

Hlavou rodinné nadace strýce, ale i tím kdo všechny sourozence přežil byl Kajetánův syn Julius Příborský. Byl na životech svých blízkých aktivně zúčastněn a tak věnujme prostor nejprve právě jim. Ze 12 ženichových sourozenců, dětí majitele textilní továrny v Humpolci Kajetána Příborského a sestry rytíře Komerse a baronů z Lindenbachu Kateřiny, jmenujme alespoň důstojníky, kteří volili dráhu svých strýců - nadporučíka Emanuela (1831-1859), který padl v Itálii a setníka Mořice (1822-1854), který zemřel na choleru v Benátkách. Mořic byl velmi mladý setník ale hlavně přítel K. H. Borovského z mládí, kdy spolu byli údajně postrachem brodského gymnázia. Také Havlíčkův dopis z ledna 1839, který je „prvním důkazem jeho češství“, neb se v něm němčiny odřekl „svatou libozvučnou mateřskou řeč uchopiv”[95] byl zaslán právě Mořicovi.[96] V odpovědi mu Mořic mimo jiné napsal: „…tak slys radu tvého, ačkoli nedospělého, vsak upřímného přítele: odstrań se, odstup, neb nejsy hoden k oltářy přistoupiti; ty mužeš byti dobry učitel v řadu Jesuitskem, vsak budess taky dobry kněs?“[97] Z ostatních bratrů dlužno ještě zmínit Eduarda (1835-1856), který zemřel pádem do kotle na varně v pivovaru a Karla (1837-1895), ředitele panství Jeho Jasnosti knížete Kinského v Chocni, který absolvoval jako jeden z prvních libverdské učiliště. Byl radním správy tamního cukrovaru, členem místní školní rady a mnoha humanitárních a vlasteneckých spolků.[98] Zmiňme ještě, že jeho žena Hermine byla rozená Hánl von Kirchtreu, a právě jejímu bratrovi dá Julius později svou dceru Angelu za ženu. Bratr Herrman (1834-1883) vystudoval techniku v Praze a Vídni. Byl činný při výstavbě železnice Praha-Duchcov-Most. Zde byl také inspektorem a později správním ředitelem. Žil jistou dobu v Anglii, odkud si přivezl plicní chorobu, na kterou umírá. Jedna z jeho dcer byla vdána za dvorního radu a sekčního šéfa c. k. ministerstva financí Roberta von Zvěřinu, potomkem druhé dcery je ekonom Leonhard Miksch, třetí dcera působila jako učitelka klavíru a zpěvu v Berlíně. Konečně bratr Kajetán (1830-1883) v Humpolci vlastnil textilní továrnu. Právě jeho syn Kamillo, prokurista a ředitel pojištovacího spolku rakousko-uherského cukrovarnického v Praze bydlel u Julia ve Štěpánské a také převzal správu nadace. Oženil se v již pokročilejším věku - v 50 letech s Židovkou Elsou Grimm, která byla roku 1943 pod jakousi záminkou zatčena a Kamillo následkem tohoto vypětí umírá. Elsa umírá následně v koncentračním táboře. Jejich byt, který v té době obsahoval většinu rodinných památek a písemností byl úředně vyklizen a nic se nezachovalo. Byli bezdětní. Kamillo měl sestru Hermu, která si vzala lékárníka PhMr. Otto Schreibera. Jejich syna, Jaroslava Schreibera Kamillo adoptoval. Ten pak byl posledním předsedou správní rady nadace. Roku 1945 musel odevzdat všechna aktiva státu a v padesátých letech byl jako bankovní úředník zařazen do výroby. Zemřel roku 1974/5. Jaroslavova dcera Sonja je dnes zřejmě poslední žijící nositelkou tohoto jména.[99] Jaroslav měl sestru Miladu provdanou Blažkovou, autorku Legendy rodu Příborských, jejíž vnuk MUDr. Pávek je dnes majitelem rodinného archivu.

Z postavení, která Julius a jeho bratři získali, je zřejmé, že finanční podpora od otcova bratra Ernsta spolu s vlivem sourozenců matky - baronů Komers von Lindenbach a rytíře Komerse - měly velký význam. Můžeme dokonce říci, že bez bližšího seznámení s rodinou Komersů by bylo obtížné porozumět událostem v dalších generacích rodiny Příborských.

Familie Komers[100]

Matouš Komers přišel brzkým úmrtím první ženy a pak obchodem se suknem v Humpolci ke slušnému jmění a tak dva starší synové, později baroni von Lindenbach stihli vystudovat práva. Karl Eduard baron von Lindenbach (1794-1870) se stal vojenským auditorem, generálním a dvorním auditorem a sekčním šéfem na ministerstvu války, byl vyznamenán Leopoldovým řádem (1854 - Ritterstand), Řádem Železné koruny II. třídy (1862 - Freiherrenstand) a papežským Kristovým řádem. Byl velkostatkářem na Vlásenici a Lipkové Vodě, kde on a jeho potomci bydleli.[101] Emanuel Heinrich baron von Lindenbach (1808-1889) byl právník, prezident vrchního zemského soudu a rakouský ministr spravedlnosti, rytíř Leopoldova řádu (1858 - Ritterstand). Roku 1867 požádal o odvolání z místa ministra spravedlnosti, za své služby získal velkokříž Leopoldova řádu, a tak byl roku 1869 povýšen na barona a získal svůj erb. Zemřel na zámku Žák u Čáslavi.

Obrázek 63 Erb Emanuela Heinricha barona von Lindenbach (od 1869)

Nezdary v podnikání však rodina zchudla a mladší syn Antonín Emanuel (1814-1893) stihl dokončit jen gymnázium. Sourozenců bylo celkem 15. Antonín Emanuel pak vstoupil do zemědělské praxe.“Obrat v jeho osudu nastal přímo nečekaně. Když hrabě František Thun Hohenstein mladší dostal od svého otce správu všech statků, hledal svého tajemníka. Staršími úředníky byl upozorněn na A. E. Komerse, jeho nadání a schopnosti. Byl přijat a pracoval k plné spokojenosti mladého šlechtice. Nebyla to práce malá ani snadná. Vrchnost v době patrimoniální měla velkou pravomoc i odpovědnost. Majitel panství musel o mnohém osobně rozhodovati, měl rozsáhlou korespondenci a vyžadoval po svém tajemníkovi široký rozhled, praktické zkušenosti, vzdělání, věcné znalosti a pohotovost. Mezi oběma mladými muži vyvinulo se záhy srdečné přátelství. Ještě v pozdním věku říkával František Thun, že volbu Komersovu za svého tajemníka a rádce pokládá za nejšťastnější čin svého života.”[102]

Obrázek 64 Hrabě Franz Thun Hohenstein (1809-1870)[103]

Hrabě Thun Komersovi zaplatil i studia na hohenheimské hospodářské škole u Stuttgartu s náklady na studijní cesty o prázdninách. Učinil tak na základě výborné zkušenosti s jeho prací, ale i na přímluvu. V. V. Tomek píše: „Přízeň tuto zjednali mu starší dwa jeho bratří, kteří byli spolužáky s mladými hrabaty Františkem a Lwem Thunem w práwích na universitě Pražské.“[104] Potom se roku 1840 Komers stává ředitelem panství v Peruci. František Palacký tehdy doporučil V. V. Tomka, aby Thunům uspořádal archiv. Ten pak píše: “Direktorem čili ředitelem hospodářství byl Komers, nyní vyhlášený hospodářský rada a bohatý podnikatel, tehdáž mladý hezký člověk, sedmadvacetiletý. Seznámení s ním mne velice zajímalo. Bylo však při něm již tehdy pozorovati, že byl muž snažící se o dosažení něčeho většího v cti a bohatství.“[105] Na panství a v okolí se podařilo v důsledku zaváděných reforem zvýšit produkci. V letech 1842-3, kdy panovala veliká bída se Komers velmi osvědčil, když navrhl vrchnosti, aby se konaly různé mimořádné práce a zabezpečil tak lidem výdělek od podzimu až do nových žní, celkem 9 měsíců. Hrabě František Thun (1809-1870) měl být jako prvorozený dědicem rodových statků a jako jejich správce učinil Komerse roku 1844 centrálním ředitelem všech svých panství. V důsledku jeho mesaliančního měšťanského sňatku však z nástupnictví sešlo.

Anton komers podobizna

Obrázek 65 Anton Emanuel Ritter von Komers (1814-1893) [106]

Roku 1845 se Komers oženil s bohatou dcerou pražského měšťana Jana Jindřicha Marií Kateřinou. Ta však měla dlohodobě tuberkulosu a tak Komers dbal na její pravidelné pobyty ve švýcarských Alpách, v Meranu, Nizze či jiných lázních.[107] Roku 1849 odstoupil, jak víme, K. H. Borovský z poslaneckého místa na říšském sněmu a na jeho místo byl zvolen právě Komers. V Památníku Národního Písemnictví nalezneme tento dopis Komerse Havlíčkovi: „Právě mi došla soukromá zpráva, že jsem byl v humpoleckém okresu zvolen na sněm. Chtěje se v brzku na cestu vydati, záleží mi na tom, abych Vás v Praze neminul, neboť se tam zdržím jeden den. Prosím račte mi dát jen kratičkou zprávu, kde Vás dopoledne a kde odpoledne zastihnu. Rád bych s Vámi pohovořil o důležitých věcech. Že se co Váš nástupce / ačkoliv bez Vaší výtečné schopnosti/ - též k naší straně připojím, co udatný federalista, Čech tělem i duší a jako takový vlast a národ milující- není zapotřebí dnes vykládat.“ Od roku 1849 bylo centrální ředitelství thunovských statků přesunuto do Prahy, kde pak bylo na Komersově adrese ve Štěpánské ulici č.p. 633/II. Roku 1856 se Komers rozhodl vložit značné věno své paní do zemědělství. Stal se společníkem hraběte Jindřicha Chotka při budování jeho cukrovaru ve Veltrusích – v Úžicích. V důsledku toho převzal i inspekci veltruského a později i novodvorského statku.

Obrázek 66 hrabě Jindřich Chotek (1802-1864)[108]

Tak vznikl roku 1859 nový ústřední orgán – vrchní ředitelství spravující oba chotkovské velkostatky.[109] Komers zjistil rozborem hospodaření, že je na okraji ztrátovosti, a proto převzal od šafářů mléčnou produkci do vlastní režije, zavedl lepší evidenci rozpočtů podle jednotlivých odvětví výroby a jednotlivých dvorů a nerentabilní dvory propachtovával.[110] Do roku 1858 vybudoval cukrovar i v Peruci, kam s hrabětem Thunem, přistoupil jako společník. Na Komersův podnět byla roku 1850 Vlastenecko - Hospodářskou Společností, jejímž byl Komers rozhodujícím členem, zřízena hospodářská škola v Libverdě u Děčína, kde se sám stal ředitelem. Tento ve své době velmi progresivní a významný ústav, kde byly přednášky zavedeny Komersem podle potřeby i v češtině, pak absolvovala řada příslušníků rodiny Příborských.[111] Později (roku 1900) byl ústav převzat německou polytechnikou. Roku 1861 koupil Komers pro svou rodinu panství Lžín, roku 1863 panství Mostov u Chebu. Oba zámky dal přestavět v podobném romantickém slohu. Rodina pak žila v zimě v Praze, v létě na Mostově.

Obrázek 67 Mostov (Kuthan J.: Aristokratická sídla ...)

Komers podporoval své rodné město Humpolec, když velmi štědře přispěl na stavbu školy, její nadační fond, stavbu evangelického kostela, či nemocnice. Když se například roku 1861 dočetl v Čase, že exekutoři obcházejí humpolecké soukeníky, zaslal 100 zlatých městské radě, aby jimi pomohl těm, kteří pro špatný odbyt upadli v dluhy.[112]

Roku 1870 umírá nadaný syn Karel Komers v posledním ročníku studia práv. Roku 1871 obdržel A. E. Komers Řád Železné Koruny III. třídy a byl následně roku 1873 povýšen do rytířského stavu s predikátem „von Komers“. [113] Zde je zajímavé, že volil odlišný predikát i erb od svých bratrů baronů von Lindenbach.

Ze služeb thunovských odchází do penze roku 1874. Bratr jeho nástupce mladý hrabě Jaroslav Thun si o něm zapsal: „Neoblíbenou postavou byl všemocný vrchní hospodářský rada A. E. Komers, jenž vytvořil těžkopádnou administrativu, která nás trápí dodnes.“[114] Historik Jan Galandauer k tomu dodává: Hospodářský rada Komers bývá v literatuře považován za velmi schopného odborníka a spolutvůrce „hospodářského zázraku“ thunovské domény; nejsme schopni posoudit, co je na výtkách Jaroslava Thuna oprávněného.[115] Podobně jako otec však A. E. Komers čelí ve stáří zhroucení svého majetku. J. B. Lambl v Hospodářském slovníku dodává, že bez vlastní viny. Na vině mohly být i hospodářské otřesy v celé monarchii. Německý ekonom Leonhard Miksch pak uvádí, že se Komers silně podílel na půdním úvěrovém ústavu „Bodenkreditanstalt“, který následkem špatných spekulací v 70. letech zkrachoval.[116] Lžín je prodán roku 1881 hraběti Rudolfu Chotkovi, Mostov potom (baronu Jiřímu Haasovi šlechtici z Hasenfelsu) roku 1885. Celkem měla obě panství 820 ha. Roku 1886 jsou prodány i pražské domy ve Štěpánské a (1671/II).

