Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image004

O předcích

 

 zemského a říšského mladočeského poslance JUDr. Eduarda Brzoráda.

 

Děje rodů von Herites, von Krziwanek, Delorme a Brzorád.

 

 

 

Od roku 2002 sepisuje Jan Steinbauer.

 

E-mail pro Vaše komentáře a doplnění:

Opredcich@seznam.cz

 

 

 

 

Familie von Herites

 

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: erb oříznutý

 

 

Hlavní strana

 

Familie von Herites. 3

Úvod. 6

Pokolení řeznických mistrů horažďovických (1600-1775) 7

P. Václav Vojtěch Herites Freiherr von Herites (1734-1822), probošt svatovítský a děkan u Všech Svatých. 11

Johann Matzner Freiherr von Herites (1769-1841), dejvický direktor a pán na Stránově  42

Caroline baronin von Herites (1804-1876) a ženich Eduard Krziwanek (1799-1876) 59

Thadeus Freiherr von Herites (1803-1887), c. k. setník a bratři Johann (1808-1846) a Anton (1811-1852) 76

Maria baronin von Herites (1816-1885) a ženich Ferdinand Baron Voith von Sterbez (1812-1882) 93

Rudolf Voith von Sterbez (1848-1905), setník 28. pěšího pluku, pán na Osečanech  115

Vinzenz Freiherr Voith = Herites von Sterbez (1842-1912), c. k. major 125

Hermine (1851-1922) a Berta (1844-1920), baronky Voith von Sterbez. 131

JUDr. Leo Prziborski-Voith-Herites (1867-1940), advokát 145

 

Familie von Krziwanek

Familie Delorme

Familie Brzorád

 

Rodokmeny

Seznam obrázků

Jmenný rejstřík

Dodatky

 

 

 

Úvod[1]

Paměti rodu von Herites vypráví nejprve o šesti generacích řezníků, předních měšťanů, jejichž potomci obdrží šlechtický titul a budou s to zakoupit zámek a spravovat panství. Pozornost zaměříme nejvíce na život probošta svatovítské kapituly a děkana kapituly Všech Svatých Václava Vojtěcha barona von Herites[2] a jeho synovce, ředitele kapitulního panství v Dejvicích a pána na Novém Stránově u Mladé Boleslavi, Johanna barona von Heritese. Ti čelili odpovědnosti za svěřený lid a majetek největším dílem. Pak však přijdou generace bez mužských potomků a rodové jméno se udrží jen adopcí. Šlechtický predikát zanikne zřejmě ještě před rozpadem císařství a království, rodové jméno pak s mrtvými druhé světové války. Celé vyprávění proto potřebně doplní další část, pojednávající o rodině Caroline rozené baronessy von Herites „Familie von Krziwanek“, kam pokrevní i adoptivní příbuzenství ústí. Příběhem se vine nejen vytrvalý zápas víry, ale i národní a jazykové přináležitosti jednotlivých generací.

V textu se setkáme i s poštovním úředníkem a literátem Jiřím Karáskem ze Lvovic, který dík svým stykům s rodinou přináší nový pohled na vztah publicisty Karla Havlíčka (Havla Borovského) s okresním hejtmanem Voithem při jeho deportaci z Německého Brodu.  Tento moment je dále zkoumán spolu se situací po Havlíčkově návratu, kdy se mu tehdy již krajský hejtman Voith prokazatelně snaží opět prospět. Zmíněným hejtmanem je v obou situacích manžel druhé z baroness rozených von Herites, Marie, Ferdinand baron Voith von Sterbez. K rodině von Herites a Voith von Sterbez měl ostatně dle dochovaných dopisů blízký již od svých studijních let. V následné knize „Familie von Krziwanek“ budeme dále sledovat osobní vztah, který měl Havlíček ve stejné době k manželu baronessy Caroline, Eduardu von Krziwankovi.

Vedle dalších postav rodu jako je spisovatel Františkem Herites se v textu setkáme také s význačným jezuitou Albertem Chanovským z Dlouhé Vsi, písmákem Janem Vavákem, „sborem veteránů českých“ (básníky Šebestiánem Hněvkovským, P. Antonínem Puchmajerem, Janem Nejedlým), či Friedrichem Emanuelem Tierschem (později sokol, prof. Miroslav Tyrš).

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image001

Pokolení řeznických mistrů horažďovických (1600-1775)

 

Než se před jménem Herites objeví „baron von“ bude pět generací patřit horažďovickým řezníkům. Tohle jméno si jako první přisvojil, možná přejal z francouzštiny ve významu „zdědění“, či latinizoval, jak tehdy bylo zvykem řezník Ondřej řečený pak Herites Mirotický. Byl synem řezníka Jiřího Holečka, který žil na konci 16. století v Miroticích, kde je purkmistr Holeček připomínán už roku 1538. Ondřej Herites přesídlil do Horažďovic po roce 1600.

         V roce 1601 byl Ondřej Mirotický spolu s Jakubem Hollarem uvězněn Teobaldem Švihovských, vrchností v Horažďovicích, protože si přišli stěžovat na jím vydané artikule. Roku 1616 byl ohledně artikulí Teobalda Švihovského mezi vyslanými měšťany Horažďovic na Pražský hrad a je v soupisu 13 osob podepsán jako “Andreas Mirotický, jinák Mozol”.[3]

         Dům, který si v Horažďovicích pořídil, lehl spolu s celými Horažďovicemi popelem již roku 1619.  V Horažďovicích byly od roku 1570 bratrští kazatelé a tak měšťané byli v době bitvy na Bílé Hoře víry podobojí. Panství potom získal koupí zkonfiskovaného majetku hrabě Šternberk a protireformace byla zahájena roku 1624, kdy byli měšťané voláni na radnici, aby prohlásili, ke které víře se přiznávají; mezi nimi i Andreas Mirotický. Všichni ohlásili, že chtějí zůstati při staré víře.[4]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image001

 

Jan Herites (+1680), řezník, purkmistr horažďovický

Ondřejovu synu Janovi bylo, po otcově smrti roku 1627, oznámeno, že “pokud k náboženství katolickému přistoupiti nemíní, aby svého řemesla neprovozoval. … Při prohlídce knih, kterou pak u jednotlivých měšťanů r. 1636 konal slavný jesuita Albert Chanovský z Dlouhé Vsi, byla prohlídka také u Jana Heritesa a nalezeno 7 cenných knih, mezi nimi.”[5] Byly to: Bible Melantrichova, Postilly připsané J. M. p. z Rožmberka,, Passionál, Kancionál český, Písně roční, Herbář a česky a německy psaná kniha lékařská.[6] Řezník Jan Herites byl již předním měšťanem. Vlastnil v Horažďovicích právovárečný dům č. p. 3 na náměstí vedle zámku, byla mu připsána dvě místa v masných krámech a zasedal v radě vrchnosti.“

         R. 1647 s panem primátorem vyslán od celé obce do míst pražských k vrchnosti naší milostivé a dědičné v příčině privilegií od dávných časů zbavených.”[7] Řadu let pak byl i sám purkmistrem. Janovi se velmi dařilo, takže v pozůstalosti z r. 1681 po něm zbylo na 20 ha orných polí, 4 louky na 16 dvouspřeží sena, vinice, chmelnice, koně, krávy, ovce, svině. Dle zápisu z gruntovní knihy ho jeho druhá manželka přežila nejméně o 17 let: “L. P. 1697, dne 15. listopadu paní Voršila Heritesová,, vdova po Janu Heritesovi (+ r. 1680), stoje osobně před ouřadem purkmistrovským v přítomnosti nápadníků přiznání učinila, že jest postoupila dům svůj várečnej (č. p. 3) a nezávadnej v sumě 300 kop gr. tj. 350 zl.rýn. společně s krámem masným dolejším synu Václavovi,  na ten způsob, aby ji Voršilu, mateř svou při sobě choval, ji žádného zkrácení nečinil, nýbrž ji tak opatroval, jak se na syna sluší. … “[8]

         Ze sedmi dětí vznikly jen dva silné rody Heritesů. Větev Floryanovu, jehož potomek poskytl jeden z cenných pramenů[9], zde však sledovat nebudeme.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image001

 

Václav Herites  (1648-1742), řezník

Hlavní dědic Václav byl neméně schopný. Žil též v domě č. p. 3, který teprve v závěti z r. 1740 určil k prodeji a rozdělení peněz. První manželkou, rozenou Alšovou z Mirotic, spříznil rod s malířem Mikulášem Alšem (*1852), druhá manželka byla Kateřina. V archivech horažďovických uvádí se často jméno literáta Václava Heritesa a jeho manželky Kateřiny. Dožil se v roce 1742 jako vdovec 94 let. Přitom ještě ve fassi (starší název pro daňové přiznání) k tereziánskému katastru z r. 1721 je uveden jako “Václav Herites, řezník na zdraví nedostatečný”. Na majetku však “okulární visitace” tehdy shledala „polí orných 23 strychů (6,5 ha), luk na 2 vozy sena a 1 vůz otavy, 2 voly, 1 krávu, 2 jalovice, 8 ovcí a 1 prasnici. Dům č. p. 3 špatný.” Stejný dokument zmiňuje i jeho bratra Floriána: “řezník nanejvýš chudý, od polí živ, dům floryánovský č. p. 17 velmi špatný”. Z osmi dětí byli synové tři. Z toho Pater Václav Floryán, farář v Chotětově postoupil dědický podíl bratrům a ještě založil první heritesovskou nadaci, z kapitálu 1.600zl, ze které 5% úroků mělo být užito pro potomky rodu Heritesů k usnadnění nákladů studijních bez ohledu na druh školy.[10] Václav Floryán Herites byl též duchovním v Týnci nad Labem v letech 1747-1761. (Roku 1757 major pěšího pluku arcivévody Karla, baron Vitez s několika důstojníky odbočil a dali se k Týnci nad Labem. Tam přespali na faře u děkana Václava Heritese a ráno při mši svaté baron za doprovodu varhan zahrál na své milované housle, které stále vozil s sebou, svatováclavskou píseň, že všichni byli unešení. Daun druhý den nato porazil Bedřicha v bitvě u Kolína 18. června 1757.“[11])

         Zbývající dva synové Josef a Matěj si oba vzali dcery horažďovického mydláře a bohatého měšťana Linharta Tillera.

         Pozoruhodná je dochovaná velmi podrobná Josefova závěť z roku 1759, která dává nahlédnout do tehdejší barokní domácnosti, hospodářských i kulturních poměrů. Inventář pozůstalosti tohoto zámožného měšťana čítal vedle dobytku a obilí: „Na cínovém nádobí 42 talířů, 17 mis;  měděné nádobí bylo už rozděleno dědicům; obrazy a dřevěný „Einrichtung“: oltáříček s 12 obrázkama, obrazy: sv. P. Marie Přeštické, Sušické, sv. Anny, 2 obrazy patrona podágristů sv. Pellegrina. Na dřevěném Einrichtungu: 1 klekátko, 1 zrcadlo, 1 kanape, 1 španělská zeď; 1 „wäschkostin“.[12]

         Josefova větev je také zajímavá tím, že jeho syn Václav si vzal příbuznou horažďovického rodáka Thomase Budetia, (1716-17378) opata zbraslavského kláštera Aulea Regice, a že dále vede k asi nejslavnějšímu nositeli jména, vodňanskému spisovateli, doktoru farmacie Františku Heritesovi (1851-1929). To však jen díky tomu, že spisovatelův otec byl coby nemanželské dítě, narozené 11 měsíců po smrti manžela své matky adoptován bezdětnou, zámožnou sestrou provinilé, Antonií, provdanou za magistrátního radu, juristu Jana Ignáce Heritese. Spisovatelova dcera Marie Antonie, houslová virtuozka, se pak včlenila do našeho příběhu, když díky svému jménu Herites mohla využít doporučení od baronky Voith von Sterbez a posléze pohostinnosti rodiny Dostálových v americkém St. Louis pro zahájení své americké kariery. Dostálovi nebyli její hrou nadšeni, a tak její následné pedagogické angažmá lze přičíst celkově špatné úrovni tamního hudebního vzdělání.[13] Druhá dcera Božena, profesorka jazyků, pracovala na rodopise Heritesů a její práce se dochovala v PNP a muzeu ve Vodňanech. Dále se touto Josefovou větví rodu zabývat nebudeme.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image001

 

Matěj Herites (1705-1775), řezník

Druhým synem, bratrem Josefa byl Matěj (1705-1775). Ani on nepřišel sňatkem s dcerou horažďovického mydláře Tillera zkrátka. Vedle zděděného značného jmění bylo jesuitou P. Janem Tillerem za prodané pozemky zřízeno studijní stipendium, jehož kapitál 650 zl. prodlením ještě značně vzrostl. Řezník a měšťan horažďovický Matěj přispíval mnohým studentům na studia. Spolu s manželkou skoupili mnoho pozemků a polí. Matěj koupil od otce i masný krám a od tchána tillerovský dům. Majetek byl nakonec stejnojměně rozdělen mezi tři dcery a čtyři syny. Jak to, že jedinou další linií, zůstane rodina dcery Roziny? Jak se právě jejím dětem dostane bohatství a šlechtického titulu?