Obrázek 68 Lžín na počátku 90. let

A. E. rytíř von Komers umírá stranou dění a bez majetku roku 1893 u jedné ze svých neteří v Jihlavě. Syn Emanuel, který absolvovoval v letech 1873-4 otcovo učiliště v Libverdě je zprvu statkářem na Mostově, pak žije s manželkou a dcerou v Praze, později ve Vídni, kde i všichni umírají. K mladšímu synovi Františkovi se vrátíme právě pro jeho sňatek s dcerou Julia Příborského.

Julius Prziborski (1824-1905)

Obrázek 69 Wirtscheftsrat Julius Prziborski Verwaltungsrat der Prag-Brüxer Eisebahn. Präsident d. Brüxer Zuckerfabrick[117]

Julia dle jeho vlastních poznámek[118] hodně ovlinila matčina náboženská a mravní výchova. Navštěvoval národní školu v rodném Humpolci, další stupeň však navštěvoval i přes potíže s němčinou v Jihlavě. Gymnázium navštěvoval tamtéž, ale i v Německém Brodě a to přesně v letech 1836-9, která zde strávil stejně starý Bedřich Smetana.[119] Pro nejisté (zweifelhaftem) studijní výsledky, rozhodl otec, že Julius se na jihlavské reálce připraví na obchodní činnost v jeho firmě. Tehdy se však v Humpolci stavil po cestě z hohenheimské akademie strýček „Toni“ – A. E. Komers a otce přesvědčil, aby Julius absolvoval kurz zemědělského a lesního hospodářství na pražské technice a nastoupil kariéru správce. Julius ukončil oba ročníky tohoto kurzu v letech 1840 - 1841 s velmi dobrým prospěchem, ale také za velkého strádání, neboť mu bylo na pokrytí všech potřeb s vyjímkou ošacení stanoveno 10 zlatých měsíčně. Od roku 1841 nastoupil u hraběte Františka Thuna jako praktikant hospodářské správy vedené strýcem Komersem. Julius píše: „Během mého upotřebení v subalterním zaměstnání vzbudila se ve mně tužba po vyšším odborném vzdělání, které mohla nabídnout pouze zahraniční odborná škola. Naplnění této tužby se mi naskytlo náhodou. Při příležitosti návštevy Peruce, přišel jednou v neděli odpoledne Jindřich, Komersův tchán do mé místnosti, kde jsem byl zaměstnán studiem knihy o polním hospodářství. V rozhovoru s ním jsem se zmínil o své touze po dalším odborném vzdělání na Hohenheimské Akademii, k jejíž návštěvě mi chyběly finanční prostředky. Šlechetným způsobem nabídl mi nato tento prostý, jako lidumil známý pražský bohatý měšťan (Patrizier) příspěvek 500 zlatých na úhradu vzniklých výdajů. Opřen o tento dar a doplněk k očekávání od mých příbuzných požádal jsme jeho Exscelenci hraběte Thuna o dovolenou, která mi také byla poskytnuta. Politické události roku 1848 měly však za následek, že hohenheimský vzdělávací ústav byl uzavřen na neurčitou dobu a v Rakousku byla zrušena patrimoniální soudní pravomoc a robota. Takto byla naplánovaná návštěva vzdělávacího ústavu překažena následkem jmenovaných opatření, a tím méně vyhlídek zdál se nabízet obor polního hospodářství. V této především odborově profesní záležitosti jsem se rozhodl ve věku 23 let, zvolit si inteligentním lidem nabízející dobré vyhlídky vojenskou dráhu, k čemuž mi byla přislíbena vlivná protekce obou strýců Karla i Manniho – Karla Eduarda a Emanuela Heinricha Komerse. Při mém osobním předání písemné žádosti o zproštění služby vysvětlila ale jeho Excelence přívětivým způsobem, že tak kvalifikovaný úředník si i při změněných správních poměrech o svou existenci starost dělat nemusí a dal mi na srozuměnou, abych zůstal věrný svému dosavadnímu oboru, k čemuž jsem se potom také rozhodl.“ Julius tedy zůstal v Thunových službách a již roku 1852 byl pověřen vedením Peruce. 9.8.1853 píše Hermann Příborský svému bratru Kajetánovi o Juliovi: „Julia si matka nemůže vynachválit. V každém ohledu je příkladem dokonalosti. Matka u něj strávila dny, které počítá k nejkrásnějším ve svém životě.“[120] V letech 1852-1866 je ekonomický správce a direktor Julius také členem vlastenecko hospodářské společnosti. [121] V dopise roku 1855 píše Juliův bratr Emanuel matce, že to s Juliovou ženitbou pořád stojí na stejném místě: „Meine liebe gute unvergleichliche Mutterlinka! (otce oslovoval - Mein guter Fatinek) … Julius Heiratsgeschichte noch immer am alten Fleck steht … Výsledek téhle věci mne neobyčejně zajímá, tím, že jsem také částečně příčinou celé té známosti“[122] Roku 1855. byl na intervenci hraběte Jindřicha Chotka a A. Komerse od hraběte Thuna uvolněn, aby zavedl na panství Veltrusy zpracování řepy (Rübenbau) a vybudoval jejich společný podnik cukrovar v Úžicích. Tento v té době velice významný podnik prospěl veltruskému panství i celému dolnímu Povltaví. [123] Obec (Gemeinde) Veltrusy ho jmenovala čestným členem.[124]

Obrázek 70 hrabě Franz Anton Thun Hohenstein (1786-1873)[125]

Jako ředitel Veltrus se Julius 18. 8. 1857 v 17.00 oženil v zámecké kapli ve Věži s Hermine von Krziwanek. Jejich praneteř vzpomíná: „Juliova choť byla dáma šlechtických i šlechetných způsobů a jednání. Měli svatbu v témže roce, jako můj děd (Juliův bratr Kajetán) a babička, ale jistě mnohem přepychovější. Na dlouhé, dlouhé svatební tabuli stála řada – homolí cukru, květy ověnčených. Tuto výzdobu obstaral nově založený cukrovar v Mostě, na němž byl Julius súčastněn.“ [126] Julius byl do výšky urostlý, velmi aristokraticky vyhlížející muž s velkýma, otevřenýma modrýma očima, bohatými hnědými vlasy a načervenalým světlým vousem. Jako stařec platil za jednoho z nejhezčích mužů v Praze. Uzká hlava s dlouhým vlnitým vousem připomínala císaře Bedřicha. Julius byl velmi přísný a tvrdošíjně poctivý (von unbeugsamer Rechtichkeit). Náčrtek Ex libris, kterýb pro něj nakreslil jeho bratr Heřman nese heslo: „Neúnavná čestná snaha skýtá, když ne úspěch, alespoň klidné svědomí - Rastlos ehrenhaftes Streben gewährt, wenn nicht Erfolg, doch ruhiges Bewusstsein.“ Julius však měl i úspěch.[127]

Obrázek 71 Hermine se sestrou Ernou a dcerami Ellou a Selmou

Po svatbě v září roku 1857 se Julius vrací z Veltrus navzdory lákavým nabídkám hraběte Chotka do Peruce na místo hospodářského ředitele, kde zůstane do roku 1870. Z Peruce Julius po dva roky řídil i polnohospodářskou školu v Děčíně – Libverdě, kterou roku 1850 založil jeho strýc Komers. Během krize libverdské školy roku 1860 ho A. E. von Komers jmenuje svým nástupcem a po svém návratu svým zástupcem ve všech případech jeho četného zaneprázdnění.[128]

Obrázek 72 Rudolf Karel Chotek (1832-94)[129]

Julius byl se strýcem „Tonim“ ve styku často: “Po celou dlouhou dobu služby Komerse u Thunů byla Peruc středem jeho zájmu. Zde byly konány první pokusy s používáním moderních strojů, pěstována cukrovka, postaven cukrovar atd. Jím položené základy dobrého hospodaření přinesly markantní výslekdy až v letech pozdějších – za správy Julia Příborského. Na Peruc Komers velmi často zajížděl, a ne vždy z funkce a povinnosti ředitele ústřední správy. Každoročně strávil Komers v Peruci několik měsíců (letních) s celou svou rodinou. Hr. František Antonín Thun-Hohenstein nabídl Komersovi ubytování v peruckém zámku, a toto letní sídlo na vlastní náklady vybavil.”[130] Julius byl roku 1870 Exc. Gf. Thun’scher Wirthschafts- und Fabriks Director in Peruc - ta tehdy měla „Zuckerfabrik (v cukrovaru je ve stavu jmenován i „Brzorad, besold. Volontair“.), Brauerei, Spiritus und Presshefenfabrik (droždí) in Telec“ - ale i centrálním inspektorem Komersova panství Mostov.[131] Na zámku v Peruci se také narodily všechny čtyři děti. Roku 1859 Emanuel, 1863 dvojčata Angella a Anselma, která od sebe Julius nerozeznával a nakonec roku 1867 Leo. Pobývali tu však i bratři. V dopise z roku 1866 po smrti matky píše Juliův bratr Hermann otci: „Ty tři dny, které získám, strávím příjemně v Peruci mezi našimi milovanými. Všichni jsou zdrávi a spokojeni. Julius je velmi zaneprázdněn a od včerejška zde v Praze. O jeho přesídlení do Prahy neví sám vůbec nic, bude se o tom ale mluvit, ani u samotného Komerse, kde se člověk vždy nejjistěji dozví, není o tom nic známo, každopádně ne v rodinném kruhu. Juliovi není přirozeně tato nejistota příjemná. … Bude Vám známo, že Julius se podílí na koupi uhelného dolu. Zítra bude obchod od společnosti – Komers-Thun-Chotek- ještě dvě nebo tři soukromé osoby – uzavřen. Kapitál obnáší 200.000 zlatých. Bůh té věci požehnej. Pokud se podmínky nezmění k horšímu, bude to velmi dobrý obchod. Julius nemůže při nepatrnosti částky, kterou může tomuto obchodu věnovat ani hodně získat, ani hodně ztratit.“[132] V době, kdy byl zaměstnán jako ředitel panství Peruc, byl Julius Příborský zvolen za starostu krajského zastupitelstva v Lounech. Naproti tomu kandidaturu do českého zemského sněmu, navrženou obcí lounského volebního okrsku, odmítl zčásti z obav o přetížení zaměstnáním, zčásti protože chtěl jít z cesty nacionálním třenicím.

Roku 1870 se Julius stává centrálním inspektorem ředitelství thunovských statků v Praze, avšak vrchním hospodářským radou se po Komersově penzionování v roce 1874 vzdor závaznému slibu nestává. V té době je ale Julius zároveň inspektorem chotkovských panství. (Listina se jmenováním Julia Příborského chotkovským inspektorem je součástí expozice o správě panství na zámku Kačina). Po smrti hraběte Jindřicha Chotka (1802-1864) se ujal řízení velkostatku Nové Dvory syn hrabě Rudolf Karel (1832-94). Zredukoval administrativu a sám převzal větší část správní agendy. Od roku 1871 část Komersových pravomocí přenesl na inspektora J. Příborského. Ten vnesl do činnosti nový elán. Zvláštní pozornost věnoval pravidelným týdenním poradám i iniciativě podřízených úředníků. Protokoly o poradách měly umožnit vrchnímu ředitelství poznat běžný chod nižších správních složek. Komersovi byly uvolněny ruce ke správě obou cukrovarů. Důležitou, byť formální změnou bylo zavedení češtiny v úřadování od počátku roku 1872. [133]

Domény thunovské se ale roku 1874, po smrti hraběte Františka Antonína ujímá jeho syn hrabě Bedřich Thun (1810-1881) a její řízení svěřuje místo Příborskému svému synovi Františkovi. Julius nepřistoupil na horší podmínky a požádal o penzionování. Hrabě Thun o tom informoval hraběte Chotka, který obratem Julia oslovil a nabídl pozici správního ředitele a hospodářského rady jeho panství. [134]Po vypršení společného nájmu cukrovarů v Úžicích a Ovčárech opustil funkci vrchního ředitele chotkovských domén Komers a na jeho místo byl jmenován Julius Příborský, který definitivně odešel z thunovských služeb. Nařízení, kterým byl roku 1874 Julius Příborský jmenován ústředním ředitelem je v českém jazyce a je vystaveno na zámku Kačina v expozici věnované správě panství. Ihned přistoupil k reorganizaci systému řízení. Změna spočívala ve vytvoření ústředního pražského ředitelství, jež soustřeďoval veškerou agendu. Další úprava spočívala ve zjednodušení nepříliš přehledného podvojného účetnictví. Dále na základě dosavadních výsledků hospodaření stanovil normy pro výnosy jednotlivých oborů výroby a současně dbal na maximální snižování nákladů.[135] Julius Příborský řídil jako hospodářský rada centrálního ředitelství správu chotkovských velkostatků Nové Dvory, Bělušice a Veltrusy a byl prokuristou hraběcích cukrovarů v Ovčárech a Úžicích. [136]

Obrázek 73 Zámek Kačina z parku a velká jídelna[137]

Julius píše: „Tak překvapivá a čestná se mi zdála být tato nabídka, její definitivní přijetí mi však ztížily dvě okolnosti. Jmenovitě mně ne neznámé nepříznivé majetkové poměry hraběte a vypořádání se o společenské smlouvě ve věci zřízení cukrovaru, k čemuž mě nutil brát ohled můj osobní vztah ke Komersovi. Učinil jsem svůj vstup do tohoto odpovědnost vyžadujícího postavení při úplném prohlédnutí jmění a tím podmínil, že vypořádání se s Komersem se odehraje za účasti hraběcího právního zástupce Dr. Schickera. Na základě víceletého průměru sestavená bilance ukázala ve správě majetku roční výdaje 70 000 zlatých. Při projednávání, které se konalo na mou výslovnou žádost s přizvanou paní hraběnkou, jsem objasnil, že jsem připraven vstoupit do právě tak obtížného jako i odpovědného postavení vyžadujícího spolehlivost s nasazením všech svých sil podepřen nejpoctivější vůlí, když budou provedeny mé reformy, které shledám nutnými jak se zřetelem ke vedení hraběcí domácnosti, tak se zřetelem k celkové správě. Nemohl jsem se zdržet vyjádřit mou odmítavou kritiku přetížení jmění, zejména trvajících dluhů ve výši 1.200.000 zlatých a zdůraznit, že sanace (ozdravění) se zdá být možná jen s nezmenšeným úvěrem (ungeschwächtem Kredit).“ Správu majetku převzal roku 1876 a během pěti let se podařilo zvýšením výnosu a úsporami hraběcí domácnosti dosáhnout v bilanci přebytku. [138]