         Zmiňme se tentokrát alespoň krátce o všech sourozencích. Dvě dcery se vdaly do Strakonic. O obě se ale jako o vdovy nakonec postará jejich bratr P. Michal Emanuel, děkan ve Volyni, který své pozemky navíc prodal Rozině. Také bratr P. Antonín, děkan v Týnici nad Labem byl kněz a svého dědictví se „z lásky bratrské“ k této sestře vzdal. Třetí bratr P. Václav Vojtěch byl zřejmě postavou vůbec nejskvělejší, a díky své kariéře vzestup rodu umožnil. Rozhojnit ho však jako kněz nemohl. Zbývá tedy hlavní dědic Jan Herites, dlouholetý primátor a vážený radní města Horažďovic. Majetek se tedy darem a koupí přesunul k němu a dílem již také k třetí sestře Rozině a jejímu manželovi Janu Matznerovi. Roku 1805 Jan Herites nicméně „napsal a vlastní rukou podepsal poslední vůli jako bezdětný a věkem sešlý vdovec.“ Hospodářství větším dílem prodal manželu Roziny Janu Matznerovi. Z takto získaného kapitálu nechal Jan Herites zřídit dvě fundace. Jednak 1000zl. na jednoho špitálníka a 1400zl. na studijní stipendium. „Přednostní právo na obě fundace mají děti po + sestře Rozině Matznerové Jan a Antonín s titulem baroni z Heritesu a po jejich + zase jejich dědicové s podmínkou, že studentské nadace dostane se vždy s přednostním právem descendentům z krve Matěje a Doroty Heritesových.“ Za povinnost mravní stanovil modliti se třikrát týdně za fundatora růženec a jíti o mariánských svátcích ke zpovědi, k čemuž poznamenal „abych taky nějaký duchovní zisk z těch fundací měl a moje duše na věčnosti duchovního občerstvení užila.“[14] Za zmínku jistě stojí tato část závěti: „Přátelům mé ženy Ludmily Záhořové ničím povinen nejsem, poněvadž po ní nejen nic nezůstalo, ale s ní do velké škody a dluhů jsem byl přiveden“.

 

Zápis Studijního nadání Jana Heritese (*1753) z roku 1805 z knihy v c. k. místodržitelském archivu chová nyní Městské muzeum a galerie Vodňany. Podle tohoto soupisu byli presentátory fundace – bratr pokladatelův P. Michael Emanuel Herites, děkan ve Volyni, pak synovec, syn sestry Roziny - Anton svobodný pán von Herites, potom Václav svobodný pán von Herites. Posledním prezentátorem byl Thadeáš svobodný pán von Herites, který zemřel bezdětný a po jeho smrti udílelo nadaci c. k. místodržitelství v Praze regia collatione. Jmění nadační, jenž spravoval tento úřad zemský, obnášelo 2228 zl. 92 kr.; Z výnosu této jistiny dotovalo se stipendium s ročním požitkem 92 zl.

         Ve svém Condicillu Jan Herites (*1753) zase doslova vysvětluje proč nemá právo presentační jeho bratr Václav Vojtěch: „… tímto dále vysvětluji a ustanovuji 1, Především jus praesentandi obojí té ode mne položené fundaci, ačkoliv takové mému přemilému a přelaskavému Jemnostpanu bratru (pleno titulo) proboštovi Pra(ž)skému by především připatřilo nic však méně pozorujíc já Milostpána bratra probošta Pra(ž)ského jeho převeliké jiné starosti, neopovažujíc jej s větší tíží zaneprázdniti: pročež žádám mého druhého velebného pana bratra P. Michal(je) Heritesa, ten čas děkana Volyňského by v čas svého živobytí tu tíži …. na sebe dobrotivě převzal.“

         Přední nárok na nadaci mají mít 1, Descendenti rodičů zakladatelových dle blízkosti stupně příbuzenstva není-li jich, 2, descendenti bratra a sestry rodičů zakladatelových Josefa a Anny Heritesových dle stupně příbuzenského, není-li jich 3, ostatní příbuzní Heritesovi v pořadí vzestupném a nemít těchto, pak 4, chudí měšťanští synové města Horažďovic.

         Nadace nemá se udělit žáku škol triviálních, nýbrž jen jinochům věnujícím se studiu věd neb svobodných umění na některém gymnasiu, liceu neb universitě. [15]

 

Vidíme, že majetek získaný několika generacemi horažďovických řezníků skončil v rodině Roziny Matznerové, rozené Heritesové. Tím, kdo však nejvíce ovlivnil další dějiny tohoto rodu, je bezesporu její bratr P. Václav Vojtěch Herites.  Jeho vlastní vzestup byl vždy spojen s dobrodiním k sourozencům a nadále pak ke generacím sestřiných potomků. Zaměřme teď proto svou pozornost právě na něj.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image001

 

P. Václav Vojtěch Herites Freiherr von Herites (1734-1822), probošt svatovítský a děkan u Všech Svatých

 

P. Václav Vojtěch Herites (1734-1822) se narodil 15. 4. 1734 v Horažďovicích a vystudoval stejně jako bratři z rodinné nadace. Jako magistr umění a slova a příkladný bakalář teologie z pražské univerzity pak byl od roku 1772 farářem v Týnci nad Labem. Roku 1777 (1778) ho zde vystřídal, a později se stal děkanem jeho bratr P. Antonín Herites, který byl v Týnci v letech 1778-1786.[16]  (Královehradecký biskup Leopold Hay[17] označuje týneckého faráře Antonína Heritese za člověka, který dokáže žít s místními nekatolíky v pokoji, za člověka, který si dokáže získat jejich důvěru a vše činí takovým způsobem, který nechává v klidu i jeho katolické ovečky.)[18]

         Roku 1777 byl P. Václav Vojtěch vyvolen kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Víta. Takto se s ním můžeme setkat v románu Aloise Jiráska o životě jednoho z prvních obrozeneckých básníků F. V. Heka – F. L. Věk. P. Václav Vojtěch byl tehdy vyhlášeným německým kazatelem.[19] Jeho působení po vydání tolerančního patentu Josefa II. z roku 1781 dokumentuje písmák Jan Vavák. Čteme o něm: „Tento milčický rychtář upadl v třeštění a po několik let přímo v zuřivost proti patentu. Vliv tří pražských kanovníků a několika kněží z Poděbradska na Vaváka byl tak mocný, že Vavák, i když konečně toleranční patent dostal do rukou a do svých pamětí jej vepsal, nevěřil jeho slovům, nýbrž výkladu kanovníků Kvíse, Heritesa a Kriegra. Oni pak kázali proti patentu divoce, …“[20]. Bratr P. Antonín Herites byl v té době tzv. náboženským komisařem chrudimského kraje. V roce 1782 se v zápisu jednání gubernia[21] objevuje tato zmínka: „…má tam[22] přijít k slavnostním přihláškám Herites dle nařízení z 25. ledna. Hlavně je třeba zachovat klid, postupovat s prozíravostí…“[23]

         Více o působení Václava Vojtěcha von Herites, coby duchovního komisaře pro toleranční přihlášky v roce 1782 se dozvídáme díky bakalářské práci Pavla Holuba o humpoleckých nekatolících[24] – dostupné online.  Tyto podrobnosti nás zajímají, také proto, že právě Heritesovo působení mezi nekatolíky bylo posléze oceněno udělením šlechtického titulu. Autorův přínos pro nás leží zejména ve zpřístupnění Heritesovy latinské zprávy[25] z fondu České gubernium - Publicum, Praha Národního Archivu českými překlady citací. V úvodu autor Heritesovo zapojení shrnuje[26]:

         „Nyní pohlédněme opět na humpolecko-herálecké panství v souvislosti s tolerančními přihláškami. Duchovní komisař Václav Herites se před působením v Humpolci od 10. do 13. března 1782 účastnil přihlášek v Polné (7.-8. března) a také mimo jiné i v Přibyslavi (9. března). V humpolecké komisi dále zasedal německo-brodský vikář Weisenthal a ředitel herálecko-humpoleckého panství[27]. Herites po svém působení v Humpolci vypracoval zprávu. V ní hovoří o některých jedincích, které považoval za ty, po jejichž ovlivnění by narušil celou pospolitost. Na druhou stranu je jeho působení spojováno také s odčiněním jisté křivdy vůči jednomu z nekatolíků. … Ten měl být dříve neprávem odsouzen zaplatit 2 zlaté na obnovu oltáře a k uvěznění v žaláři. Spor byl Heritesem shledán pro humpoleckého duchovního neoprávněným.(podrobněji zde[28]) Herites také ve své zprávě upozornil na vliv humpoleckých nekatolíků pro venkovské okolí s vírou, že pokud by byli humpolečtí obráceni, obrátili by se i mnozí na venkově. Také upozorňuje na to, že Humpolečtí nekatolíci augšpurskou konfesi jen předstírají a zatím trvají na dogmatu husitském. Dle komisařových názorů zdejší nekatolíci hájili reálnou přítomnost Krista při přijímání. Velmi zajímavý je Heritesův postřeh o humpoleckých ženách, které při přihláškách vtrhávaly hromadně na místo konání komise. Při tom měly ženy prohlášet, že „caput mulieris est vir, et caput viri est ecclesiae“ (hlavou ženy je muž a hlavou muže je církev). Následně bylo Heritesovi vydáno osvědčení reflektující jeho působení v Humpolci. Představení města, kteří toto potvrzení vydali, svědčili, že Herites neužil ani jediného hanlivého slova při komisi, nýbrž že se choval ke každému jako laskavý otec. Při Heritesově působení v Humpolci přestoupilo zpět ke katolictví celkem 24 lidí.“ 120[29]

         Autor práce se dále zabývá jednotlivými rody. Pro zevrubnější ukázku Heritesova působení uveďme alespoň jeden se vztahem k rodu Příborských[30]:

         „Baštin Matouš Nc. 222. Jméno Baštinů nikdy nebylo mezi těmi, kteří byli vyslýcháni pro zadržování nekatolických knih nebo při jiných výsleších ve druhé polovině 18. století. Za Heritesovy návštěvy je uveden Matouš Baštin spolu s manželkou Anežkou a synem Leopoldem, že přestoupili ke katolictví. Herites ve své správě uvádí Baština jako svůdce mnohých obyvatel města, muže obdivuhodné paměti, který přednášel důvody o přisluhování pod obojí, proti očistci, odpustkům, poctě svatých, poctě obrazů a o mešní oběti. Podle jeho svědectví dokázal citovat různá místa z Bible proti římské církvi a sarkasticky hovořil o papeži. Před konverzí ke katolické víře se prý nechtěl nejprve nechat přesvědčit. O tom, že měl jisté vůdčí postavení mezi nekatolickými obyvateli města svědčí Heritesovo zjištění, že po jeho přestupu následovala změna náboženství u několika osob.196[31] Jeho přestup měl ovlivnit i přestup Bartoloměje Příborského[32], jehož matka údajně žádala Heritese, aby měl větší péči o jejího syna a ke katolictví jej přivedl.197[33] Ve své zprávě hovoří Herites také o případu manželky Matouše Baština, která byla těhotná a přišla se svým čtyřletým synem za Heritesem a děkovala mu za jeho práci a s upřímností svého srdce jej oslovila: „Pane! Bůh buď vaším odplatitelem, že jste mi manžela a tomuto synovi otce jako katolíka vrátil, já a tento chlapec se budeme ustavičně za vás modlit. A jestli šťastněji, jak v Boha doufám, toto dítě, které v lůně nosím, vydám a vychovám, první modlitby, které bude mít, za Vás obětovat bude, aby Bůh byl vaším odplatitelem.“198[34]

         O charakteru Heritesovy práce by ještě dobře mohl svědčit následující úryvek[35]: „Za Heritesova březnového působení v Humpolci roku 1782 došlo k přestupu v rodině Hrejsů. Bohužel Herites nezachycuje Hrejsovo křestní jméno, jen jej charakterizuje jako muže prostého a velmi skromného. Jistý Hrejsa třikrát až do noci s Heritesem rozmlouval. Poté jej znovu Václav Herites navštívil v jeho domě, kde spolu mluvili více než dvě hodiny o cestě spásy. Jak kanovník uvádí, obrácením tohoto muže by získal i další, neboť se Hrejsa těší jejich velké vážnosti. Nejprve Hrejsa souhlasil, že přestoupí druhý den ke katolictví, leč rozhodl se, že tak neučiní, ale nebude klást žádné překážky své manželce a dvěma dcerám v přestupu ke katolictví.“191[36]

 

P. Václav Vojtěch se tedy v této době zřejmě osvědčil, což ocenil sám císař Josef II. Biskup Podlaha[37] píše:  „1783 od arcibiskupa z příležitosti císaře Josefa II., který umožnil tolerovat protestantské náboženství, byl (Herites) určen (poslán) k vyhledávání případů a heretiků a mnohé z nich zdravě obnovil ve zbožnosti (přivedl na katolickou víru), a za tuto vynikající práci byl odměněn císařem Josefem II. povýšením (darováním) do rytířského stavu (říšs.-šlechtický titul s českým inkolátem a predikátem "von")[38]  a také roku 1783, 19. 4. v kapitulním (kolegiátním) kostele Všech svatých na hradě Pražském jmenován (jedním z kanovníků) děkanem.“[39]  V dějinách kapituly Všech Svatých[40] se dočteme, že se na kandidátech kanonikátů tehdy vyžadoval příkladný život a horlivost pastorační, badatelská a učitelská činnost. „…Také při udílení děkanátu kaple (Všech Svatých) V. V.  Heritesovi 19. IV. 1783 … se zdůrazňovalo jeho dosavadní chování a práce mezi nekatolíky. Mnozí z nich byli získáni církvi pro jeho „mírnost a schopnost vysvětlit pravdu“. Přičítalo se mu také za zásluhu, že povzbuzoval svým příkladem jako farář v Týnci nad Labem svého spolubratra Karla Vorla ve Žlebech, známého roku 1782 apoštolátní činností ve východních Čechách.“[41].

         P. Václav Vojtěch, teď již vysoce urozený rytíř z Heritesu – Wenzel Adalbert Ritter von Herites – se při volbě svého erbu přihlásil ke svému původu a do pravé půle umístil řeznickou sekeru s dlouhým topůrkem. V druhé půli je potom pyramida spočívající na čtyřech koulích s jednou koulí na vrcholu. Dodatek 2015: Inspirací zde mohla být horažďovická kašna . Český inkolát znamenal právo kupovat statky v Čechách a predikátem je zde výraz „von Herites“, česky „z Heritesu“.

           

Pražský hudební skladatel, Johann Anton Koželuch (1738-1814), který byl v letech 1784-1814  ředitelem kůru v katedrále Sv. Víta požádal o kmotrování svých dvou synů svatovítského děkana Václava Vojtěcha Heritese.  Tento se tak dostal do společnosti Mozartových hostitelů, manželů Duškových, kteří byli svědky křtu. "Dne 26. června 1784 se Koželuchovi narodil další syn, pokřtěný Wenceslalus Franciscus Xaverius. Kmotrem  byl Wenzel Adalbert von Herites ... Mezi svědky při křtu byli opět Barbara  Stinglová, skladatel Franz Duschek a vydavatel Johannes Carl Hraba. (str. 71) ... Dne 21. března 1787 zaznamenává matrika narození dalšího skladatelova syna, pokřtěného Franciscus Xaverius Joannes Nepomucenus, rovněž z čp. 92. Kmotrem byl opět Wenzel Adalbert von Herites (1734 – 1822), děkan svatovítské kapituly. Svědky při křtu byli pěvkyně Josepha Duschková a vydavatel Johann Carl Hraba. ...“ [42]

 

 V roce 1785 vezl svého syna Jana „do Prahy jemnostpánu kanovníkovi“, manžel sestry Roziny Jan Matzner, řezník z Horažďovic. Synovec Jan pak studoval, stejně jako později jeho mladší bratr Anton v Praze pod ochranou svého strýce, děkana Václava Vojtěcha. Ten ovšem nepečoval jen o své synovce, ale také o královskou kapli Všech Svatých na Pražském hradě, kde dal obložit mramorem hrob sv. Prokopa a z téhož materiálu opatřil stupně hlavního oltáře i podlaží sakristie. Získal také lepší varhany z kteréhosi zrušeného kláštera.

 

V rušném roce 1790, když se "ve zřejmé protivě s císařovými rozkazy" sešli čeští stavové 11. února, aby bojovali proti vídeňskému centralismu tereziánsko-josefinskému, nechyběl za stav duchovní kanovník Herites. Nechyběl ani mezi 60 podepsanými pod stížností zaslanou císaři. Josef II. stihl na smrtelné posteli vzkázat „Chci jim dát vše čeho žádají, jen ať mne nechají v pokoji sestoupit do hrobu.“ Zemřel 20.2.. Arcibiskup Příchovský stížnost nepodepsal, ale na sněmu menším 7. 3. t. r., když se volil užší výbor 16ti členů (4 za každý stav), vybral vedle světícího biskupa Kriegra i kanovníky kapituly Heritese a Varlejcha z Bubna a velmistra Suchánka. Úspěšná práce tohoto výboru byla schválena na dalším sněmu 22. 3. Výsledkem byla zahájená jednání o vlastní správě zemí koruny české.[43] Spis žádostí stavovských z 24. 11. mezi dalšími zmocněnci podepsal i kapitulní děkan Václav Herites. Žádaly zde např. o navrácení Strakovských nadačních statků, či o zvláštní soudnictví osob stavovských. [44]

 

Roku 1791 se v komisi účastní rozpravy nad důsledky zákona o společném pohřbívání nekatolíků a katolíků. Upozornil tehdy, že tato praxe vzbuzuje náboženské nepřátelství.[45]

 

Korunovační klenoty z vídeňské Schatzkammer byly u příležitosti korunovace Leopolda II. českým králem 9. 8. 1791 přeneseny do svatovítského chrámu a mezi jednou a sedmou vystaveny ve svatováclavské kapli lidu. Poté zde uschovány do k tomu vytvořené truhly a k sem vedoucím železným dveřím byly rozdáno 5 klíčů. Jeden z nich obdržel za svatovítskou kapitulu “Herr Domdechant an der Metropolitankirche Wenzel von Herites in Namen des Domkapitels”. Klíč k dřevěným dveřím a k truhlici byl svěřen k opatrování rovněž jemu.[46]  Dómského děkana Heritese najdeme ještě v seznamu stolovníků korunovační hostiny u dvanácté tabule. Památeční spis Jana Debrois von Bruick obsahuje i pozoruhodnou detailní obrazovou přílohu. Níže je vidět klečící císařský pár roku 1791 před kaplí sv. Vojtěcha pražské katedrály, který oblopují arcibiskupové pražský a olomoucký, další biskupové, dómská kapitula a nejstarší faráři. Zde pravděpodobně stojí I Václav Vojtěch von Herites.[47]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Jan\Documents\Docasne\docasnednes_soubory\image001.jpg

Detail klečícího císařského páru roku 1791 před kaplí sv. Vojtěchapražské katedrály, který oblopují arcibiskupové pražský a olomoucký, další biskupové, dómská kapitula a nejstarší faráři. Zde někde pravděpodobně stojí i Václav Vojtěch von Herites.[48]

 

V březnu roku 1792 slouží requiem při pohřbu českého krále Leopolda II. a v červenci pak v den korunovace Františka II. necelebruje bohoslužby arcibiskup, jak by se čekalo (jen krále přivítal), ale děkan královské kaple Všech Svatých Václav Vojtěch von Herites.

 

10. 12. 1792 zvolili si české stavy pro práci na novém zákoníku devítičlennou zákonodárnou komisi. Zvoleni byli kapitolní děkan Herites, Vojtěch hrabě Černín, Michal hrabě Kounic, Leopold hrabě Špork, Adam sv. P. z Eschenreiuchu, Josef z Prainhaelteru, Václav Slivka, K. sv. p. Böhm a Adam z Kundratic.[49]

 

Roku 1793 Václav Vojtěch dosáhl vůbec nejvýše a stal se představeným metropolitní kapituly u sv. Víta, tedy proboštem. Stal se tak „v důstojnosti první po arcibiskupovi“ (Otta) a zároveň hlavním správcem velikého kapitulního majetku, který zahrnoval několik panství.

 

Proboštství na Pražském Hradě č. p. 48

 

Sídlem probošta bylo č. 48, jedna z nejstarších budov na Pražského hradu - proboštství s kaplí svatého Mořice, po pravé straně vchodu do katedrály sv. Víta.  Na tympanonu vchodu do proboštství byl znak infulovaného preláta.

 

Detail tympanonu nad vchodem proboštství.

 

Jako probošt se také stal uživatelem statků Dejvice a Hostouň[50], náležejících proboštství, kam ihned dosadil synovce Jana Matznera jako ředitele. Ten se ve strýcových službách velmi osvědčil – strýc o něm později napsal, že jako jeho zmocněnec spravoval statky k jeho dokonalé spokojenosti „…mein Neffe Herr Johan freiherr von Herites als mein Bevollmächtigter dir samentlichen Domproebstlich Guetter seit dem Jahr 1794 bis .. zu meiner vollkomensten Zufriedenheit  verwaltet hat…“[51] – a zůstal v nich až do jeho smrti.