Stříbrnou svatbu na překrásném zámku Chotků Kačina u Nových Dvorů z roku 1882 připomíná praneteř: „Jak nádherné a veselé to bylo, když strýc Julius a teta Hermína Příborských slavili stříbrnou svatbu na zámku Kačině u Nových Dvorů. … Hostů bylo asi 40, mezi nimi první hrabě Chotek. Gratulace, přípitky, tanec, procházky parkem. Všude plno růží, mládeže i důstojnosti.“ [139] V této době měl Julius nádherný zámek Kačina od Chotků k dispozici jako letní sídlo. Byla zde na letní prázdniny ještě roku 1885 dcera již zemřelého bratra Hermanna.[140]

Obrázek 74 Zámek Kačina[141]

Roku 1883 je Julius svědkem na svatbě své neteře Marie Brzorádové a Aleše Komerse v Německém Brodě.[142]

O dalším průběhu doposud úspěšné sanace chotkovských dluhů Julius píše: „Tento očekávaný úspěch dlouholeté péče a namáhavé činnosti měl být nicméně vlivem, který ležel mimo mou působnost, zmařen samotným hrabětem. První kámen úrazu vyvolaný způsobem života hraběte byla roztržka (Zerwürfniss) v rodině, která přiměla jednu spřátelenou stranu, aby vypověděla již léta existující žiro úvěr a domáhala se splacení vystavené směnky ve výši 200 000 zlatých. Použitím rezervního fondu shromážděného na hypotéku bylo ohrožení důvěry (Kredit) odstraněno, ale rezerva byla redukována na minimum. Vzdor všem prosbám a výčitkám hraběti, od nastoupeného, velké sumy pohlcujícího způsobu života zanechat, pokoušel se tento potřebný obnos opatřit u lichvářů, a tím v roce 1884 obchodní půjčku úplně podkopal, a další pokračování správy učinil nemožným.“[143] Nutno doplnit, že právě roku 1884 zemřel jediný syn hraběte Chotka Jan Rudolf. Jeho pohřeb byl tehdy velikou událostí a v Praze se ho účastnili všichni členové rodu Chotků, ale i „veškeří v Praze meškající šlechticové“. Rakev pak putovala do Nových Dvorů[144] severozápadní drahou „v doprovodu J. Vysokorodí hraběte Arnošta z Chotků … a hosp. raddy p. Julia Příborského.“[145] O hraběti Rudolfu Karlovi (1832-1894) se lze dočíst: „Jeho osobou však započal úpadek rodu i držav. Zpočátku sice hospodařil po otcově vzoru dobře, avšak po smrti jediného syna Jana Rudolfa v roce 1884 ztratil o všechno zájem a beznadějně propadl hýřivému životu.“ [146] Julius v roce 1888 služby hraběte Chotka opouští: „Odloučil jsem se s vědomím, že jsem se skutečnou obětí a sebezapíráním svou úlohu dle nejlepšího vědomí a dovednosti splnil, což mi bylo potvrzeno od mého chlebodárce s pohnutou vděčností a s úctou projeveným uznáním v osobním dopise z 15.12.1888.“ Do tří let je však hrabě Rudolf. prohlášen marnotratníkem a od úpadku je statek uchráněn jen zásahem jeho mladšího bratra Emericha.

Do stejné doby jako převzetí inspekce dalších panství hraběte Chotka spadá také založení akciového cukrovaru v Mostě, v jehož blízkosti stál Julius jako vice-prezident a později jako prezident správní rady 25 let a založení železniční dráhy Praha-Most, k níž dal Julius ve spolku s ředitelem Mikuleckým v zájmu Lounského a sousedících okresů podnět. K zakládací komisi, jejímž založením byl Julius pověřen, patřili vedle něho a ředitele Mikuleckého hrabě Bedřich Thun jako prezident, hrabě Martinitz, kníže Lobkowitz, kníže Kinsky, hrabě Rudolf Chotek. a Anton Emanuel Komers. Julius byl jako pověřenec výboru vyslán do Vídně, kde se mu za tři měsíce podařilo prosadit koncesi, což nebyl nijak lehký úkol, protože musel bojovat s konkurenčním projektem skupiny vedené velkoprůmyslníkem Liebigem, který byl podporován vlivnými ministry. Julius pak až do převzetí do státní režie patřil do správní rady, jejímž viceprezidentem byl Komers. [147]

Obrázek 75 Podpis Julia Prziborského v seznamu měšťanů Prahy z 19.3.1878

Od roku 1877 – nástupu do chotkovských služeb – bydlí Julius s rodinou v Praze v dnes zbořeném domě Štěpánská 69. Juliova praneteř píše: „Pamatuji se ještě ze svého nejprvnějšího dětství na jejich byt v přepychovém domě se zdviží (na místě Lucerny) a na dárky od nich, madonku na řetízku a na pomněnkový kávový soubor pro panenky v červeném košíčku. …“ Na této adrese najdeme i synovce – Kamila Příborského, který stál později v čele nadace. „Kamillo“ zprvu úředník, později prokurista a pak ředitel pojišťovacího spolku rakousko-uherských cukrovarů. „Zámeček Věž byl po smrti Krziwankových prodán a Hermína P. si přála, když byl Julius v pensi, aby jej zakoupili zpět. Pak ale dali přednost stálému bydlení v Praze.“[148]

V době, kdy ještě obě dcery bydlely s rodiči, objevila se v novinách zpráva, která odsuzujíc podporu Schulvereinu jmenuje zvláště Selmu a Ellu:

„Německé paní a dívky v Praze. Vůči dámám třeba zachovati i v mimořádných případech jistou noblesu, a ostré slovo, jež snese muž, nebylo by na místě oprotiv ženě, i kdyby ho sebevíc zasluhovala. Přes to nemůžeme pominouti mlčením agitaci, jež z kruhu bojovných mužův z tábora fakciósního přenáší se do společnosti žen a dívek a jež lepší a něžnější city v srdci jejich otráviti se snaží nepřátelstvím a záští národnostní. Máme na zřeteli agitaci ve prospěch Schulvereinu a zakládání těch tak zvaných dámských odborů tohoto spolku, jehož tendence a jehož působení propadnouti musí bez milosti soudu každého člověka, v němž ještě drobet mravných zásad a jehož srdce není pusté a prázdné a nepřístupné pocitům ušlechtilejším. Také v Praze zakládají nyní takovýto odbor dámský, také v Praze svolávají „německé ženy a dívky“ aby sestoupili se ve spolek a ochranu ohrožené „mateřské“ řeči. K jaké to ??i, uchylují se tyto ženy a dívky. Aby chránily ohrožený jazyk mateřský. Bezpochyby v Holešovicích, v Libni, a ve Vršovicích, kde zřízeny jsou ústavy, jichž účel jest, dusiti v českých dítkách lásků a i úctu k rodnému jazyku, kde mají býti oloupeny o klenot, jejž vložila jim v srdce – matka. A ejhle, ty ženy a dívky německé, jež sestupují se, aby pomáhaly spolku tomu v nemravném jeho poslání, aby pod rouškou, aby pod rouškou, že chtějí chránit mateřský jazyk dítek německých, olupovaly o mateřský jazyk dítky české! Jak divně vyjímá se, jak neskonale trapný dojem činí dívka, jež k takové nízké a liché dá se využitkovati agitaci. Litujeme ?e upřímné. – Provolání, jímž vyzývají se dámy pražské k přistoupení, má 140 podpisů, mezi nimiž nalézá se neméně než 25 podpisů žen a dcer zdejších německých professorů a 55 žen a dcer židovských peněžníků a obchodníků a pak podpisy obou dcerušek hospodářského rady pana P ř í b o r s k é h o, jenž všude vydává se za Č e c h a, jenž je ve službách českého kavalíra, jenž je rodem z Humpolce a tedy vším jiným než Němcem. A že slečna E l l a i S e l m a ani po přeslici nejsou Němkyněmi, patrno z toho, že matka jejich rozená K ř i v á n k o v a z V ě ž e u N ě m e c k é h o B r o du a že obě narozeny jsou v české P e r u c i u Loun. Budou-li dcerušky takovýchto rodiův pomáhati Schulvereinu, pak si tím spolek tento nijak neposlouží, vždyť obě mladé dámy musí býti výstrahou rodičům, vždyť na nich nejlépe patrno, co z dětí českých odchovati může – n ě m e c k á š k o l a.“ [149]

V pražských novinách dokonce vyšla o Selmě a Elle i satirická báseň:

„Dcerušky rady Příborského

Jsou obě kdesi od Peruce,

kde, jak dí báje, Božena

kdys Oldřichovi obě ruce

podala, láskou zmožena.

Tak narozeny v českém kraji,

kde všade květ se rumění,

„Kochšule“ proto nejvíc dbají

a německého umění,

pravý to skvost rodiště svého

dcerušky rady Příborského.

Ó velký otče vlastenecký!

Kdo zazlít by ti moh’, pro Bůh,

že dcerušky tvé mrav německý

teď opájí a vzlet i duch?!

Vždyť vše, co české, u sta hromů!

je z Němců hlavy plamenné:

i knedlíky a zelí k tomu, -

proč nepít tedy z pramene?

Kdo proto vinit můž ze zlého

dcerušky rady Příborského.

A potom! .. Dívek srdce něžná

pro bídu mají soucit hned,

vždy dokořán jich ručka sněžná

a srdce samý jas i květ.

Kdo proto zazlít můž’ , že blaze

v nich k utlačeným soucit vzrost’?

Vždyť toho času s Němci v Praze

je bídné to přec víc než dost!

Kdo láti chce, jsa ducha ctného

dceruškám rady Příborského?!“

K otázce jazykové v rodině Příborských doplňme, že Julius se patrně opravdu cítil Čechem a rakouským vlastencem – po vzoru svého učitele Komerse. Oba zřejmě neviděli v bilingvním jednání překážku, vždyť právě Julius například zaváděl na chotkovském panství češtinu jako úřední řeč![150] Byla to spíše Hermine, která byla pravděpodobně vychována v řeči německé tak, že stejně jako její otec cítila potřebu německý živel chránit.

Podle ekonoma Miksche se Julius Příborský i během služby u hraběte Chotka podílel na veřejném životě osobně i literárně. Byl prezidentem polnohospodářského spolku, později polnohospodářské společnosti, prezidentem lihařského sdružení (Spiritunsvereinigung) a komise pro polnohospodářské výstavy, člen zemské kulturní rady (Landeskulturrat, Landeskulturausschuss) , správní rady pojišťovacího spolku cukrovarů a dozorčí rady polnohospodářské Kreditbank. Tak jako jeho strýc Anton Emanuel Komers také on spolupůsobil při vzniku českého polnohospodářstí na rozhodujícím místě.

Julius umírá roku 1905, pohřben dle parte na Olšanech. „Bylo mu 82 let a pochoval již všechny sourozence, na jejichž životech byl tak živě súčastněn.“ [151] Manželka Hermine pak žije s již ovdovělou dcerou Ellou na dnešním Jiráskově nám. č. 5. a umírá zde roku 1908. Roku 1909 je zbořen dům ve Štepánské, aby uvolnil místo dnešní Lucerně. Hrobka na Olšanech, kam byla Hermine pochována, byla v 50. letech již zrušená. [152] Byla zřejmě v IX. poli.[153]

Milada Blažková ve své Legendě rodu Příborský překládá z Mikschovy kroniky text jako dodatek Juliova životopisu: „Ze šťastného rodinného soužití, povstal úzký vztah, který působil i v následující generaci. S pýchou díváme se zpět na dráhu, v několika málo desetiletích utvořenou. Příborských, vysokorostlý, světlovlasý a modrooký rod, cítili se šlechtici, nikoli ve smyslu nároků, nýbrž povinností, závazků. Neznali pocitů podřízenosti, měli vnitřní svobodu a ono sebevědomí vlastní ceny, které je vzdáleno jak domýšlivosti, tak poníženosti. Pohybovali se v každé společnosti nepředpojatě, volně a dovedli si zachovat i v chudobě a neštěstí ušlechtilé držení a chování, protože být člověkem neměřilo se u nich zevními znaky sociálního postavení. Uślechtilý výraz obličeje Julia Př. vyjadřuje neúchylnou přísnost a spravedlivost. Vyslovil to v ex libris, Juliovi věnovaném, Hermann a pro potomky je ztělesněním rodového charakteru.“[154] Heslo z Ex libris znělo: „Rastlos ehrenhaftes Streben gewährt, wenn nicht Erfolg, doch ruhiges Bewusstsein.“

jubileumserrinerung medaille

Obrázek 76 Jubilejní medaile, Jubilejní kříž

Nejstarší syn Julia a Hermine Příborských Emanuell, také Eman, či ‚Mani‘ Prziborski (1859-1921) byl finančním radou zemského finančního ředitelství v Praze, kde získal Jubilejní pamětní medaili za státní službu. Od roku 1903 byl na c. k. okresním ředitelství v Českých Budějovicích, kde se vypracoval na vrchního finančího radu v c. k. úřadu pro vyměřování poplatků, předsedu c. k. poplatkového okresního soudu v Českých Budějovicích a nositele Jubilejního kříže za civilní státní službu. Byl to právě Emanuel, kdo obdržel 20.7.1901 od c. k. místodržitelství v Praze povolení psát se „Prziborski“. Ostatní členové rodiny této generace provedli stejnou změnu jména.[155] Juliova praneteř vzpomíná: „„Emanuel ’Mani‘ byl starý mládenec, gourmand a seladon, společenský resonér. Svědek mých rodičů[156] a jejich častý host po svatbě. Mé narození uvítal prý delší, žertovnou zdravicí. Býval přítelem strýce Kamila.“ [157] Umírá bez potomků roku 1921 v Českých Budějovicích, kam za ním již roku 1907 přišla jeho již ovdovělá sestra Ella.