         Předešlý dejvický ředitel, jakýsi Juna, otec velmi početné rodiny, hlavně mnoha dcer, z nichž jedna ještě dnes (24. V. 1844) je v Kutné Hoře představenou voršilského kláštera, měl opravdu tvrdý osud: Herites pořádal totiž po své instalaci na dómského probošta také v Dejvicích splendidní hostiny, které trvaly tři dny. Vše bylo v dobré náladě, vše bylo opojeno radostí; třetího dne ředitel Juna, když zasedl k tabuli, našel pod svým příborem písemné propuštění ze služby![52]

         K propuštění ředitele dejvického panství „jistého Jůny“ v roce 1793 bychom měli doplnit, že tento Anton Juna (ředitelem 1790-1793[53]) měl vedle několika dcer i syna Emanuela. (Dle matriky se „Emanuel Kašpar Jůna“ narodil v Dejvicích roku 1789 a jeho otcem byl „Anton Jůna, direktor“.)  Emanuel Juna je pak uveden mezi „menšími dejvickými úředníky, kteří časem postoupili.“ Jako kancelářský písař v letech 1807 a 1814; stal se soudním aktuárem roku 1814.[54] 

 

Roku 1794 byl Wenzel Adalbert podle Europaisches Genealogisches Handbuch vedle funkce děkana dómského a kapitulního též arcibiskupským konzistorním radou. Dále je k povšimnutí, že vedle budoucího arcibiskupa Chlumčanského patřil mezi „Domherren zu St. Veit ob dem Prager Schloss“ roku 1794 ještě Johann Jacob Goshko von Sachsenthal (1746-1820).[55]  Majitelem věžského panství v letech 1792-1795 byl jeho bratranec Leopold Goshko v. S. (1757-1831) a tak tito členové jihlavského rodu mohli být důvodem propojení rodiny Křivánků a Heritesů. Leopoldův bratr Jakub (1752-1813), jihlavský purkmistr byl členem zednářské lóže „U pravých spokojených přátel“ v Brně.[56]

 

 V lednu roku 1794 se synovec Jan Matzner, teď již direktor dejvického pantsví oženil u strýce P. Václava Vojtěcha v kapli svatého Mořice na Pražském hradě s dcerou Jana Vašátka, sládka z Chotče. Sestra nevěsty byla tehdy již pět let vdaná za rytíře Stockara von Bernkopf, obročního a syna lesmistra, oba ve službách svatovítské kapituly. Netřeba podotýkat, že rytíř Stockar v následujících letech postupně povýšil až na vrchního – direktora kapitulního statku (nejprve Vrané a později Spálené Poříčí).

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Proboštství s kaplí sv mořice Josef Mocker 

Proboštství s kaplí sv. Mořice kresba Josefa Mockera, půdorys 1. patra [57]

 

Od roku 1794 je zároveň v Zemských Deskách[58] zapsaný nový vlastník panství a zámku Nový Stránov u Mladé Boleslavi. Je jím Johann von Herites. Zdá se však, že to byl spíše jeho strýc P. Václav Vojtěch von Herites, kdo panství se zámkem, hospodářským úřadem a kostelem se zámeckým kaplanem koupil. K panství náležely obce Jizerní Vtelno, Písková Lhota, Zámostí, Strašnov a Voděrady což představovalo 1671 ha orných polí, luk, lesů, rybníků, pastvin a zahrad[59].  Panství také například představovalo 1253 obyvatel, 84 koní, 394 kusů dobytka, 2124 ovcí.[60]

 

Zámek Nový Stránov podle E. W. Piskatsche[61]

 

Dobový vzhled popisuje velmi podrobně ve Stránovu věnované kapitole A. Sedláček. Citujme část jeho úvodu: „NOVÝ STRÁNOV A VTELNO.  Jedoucimu na dráze severní od Chotětova k Boleslavi objeví se bývalý hrad a nyní zámek Stranovský v piné své kráse, an se malebně vypíná na ostrohu ze západní planiny vybíhajícího. Mát ostroh ten podobu klinovitou, tak že čtvrtinu jeho na konci zabírá hrad a tři čtvrtiny bývalé předhradí čili nynější dvůr. Prostora ta dohromady čtená ukazuje, že patřil Stránov k velikým a rozsáhlým hradům. Do bývalého předhradi vstupujeme od jižní strany vysokou branou, gotickým slohem dosti ozdobně sklenutou, z niž jest v pravo výklenek a v levo branka pro pěší. To vše se nachází v přízemí bývalého věžovitého staveni, které se dnes jako domek o jednom poschodí vyskytuje. V průjezdě spatříme v levo ve zdi výklenek a vyjdeme do dvora gotickou branou, ale ne tak ozdobně sklenutou jako je první. Když od brány přijdeme v levo, spatříme portál barokový, bývalý vchod do zahrady (nyní do dvorka vedlé brány), který jest ozdoben dvěma erby. Jeden z nich jest erb pánů Lisova, totiž štít polovičný, v levo žlutý s dvojitým křídlem černé barvy, v pravo ze šesti příčných pruhů (vždy černého, bílého a červeného) se skládající, nad helmou dva rohy a každý s praporečky týchž barev, jako byly pruhy na štítě. Na druhém erbu viděti tři měsíce na štítě a dvě křídla nad helmou. Na konci bývalého předhradi jsou dva sloupy s erby Přichovských a Lisovských, na nichž jsou gryfové. Tytéž erby spatřuji se na kostelíku v rohu předhradí stojícím.

         Přes příkop dělící hrad ode dvora jde se po mostě kamenném, okrášleném obrubami ve slohu barokovém. V témž slohu jest také zřízena brána, jíž vstupujeme do stavení dvě poschodí vysokého, jež se však od strany venkovské (západní) vyšším býti zdá, poněvadž padá do svahu hory. Nejznamenitější části zámku jest věž, šestihranatá, v příkopě stojící a na hranách svých štukovím sesilená, jejíž spodek jest trochu povydán. Oken v této věži, jejíž jednotlivá poschodí odstavci jsou dělena, není mnoho. Ozdobné jsou její krancle. V každém rohu totiž jest výstupek, položený na hlavě lidské, z kamene vytesané ; od rohu jsou v omítce desky s ozdobným mřežováním v gotickém slohu a nad nimi teprve vůkol cimbuří, které se schyluje do vnitřku. Vchod do věže jest ze střechy sousedního stavení. Tu se přijde ke starému vchodu, před nímž v chodbě po stěnách všude jsou arabesky. Nahoře na klenutí uzříš vybledlou postavu s harfou a ieckdes z arabesek šklebí se na tebe tvář. Otevrou-li se železné pomalované dveře, vstoupíš do šestihranaté místnosti, hvězdovitě klenuté a sem a tam pozlacenim ozdobené, a oči tvoje utkví na malbách po stěnách a výklencích, sice již zašlých, ale přes to pozornost poutajicích. Byly to obrazy rozličných stavení, zvláště sloupovitých. Sloh převládá renesanční. Ještě nejlépe se zachovaly u dveří, kdež také viděti kvítí rozmanité v košíčkách a nade dveřmi pannu ležící s pozdviženou pravicí (Kleopatra ?). Nad těmi malbami ve výšce jsou jiné malby, bezpochyby allegorické postavy znázorňující. Paní s dítětem při pracích ženských zaměstnaná, jejiž dceruška pracuje, ale syn jen se dívá, znamená bezpochyby Pilnost. Co bylo v pravo odtud, z malby vybledlé nepoznáváme. Dále na třetím poli objevují se anděl a děvčata hrajíce si s růžemi (Nevinnost?). Odtud dále zříme pannu hrající na mandolínu a mající velký chochol z per, jíž pachole drží kancional, kdežto z druhé strany Amor se přibližuje. Něco dále opět se ukazuje paní s pacholaty na housle a basičku hrajícimi. Poslední obraz jest snad Marnivost, totiž paní před skříní stojící a anděl klénoty z truhličky vybírajíci. — Místnost nad tím, velikými výklenky opatřená, končitě sklenutá, jest v horních částech modře a rudé malována, jakoby se napodoboval mramor. Po několika schodech přijde se k brance goticky sklenuté a na krancle, kde viděti střechu až nahoru kamennou, ale ještě pokrytou. Tu nahoře mají zdi věže ještě hrubost přes 3 m. Pod dotčenou malovanou světnicí jest pět sklepů nad sebou, nejhořejší z nich jest opatřen vlaským komínem.

         Stavení zámecké nepravidelného základu na čtyřech stranách zavírá dvůr celkem čtverhran (nepočítá-li se roh na severní straně) tvoříc. Na jižní straně spatřuji se i v přízemí i v obou poschodích chodby se sloupovím v barokovém slohu; patrně památka po pánech z Lisova. Sice se skládá holé stavení ze tří domů, z nichž ten u věže stojící jest vyšší než ostatní. Ve výklenku neb arkýři na severní straně jest kaple, pocházející asi z předešlého století. Na východní straně dvora zámeckého jsou staré dřevěné dvéře malované a železem pobité; jimi vchází se do sklepa, v němž jsou vybledlé malby bez významu, ze 17. století pocházející. … “[62]

         Stav z roku 2003, tj. před rekonstrukcí zdevastovaného kostela, zachycuje pohádka „O svatební krajce“ natočená pro Českou Televizi režisérem J. Chlumským. Před pány z Heritesu byl vlastníkem Stránova František de Paula Antonín hrabě Příchovský, jehož otec hrabě Jan Václav (1706-1781),  se na Stránov přiženil k předchozím majitelům pánům z Lišova, kteří Stránov vlastnili již od třicetiletých válek. Právě na Stránově byl psán známý deník Paní z Lišova.

 

         O koupi z roku 1794 píše v pamětní knize jedné z obcí stránovského panství její rychtář, že Nový Stránov byl tehdy správou Františka hraběte Příchovského z Příchovic tak prodlužen: „že jemu sekvestora[63] dáti museli, a posledně jemu panství prodali. Poněvadž jej pro dluhy žádný koupit nechtěl, koupil je posléze p. p. Wenzl Herites, toho času vysoce urozený probošt pražský v roce 1800 v měsíci únoru …“[64] K celé věci se zachovala i listina[65] z prosince 1801, která uvádí Johanna Ritter von Herites jako kupujícího, účastníkem je i strýc P. Václav Vojtěch a bratr Anton jako svědek. Listina zřejmě řeší i závazky vyplývající z konkursu a datuje koupi zpětně k roku 1794.

         František de Paula hrabě Příchovský z Příchovic  prodal zřejmě Stránov baronům z Heritesu ještě z jiného důvodu. Byl totiž synovcem pražského arcibiskupa Antonína Petra hraběte Příchovického z Příchovic, jemuž patřilo blízké krásné panství benátecké, a který byl jako nadřízený velmi blízký právě proboštovi Václavovi  Vojtěchovi baronovi z Heritesu. Arcibiskup Příchovský umřel roku 1793 a svému synovci Františkovi Benátky odkázal.

         V ostatních zmínkách o stránovském panství se setkáváme zejména s vlastníkovým strýcem tedy P. Václavem Vojtěchem. Ten zde trávil letní měsíce a na zimu se uchyloval do Prahy.[66] Že správa panství vyžadovala pevnou ruku a nebyla nijak jednoduchou, dobře dokumentuje několik událostí, které zde pány z Heritesů čekaly, a ke kterým se ještě vrátíme.

 

V letech 1795 - 1796 se proboštu P. Václavu Vojtěchovi a jeho úředníkům podařilu obratným vyjednáváním s dvorskými úřady a uvážlivými kroky při dražbě získat kapitule statek komornický a z dejvického poplužního dvora tak značným rozšířením učinit velkostatek.[67]

 

Nový Stránov, autor neznámý, vyšlo tiskem v Praze

 

 

4. 11. 1796 v den arciknížecích narozenin. „Pro hlavní, ač nejméně zajímavou poctu určen chrám Týnský, kde se příštího dopoledne shromáždily při mši svatovítského probošta Václava rytíře Heritesa všechny špičky společnosti, nevyjímajíc dokonce abatyši hradčanského štiftu, arcikněžnu Marii Annu. (Dr. Antonín Novotný: „Naposledy o Praze F. L. Věka“ z února 1948, str. 40)

 

K 3. 2. 1797 císař vyhověl žádosti o přenesení rytířského titulu, predikátu, erbu a českého inkolátu P. Václava Vojtěcha na oba syny jeho sestry Roziny – Antona a Johanna Matznera.[68] Ke stejnému datu oba bratry povýšil do rytířského stavu. [69] S titulem rytíř z Heritesu – Ritter von Herites obdrželi i strýcův erb. Originál nobilitační listiny – krásné knihy v pevných deskách o rozměru více než  A4, se stránkami z bílé kůže a kolorovaným, celostránkovým erbem s ohromnou císařskou pečetí (obrázek pro srovnání s klíčem FAB) – je dosud uložen v kolínském archivu.

 

 

         Rytířské erby můžeme porovnat také na dochovaných pečetích. Na erbu P. Václava Vojtěcha spatřujeme jako klenoty (figury umístěné nad turnajovými helmy) mitru a pastýřskou berlu, zatímco u Jana Matznera, nově Johanna Ritter von Herites, sekeru v otevřených orlích křídlech a tři pštrosí péra.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: václav vojtech detail 1801  Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: pečeŤ Johanna Heritese 1801

Pečeti P. Václava Vojtěcha a Jana Matznera - rytířů z Heritesu, r. 1801[70]

 

Na stránovském panství poddaní místo roboty platili za hraběte Příchovského tzv. kontribuce, daň z pozemků. Jak ale víme, hrabě velmi panství prodlužil, a zřejmě proto probošt P.Vávlav Vojtěch von Herites nechal poddané „při urbáru“ jen do roku 1803, kdy „zdvihl zase robotu naturální“. To pak sedláci měli na panském robotovat „pěší i koňmo“, přesně dle tříd patentu Marie Terezie z roku 1775.  Stěžovali si tedy u krajského úřadu, který proto v lednu roku 1804 vyslal komisaře s „kompanií granatýrů“ a 20 husary. Vojáci pak ve Vtelne „nutili mocně k robotě, neboť brali jednoho po druhém na výslech s těmito slovy – chceš-li robotovat, nebo chceš-li lehnout?“ …Tehdy se selské ženy zdvihly a chtěly správce, komisaře, důstojníka a kancelářského zbít. Vojáci tomu zabránili a vzali rychtáře na zámek do arestu a chtěli ho nechat bít. Někteří sousedé pak druhý den na robotu zapřáhli a tehdy nechal správce zavřít ve vtelenské hospodě přes noc ještě sousedy lhotské a strašnovské. Když pak byli tázáni u výslechu ještě voděradští zda „chtějí jíti po dobrém, aneb chtějí bejt biti dřív“, řekli všichni „Když musíme, musíme“. Byl potom sepsán protokol, že musí a jsou nuceni, o čemž rychtář Šulc v kronice poznamenal „ostatně kdyby se všechno psát mělo, bylo by potřeba moc papíru“.[71]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: stránov Sedláček Hrady X

Zámek Nový Stránov (podoba před přestavbou 1890-4)[72]

 

V květnu roku 1804 se odehrál konflikt mezi vtelenským sedlákem Maštalířem a stránovským písařem. Ten Maštalíře pokáral, že vyjel orat o hodinu později: Písař: „Maštalíři, což nevíte, kdy máte zapřahat?“ Maštalíř: „To vím, však já ještě dohoním!“ Písař: Jakožto hospodář máte dát na sobě příklad, zasloužil byste, abych vás vyhnal!" Maštalíř:"Však já vim, kdy mám zapřahat! A takového dlouhého kázání od nich nepotřebuji!" Písař: "Mluvte jináč, sic užiji jiných prostředků, vy krobiáne!" Písař jde k Maštalířovi a mává před ním holi. Maštalíř: "Už toho mám dost! Jestli chceš, pojď a uhoď. Pak ale zvíš, co se ti stane. Poroučej si v kanceláři, nám nemáš co poroučet!" Když viděl písař, že se Maštalíř nebojí, odešel a hleděl si roboty; ale jak přišel domů, napsal na Maštalíře, žalobu pro nedostavení se v čas na robotu a pro urážlivé řeči. Maštalíř se pak nedostavil k stránovskému úřadu na několik výzev. Dostavil se až po osmi dnech, když se do věci zapojil krajský úřad. O osm dnů později přinesl vrátný Maštalíři tento rozsudek: „1. Maštalíř zameškanou hodinu roboty nahradí. 2. Za urážlivé řeči proti panu písařovi odsuzuje se na dva dny do želez 3. Že na zavolání na úřad se nedostavil, dostane šest dní žaláře zostřeného železy při vodě a chlebě.“ Vypravěč příběhu bezeňský učitel Vaněk k tomu dodává: „A tak seděl Maštalíř osm dní v železech při chlebě a vodě, což se mu tak zprotivilo, že vícekráte roboty nezmeškal.“[73]

 

Pohled na Nový Stránov z poč. 19. stol. Naproti přes údolí krnský zámek (výřez).[74]

 

Roku 1805, dne 21. 1. byl probošt, rytíř Václav Vojtěch Herites se svými synovci Antonem a Johannem povýšen do stavu svobodných pánů.[75] Svobodný pán neboli baron, či německy Freiherr musel uhradit poplatek 3150zl, a protože i k tomuto povýšení se dochovala nádherná nobilitační listina tzv. „Adelsdiplom“ v kolínském archivu, byla zřejmě uhrazena i částka 315zl. za jeho vyhotovení. Erb byl polepšen o (starou) baronskou korunu s osmi (pěti viditelnými) perlami na zlaté obroučce střídavě smaragdy a rubíny posázené.[76] Takto byl tentokrát erb zakreslen i do zemských desek.[77]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: 1805 soka kolin fond voith herites

Erb z nobilitační listiny z roku 1805 – stav svobodných pánů pro von Herites[78]

 

 

O nobilitaci rytířů z Herites čteme v knize Dr. Antonína Novotného „Naposledy o Praze F. L. Věka“: „Větší štěstí měl se svobodným pánem hradčanský kanovník Václav rytíř Herites, o němž zlá huba MUDr. Helda mluví svrchovaně nectně. Císař uznal jeho patnáctitisícový dar ve prospěch dobročinných fondů za dostatečný důvod, aby z Mathausenu sdělil guberniu (2. 11. 1804), že Heritesovo rytířství povyšuje na panstvo sobě volně volně svobodné, jak pro církevního hodnostu, tak pro jeho synovce Jana a Antonína Macha. Jeden z nich byl umístěn přičiněním strýce u úřadu nejvyššího sudího, druhý jmenován ředitelem proboštských statků v Dejvicích, dohromady pak vlastnili velkostatek Stranov, kanovníkem pro ně koupený.“ (str. 175)

         K „zlé hubě“, která o hradčanském kanovníku Václavovi mluví svrchovaně nectně. Abychom tuto narážku pochopili, je třeba se seznámit s osobou a později uveřejněnými zápisky Dr. Helda.

         Český lékař, skladatel a rektor Univerzity Karlovy Jan Theobald Held (1770-1851) zanechal ve své pozůstalosti dva svazky německy psaných pamětí, sepsaných v letech čtyřicátých.[79] Některé kapitoly přeložil později z rukopisu, který uchovalo Národní Muzeum, Jindřich Květ pro Lidové Noviny. Část kapitoly otištěné 31. 5. 1936 je věnována dómskému proboštu Heritesovi a jeho synovcům. Text je podivným hanopisem o chlípnosti, poživačnosti a zlomyslnosti „naboba“ a „bramína“ probošta Heritese. Důvěru čtenáře však zjevně předpojatý text zcela ztrácí zejména v závěru, když tvrdí, že „nastupující probošt neměl ještě žádných synovců“. Tato věta, ať už měla dotvrzovat cokoliv, pravdivá být nemůže.

         Není důvod dnes pátrat po příčině nevraživosti. Co měl ale společného pražský lékař s proboštem Heritesem? Od věci patrně nebude zmínka o Heldově vztahu k hraběnce Příchovské. V Heldově pozůstalosti uložené v Památníku Národního Písemnictví najdeme totiž i „Testament paní Aloisie ovdovělé hraběnky Příchovské rozené von Wasmuth“, či „Beschreibung der feierlichen Bestattung der Frau Aloysia verwittwete Gräfin Příchovský geb. von Wasmuth.“

         O Dr. Heldovi se dočítáme[80], že „navštěvoval rád plesy, koncerty, akademie, divadelní představení, čaje a radovánky všeho druhu. Sám ve svých pamětech a dopisech přiznává, že jeho životem prošlo hodně krásných žen. Nikdy se však neoženil. Jeho největší láskou byla hraběnka Aloisie Příchovská. Byla to jemná, vzdělaná žena, o pět let starší, bohužel však vdaná. Seznámil se s ní na společenském večírku a byl jí okouzlen. To byl začátek jejich vztahu, který trval 29 let. Jejich vztah byl v pražských salonech označován jako skandál. Od roku 1808 dokonce bydlel v jejím domě U zlaté hvězdy ve Spálené ulici." V mládí se mu narodil nemanželský syn, ale kdo byla jeho matka, není známo. Held sám se nikdy neoženil.[81]“ Dodejme, že Dr. Held byl hudebník a hraběnka Příchovská se údajně pod vedením skladatele Jana Křtitele Kuchaře stala velmi dobrou klavíristkou – v jejím případě jsou zmiňovány i rozsáhlé znalosti o umění a literatuře.[82]

         Těžko zde nepřipomenout, že manželem hraběnky Marie Aloisie Příchovské rozené von Wassmuth (1766 -1831), byl hrabě František de Paula Antonín Příchovský z Příchovic (1736-1814), od kterého probošt Herites (zřejmě jménem svého synovce Johanna) koupil k roku 1794 zadlužený Nový Stránov. Strýcem hraběte Františka de Paula byl pražský arcibiskup Antonín Petr Příchovský (1707-1793), s nímž je vzestup probošta Heritese od počátku spjat. Jediný syn Příchovských tragicky umírá roku 1816, kdy jejich benátecké panství dědí hrabata Thunové z Hohensteinu. Text Heldova článku najdete zde[83].

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image004

Nový Stránov (výřez), K. Němeček, Pamětní list Boleslavska,

 

Karl Eugen Fürst v. Lamberg patrně přijal od Václava Vojtěcha von Herites roku 1805 5000zl a 6000zl. Roku 1808 postoupil 6000zl na Antona v. Herites. Celý text viz.[84]  Karl Eugen kníže von Lamberg (1766-1831), od roku 1797 majitel zděděných panství Steyer v Horním Rakousku a v blízkosti Horažďovic panství Žichovice, Žihobce, Rábí a jiných byl od 1802 manželem Friederike Fürstin Oettingen-Wallerstein. Byl majitelem velké sbírky knih a mědirytin. Roku 1805 (stejně jako 1800 a 1808) musel kníže čelit těžkému strádání v důsledku nepřátelského vpádu Francouzů.[85] Původně sídlil v Salzburgu, kolem roku 1815 přesídlil na svá panství v Čechách.[86]

 

Roku 1806 potkala Stránov další nemilá událost. Z terezínské pevnosti se do moravského Špilberku stěhovali trestanci. Místodržitelství rozhodlo, že cestou pobudou na stránovském zámku. Správce panství pohotově krajskému úřadu písemně namítl, že „zámek nemá pro tolik lidstva a koní ani místa, náčiní, dříví atd. a za druhé zámek, že náleží prvnímu prelátu království českého, tudíž bylo by to prý kruté, když by se mu měli v zámku trestanci ubytovati.“ Úřad však suše odepsal, že trestanci jsou již na cestě, a že by se měl p. probošt Herites této příležitosti uchopiti, aby ´trpícímu lidu´ také nějakou oběť přinesl“. Na Stránov nakonec 7.12, dorazilo 175 trestanců s 54 vojáky. Okolní vrchnosti měly za povinnost zásobit Stránov denně 179 bochníky chleba, dřívím, brambory atd.; ku hlídání trestanců pak poslat na pět dnů 14 mužů a 2 ženské do kuchyně. Vojáci se za měsíc natolik zotavili, že nenáviděná hlídací služba, proti které se sedláci bouřili, byla počátkem ledna odvolána. Rolník z Bezna Václav Míč vzpomínal jak, když byli vězni bitím trestáni „vodíval nás kantor Kozák do zámku podívat se na ně, abychom tak od zlého ustrašeni byli.“[87]

 