Hanl Edler von Kirchtreu

Angella (také Angelika, Anděla, Ella) Hanl Edle von Kirchtreu rozená Prziborska (1863-1936), se narodila v Peruci č. 1, což je zámek, kde s rodiči, bratry a dvojčetem Anselmou žila zřejmě do roku 1877, kdy se rodina přestěhovala do Štěpánské v Praze. Roku 1891 si vzala nadporučíka Karla Hánla von Kirchtreu (1848-1897). Ženicha již patrně dobře znala. Ellin strýc Karel Prziborski, hospodářský rada a vrchní v Chocni měl totiž za manželku Marii rozenou Hánl von Kirchtreu, ženichovu sestru.

Obrázek 77 ThDr. Karl Boromeus Hanl bar. von Kirchtreu[158]

Hánlové přišli k šlechtickému titulu díky ThDr. Karlu Boromejskému Hanl baronu von Kirchtreu (1782-1875), biskupovi královéhradeckému,[159] synovi nemajetných rodičů.[160] Ten byl povýšen do stavu svobodných pánů k 40. výročí svého svěcení v 90 letech! Hned potom požádal o přenesení baronátu na svého synovce, okresního hejtmana Karla Hánla (1813-1879), který „je již 35 let loajální ve státní službě“. Příslušní úředníci, oba ve stavu svobodných pánů však pocházeli z nižší šlechty a s tak rychlým sociálním vzestupem obyčejného okresního hejtmana nesouhlasili. Navrhli však prosté šlechtictví, což císař schválil a okresní hejtman se stal šlechticem von Kirchtreu.[161] Právě tento okresní hejtman, který se také vypracoval z chudých poměrů byl otcem ženicha Anděly Příborské. Vedle domu na Malé Straně Tomášská 1, vlastnil od roku 1876 statek Hudlice se zámečkem[162], který byl po jeho smrti po třetinách přepsán na dcery a roku 1886 prodán. Roku 1885 trávila v Hudlicích letní prázdniny Sylva Příborská později Miksch (sirotek po Ing. Hermanu Příborském). Býval zde často hostem i její otec, protože pracoval na stavbě železnice v okolí Berouna. V Hudlicích to prý bylo zvláště pěkné. Četné lesní cesty a výlety zůstaly ve vzpomínkách Sylvy navždy. Scházel se zde také široký rodinný kruh, takže v prostorném obytném domu statku („Gutshause“ – v popisce seznamu českých slunečních hodin je označen jako budova bývalého zámečku) byl čilý život.[163] Společnost, která se scházela v Hudlicích, tvořil rodinný kruh Hánlů[164], jmenovitě Carl Hanl,, jeho manželka se svou neprovdanou sestrou Fanny von Stranka u. Greifenfels, která provozovala v Praze penzion pro mladé slečny, strýc biskup Hánl, dcera Clara s manželem profesorem Leopoldem Heyrovským, dcera Hermine s manželem Karlem Příborským, hospo. ředitelem v Chocni, syn Karl, kterého si později vzala Ella Příborská a Ernst, později doktor práv. Později patřil Hánlům mlýn u Prachatic, kde se též rodina scházela.[165]

Obrázek 78 Karel Hanl Edler z Kirchtreu (1813-1879), okr. hejtman [166]

Matka ženichova umírá, když mu byl jeden rok a ostatní Karlovi sourozenci se tedy narodili již Marii Theresii rozené Stránský von Stranka und Greiffenfels (*1829) . (Z tohoto rytířského rodu pochází spisovatel Jiří Stránský.) Rodina se u ní, „u babičky“ později scházela v Tomášské ulici v Praze. Manžel Elly (od roku 1898 je v policejním hlášení pražského pobytu přeškrtnuto Angelika a dopsáno Ella) Karel Hánl šlechtic von Kirchtreu, který se později stal rytmistrem 3. hulánského regimentu (odpovídalo hodnosti setníka, či kapitána u pěšího pluku), kde byl již od kadetní školy, měl vedle bratra Dr. Ernsta Hanla von Kirchtreu,, sekretáře německé sekce zemského výboru a sestry Hermíny, vdané za hospodářského ředitele v Chocni Příborského, i sestru Kláru, která se vdala za prof. práv JUDr. Leopolda, otce Prof. Dr. Jaroslava Heyrovského, nositele Nobelovy ceny. Naše Ella tak byla tetou tohoto slavného Čecha. Sestra Jaroslava Heyrovského Klára provdaná za malíře Hofbauera pak zachytila střípky rodinné historie Stránských a Hánlů i s obrázkem babiččiny domácnosti ve své knize „Mezi vědci a umělci“ (Praha 1947). Rytmistr Karel Hánl se zde mihl takto: „Tramvaj stojí zrovna před babiččiným domem. (Tomášská 1) Nejstarší babiččin syn, veliký, silný a dobrosrdečný strýček Karel s krásnýma, jasně modrýma očima a černými „kotletami“, který je důstojníkem u hulánů, dívá se o dovolené často z oken a ví vždycky už, které číslo tramvaje přijede“ (před rokem 1890).[167]“ Ella si ho roku 1891 vzala až ve svých 28 a Karlovi bylo tehdy 43. Narodil se jim jen syn Karel Hanl von Kirchtreu, v rodě již čtvrtý. Manžel však Elle umírá, když je synovi teprve šest - roku 1897 ve Vinohradské č. 18 v Praze, pochován na Olšanech. Ella pak se synem vystřídá několik pražských adres, pak chvíli bydlí u rodičů ve Štěpánské, po otcově smrti ji najdeme v adresáři s matkou, jako spolumajitelku domu v č.p. 1982/II., což je č. 5. na dnešním Jiráskově náměstí. Matka zde roku 1908 umírá a Ella se asi roku 1910 odstěhovala za bratrem Manim do Českých Budějovic. Kari Hánl je vzpomínán v porovnání se sestřenkou Ilkou Komers jako „docela jiný, jemný, milý hoch.“[168] Tento jediný syn Karel (Kari) Hanl šlechtic z Kirchtreu (1891-1914) ve 23 letech padl při útoku na Rusy v Haliči 31.8.1914, dva měsíce po vyhlášení mobilisace, jako právě vyšlý důstojník z kadetky - poručík 13. dragounského pluku. Umírá okamžitě střelen do levého oka, pohřben na místě, na pokraji lesa, severně vesnice Sanovky. Dodatek: Výtisk deníku Bohemia přinesl 24.9.1914 text dopisu o hrdinské smrti poručíka Karla Hánla von Kirchtreu, který zaslalo velení 13. dragounského pluku jeho matce[H9] .

Bratr Elly Emanuel zemřel v Budějovicích v květnu 1821 a v červenci toho roku zde Ella obdržela domovské právo. Bydlela nějaký čas na Vídeňském předměstí čp. 494 (nynější Žižkova třída), jde o výstavní narožní dům v ohybu Žižkovy třídy, proti vyústění Čechovy tř. - v podstatě přes ulici, naproti domu č. 24, kde bydlel její bratr Emanuel Prziborski. Německý ekonom Miksch, který zřejmě Ellu poznal píše: „Ella žila ve svém vznešeném (vornehmen) četnými obrazy předků vybaveném bytě. Byla chytrý, energický, ze života se radující člověk, který byl,jak jen to šlo, se svým smutným údělem spokojen. (Sie war ein kluger, energischer, lebensfroher Mensch, der sich, so gut es ging, mit seinem traurigen Schicksal abfand.) Rozsáhlé společenské styky s aristokracií jižních Čech dovolovaly jí své osamění méně pociťovat.“[169] Sama umírá v budějovické nemocnici roku 1936, pohřbena do společného hrobu s bratrem Manim. Nyní se můžeme věnovat její sestře – dvojčeti Selmě.

Obrázek 79 Erb Hanl Edler von Kirchtreu in Siebmacher[170]

Ritter von Komers[171]

Obrázek 80 Erb Ritter von Komers (1873)[172]

Anselma (Selma) Prziborská (1863-1934) se stejně jako její dvojče - sestra Ella - narodila v Peruci roku 1863. Vdávala se však dříve a to roku 1886 za syna otcova strýce, A. E. Komerse. Tímto ženichem byl JUDr. Franz Emanuel Ritter von Komers (1848-1935) tehdy c. k. okresní komisař v Karlových Varech. Jak již víme A. E. Komers s Juliem Prziborskim nejen úzce a po celý život spolupracoval, ale i se svou rodinou hlavně v létě pobýval s Příborskými v Peruci a od roku 1877 v těsném sousedství v Praze ve Štěpánské ulici. Děti se tedy již jistě znali od mládí. Doplňme, že v době svatby Selmy s Frantzem byl A. E. Komers již zřejmě penzionován a bez majetku, rodinné panství v Mostově se zámkem bylo prodáno roku 1885. Nevěsta byla vypravena od Prziborských ze Štěpánské 69. Ženich byl promován doktorem již roku 1878 a zprvu působil jako soukromý advokát v Trutnově. Pak ale nastoupil na praktikantské místo pražského místodržitelství a ve státních službách již zůstal. Střídal úřady a města. Za svatební svědky šli nešťastný hrabě Rudolf Chotek (1832-1894), blízký oběma otcům a strýc ženichův Emanuel Heinrich Komers baron von Lindenbach (1808-1889), dříve prezident vrchního zemského soudu a rakouský ministr spravedlnosti. Roku 1886 prodali bratři Komersové pražské domy. Snad pro blízkou příbuznost narodila se manželům nejprve dítě mrtvé a později roku 1888 ještě v Karlových Varech jediná dcera Helena Angela Julie Hermína (Ilka) Roku 1893 přišlo poslední povýšení a JUDr. Franz von Komers se stal okresním komisařem v Lanškrouně, kam s rodinou odchází. Tuto etapu vrcholu jeho kariery velmi podrobně mapuje práce Marie Mackové „Úředník jeho veličenstva“.[173] Franz byl loajální Rakušan a německy úřadující komisař. Na rozdíl např. od přívrženců Všeněmecké strany neměl se soužitím více národů a užíváním více jazyků problém. Prakticky vycházel z pozic svého otce, který se zval federalistou a jak již víme, neváhal na svém zemědělském učilišti zavést některé přednášky česky, bylo-li to ku prospěchu věci. Lanškroun byl však politicky orientován vyhraněně právě k Všeněmecké straně obhroublého antisemitského poslance (zbaveného rytířského stavu pro veřejné násilí) Otto Schönerera a Karla Wolfa. Roku 1897 si např. veřejné mínění našlo v dobovém duchu rituálního vraha zemřelé dívky – ústeckého izraelitu. Komers nejprve požádal o pomoc četnictvo v Ústí (v síle osm mužů) a čerstvě založenou městskou policii. Pak důrazně odmítl paušální obvinění místních Židů a nařídil okresnímu lékaři exhumaci pohřbeného těla a následnou pitvou potvrdil vyloučení cizího zavinění, čímž utišil vzmáhající se lavinu nepokojů a protižidovských bouří. Jinou historku si dovolíme pro roli, kterou v ní zaujme přímo Selma rozená Prziborská, z práce M. Mackové citovat.