Plán zámku Stránova[88] 1. silnice od Krnska, 2. Dvůr Vanžurov, 3. Zelinářské zahrady, 4. Ovocná zahrada se zoologickou zahradou, 5. Bývalá fara před bránou vlevo, 6. Gotická brána do předhradí, 7. Tyršův pomník (1931), 8. Nádvoří v předhradí s hospodářskými budovami, 9. Zámecké kanceláře, 10. kostel sv. Václava, 11. kamenný most přes hradní příkop, 12. veliká věž ze 14. stol., 13. zámek, 14. zámecký park, 15. Vodojem

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: herites erb ze zs

Erb P. Václava Vojtěcha barona von Herites v Zemských Deskách Stavovských. [89]   K intabulaci privilegia z roku 1805 došlo r. 1806.[90]

 

 

V historické podsbírce Regionálního muzea v Kolíně se nachází soubor čtyř předmětů spojovaných s generálem jezdectva Michaelem svobodným pánem z Melasu (1729–1806)[91]. Jedním z nich je mosazný polní dalekohled.[92] Na pouzdře skládacího dalekohledu je uvedeno, že ho z pozůstalosti generála Melase získal svatovítský probošt a kanovník kapituly u Všech Svatých na Pražském hradě P. Václav Vojtěch baron z Heritesu (1734–1822). --   „Aus dem Nachlasse des k. k.  General Melas an den Dompropst Wenzel Freiherrn  von Herites gelangt.“[93] 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: dalekohled futralPopis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: dalekohled futral popiska

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: dalekohled

Polní dalekohled generala Michaela barona z Melasu (1729–1806), který z pozůstalosti získal Václav Vojtěch baron z Heritesu (1734–1822).[94]

 

Národní Knihovna zpřístupnila „Wácslava Neumanna … Kázánj na den Sw. Bartoloměje … v Chrámu Páně Hostaunském … držané 30. Srpna 1807“. Text je pozoruhodný i pro vysokou jazykovou kvalitu a díky kvalitnímu tisku i poměrně snadnou čitelnost. Nás ale zaujmou hlavní postavy, jimiž jsou probošt Václav Vojtěch baron von Herites a jeho bratr Michael Emanuel, kterého při té příležitosti instaloval na svém panství (Hostouň patřila ke kapitulním obcím) co děkana. Výňatky z textu najdete zde[95].

 

V Pamětech Vavákových se dočítáme, že roku 1808 „v pondělí svatodušní, dne 6. června, u Prahy v domě invalidů neb vysloužených vojáků a okolo téhož domu byla držena veliká slavnost a jako svatba našeho nejmilostivějšího císaře a krále Františka 1. s Marií Boženou, císařovnou a královnou, která na den 6. ledna tohoto roku při svém oddání ve Vídni všem invalidům pokrmem, nápojem i penězi potěšení a radost učinila. Tak zde v Čechách páni stavové sebravše se tolikéž zdejším invalidům — jich jest v tom domě 1300 — radost a potěšení způsobili a to se dálo tímto pořádkem: …[96]  V 10 hodin přijel komandující p. jenerál, kterého ti již tam shromáždění jenerálové a štábní oficiři slavně přivítali. IX. Začaly se služby Boží na place uvnitř invalidhausu. Kázání měl p. kanovník Wagner z hradu pražského a trvalo 1/2 hodiny, bylo v němčině. Velko[u] mši zpíval pod infulí[97] p. Václav Vojtěch baron Herites, hradopražský probošt, a po ní bylo „Te Deum laudamus“. Při té mši slavná muzika vojenská se držela a v určitých dobách jeden batalión vojska i také z děl se střílelo.“ …[98]

 

Rok 1808 pak přinesl tzv. stránovskou rebélii. Velmi zevrubně ji popisuje jak Václav Vaněk, řídící učitel v Bezně ve svých Historických obrázcích z Boleslavska[99], tak podle něj pak okresní inspektor Karel Sellner v  časopise Boleslavan[100] odkud budeme čerpat. O tehdejší situaci na panství píše „Robota soužila dosud lid a byla na stránovském panství velmi krutá, neboť majitel panství, svobodný pán Václav Herites, probošt svatovítské kapitoly, byl muž velmi přísný a ve vykonávání vrchnostenských práv neústupný. Lid případně jej překřtil, říkaje mu Herodes.“ Napoleonské (respektive koaliční) války vyžadovaly doplňování armády, a proto bylo ze stránovského panství k zemské obraně – „lantveru“ odvedeno již roku 1803 dvacet vylosovaných mladíků. Další Napoleonovy snahy si však v červenci 1808 před žněmi vyžádaly losování mezi otci rodin, kteří již císaři nejméně deset let sloužili. Dva dny před losováním byla hospoda v Zámostí nabita. Pivo a kořalka rozvázaly jazyky a „v této rebelantské náladě odsuzoval každý krutého Herodesa“. Ujednáno, že vysloužilce do zámku doprovodí všichni a „kdo se odváží tahati losy, bude syn smrti. V kanceláři vyvolal správce Václava Řípu, sedláka ze Vtelna, vysloužilého vo­jáka, a nařídil mu, aby tahal losy. Řípa rozhlédl se po ostatních, viděl zamračené tváře, blýskající se oči a odřekl, vymlouvaje se, že slíbil ostatním netahati losů. Správce Böhm upozornil Řípu: »Víte, co na vás čeká, když neposlechnete? Řípa odpověděl: »Ať se děje se mnou cokoli, já losů tahati nebudu.« Správce věděl, co se chystá a chtěl hned v počátcích zlomiti odpor rebelantů. Zavolal vrátného a nařídil mu, aby přinesl lavici a potom zvolal: »Řípo, vyzývám vás naposledy, abyste byl poslušen rozkazu císařského. Řípa stál však jako sloup a správce, pobouřen jsa odporem, při­kázal vrátnému, aby Řípovi vysázel 25 ran. Položili vysloužilce na lavici a exekuce počala. Rány byly mastné, neboť po několika svalil se Řípa s lavice a ležel jako mrtvý. V kanceláři nastalo hrozné ticho, ale jen na chvilku. Vysloužilci vynesli Řípu na ná­dvoří a položili jej pod lípu. Lid vida, co se stalo, volal: »Řípa je zabit.« Jako jiskra, padnuvší do střelného prachu, účinkovala tato zpráva na lid. Nebylo nikoho, kdo by rozvášněný lid zdržel. Vzpo­mínky na staré křivdy oživly a zástup, ozbrojený holemi, klacky, sekerami a motykami vřítil se v slepém vzteku do zámku. Správce, vida valící se zástup rebelantů, pospíšil k proboštovi a zapřísahal jej, aby rychle prchl a skryl se. Probošt a jeho zámecký kaplan Havránek[101] slyšeli, jak ve vedlejší kanceláři burácí [102]bouře a proto nemeškali. Vyběhli[103] zadní brankou ze zámku a skryli se v dozrávající pšenici.

 

Sklenutí v prostoru mezi „pokojem nad mostem“ a věží

 

         Udělali dobře, neboť když lid zdemoloval kancelář „prohledal zámek, volaje po Herodesovi. Roztřískal vše v pokoji tvrdého pána.“ Rebelanti rozeslali pak do okolí výzvu k odboji a mnozí uposlechli. Správce tedy poslal pro vojsko do Boleslavi a také pro vtelenského rychtáře Kuchtu, aby lid uklidnil. Tento, když ho nakonec našli v hospodě v Zámostí, však řekl, že se do toho míchat nebude. Naopak strašnovští řekli, že počkají, až co voděradští, jejichž rychtář Šulc jim moudře věc rozmluvil. Řípa se mezitím pod stromem probral, ale bylo mu tak zle, že ho radši vezli k doktorovi a dali mu i poslední pomazání. Ještě ten večer dvě setniny vojska všechny vzbouřené pochytaly a druhý den přijel krajský hejtman a sepsal protokol a škody. (skleněné tabule v ceně 175 zl. 36 kr., také byly rozbity[104] 3 okenní rámy, v kamnech 5 kachlů, l velké zrcadlo, 1 velké hodiny, zá­bradlí u zahrady, polámány byly stromy, zničena zelenina, dopola vylámány dvojité dvéře na sýpce a v pokoji proboštově byly odcizeny následující věci: 8 zl. v bankovkách, 18 nožů v ceně 7 zl. 30 kr., 12 lžic po 20 kr., 2 anglické břitvy za 9 zl., 4A libry cukru za 3 zl. 22 kr., svíček za 1 zl. 24 kr.) Úhrn trestů byl: 335 ran holí (8-20 ran na jednoho), 200 ran metlou, 74 dní vězení a 473 zl. 16i/2 kr. na náhradu škod.

 

Brána na Stránově ještě s gotickým sklenutím[105]

 

         Na 30. července byli všichni svoláni na zámek, kde byli nečekaně zajati vojskem a dopraveni k veřejné exekuci na náměstí v Mladé Boleslavi. Ranám holí (před a po věznění) se např. nevyhnuli příbuzní poučeného sedláka Maštalíře vtelenský nádeník Václav, či pacholek Václav. Kateřině Maštalířové, stejně jako několika dalším kojícím, či těhotným bylo však mrskání metlou odloženo. Správci bylo nařízeno, aby tyto ženy teprve po radě lékařské byly k potrestání do Boleslavi poslány. Rychtář Kuchta  byl za úřadu neschopného prohlášen, jeho zbaven a ještě dostal 8 dnů tuhého vězení, stejně jako Řípa, který byl navíc potrestán i veřejnou prací. „Rebelové byli odvedeni do vězení, ostatní vraceli se zamlklí domů. Špatně skončilo vzbouření. Neradno robotníku reptati proti nařízení císař­ské milosti a hříšné jest bouřiti se proti Bohem dané vrchnosti.“

 

Nový Stránov, Album rodiny Marie Brzorádové roz. von Krziwanek (1834-1898)[106]

 

Detail baronské pečeti P. Václava Vojtěcha z roku 1809[107]

 

Roku 1811 instaloval Václav Vojtěch na proboštství vynikajícího soudobého historika Kašpara Royko, rektora univerzity. Měl pověst liberálního teologa, protože sympatizoval s husitstvím. Svou pravověrnost však osvědčil poslední vůlí. Založil nadaci na výroční mši nad svatopetrským hrobem[108].

 

Roku 1813 umírá na hnisavou nervovou horečku “faulen Nervenfieber” ve 36 letech synovec „Anton Mazner Freyherr von Herites“, který bydlel stále u strýce již od studií a po dokončení práv pracoval jako sekretář zemského soudu.  Parte bylo vytištěno strýcem Václavem „im Namen des Johann Mazner Freiherrn v. Herites und Maria Mazner vereheligte Eiselt.“ Pochován byl u sv. Matěje.[109] Namísto něj, vzal k sobě na proboštství dalšího studenta práv Václava, syna svého druhého synovce - Johanna von Herites, direktora v Dejvicích.

 

Profesor Lubomír Slavíček zmínil ve svém díle „Sobě, umění a přátelům“ Václava Vojtěcha Heritese jako majitele soukromé sbírky obrazů. Byl velmi laskav a poskytl i konkrétní prameny. Patří mezi ně „S. W. Schießler, Prag und seine Umgebungen. Prag 1813, s. 76“. Na straně 76 této knihy se nalézá výčet nadepsaný „Bilderkabinette“ Čteme zde „In der Burg … Beim Herrn Domprobst Herites … findet man viele und ausgezeichnete Werke dieser Kunst“ . Druhý pramen „Anonym, Kunstnachrichten aus Prag, in: Johann Georg Meusel (ed.), Neue Miscellaneen artistischen Inhalts für Künstler und Kunstliebhaber, 13. Stück. Leipzig 1803, s. 578“ přístupný on-line, uvádí bez dalšího komentáře v kapitole „Kunstnachrichten von Prag“, v sekci „Privat-Bilderkabinet zu Prag, in alphabetische Ordnung“ mezi 26 dalšími i sbírku „Hrn. Domprobst. von Herites am Schlosse.“

 

Roku 1815 proslovil jako děkan a arcibiskupský sekretář Václav Vojtěch baron z Heritesů řeč v uvedení do úřadu pražského arcibiskupa pana Václava Leopolda Chlumčanského, rytíře z Přestavlk a Chlumčan.[110]

 

25. srpna 1816 probošt pražské metropolitní kapituly Václav Vojtěch baron von Herites asistoval při biskupském svěcení Arnošta Konstantina Růžičky (1761–1845) v Praze z rukou pražského arcibiskupa Václava Leopolda Chlumčanského, spolusvětitelem byl litoměřický biskup Josef František Hurdálek. [111]  V dopise Růžičky Chlumčanskému ze 4. srpna 1815[112]  je možné se dočíst, že pro Heritesovu asistenci měl papežské povolení.[113]

 

V knize „Staropražské pověsti a legendy“ od autorů: Julius Košnář, Jaroslav Kabíček vyd. r. 1947, 1992  a  2005 je na straně 36 (42), pověst / legenda o tom jak bývaly u svatého Víta slouženy české roráty ku povzbuzení českého živlu na sklonku 18. století. Mezi těmi, kdo se o to zasloužili je jmenován kanovník Václav Vojtěch von Herites.

 

Nového, jednohlasně zvoleného děkana svatovítské kapituly Fr. Pallas nobilis de Lauro slavně instaloval dle Wlastenského Zvěstowatele kapitulní probošt baron z Herites 8. 6. 1821.[114] „Dne 8 čerwna byl zaslauzily a učeny Prelát-Arcydyákon v pražsk. hlav. chrámu prjseznj král. česko-stawowského wýboru, doktor filozofie a theologie Fr. Pallas nobilis de Lauro gednohlásně zwolen za kapitulnjho děkana hlaw. chrámu w kterezto důstojnosti od kapitulnjho probossta barona z Herites flawně vmjstěn.“ [115]

 

P. Václav Vojtěch umírá v 86 letech roku 1822 na hrudní vodnatelnost, Requiem bylo slouženo 14. 2. v 9.00 v katedrále, 15. u sv. Apolináře a 18. v kostele sv. Kajetána. Pohřben byl do rodinné (soukromé) hrobky na Stránově. Parte vydala rodina (přesněji „Johann Freyherr von Herites in seinem und seiner Schwester Maria Eiselt Nahmen“) i arcibiskupství.[116] V SOkA Kutná hora[117] je vedle několika jeho závětí uložen i krasopisný obsáhlý (9 stran rukopisu přesahujících A4) opis listiny „Testaments-Vergleich“ podepsaný za dědice Johannem a Barbarou Frh. von Herites roku 1826 v Praze.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: parte

Parte Václava Vojtěcha barona von Herites (1734-1822), Archiv Národního Muzea

 

„Požitky nadání Václava Vojtěcha Jana Nep. svob. pána z Heritesu, pro výpomocné zřízence a zaměstnance s denním platem, pro rok 1933 a ve výši 886 Kč, se rozdělí. Nadace je určena pro výp. zřízence a výpomocné zaměstnance (diurnisty).“[118] 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image001

 

Johann Matzner Freiherr von Herites (1769-1841), dejvický direktor a pán na Stránově

 

Johann Matzner (1769-1841), křtěný Joannes Thomas se narodil v Horažďovicích 20. 12. 1769 jako legitimní syn Jana Macnera jeho manželky Roziny rozené Heritesové (1742-1783)[119], k jejíž rodině byl osud tolik štědrý.  Vzala si řezníka Jana Matznera, který s ní vyženil slušné jmění. Žadný z jejích sourozenců děti neměl a tak není divu, že její majetek byl po smrti odhadnut na 2199zl. Od jejího bezdětného bratra Jana Heritesa získal dle závěti její manžel Jan Matzner majetek v hodnotě 4300zl.  Tchán Roziny František Matzner byl zároveň měšťanem horažďovickým i strakonickým.[120] Ze Strakonic pocházel a pod jurisdikci města Horažďovic byl přijat 17. 3. 1721.[121] Byl také řeznický mistr a k tomu hostinský v Radomyšli, kde se usídlil s manželkou Kateřinou kolem roku 1730.

            Tam působil a zemřel i tchánův bratr, kněz maltského řádu P. Jan Matzner, po němž byl manžel Roziny Jan pokřtěn. Bez zajímavosti nejsou okolnosti tzv. incidentu na kostelní věži děkanského kostela v roce 1717, kde se dočítáme o faráři horažďovickém, dosazeném maltézským řádem, Janu Matznerovi (+1740).[122]  Po předčasné smrti P. Jana Matznera „zvedl r. 1740 František Matzner, šenkýř v Radomyšli se dvěma bratry, proti řádu nechutný spor o jeho pozůstalost; odůvodňujíce své nároky tím, že jejich zesnulý bratr měl na ně ve své závěti pamatovati, neboť je jich i s rodinami 22 osob a žádali přemrštěné odškodné.“ Velkopřevor však vydal přesně podle řádové regule jen majetek získaný před vstupem do řádu.[123]

            Rozina zemřela roku 1783 již ve 41 letech a tak stihla mít jen tři děti. Dceru Marii Annu, která se později provdala za c. k. úředníka Josefa Eiselta a bydlela v Praze a dva syny Antona a Johanna. Antonův příběh víceméně známe, neboť jemu matka zemřela v šesti letech a od studií byl chráněncem strýce P. Václava Vojtěcha, takže i žil a zemřel na proboštství pražského hradu. Pracoval jako právník a zemřel mlád jako svobodný a bezdětný. Je jisté, že i do něj byly vkládány jisté naděje, když obě povýšení do šlechtického stavu směřovaly i k němu. Jediným dalším nositelem šlechtického titulu a predikátu „von Herites“ se stal první syn Roziny Johann Matzner a jeho potomstvo. Ještě než upřeme pozornost právě na něj, vraťme se k jeho ovdovělému otci Janu Matznerovi. Po roce vdovství oženil se s Annou Rábskou, dcerou řezníka Ignáce Rábského a manželky Anny. (Jejím bratrem byl P. František Rabský, farář v Malým Boru u Horažďovic.[124]) Z toho druhého manželství byly děti: Anna, Adalbert, Ignác, František, Karel a Albertina. Anna provdala se za Jana (sic! – Karla[125]) Maršala r. 1819, Albertina za Václava Opolskýho a po jeho smrti za Mat. Chvala. Ze synů víme o Františkovi, že byl sládkem a nájemcem pivováru v Bratronicích, o Karlovi, že zdědil otcovský majetek v Horažďovicích. Otec jeho po smrti první manželky Rosiny pozbyl některého majetku, odkázaného dětem z toho manželství, nicméně, získal r. 1792 od obce do dědičného vlastnictví emfyteutickou koupí 2 pole a louku za 380 zl. Od obce také koupil dům na náměstí za 1100 zl. Hned následujícího roku přikoupil od švagra Michaela Heritesa pole v Hlavičkách a louku za 310 zl. Zajímavá podrobnost, že r. 1772, tedy 4 roky po svatbě s první manželkou vyměnil dům na náměstí se stodolou a várkou za dum Kašpara Nigrina na předměstí, zvaný "Modrá Hvězda"/na domě tom panský šenk pozůstával/ s přídavkem 250 zl. Nigrínovi. Rok 1777 přinesl další rozmnožení majetku rodu Matznerů. Tehdy Johanna Šmidingerová za Strakonic, rozená Heritesová, prodala Janu Matznerovi, švagru svému, dvur na Shůni se zahradou a jedním polem za 450 zl. Hotově. Dům ten po požáru vystavěn v nynější podobě 1878. (Ve strojopise pojednávajícím o všech duchovních z rodu Heritesů (11!), a rodů příbuzných je zvláště podrobně zmíněn P. Josef Jan Schmidinger (*1801), vlastenec, pionýr osvěty, apoštol české knihy, kterého podle tradice rodinné vykreslil František Herites v povídce „Tajemství strýce Josefa“ v postavě P. Tomáše Kovaříka.[126])

         Nabývání majetku dálo se zvolna a v hlavních rysech pochází od Jana Matznera. Je vysvětlitelno i odumíráním rodu heritesovského: dva švagři Jánovi byli kněžími, třetí /Jan/ byl bezdětek - oba šlechtici Heritesové vlastně adoptovaní Matznerové . Když po smrti Jana Matznera převzal heritesovský majetek čtvrý syn, 21 letý Karel, byl již majetek rodu značný. Karel se oženil r. 1833 s Františkou Jiříčkovou z Volyně a z manželství toho bylo 6 dětí, které až na dvě zemřely v mladém věku. Toliko synové Karel a Jan udrželi se déle na živu. První byl úředníkem velkostatku hrabat Kinských a pak nájemcem dvora svéradického. Zemřel r. 1878 41 letý. Jan, narozený r. 1834, studoval reálku a stal se hospodářem na otcovském majetku. Oženil se r. 1867 s Marií Fuxovou, dcerou měšťana soukenníka zdejšího, s níž měl sedm dětí. Z těchto tři zemřely záhy, syn Karel umřel jako vojín, takže zůstaly toliko dvě dcery a syn: Ana provdaná za notáře J. Rosenauera, Marie, provdaná za Dr. Dyka, po ovdovění za odborového přednostu min. pošt Viléma Eliase a Adolf, známý sokolský pracovník, obchodník a majitel realit v Horažďovicích. Jeho čtyři synové inž. Jan, Adolf, Jaroslav a Oldřich jsou zárukou dalšího trvání rodu.“[127]

 

Johann Matzner (1769-1841) stál svého otce dle jeho soukromého deníku roku 1783 97 zl. (Na to dostal z první heritesovské fundace z roku 1738 32 zl.) Oba synové šli na studie nejprve do Písku, pak do Prahy.[128] Johann byl v písku nejméně v primě roku 1784-5.[129] Antonína dal otec na studie až roku 1785. Toho roku odvezl oba syny do Prahy jemnostpánu kanovníkovi. Do deníku si pak r. 1787 o Janovi připsal: „přišel domů na hadry, musel jsem ho ošatit, stálo 45zl."[130]

 

Jinak si však zřejmě Johann důvěru strýce získal, neboť ho, jak již víme, po jmenování proboštem roku 1793 ihned roku 1794 jmenoval direktorem svého dejvického statku.[131] K němu spadaly Hostouň, Zlončice, Veltěže, Zlonín, Podbaba i Šárka. Celkem 1743 ha polí, luk lesů, rybníků a zahrad.[132] Jako ředitel bydlel Johann se svou rodinou přímo na statku, tedy v dejvickém čísle 1., což byl zámeček „Schlösschen“ s bytem ředitele. Klasicistní budovy z doby okolo roku 1800 se zachovaly dodnes s adresou Proboštská 1. a statek, kde sídlí Pražské Služby je památkově chráněn.

 

Manželka Barbara (1777-1843) ze Žamberka, byla roku 1794 dcerou sládka Jana Vašátka z Chotče. Dodatek 2013: Z matrik zjišťujeme, že Barbara von Herites (1777-1843) byla křtěna jako Catharina Barbora Waschatko a narodila se 26. 11. 1777 v Žamberku v čísle domu 64. Jejím otcem byl Joannes Waschatko, sládek, matkou Joanna, oba vyznání katolického. (Kmotry byli Wenceslau Mejstřík a manželka Catharina.) Jan Vašátko toho roku kmotroval v Žamberku několika dětem.[133] V matrice narozených v Nových Hradech[134] (okres Ústí nad Orlicí, kde je kostel sv. Jakuba) díky indexu jméno Vašátko nacházíme, když je 1. 5. 1764 křtěna Anna (provdaná později Stockar von Bernkopf), legitimním otcem byl Jan Vašátko sládek z Nových Hradů a matkou Joanna, jeho žena.[135] V žamberské matrice oddaných zjistíme, že Jan Vašátko z Nových Hradů se oženil 24. 5. 1763 v žamberském farním kostele svatého Václava. Nevěstou byla Johana, vdova po nebožtíkovi Antonínovi … ze Žamberka. Oddával je Pater Václav Herman, farář z Nových Hradů[136].