„Dr. Komers jako vzdělaný a loajální úředník habsburkského mocnářství však ve střetu s živlem vyznačujícím se averzí ke všem neněmcům – semitům, slovanům, ale i k samotnému rakouskému trůnu obstál. Dokázal hájit své pozice nejen úřední cestou – za plné podpory nadřízených, ale i v tisku a to jak česky, tak německy. … Zvláště citlivými se v Lanškrouně staly jazykové zákony Kazimíra hraběte Badeniho, předsedy vlády Jeho Veličenstva, která vyhlásil r.1897. Jednalo se o pověstná jazyková nařízení pro Čechy, zrovnoprávňující stručně řečeno češtinu s němčinou v tzv. vnějším úředním styku. To, ve všech důsledcích vzato, poněkud postihovalo německy mluvící úřednictvo v jazykově smíšených oblastech, protože jeho aktivní znalost češtiny byla rozhodně menší, než u jejich česky mluvících kolegů aktivní znalost němčiny. Důsledky na sebe nedaly dlouho čekat a v nejskandálnější podobě pomineme-li demonstrace, novinové kampaně a jiné násilností se projevily na podzim roku 1897, kdy jeden ze "dvou mužů (všeněmecké) strany" poslanec říšské rady Karl Hermann Wolf se zachoval tak urážlivě vůči premiérovi, že jej vysoký hrabě se zbytky bílých vlasů a pečlivě pěstěným knírem, vyzval na souboj. Pan poslanec Wolf ovšem ztratil nervy a vystřelil trochu dřív. To sice nebylo v souladu s dobrým chováním, nicméně mělo to za následek vážně poraněnou ruku hraběte Badeniho. Společenská senzace způsobila návštěvu samotného císaře u zraněného premiéra a poněkud pošramotila pověst schöneriánů. Ovšem založila precedens, který umožňoval stoupencům všeněmců vzepřít se státní moci všemi i méně únosnými prostředky. …

Psal se rok 1899 a jako předzvěst blížících se parlamentních voleb se vydal Karl Hermann Wolf na předvolební cesty po Čechách. Při cestě do Lanškrouna došlo k nemilé příhodě již na českotřebovském nádraží, kde byl podle vlastního vyjádření napaden "von mehreren čechischen Burschen" (několika českými mladíky). Navíc jeho předvolební schůzi v Lanškroune hejtman zakázal. 14. srpna 1899 se tedy místo schůze, přes hejtmanův zákaz, konala u pomníku císaře Josefa II. demonstrace. Podle zápisu z jednání lanškrounské městské rady na ní byly zpívány "nevinné německé písně". Dr. Komers svou poněkud pokleslou autoritu podepřel četnickou asistencí. Městská rada ihned jednomyslně vyjádřila rozhořčení nad tím, že konání či zákaz podobných akcí spočívá výhradně na dobré vůli a ochotě okresního hejtmana, který navíc podle jejich názoru již dva roky městu ubližuje svou zvůlí. Městská rada rezolutně požadovala hejtmanovo odvolání, protože slovanský duch jeho politiky zneklidní zdejší obyvatelstvo natolik, že nebude možné udržet mezi nimi pokoj a pořádek. …

V prohlášení městské rady ovšem nic nestojí o tom, že poslanec Wolf, doprovázený svými zřejmě dost početnými příznivci, skandoval pod okny hejtmanova bytu cosi o drzém panákovi a četnická asistence nezasáhla. Ani nepopisuje drobný incident na hejtmanství, kdy pan poslanec po výměně názorů s hejtmanem opustil místnost nejen s důrazným prásknutím dveří, ale i patřičným slovním doprovodem. Problém spočíval v tom, že místo do předpokoje či na chodbu vstoupil do hejtmanova soukromého bytu (ten podle tehdejšího zvyku bezprostředně přiléhal k úředním místnostem) a spršku slovní nezdvořilosti složil k nohám paní hejtmanové. Ta zřejmě projevila dost duchaplnosti a s grácií vyhodila výtržníka dalšími dveřmi na chodbu. Ovšem dr. Komers nejkratší cestou zažaloval K. H. Wolfa pro soukromou urážku na cti a navíc za výroky typu "Drzý aristokrat!" a "Drzý pacholek!"

Dr. Komers soud nakonec vyhrál. Ale celá věc měla dokonce parlamentní dohru. 2. března 1900 interpeluje poslanec Karl Hermann Wolf ve prospěch svých lanškrounských stoupenců. Pozastavuje se nad chováním okresního hejtmana, vrací se ve výčtu až k roku 1897, … Místodržitelství však nenechalo úředníka Jeho Veličenstva, navíc z přesvědčení loajálního, padnout a bez dalších komentářů interpelaci smetlo se stolu.

Titulární místodržitelský rada JUDr. Franz von Komers, posledně okresní hejtman v Lanškrouně, kraj Chrudim byl dán na odpočinek místodržitelským rozhodnutím z 30. listopadu 1908 č. 11.808 M.I.“[174]

Obrázek 81 Udělení královského pruského řádu Červeného Orla III.třídy. [175]

Že Čechům přesmíru nestranil naznačuje fakt, že Franzi Komersovi byl udělen pruský královský řád Červené Orlice III. tř.[176] a zřejmě i čestný kříž domácího řádu knížete Schaumburg-Lippe.[177]

Co se dalšího pobytu týče, víme jen, že se roku 1911 manželé přihlásili na pražském Smíchově. Ve stejnou dobu a potom i dále po roce 1912 jsou registrováni ve Štýrském Hradci (Liebiggasse 12, Gradz, Steiermark). Podle L. Miksche byl Franz místodržitelským radou. Selma zemřela na záchvat mrtvice 29.7.1934. Její muž Franz Ritter von Komers na sešlost věkem rok nato ve Štýrském Hradci (Graz) 21.11.1935 ve věku 86 let.[178]

Na jedinou dceru Ilku (1888-1945). vzpomínají její sestřenice: „Ilka – Helena bylo ono kadeřavé dítě, které se mi tolik líbilo na fotografii u tety Erny.“ [179] „Komersove jsem znala, tetu Selmu a Ilka, která nevěděla hrdostí jak nésti hlavu, hlavně na mne se dívala opovržlivě, protože jsem neuměla německy. To byl Kary, syn tety Hanl docela jiný, jemný, milý hoch. Jak těžko by tato vrchnostenská rodina nesla tuto dobu. … Též velmi hodný byl dr. Leo…“[180]

V Graz byla Helene von Komers dle ohlášení příslušna od 24.8.1923. Od 25.1.1926 žila s rodiči na Liebiggasse 12 v prvním patře. Po smrti matky odebrala se 8.5.1935 do bytu ve 3. patře stejného domu jako H.M. Haupt Mieter – hlavní nájemník a zde zůstala do konce ledna 1940.[181] 3.2.1940 si ji vzal Friedrich Poten, narozený 20.8.1875. Friedrich Ernst Augustin Poten narozený v Lachodowen, fara Wyzniay, okres Przemislany. 1875/I byl kapitánem řadové lodi (Linienschiffskapitan) mimo službu. Byl synem Ernsta Friedricha Karla Poten, který byl Feldmarschall-Leutenant, narozený 1845 v Lachodowen a Sofie rozené Lang roku 1854 v Petz v Galicii, sezdaní v Lembergu. Ženichovo bydliště bylo Leopoldsdorf im Marchfeld.[182] Friedrich Poten zemřel 30.12.1944 a Helene ho následovala 19.11.1945.

Else Fritschl shrnuje Helenin osud takto: Helene se přivdala do starorakouské vojenské rodiny. Jako Helenino povolání je udáno „Private“. Žila tedy z majetku svých rodičů. Protože po první světové válce padl všechen majetek za oběť inflaci, nemohlo být dědictví po smrti rodičů velké. Sňatek s 65 letým pensionovaným kapitánem, nebyl asi žádnou svatbou z lásky. Zemřel ještě před koncem války a Helene zažila podruhé, jak byl celý majetek pryč. Zemřela ještě v prvních hladových měsících 1945. Nebylo co jíst, čím topit, byla sama[183] a opuštěná.[184]

JUDr. Leo Prziborski-Voith-Herites

Posledním sourozencem byl u Prziborských nejmladší bratr Leo (1867-1940), který patří na konec vyprávění o této rodině, ale i o celé rodině von Herites a von Krziwanek právem. I on se narodil na zámku v Peruci. Kmotrovaly také babička Caroline Krziwanek a teta Marie Brzorádová. Leo byl s rodiči v Praze ve Štěpánské ještě roku 1896, ovšem již jako Leopold Prziborski, JUDr., kandidát advokacie. Roku 1901 je advokátem v Praze a také se žení s Marií Annou Porak de Varna (1882-1957). Její otec Viktor Porak de Varna byl průmyslový podnikatel, statkář a politik.[185] V letech 1893 až nejméně 1902 vlastnil allodiální statek Třebetice (též Třebnice), okr. Sedlčany s 260 ha, zámkem s kaplí a parkem.[186] Byl zde i členem krajského zastupitelstva“[187]

Obrázek 82 Třebnice u Sedlčan zámek s parkem, květen 2008

S bratry Ernstem, Alfonsem, Hugem a Antonem se stal po smrti matky Anny roku 1885 spolumajitelem největších tkalcoven v Evropě. Ty založil matčin otec Jan Faltis v Nových Bukách a Trutnově. Viktorova matka byla proto roku 1874 jednou z pěti dědiců bezmála osmi milonů zlatých. Není divu, že roku 1876 skoupila Krumlovské grafitové těžařstvo, které spravoval její manžel lišovský rodák, staročeský poslanec a trutnovský starosta MUDr. Anton Porák (1815-1892). Od roku 1877 byl Viktor Porák v Krumlově inženýrem správy knížecích Švarcenberských statků.[188] Schwarzenbergské tuhodoly byly nedaleko Krumlova v Černé v Pošumaví a jejich ředitel, který později s Viktorem spolupracoval a dělal mu v Krumlově „analysi a inspekce“, byl s rodinou Příborských spřízněn.[189] Tuhodoly Krumauer Grafitwerke Brüder Porak und Graphitbergbau pak po matce dostala stejná pětice bratrů Poráků. Vedoucím společnosti se stal Viktor. Zároveň roku 1885 bratři zakládají společnost Moldaumühle in Kienberg – Vltavský mlýn v Loučovicích. Z Krumlova tam odchází Arnošt, buduje velmi úspěšný moderní papírenský závod a roku 1895 se po přátelské dohodě s bratry stává jeho jediným vlastníkem.[190] (Závod je v rodinných rukách do odsunu roku 1945, roku 1946 je na základě benešových dekretů zabaven. Výroba zde pokračuje dodnes.[191]) Dle pochybné zmínky z dopisu jeho příbuzné zde byl v 50. letech zaměstnán i Kurt Prziborski.

Obrázek 83 Viktor Porak de Varna (1852-1932)

Roku 1895 se zároveň stává Viktor jediným vlastníkem krumlovských tuhových dolů. Tuhodoly v Krumlově zažily vrchol těžby mezi léty 1897 - 1906, kdy Krumlovské těžařstvo bratří Poráků vyváželo lisované bloky rafinované tuhy do Německa, Británie a Ameriky.[192] Viktor vedle těchto menších, ale dobře prosperujících dolů, vlastnil též ložiska i menší podnik na Madagaskaru. [193] Tento důl v Antsirabe, kde bylo odhaleno i uranové ložisko, převzal od Viktora roku 1910 syn bratra Arnošta Richard. [194] Podnikový archiv zmiňuje i vývoz tuhy z Ceylonu a Aquamariny a turmalin z Madagaskaru, či založení obchodní společnosti na Madagaskaru 1905-1915.[195] Dále dlužno zmínit tuhové závody v Bruck an der Mur, kde společnost také těžila, neboť se v podnikovém fondu Českokrumlovských závodů na těžení tuhy bratří Poráků zachovala položka Bruck a.d. Mur: zápisy o nálezech tuhy, povolení k těžbě tuhy, inventář zařízení 1905-1911, či korespondence s odběrateli pily v Bruck/Mur 1889-1908.[196] Závod podle obchodní a průmyslové ročenky z roku 1923 řídil prokurista Dr. Leo Prziborski-Voith Fabriksdirektor. 160-200 zaměstnanců zde vyprodukovalo až 400 tun grafitu ročně.[197] Bratři Viktor a Arnošt byli jako krumlovští továrníci činní v národním ruchu a oporou českému živlu ve městě.Vedle Čtenářské Besedy a České Školy zásluhou obou bratří vznikl roku 1883 český peněžní ústav – Záložna, na obranu lichvou ohroženého obyvatelstva (až 20% na krátkou lhůtu), v jehož výboru Viktor i Arnošt zasedali.[198] Viktor Porák se 20.6.1918 stal čestným občanem města Českého Krumlova. Diplom je volně vložen do knihy čestných občanů města[199]. Čestné občanství bylo mu podle diplomu bylo uděleno jednohlasně v uznání jeho zvláštních zásluh o obec. Kniha čestných občanů pak uvádí, že byl jmenován s ohledem na svou činnost člena obecního výboru a v uznání četné a vynikající sociální pomoci. Zvláště je uvedeno, jak vyšel obci vstříc při budování jatek, kdy jí k tomu přenechal potřebné pozemky za výhodných podmínek, či jak opět zpřístupnil veřejnosti k použití svůj majetek - nádherný a zvláště příhodný Rabenstein – Havraní Skála.

Šlechtický titul „de Varna“, získali bratři Viktor, Ernst, Anton a Alfons - Hugo, již zemřel - Porákové tak, že ve slovenském Trenčíně (tehdejších Horních Uhrách) navštívili 17.10.1895 notáře a nechali si predikát ke svému jménu připojit, na základě doložení šlechtického původu jejich údajných maďarských předků „Porák (varnai)“. Originál maďarského dokumentu byl uložen v krajském archivu v Trenčíně a bratry na základě výnosu z roku 1730 počítá k pravé a nesporné říšské šlechtě. Tehdejší právní předpis v Uhrách umožňoval přijmout a uvádět šlechtický predikát potvrzený pouze notářem. V Rakousku musel být udělen císařem.[200] Podle Prof. Alwina Poráka se v rakouském Staats-Allgemeines Verwaltungsarchiv nachází rozsáhlá dokumentace ve věci oprávnění čtyř bratří nosit přívlastek „de Varna“.[201] Potomci Ersnta užívají titul „de Varna“ dodnes, Viktor ho zřejmě nepoužíval.[202]

Viktor Porák byl v letech 1895 – 1901 poslancem zemského sněmu jako velkostatkář za nesvěřenecký velkostatek,[203] kde zasedal nedaleko Eduarda Brzorád (1856-1904) a. Ale zpět k Leovi.

V dopise z roku 1902 reaguje Leova sestřenka Anna Dostálová na zprávu o Leově svatbě: „Leo tedy už také ženat!? To věřím, že bylo při svatbě plno nádhery a přepychu, když dostal půlmilionovou nevěstu. To je ale divné, že nikdo z Kolína nebyl! Myslím, že se obávali, že ti něžní Příborští budou jako obyčejně svojí nevšímavostí je urážet. Hermína prý je stále nemocná, ta ubohá opravdu již mnoho zkusila a což Berta?“ [204]

JUDr. Leo Prziborski je roku 1901 adoptován bratrancem své matky Vincencem baronem Voith=Herites von Sterbez (1842-1912) a přijal jméno Voith Herites Prziborski. (Adopce byla schválena roku 1905[205].) K otázce přenesení šlechtického titulu lze podotknout, že na parte Berty z roku 1920 má, narozdíl od Lea, Hermína, stejně jako Anna Maria roz. z Lindenkronů predikát ze Sterbezů uveden. (To bylo tehdy již protiprávní a pod vysokou pokutou, která však zřejmě nikdy nikomu udělena nebyla.[206] Podal-li vůbec Vinzenz žádost o přenesení titulu, jejímu vyhovění žádná z dostupných prací, či katalogů nenasvědčuje.[207] Můžeme tedy zřejmě říci, že republika již šlechtický rod von Herites o titul ani predikát nepřipravila. Rodina, jak víme z korespondence Leovy sestřenky Anny Dostálové, však šlechtický titul přenést zřejmě chtěla. Anna popsala adopci jako nejmilejší sen a nejvřelejší touhu své tety Herminy Prziborské. Pozastavila se zároveň nad rozhodnutím kolínských příbuzných, kteří jí mimochodem zachovali přízeň i přes moře, když ve stejném dopise napsala o Leovi: „Nevím čím si pojednou získal tolik lásky v Kolíně, neboť jak kolínská Hermína píše stal prý se z něho nyní "ein feiner Mann" a vůbec prý je teď docela jiný. (Do Prahy o tom nepiš, Hermína nechce). No to bude teta Příborská na koni, až bude mít syna baronem!““[208] V následujícím dopise ze stejného roku ještě Anna píše své sestře: „Teta Hermína[209] byla tedy na Tebe velice rozhorlená? Možná, že měla strach, aby ten Tvůj synek, třebas ještě nenarozený, ji o to šlechtictví nepřipravil! Dostane-li Leo k tomu titulu i nějaké dědictví na penězích, přeji mu je ze srdce; nikdy ani ve snu mně nenapadlo čekati na nějaké dědictví od kohokoliv a tím méně již od Voithů a myslím, že takovou myšlénkou netěšila Jsi se ani Ty, ani Márinka. Že i kolínští jsou jaksi chladnější a kloní se více ku Příborským, tomu se také nedivím, milovali vždycky spíše něco "nóbl" a to víš, že naše rodina stála a stojí o několik stupňů níže než rodina Příborských. To mě ale pranic nesouží a soužit nebude.“[210]

Leo je v letech 1900 – 1908 advokátem v Praze, kde se roku 1902 narodí asi jediný syn Curt. Dodatek: Národní Politika z 28.5.1909 informuje „Z kruhů advokátních“, že „Přesídlil dr. Leo Prziborski-Voith-Herites, advokát z Prahy do Vídně.“ Dodatek: Ze zápisů do obchodního rejstříku uvedených v Národních Listech 16.11.1913 se dočítáme, že „Krumlovské závody na grafit Bratří Porákové udělili prokuru advokátu dru. Leo Prziborski-Voithovi a Frant. Conie Magnoni ve Vídni.“ Od roku 1914 je Leo advokátem soudním a dvorním ve Vídni, kde bydlí nejprve na Kolowratring, tehdy ještě domovskou příslušností v Praze. Sestřenka Anna Dostálová nemá r. 1914 v Americe o Příborských žádné zprávy: „O Příborských ani o Jenny nevím nic víc než co Ty někdy napíšeš nebo Hermína a Márinka; věř, ani se mi nezdá, že by k naší rodině patřili. Žijí zcela jiným životem než my, zcela jiné zájmy mají i starosti a ostatně mě si nikdy tuze nevšímali a já jich taky ne.“[211] Dodatek: Dle ohlášení ve Wiener Zeitung z roku 1915 byl 28.5. t. r. u zemského soudu Dr. Leo Prziborski-Voith, Wien I. Weihburggasse 18, správcem konkursu obchodníka s oděvy Franze Kocika, Favoritenstrasse 73, Wien X.viz[Stein10] Kdy se Leo zapojil do tchánova podniku není jisté. Z obchodní ročenky víme, že v roce 1923 řídil Krumlovské tuhové doly prokurista Dr. Leo Prziborski-Voith Fabriksdirektor. [212] Bohužel poválečná doba znamenala konec prosperity. [213] Roku 1925 dostala Českokrumlovská záložna právo na jejich nucenou dražbu, ale nenašel se žádný zájemce o tuhové doly a tak roku 1926 podnik v nucené dražbě skončil. Ke konečné úřední likvidaci dochází roku 1929. Nejpozději ve dvacátých letech se Leo také stává předsedou rodinné nadace: „Leo byl jakýmsi rodinným rychtářem, poradcem, předsedou rodinné rady nadace Arnošta Příborského, kteréžto všechny funkce zdědil po svém nevyrovnatelném otci. „Spolehlivý“ Leo se o něm říkalo, víc nevím.“ [214] Když se roku 1925 přihlašuje ve Vídni na Heumarkt, kde roku 1940 i umírá, je již příslušný do Vídně. V roce 1940 byla zároveň převzata do čáslavského muzea i pozůstalost Ferdinanda svobodného pána Voitha ze Šternbeců „od dědiců z Kolína prostřednictvím čáslavského děkana Al. Dostála“[215] a dnes tvoří fond archivu v Kutné Hoře.[216]

Manželka Marie Anna se po válce roku 1946 znovu vdává a to za sekčního šéfa Dr. Franze Ritter von Srbik[217] (1877-1958), bratra ministra školství, významného historika a profesora vídeňské univerzity Heinricha Ritter von Srbik.

Syn Kurt Leo Julius Prziborski (1902-1943), narozený v Praze, navštěvoval ve Vídni roku 1911 Ober-gymnasium zu den Schotten, roku 1913 gymnaziální konvikt v Hornu. Tento jediný syn svých rodičů navštěvoval dle německého ekonoma Miksche i vysokou obchodní školu „Handelshochschule“ ve Vídni a byl zaměstnán v obchodě „kaufmännischer Angestellter“[218] Roku 1939 se přihlásil k pobytu v rakouském městě Bruck an der Mur, Schillerstraße 4. Zde je pak v roce 1940 registrován jako pokladník, vyznání evangelického, občan Německé Říše. Souvislost s tuhovým podnikem, který zde řídil jeho otec není známa. Dle registrační karty však padl 17. 8. 1943 v II. světové válce jako svobodný a bezdětný.[219] A tady zřejmě příběh rodu von Herites skutečně končí. Tedy pokud Kurt neměl bratra, o kterém nevíme, či pokud nestihl někoho adoptovat. Milada Blažková napsala do své Legendy Rodu Příborských, že „Kurt, jediný mužský potomek rodu Kajetánova, žije snad nyní, v roce 1956, v jižních Čechách a je zaměstnán v průmyslovém podniku, kdysi patřícím jeho dědovi po matce, Porakovi.“ [220] Kurtova sestřenice Marie Kordulová jí totiž poslala v dopise tuto zmínku: „…syn od strýce Leo Příborského – Voigta Kurt jest inženýrem v papírnách býv. svého strýce (Kienberg u Vyš. Brodu) řekl mi to jeden mladík odtamtud, byl zde na brigádě.“[221] Dle seznamů zaměstnanců uložených v podnikovém fondu uloženém v SOA ČB však lze s jistotou říci, že do roku 1945 v Loučovicích Kurt zaměstnán nebyl, a kvůli poválečné situaci německy mluvících zaměstnanců lze jen stěží připustit, že by Kurt do Národního Podniku nastoupil.

Neměli bychom však opomenout, že posledním nositelem jména Voith-Herites byla nejméně do sňatku s Dr. Franzem von Srbik v roce 1946 vdova po Leovi Prziborském Marie Anna) rozená Porak Ritter von Varna, která umírá roku 1957. Pozůstalost po jejím manželovi, který umírá o rok později, přebíral jeho bratr, který s ním však bohužel nevycházel nejlépe. Také proto se patrně, dle sdělení jeho potomka, v rodinném archivu nezachovalo ve vztahu k Františkovi a jeho ženě) bohužel nic.[222]

Zkoumáme-li potomstvo rodů von Herites a Krziwanek i po přeslici, a tato práce několikrát ukázala, že rodová sounáležitost a tradice se cestou ženských potomků ubírá, zbývá nám nyní ještě poslední dcera rozená ze Křivánků a tou je Marie. Příběhu rodiny jejího manžela a jejich potomků je již věnována část Familie Brzorád. Matka ženicha Brzoráda byla rozená Delorme a právě tímto rodem se zabývá třetí část.

Hlavní strana

Familie von Herites

Familie von Krziwanek

E-mail pro Vaše komentáře a doplnění:

Opredcich@seznam.cz

[1] V této práci bylo, pokud není označeno jinak, využito těchto pramenů: Opis věžské obecní kroniky psané od roku 1931 Františkem Svobodou (v majetku Jany Adamcové, autorky publikace Obec Věž 6OO let, 1404-2004), která čerpá z archivu panství Věž, urbáře panství světelského, místních pověstí a zkazek starých pamětníků, obecní kronika z roku 1887 (SOkA Havlíčkův Brod), Pamětní kniha místní školy (SOkA HB), památník – Gedenkbuch Karoliny Krziwanek roz. Baronin von Herites a památník její dcery Marie Brzorádové (obojí poskytnuto laskavostí pí. Růženy Waldmanové roz. Fránové *1937, resp. pí. Věry Malinské roz. Kratochvílové *1936, která vše včetně doplněných grafických přehledů zapůjčila).

[2] Illuminati (lat.), osvícenci, společnosti 17. a 18. stol., jichž členové vyšší intuicí nadaní lepší poznání o věcech nadsmyslných míti se domnívali. Hlásáno svobodné užívání rozumu ve věcech náboženských i politických v důsledcích nejpříkřejších. Tak náboženství positivní i církve měly býti odstraněny, vladařové depossedováni, rozdílové národnostní přestati a nejvyšší členové řádu státi se měli vůdci lidstva. Reformy ty měly býti uvedeny ve skutek ne revolucí, nýbrž ponenáhlým poučováním a šířením osvěty. Řádu měl tuhou a člena k členu těsně vížící organisaci po způsobu řádu jesuitského a zřízeny sekce a lože po vzoru svobodných zednářů. Žádána nepodmíněná poslušnost, aby člen střehl člena a každý účinně aby k prospěchu celkovému působil. Řád rozpuštěn roku 1784. (Ottův slovník)

[3] „křivánek“ in Kroupa J. - Alchymie štěstí, Brno 1986, s.64, 69, 80, 215, Muzejní a vlastivědná společnost; Svobodné zednářství jako sociálně patologický jev (Stručný výtah z rozsáhlejšího díla) Zpracoval kolektiv autorů SVAM, SVAM PRAHA, 1993 (http://www.cormier.cz/pat.htm 19.7.2007); „krziwanek“ in Geschichte des Illuminaten-Ordens von Fr. X. Zwack (http://www.angelfire.com/wa2/wagenseil/alexandria/zwack.htm 19.7.2007)

[5] Kvatern památkový tygrové barvy 1789/685 c 29

[6] Sommer Johann G.: Das Königreich Böhmen, Praha 1833-1849, 16 svazků (in Nár. Muzeum) str 193, Kreise Czaslaw, Band XI,dále kronika Věže

[7] 19.8./4.10 druhém datum uvádí kronika sepsaná p. F. Svobodou r. 1931 (SOkA HB)

[8] kolektiv: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, 6 sv., Praha 1981-1985

[9] Kronika obce Věž psaná od r.1887 v SokA v Havlíčkově Brodě

[13] Bareš F.: Soupis památek historických a kulturních

[14] Kronika obce Bezno Léta 1881 - 1889 Doslovný přepis sl. Adély Marákové z originálu kroniky – založené v r. 1881 řídícím učitelem Václavem Vaňkem; http://www.bezno.cz/index.php?nid=1114&lid=CZ&oid=184738 (20.10.2007)

[15] Bareš Fr.: Soupis památek historických a uměleckých, Boleslavsko

[16] Kronika obce Bezno Léta 1881 - 1889 Doslovný přepis sl. Adély M a r á k ov é z originálu kroniky – založené v r. 1881 řídícím učitelem Václavem Vaňkem (http://www.bezno.cz/index.php?nid=1114&lid=CZ&oid=184738)

[17] S Landtaefl. Hauptb.Lit.W.Tom.VI.Fol.161.

[18] archiv Fránů - obrázek sester Křivánkových visel vždy vedle obrázku jejich otce (Milica Fránová, která jej poskytla)

[19] Pohlednici s fotografií Jana Šplíchala vydal Jan Strejček

[20] Hampl František: JAHODŮV OBRAZ HAVLÍČKOVA MÁJE str. 16 - předmluva k Jahoda Josef: Havlíčkův Máj, Havlíčkův Brod, 1958

[21] Klofáč Václav:JuDr Eduard Brzorád in 200 let Gymnasia v Německém Brodě, Almanach 1935

[22] Vondráček Jan: Dějiny českého divadla 1824-1846, Praha 1957, díl I.str 266

[23] Vincenc Doubrava byl ředitel brodských škol, od roku 1834 nositel zlaté medaile za zásluhy, úspěšný germanizátor města

[24] přítel K. H. Borovského, fabriční ředitel srbského knížectví, později chovanec ústavu pro choromyslné

[25] sestra paní Weidenhofferové, teta Fanny – Havlíčkovi milé, která měla zřejmě lví podíl odvolání svatby

[26] želivští premonstráti vyučující na brodském gymnáziu

[27] Jahoda Josef: Havlíčkův Máj, Havlíčkův Brod, 1958

[28] archiv Fránů, visel vedle obrázku dcer, byl to dle ústní tradice „ten poslanec a Havlíčkův sok“ (Mil. Fránová)

[29] Vávra Vincenc, pseud. J. Sl. Haštalský, spis. a žurnalista čes. (4. říj. 1824 v Praze – †6. srp. 1877 t.).

[30] Pamětní kniha Věžské školy, SOkA Havlíčkův Brod

[31] Sommer Johann G.: Das Königreich Böhmen, Praha 1833-1849, Band XI., Čáslavsko

[32] v Jahoda Josef: „U Slunce“, Havlíčkův Brod, 1961

[33] Vencovský B.: Revoluční hnutí 1848 v Něm.Brodě ve světle dopisů současníka, in Zprávy Městského Musea v Něm.Brodě (1922)

[34] Sochr Jiří: Havlíčkův Brod a staletí, MNV Havl.Brod, 1971

[35] Marxistický výraz pro: horní střední třídu, vlastníky výrobních prostředků

[36] Rychetský Jiří: Karel Havlíček, první poslanec humpolecký, in Havlíčkobrodsko, Vlastivěd. Sbor.1971,vyd.Okres.Vlastivěd.Stř.v H.Brodě nákl 1000 výt.(St.věd.kn. Olom.479035)str.39 -49

[37] Rychetský Jiří: Karel Havlíček, první poslanec humpolecký, in Havlíčkobrodsko, Vlastivěd. Sbor.1971,vyd.Okres.Vlastivěd.Stř.v H.Brodě nákl 1000 výt.(St.věd.kn. Olom.479035)str.39 -49

[38] Maršan R.: Čechové a Němci r 1848 a boj o Frankfurt, Praha 1898, Soukr, knihovna J.Otty str 96

[39] Rychetský Jiří: Karel Havlíček, první poslanec humpolecký, in Havlíčkobrodsko, Vlastivěd. Sbor.1971,vyd.Okres.Vlastivěd.Stř.v H.Brodě nákl 1000 výt.(St.věd.kn. Olom.479035)str.39 -49

[40] Prohlášení uloženo v SOkA Havlíčkův Brod

[42] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, strojopis z 50. let, str. 7

[43] Klofáč Václav:JUDr.Eduard Brzorád in 200 let Gymnasia v Německém Brodě, Almanach 1935

[45] Brotánek Jiří Karel: Deset Generací Havlíčkovských, Havlíčkův Brod, 1946 (Rodinná kronika psaná potomkem Havlíčkovy sestry)str. 56

[46] asi přes 500 kilogramů (cent 45,36 kg, možná ale dokonce 56,0012 kg,), metrická soustava, kde 1 cent = 50 kg zavedena až s německou celní unií v roce 1856

[48] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, strojopis z r. 1957

[49] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, strojopis z r 1957

[51] Schránil J./ Husák R.: Sněm království českého 1861-1911 V Praze 1911 (NK 54 D 6202)

[52] odkaz v článku na A 3 XVI n 1/344, Pšeníčková J.:Komers a počátky zemědělaké školy v Libverdě u Děčína in Z minulosti Děčínska I, ONV Děčín, 1965

[53] FESTSCHRIFT aus ANLASS der FEIER des 5Ojährigen BESTANDES LIEBWERDS als LANDWIRTSCHAFTLICHER BILDUNGSTÄTTE 1850-1900, Tetschen, 1900, SokA Děčín

[54] Knauer Oswald: Das Osterreichische Parlament von 1848-1966, Berland Verlag Wien, 1969, Hof und Staats Handbuch für 1866

[55] Helene (1813-1877) si vzal Emanuel Vratislav sv. p. von Trauttenberg)

[56] Dr. Percy Pachta Gf. von Rayhofen zprostředkoval autorovi kontakt s potomkem Johanna bar. von Kutschery a Jenny née Gf. Pachta Freiin von Rayhofen Dr. Albrechtem von Zimburg, který laskavě poskytl část své rodopisné práce. Také Erasmus Pachta starší i mladší byli laskavě nápomocni. Ani v jednom z rodinných archivů Pachtů se však památky k danému období nenacházejí.

[57] FRANK-DÖFERING, Karl Friedrich, Alt-Österreichisches Adels-Lexikon, I. Band, Wien 1928: „4729 Kržiwanek Eduard, GutsBes.i. Böhm. Adstd. „Edl. v.“ 1.X.1869“

[59] Županič Jan, Nová Šlechta rakouského císařství, Agentura Pankrác, 2006, str. 211

[60] ilustrační náčrt Mgr. Ondřej von Mrzílek

[62] Miksch Leonhard Dr.: Familien Chronik, Berlin, 1939, díl II. str. 118 (originál německy)

[63] archiv Fránů - obrázek sester Křivánkových visel vždy vedle obrázku jejich otce (Milica Fránová, která jej poskytla)

[64] archiv Fránů, visí vedle obrázku dcer, byl to dle ústní tradice „ten poslanec a Havlíčkův sok“ (Mil. Fránová)

[65] Z Heraldické sbírky ANM. Erb můžeme vidět správně na mapě pražských paláců u domu "U zlaté lodi na Pohořelci 22/114 - dělený štít, nahoře ale ve zlatem poli půl bílého koně, dole v modr. poli kosmo položenou stř.kotvu". Zajímavé je, že obráceně má barvy i originální kresba na Adelsdiplomu ve Vídeňském Adelsarchivu.

[66] Hertenberger-Wiltschek, Erzherzog Karl – Der Sieger von Aspern, Graz, 1983, S 172

[67] Bass Eduard: Čtení o roce osmačtyřicátem: praha 1940, díl 1., str 104

[68] Dissertation „FZM Johann Nepomuk Freiherr von Kutschera – Generaladjutant Franz I.“ von Hertha Neuhauser, Wien 1937; Kopie im Kriegsarchiv Wien

[69] Eduard Vehse, Geschichte des österreichischen Hofs und Adel und der österreichischen Diplomatie, 10. Teil, 1852; Seite 136

[70] Genealogisches Handbuch des Adels Freihaerrliche Haeuser B, Volume V ref n. 748 publ 1970

[72] Vondráček Jan: Dějiny českého divadla 1824-1846, Praha 1957, díl I., str. 123

[73] Nettl, Paul: Mozart in Böhmen (Praha 1938, zvláště s. 99).

[74] Johann v. Kutschera, „Das Buch“, citováno dle A.Zimburg

[75] Johann v. Kutschera, „Das Buch“, S 75, citováno dle A.Zimburg

[76] Novotný Mil.: Havlíčkovy synovské listy ze studií, Praha, 1941, str

[78] je to rakouská varianta pro Abschütteln – setřást (pozn. překl.)

[79] citováno podle Dr. A. von Zimburg z Johann von Kutschera (*1841) : „Das Buch“ str. 10

[80] Schránil J./ Husák R.: Sněm království českého 1861-1911 V Praze 1911 (NK 54 D 6202)

[81] Besitzer des Militär=Verdienstkreuzes m. d. Kriegsdecoration und Kriegs=Medaille

[82] Rudelsdorf - r.1947 připojen jako osada k Mostu, velká část obce ustoupila v 60. letech koridoru a mosteckému železničnímu a autobusovému nádraží – podle Sýkorová J. : Zmizelé Domovy

[83] Kopisty - od r. 1911 povýšeny na město, měli tehdy kol. 5000 obyvatel, zlikvidovány v letech 1974-9 z důvodu postupu těžby dolu Ležáky. – podle Sýkorová J. : Zmizelé Domovy

[84] podle A. von Zimburg z vyprávění potomků příbuzné rodiny Possanner Fhr. von Ehrenthal a Ulrike Hoffmeister

[85] Z Heraldické sbírky ANM je barevná varianta. Erb můžeme vidět správně na mapě pražských paláců u domu "U zlaté lodi na Pohořelci 22/114 - dělený štít, nahoře ale ve zlatem poli půl bílého koně, dole v modr. poli kosmo položenou stř.kotvu". Zajímavé je, že obráceně má barvy i originální kresba na Adelsdiplomu ve Vídeňském Adelsarchivu.

[86] Almanach 200 let Německobrodského Gymnasia

[87] FESTSCHRIFT aus ANLASS der FEIER des 5Ojährigen BESTANDES LIEBWERDS als LANDWIRTSCHAFTLICHER BILDUNGSTÄTTE 1850-1900, Tetschen, 1900

[88] sb. listin 2714 as. 1880 (opis obecní kroniky Františka Straky z 1931)

[89] opis obecní kroniky Františka Straky z 1931

[90] Není-li uvedeno jinak, čerpá tato kapitola z díla Familien Chronik, které sepsal a vydal v Berlíně roku 1938 německý ekonom Dr. Leonhard Miksch. Ten čerpal z dokladů nalezených ve 30. letech u Elly Hánl v jejím bytě v Českých Budějovicích. Podkladem knihy L. Miksche se stal zejména rodokmen vypracovaný zřejmě z humpoleckých matrik na objednávku Ernsta Příborského. Ernst sepsal roku 1768 závěť, ve které založil rozdáhlou rodinnou nadaci. Tyto dokumenty přešly pak přes Julia Příborského a jeho syny do rukou Angelle provdané Hánl von Kirchtreu, v jejímž budějovickém bytě se ve 30. letech nacházely. U úředních záznamů pro správu nadace v Praze bylo lze tehdy vyčíst všechny mladší generace oprávněné k jejímu využití. Angella byla navíc pečlivou ochranitelkou rodových památek a Mikschovi jistě bohatým zdrojem informací a souvislostí.

[91] dopis č.23 ze 7.8.1906 od Anny Dostál. sestře Karle Krat., archiv Fránů

[92] Wappenbeschreibung dle Leonard Miksch: Im Schild unten in rot ein schreitender zweigeschwänzter silberner Löwe auf (dreifachem?) Hügel, oben zwei silbergerandete Ausschnitten in blau mit je einem (silbernen?) Stern belegt. Auf offenem Helm ein natürlicher steigender Hirsch.

[94] Miksch Leonard Dr.rer.pol.habil.: Familien Chronik, Berlin, 1939, II. díl, za str. 89

[95] Morava Jiří,C.k.disident Karel Havlíček,Panorama,Praha 1991 str 19, nebo Morava Jiří, Havlíček v Brixenu, Regulus Praha,Ave Brno, 1997, PNP fond Karel Havlíček Obsahuje 6 dopisù Mořice Příborského K.Borovskému 1838-1840 z Něm.Brodu, 1 dopis je dle A. Sklenářové v archivu muzea města Humpolec.

[96] Morava Jiří,C.k.disident Karel Havlíček,Panorama,Praha 1991 str 19, nebo Morava Jiří, Havlíček v Brixenu, Regulus Praha,Ave Brno, 1997, PNP fond Karel Havlíček Obsahuje 6 dopisù Mořice Příborského K. Borovskému 1838-1840 z Něm.Brodu, 1 dopis je dle A. Sklenářové v archivu muzea města Humpolec.

[97] dopis z července 1839 z Němec. Brodu - Novotný M.: Život s pochodní v ruce, 1940, str 40. (NM), zde i dopisy od K.H.

[99] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, rukopis

[100] Tato část vychází Pokud není uvedeno jinak) z prací prom.hist. Jany Pšeničkové, která se postavou A.Komerse vícekrát zabývala. Pšeničková Jana: Komers a počátky zemědělské škly v Libverdě u Děčína in Z minulosti Děčínska I. ONV Děčín, 1965 Liberec 1966); Pšeničková Jana: Zemědělská škla v Libverdě v letech 1850-1866 in Vědecké práce československého zemědělského muzea 10 a Kroniky rodu Komersů od Anny Sklenářové; Viz též heslo v Wurzbach, Riegrově slovníku či podrobný životopis v Dr. Ing. Edvarda Reicha: „Zemědělští buditelé“- Sbírka životopisů mužů o zemědělství zasloužilých, Praha 1937, str. 145-183

[101] Zápis v matrice zemřelých pro Pelhřimov, SOA Třeboň

[102] Reich Edvard: „Zemědělští buditelé“- Sbírka životopisů mužů o zemědělství zasloužilých, Praha 1937, str. 149

[103] Slavíčková H.: Portrétní galerie Thun Hohensteinů , Ok. Muzeum Děčín, 1998

[104] Tomek V.V.: Paměti z mého života I., Praha 1904, str.158

[105] Tomek V.V.: Paměti z mého života I., Praha 1904, str.158

[106] podobizna v Reich Edvard: „Zemědělští buditelé“- Sbírka životopisů mužů o zemědělství zasloužilých, Praha 1937, str. 174

[107] Macková Marie: Úředník jeho veličenstva in OSOBNOSTI MĚSTA LANŠKROUNA, Městské muzeum Lanškroun 1997

[109] Text na výstavním panelu expozice na zámku Kačina, 2008

[110] Novák Pavel: Kačina a Chotkové, 2007, str. 29

[111] FESTSCHRIFT aus ANLASS der FEIER des 5Ojährigen BESTANDES LIEBWERDS als LANDWIRTSCHAFTLICHER BILDUNGSTÄTTE 1850-1900, Tetschen, 1900, SokA Děčín

[112] Solař Jeronym: Paměti města Humpolce, Praha, vlastním nákl., 1863

[113] 5. 2. 1873 AVA Adelsarchiv Anton Emanuel Komers, Ritterstand 1873 (Županič)

[114] RAT, A 3 XXVII Tagebuch J. Thuna, dodatky

[115] Galandauer Jan: František kníže Thun - Místodržící českého království, Paseka, 2007, str. 26

[116] Miksch L.: Familien Chronik, Berlin 1938, II/83-4

[117] nápis na dolním okraji fotografie: Komorní fotograf Jeho c. a k. výsosti nejjasnějšího korunního prince, fotografie z Miksch L. Familie Chronik, Berlin 1939

[118] Miksch Leonhard: Familien Kronik, Berlin 1937, díl I., str. 62-3

[119] Almanach 200 let Německobrodského Gymnasia

[120] Miksch L, Familien Chronik, Berlin 1938, II/103

[121] NA, fond VHS, kniha 86, dle knihy 44 jen v letech 1853-63

[122] Miksch Leonhard,Familien Chronik, Berlin 1938, II/106

[123] Špecinger Otakar: VELTRUSY PERLA DOLNIHO POVLTAVI, Veltrusy 2003

[124] Miksch Leonhard Dr.: Familien Chronik, Berlin, 1939, díl II. str. 109-118 (originál německy)

[125] Slavíčková H.: Portrétní Galerie Thunů

[126] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, rukopis z 50. let

[127] Miksch Leonhard Dr.: Familien Chronik, Berlin, 1939, díl I. str.63 (originál německy)

[128] podrobně v Pšeničková Jana: Zemědělská škla v Libverdě v letech 1850-1866 in Vědecké práce československého zemědělského muzea 10

[130] Dle Pšeničková Jana: Velkostatek Peruc v době Komersově, Vědecké práce čs. zem. muzea 10.

[131] Bochdalek Adolf: Vollständiger Beamten-Schematismus der Land- und Forstwirthschaft und landwirthschaftlichen Industrie im Königreiche Böhmen, Prag, 1870 (SOA přír.)

[132] Miksch L: Familien Chronik, Berlin 1938, II/112

[133] inf. panel expozice o správě panství na zámku Kačina, 2008; Novák Pavel: Kačina a Chotkové, 2007, str. 29

[134] Miksch Leonhard Dr.: Familien Chronik, Berlin, 1939, díl II. str. 109-118 (originál německy)

[135] inf. panel expozice o správě panství na zánku Kačina, 2008; Novák Pavel: Kačina a Chotkové, 2007, str. 29

[136] Tittel Ignaz: Statistik und Beamten-Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen, Prag 1881 a Procházka Joh. F.: Topografisch-Statisticher Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen, Prag 1880

[138] Miksch L: Familien Chronik, Berlin 1938, II/112

[139] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, rukopis

[140] Miksch L.: Familien Chronik, Berlin 1939, II/156

[141] výřez z pohlednice - foto Miroslav Krob

[143] Miksch Leonhard Dr.: Familien Chronik, Berlin, 1939, díl II. str. 115 (originál německy)

[144] Děje Nových Dvorů (o činnosti JindřichA Chotka str.167-180)

[145] Ledr Josef: Hrabata Chotkové z Chotkova a Vojnína, Kutná Hora, 1886, str.62

[146] Špecinger Otakar: VELTRUSY PERLA DOLNIHO POVLTAVI, Veltrusy 2003

[147] Miksch Leonhard Dr.: Familien Chronik, Berlin, 1939, díl II. str. 109-118 (originál německy)

[148] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, strojopis z r. 1956, str.87

[149] archiv Milady Blažkové, rozené Schreiberové datace a noviny neznámé, tučné a proložené písmo je v originále.

[150] inf. panel expozice o správě panství na zánku Kačina roku 2008

[151] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, strojopis z r. 1956, str.87

[152] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, strojopis z r. 1956, str.87

[154] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, strojopis z r. 1956, str.87

[155] Miksch Leonhard Dr.: Familien Chronik, Berlin, 1939, díl I. str. 63-4(originál německy) – čerpal zřejmě z návštěvy u Elly Hanl von Kirchtreu

[156] Hermíny Příborské a PhMr. Oty Schreibera

[157] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, rukopis

[159] Jeho erb se nalézá na klenbě presbyteria hradecké katedrály

[160] jiný velký barevný portrét je přetištěn v Koláčný Ivan: Řády a vyznamenání habsburské monarchie, Praha 2006; Více o něm viz. Čáňová Eliška: Slovník představitelů katolické církevní správy, SUA Praha 1995; Podlaha A.: Series … , str. 310-311 (jiný černobílý obrázek) Sturm H.: Biographische Lexicon …, r.1979; Buben Milan: Encyklopedie českých a mor. sídelních biskupů, Praha 2000, str. 97-98 (erb - biskupský); Wurzbach, r.1861; Ottův slovník - heslo.

[161] Návrh ministra vnitra sv.p. Lassera z 9.6.1873 a císařovo nejvyšší rozhodnutí z 11.6.1873 viz HHS-tA, KK,2422/1873, více viz. str.43 in Županič Jan, Nová Šlechta rakouského císařství, Agentura Pankrác, 2006, str. 211

[162] v dobovém tisku je v rámci oslav rodáka J. Jungmanna v rove 1873 zmíněn jako „zámeček“, pozemková kniha užívá termín „obydlí“

[163] Miksch L.: Familien \chronik, Berlin 1839, II/156

[164] Miksch zde poznačil: „Dieser Familienkreise ist auch erwähnt bei Procházka: „Meine 32 Ahnen und ihnen Sippenkreise“, Leipzig 1928, besonders S. 30“, kde se nachází rozrod rodu Heyrovský“

[165] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, rukopis

[166] foto J. Zámečník a J. Tomáš, archiv Heyrovských

[167] jeho neteř Klára Hofbauerová v Hofbauerová-Heyrovská Klára: Mezi vědci a umělci, Vilímek, 1947, str.36

[168] Marie Kordulová, vnučka sestry Julia Příborského Františky

[169] Miksch Leonhard Dr.: Familien Chronik, Berlin, 1939, díl II. str. 118 (originál německy)

[170] Meraviglia-Crivelli, Rudolf Johann Graf von: J Siebmachers grosses und allgemeines Wappenbuch…,Der Böhmische Adel, Nürnberg 1886. Uvádí dva různé erby, kde Freiherr biskup Hanl má se šlechticem Hanlem společného jen 1 pole – černého kohouta (der Hahn - kohout), s červeným hřebínkem a pařáty, který však u biskupa hledí zpět. V dalších polích je u biskupa Passionkreuz – útrpný kříž s kotvou a hořícím srdcem (víra, naděje a láska), kostel a biskupská berla mezi 4 stříbrnými X. Na korunovaném helmu je kohout, který hledí zpět! Přikryvadla červeno-zlatá a černo-zlatá. Šlechtic má přikryvadla modrozlatá a černozlatá. V 2. a 3. poli pak tři zlaté hvězdy.

[171] Tato část vychází zejména z práce Macková Marie: Úředník jeho veličenstva in OSOBNOSTI MĚSTA LANŠKROUNA, Městské muzeum Lanškroun 1997, Kroniky Komersů od Anny Sklenářové a z výše zmíněných prací týkajících se A. E. Komerse a Prziborských

[172] Vavřínek: Almanach , existuje barevná kresba - malíř Jan Knýbel na zadání A. Sklenářové

[173] Macková Marie: Úředník jeho veličenstva in OSOBNOSTI MĚSTA LANŠKROUNA, Městské muzeum Lanškroun 1997

[174] Macková Marie: Úředník jeho veličenstva in OSOBNOSTI MĚSTA LANŠKROUNA, Městské muzeum Lanškroun 1997

[175] Dragounova sbírka v poštovním muzeu – chybí rok.

[176] novinový výstřižek v Dragounova sbírka v poštovním muzeu

[177] Úřednická šlechta v Čechách v 19.stol, Roubal, V.,Krupař J in Heraldika a genealogie" 1999 ročník XXXII uvádí také – patrně mylně, že F. Komers byl nositelem pruského řádu Černého Orla III.tř. (tento řád měl jen jednu třídu)

[178] Miksch Leonard Dr.rer.pol.habil.: Familien Chronik, Berlin, 1939, str. 84

[179] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, strojopis z r. 1956, str.86

[180] dopis M. Kordulové M. Blažkové cca 1956

[181] Stammblatt Helene Komers - Meldeamt Graz

[183] Sestřenice Elisabeth „Ilsa“ po strýci Emanuelovi von Komers zemřela ve Vídni roku 1941.

[184] Else Fritchl v dopise z 18.8.2008 po pátrání v Graz

[185] heslář Biografického slovníku Českých zemí AV ČR

[186] Dle Schematismu pro rok 1902; http://www.pivovary.info/historie/s/sedlcansko.htm

[187] Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen Länder, Autor: Heribert Sturm, Ferdinand Seibt, Slapnicka ISBN:3486527517

[188] Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen Länder, Autor: Heribert Sturm, Ferdinand Seibt, Slapnicka ISBN:3486527517

[189] Byl manželem Marie Kordulové rozené Jelinek, jejíž otec byl správce Švarcenberských pantsví Julius Jelinek (1847-1907), syn sestry Julia Příborského Františky, který studoval libverdskou školu a své křestní jméno jistě neměl náhodou. (V další generaci Jelineků se objeví znovu jména Julius i Leo.)

[190] Marschner Erhard Ing. grad.: Die Familie Porak und ihre Industriewerke in Kienberg,str.426 (in Der südböhmische Heimatkreis Kaplitz-Hohen- furth-Gratzen l (1986) str 424 – 433 – článek zaslal Prof. Alwin Porák z Mnichova) str.427

[191] více viz. Schusser Frant.: 80 let papíren Vlatvský mlýn, 1965; 100 let Papírny Vltavský mlýn, 1984

[192] Jakub Martin: Život na venkově v 19. století v regionu Český Krumlov na http://www.ckrumlov.cz/cz1250/region/histor/t_zinave.htm

[193] Dopis Marie Kordulové Miladě Blažkové kol r. 1956, archiv Mil. Blažkové

[194] Österreicheisches Biographisches Lexikon 1815-1950, Wien 1981, str 207

[195] Vysušilová Zdenka: Českokrumlovské závody na těžení tuhy bratří Poráků (1867-1923), inventář, 1967, SOA v Třeboni

[196] Vysušilová Zdenka: Českokrumlovské závody na těžení tuhy bratří Poráků (1867-1923), inventář, 1967, SOA v Třeboni

[197] Compass – Finanzielles Jahrbuch 1923, Industrie und Handel, Band V. Tschechoslovakei, C. Berg. u. Hüttenwerke: I. Kohle, Eisen etc., Wien 1923, str. 212 (NK)

[198] Čapek F. M.: Český Krumlov, České Budějovice 1913, str. 470, 473

[199] SokA č. Krumlov. m-1. I.Č. 1387 – kniha čestných občanů Č. Krumlov

[200] Marschner Erhard Ing. grad.: Die Familie Porak und ihre Industriewerke in Kienberg,str.426 (in Der südböhmische Heimatkreis Kaplitz-Hohen- furth-Gratzen l (1986) str 424 – 433 – článek zaslal Prof. Alwin Porák z Mnichova)

[202] Ernstův potomek např. dnes v Americe žijící Dr. Viktor Porak de Varna; Diplom čestného občanství jmenuje Viktora Poráka jen jako Grossindustrieller

[203] Navrátil Michael: Almanach sněmu království Českého (1895-1901), V Praze 1896

[204] dopis 11. z r. 1902 Anny Dostálové Karle Kratochvílové z Ameriky; archiv Fránů

[205] Archiv hl. Města Prahy, Evidence pražského obyvatelstva, fond Magistrát hl.m.Prahy I, referát IV. popisní, popisní arch Julius Příborský nar.3.8.1824, dopis z AMP z 1.2.2007

[208] Dopis Anny Dostálové, rozené Brzorádové, sestře Karle Kratochvílové zaslaný z Ameriky 29.3.1901; archiv Fránů

[210] dopis č. 10 Anny Dostálové Karle Kratochvílové z Ameriky; archiv Fránů

[211] Dopis č. 38 z 19.1.1914 Anna Dostálová Karle Kratochvílové; archiv Fránů

[212] Compass – Finanzielles Jahrbuch 1923, Industrie und Handel, Band V. Tschechoslovakei, C. Berg. u. Hüttenwerke: I. Kohle, Eisen etc., Wien 1923, str. 212 (NK)

[213] Vysušilová Zdenka: Českokrumlovské závody na těžení tuhy bratří Poráků (1867-1923), inventář, 1967, SOA v Třeboni

[214] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, strojopis z roku 1956,

[215] Strojopisný soupis fondu v SokA Kutná Hora

[216] Obsahuje:1 nobilitační diplom Jana Voitha ze Šternbeců; 30 školních vysvědčení Ferdinanda Voitha (1823-35 hlav.škola, gymnázium Něm.Brod, 1830-35 Karlova univerzita); 19 služebních listin 1835-1868; 7 čestných měšťanství 1851-1861; 5 diplomů - čestná členství 1862-1876; 40 blahopřejných adres 1837-1873; 1 nobilitační diplom 1805 pro Václava z Heritesů probošta a děkana pražského (jeho opis) ; Křestní listy, testamenty, úmrtní oznámení úmrtní dny baronů z Heritesu, fotografie F erd.'Voitha (40x30-poprsí v oválu).

[217] více o von Srbik viz. GHdA, Band 46; Adelige Häuser B (1971)

[218] Miksch Leonhard Dr.: Familien Chronik, Berlin, 1939, díl II. str. 109-118 (originál německy) – čerpal zřejmě z návštěvy u Elly Hanl von Kirchtreu

[219] kopie registrační karty - Stadtmuseum in Bruck an der Mur

[220] Blažková Milada, roz.Schreiberová: Legenda rodu Příborských, strojopis z r. 1956, str.86

[221] dopis M. Kordulové z Ostravy 8.6. 1956 M. Blažkové

[222] ústní sdělení od Hans Heinrich Srbik, Dr. iur. (telefonicky 29.11.2007)