Johann si šestnáctiletou Barbaru vzal roku 1794 v dnes již zbořené kapli sv. Mořice proboboštství na Pražském hradě, a ona mu porodila v Dejvicích mezi svým 19. a 38. rokem 14 dětí. Všechny byly pokřtěny u sv. Matěje v Šárce a šest jich do roka zemřelo. Barborka zemřela již v osmi letech. Spolu s Barbarou - „direktorkou zdejwiz“, jak čteme v jednom matričním zápise – byla jednou těhotná i Johannova sestra Marie Anna, provdaná Eiselt. Barbara pak deset dnů před porodem s manželem v Dejvicích narozené neteři kmotrovali. Měla tehdy 11 dnů do porodu. Manželé von Herites však kmotrovali i dětem rytíře Karla a Anny Stockar von Bernkopf. Anna z Bernkopfu byla sestrou Barbary z Heritesu. Zajíždět proto museli do Vraného, kde byl na kapitulním panství v letech 1799-1811 švagr Karel Stockar von Bernkopf direktorem. Roku 1800 byl kmotrem Johann, r. 1802 Barbara a r. 1804 oba jako „ctihodný rytíř Johann Matzner von Herites, pán na Novém Stránově i s manželkou“. Nezůstalo však jen u kmotrování a rodinné styky tedy zřejmě nebyly jen ryze formální.

 

Roku 1796 se narodila Joanna Theresia Matzner v dejvickém č. 1. Johannovi Matznerovi, dejvickému direktorovi a Barboře, vlastní dceři Jana Vašátky, sládka. Kmotrou Theresie Průchová, hospodyně na proboštství a Anton Matzner.[137].  Joanna Theresia však umírá na kašel 14. 5. 1796.[138]

 

 

Mědiryt s názvem Ritter Matzner von Herites nabízel na svých stránkách roku 2014 Antikvariát Bretschneider. Rozměr zahnědlého listu je udán 5,5 x 7,5 cm.

Pochází z díla: Wappen – Tabelle, které vydal Franz Geržabek tiskař u sv. Havla na Starém Městě pražském na konci 18. Stol. Nabízen byl za 500,- Kč.[139]

 

            Roku 1797 byl Jan Matzner s bratrem Antonem povýšen do šlechtického stavu. Získal tak titul rytíř z Heritesu -  „Ritter von Herites“, erb, ve kterém měl stejně jako strýc pyramidu a sekeru a český inkolát – právo koupit panství v Čechách.  Roku 1805 byli oba bratři se strýcem povýšení do stavu svobodných pánů, baronů ( lat. libro baro) německy Freyherr. Manželka byla nyní svobodná paní, baronka, německy Freyin, či baronin, neprovdaná dcera pak baronessa. Heraldickou změnou byla tzv. baronská koruna nad erbem (Tehdy měla 5 viditelných perel, později 7) a také počet helmů – turnajových přileb nad korunou. Rytíř měl dvě, baron tři. Doplňme ještě, že užívání šlechtického titulu a erbu bylo nejen zákonnou výsadou, ale zároveň povinností. „Protože v monarchii tvořil šlechtický titul neoddělitelnou součást jména a na šlechtictví se smělo rezignovat jen s panovníkvým souhlasem, bylo jeho neužívání v úředním styku také trestné. Tím se myslely zápisy v matrikách a v jiných oficiálních dokumentech, ale víceméně povinné bylo také užívání šlechtických titulů i na donačních předmětech a rodinných náhrobcích.”[140] Zde je příhodné citovat c. k. polního maršála, jeho jasnost Alfreda knížete von Windischgrätze, hraběte Eglofského a Siegenského, svob. pána na Valdštejně a v Thale, který prý řekl, že „člověk začíná teprve baronem“.[141]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: erb 1797 cut

Erb z nobilitační listiny z roku 1797 - rytířský stav pro von Herites[142]

 

 

Kresba pečeti Johanna rytíře von Herites[143]

 

Kresbu Johannovy železné pečeti otiskl Vojtěch Jaromír Pelikán v Hlídce heraldické v roce 1933.[144]  Navíc napsal, že železné pečetidlo je v majetku autora a druhé bez klenotu, že zakoupilo Městské museum v Praze. Všimněme si klenotu, který se od strýcova liší. Nenajdeme zde ani pastýřskou berlu, ani mitru. Na jejich místě jsou dva korunov. helmy. Nad prvním mezi 2 otevřenými křídly s břevnem sekerka jako ve štítě, nad druhým tři pštrosí péra. Srovnejte s originálem jejího otisku.

 

23. 3. 1797 se v dejvickém č. 1 narodil Wenzl Adalbert Johann Nepomuk. Otcem byl již „Johann Matzner Ritter von Herites“, kmotři Václav Vojtěch von Herites a Theresie ….?[145] Wenzl se dožije 29 let a stane se c. k. guberniálním konceptním praktikantem.[146]

 

14. 10. 1798 se v dejvickém č. 1 narodila Barbara Theresia. Otcem byl „Johann v. Herites Amts Director“ , kmotrou Theresia Tochter nach dem Anton Stuberski(?), … z Prahy a strýc V.V. v. H. probošt. [147] Barbara se však dožije jen 7 let.

 

31. 10. 1800 se v dejvickém č. 1 narodil „Michael Anton von Herites“. Otcem Johann Ritter von Herites, Inspektor von Dejvitz. Kmotři Pan děkan volyňský Michael Herites a „Wenceslaus Adalbertus Eques de Herites“, probošt a děkan.[148] Michael však umírá po třech nedělích na psotník 19.11.[149]

 

29. 10. 1801 se v dejvickém č. 1 narodila „Rosina Carolina von Herites“  Otec: Herr Johann Ritter von Herites, Inspektor und Director, kmotra Theresia Průcha z Prahy a Anton Herites.[150]  Rosina Eques de Herites umírá již 27. 6. 1802 v pěti měsících na psotník.[151]          

 

9. 3. 1803 se narodil syn Thadeus „in Degwitz No. 1“, křtěn „Judas Thadeas Joannes Evang.“ Kmotry byli V.V. Herites, „und der Frau Theresia Průcha, Prager Bürgerin“.[152] Otec psán jako „Pan /:tit:/ Jan Evangelista Rytíř z Herites, Inspektor v Dejvicích“.[153] František Průcha, zkoušený soudní aktuár v Dejvicích (r. 1803, 1806), byl zde přijat za justiciára (r. 1812, 1813).[154]

 

4. 5. 1804 se v dejvickém č. 1 narodila „Karolina von Herites“. Otec: Johann Evang. Ritter v. H. Director in Dejvic, kmotrují Theresija Průcha, strýc VV H a Anton Ritter v. Herites, k.k. Landes..auskultant.[155] Díky Karolině, manželkce Eduarda von Krziwanek se po dvě generace udrží rodové jméno.

 

10. 4. 1805 se v dejvickém č. 1 narodila „Johanna Baronka z Herites“, otec je již také „Jan Svobodný Pán z Herites“, kmotři Theresija Průcha z Prahy; VV H; Marie Eiseltova (sestra baronů z Herites), Prager Bürgerin; Anton v. Herites.[156] Joanna Baro de Herites však umírá po 19 dnech 5. 5. na psotník.

 

9. 2. 1806 ve věku 7 a ¼ léta umírá na psotník v Dejvicích Barbara Theresia von Herites.[157]

 

8. 6. 1806 se v dejvickém č. 1 narodila „Anna Baronka z Herites“, kmotrou Anna Schöfl?,Bürgerin von Prag; Josef B.. sládek z ... .[158] Anna Baro de Herites umírá již po třech dnech 9. 6. t. r.

 

15. 6. 1807 se v dejvickém č. 1 narodila „Johanna Baronka z Herites “. Kmotrou jí byla Johanna Schmidingrová rozená Heritesová, sestra babičky Rosine Matznerové rozené Heritesové; kmotrem V.V. v. Herites, probošt.[159] Joanna Baro de Herites umírá však již za ¾ léta 28. 3. na psotník.

 

27. 9. 1808  se v dejvickém č. 1 narodil „Jan Nepomucký svobodný Pán z Herites“, otec „Pan Jan Evangelista svobodný Pán z Herites, Pán na Stránově.“ (kmotři: VV H, probošt a děkan u Všech Svatých;  Anton v. H., Maria Eiselt, .....gattin.[160] Johann se stane poručíkem, ale zemře mimo službu již ve 38 letech.

 

6. 2. 1810 se v dejvickém č. 1 narodila „Maria Dorota Baronka z Herites“. Otec „Jan Evangelista Svobodný Pán z Herites, matka „Barbora Svobodná Paní z Herites rozená Waschátko z Zamberka.“ Kmotrují: Maria Eiselt, Gemahlin k.k. ... Beamther a strýc V.V. v. H.[161] Maria Dorothea Baro de Herites umírá v šesti nedělích 24. 3. Na psotník.

 

Ve svém testamentu z 15. 11. 1810 zřídila Anna, vdova po hofmistru poděbradského panství pánu von Stroh nadaci pro chudé dcery c. k. důstojníků. Jejími rodiči byli František Log z Netky (1707-1770), sekretář královehradeckého kraje, jehož otec Antonín František (*1673) držel Týnec nad Labem a Dorothea ze Solfen. Annina sestra byla Josefína, která se v r. 1768 provdala za barona Benedikta Michaela Melase (generála, účastníka bitvy s Napoleonem), který se tak stal novým majitelem domu v Týnci a zůstal jim až do své smrti v r. 1806.[162] V majetku probošta Václava Vojtěcha von Herites byl polní dalekohled z Melasovy pozůstalosti.[163]

         Pro nás je zajímavé, že presentační právo bylo uděleno na vždy (auf ewige Zeiten) Johannu baronu von Herites a jeho manželským mužským dědicům a potomkům na základě primogenitury. (Příklad oznámení o konkursu na uprázdněné nadační místo viz kapitola Johann Matzner Freiherr von Herites (1769-1841) 1836; oznámení o změně prezentátora viz kapitola Thadeus Freiherr von Herites (1803-1887)  1847; příklad inzerátu v českém tisku viz tamtéž 1872.)

 

12/13. 10. 1811 se v dejvickém č. 1 narodil „Antonín Michal Maxmilián Baron z Herites“ Matka je zde „Paní Barbora /:tit:/ Baronka z Herites rozená Wascátko z Zamberka.“ kmotři Anton Freiherr v. Herites jménem strýce V.V.v. H., probošta a také Johanna ovdovělá Schmidinger rozená Herites, podepsaná „+++“.) Anton zemře jako c. k. setník dělostřeleckého pluku v 41 letech roku 1852.

 

Familienkalender: auf das gemeine Jahr 1812, 1813[164], Prag na straně 46, mezi Freyherrliche Familien řadí „Matzner, Zwei Herren Brüder 1) Johann Matzner Freiherr von Herites, Herr auf Neu Stranow Dessen Herr Sohn Wenzel Adalbert Matzner Freiherr von Herites 2) Anton Matzner Freiherr von Herites, k. k. Landrechtssekretär“.    

 

12. října 1812 píše evangelický pastor v Praze Pleškány[165] pastoru v Kovánci Molnárovi[166] a doporoučí mu doručitele toho listu barona z Heritesu, asi prý budoucího dědice panství Stránova u Kovánce, velikého milovníka českých knih starých, jichž má přes 1000 ex. Žádá Molnára, aby mu ukázal své staré knihy a pověděl, kdo je v církvi kovánečské má. Na lístku tam pak Molnár neb Peškány poznamenal, že baronovi schází 3. a 6. sv. Kralické bible a kteří evanjelíci v kováneckém sboru mají staré bible aj.[167] Ze stejného pramene víme, že pastora Molnára podporoval hr. Mirbach z Kosmanos.[168]

 

Erb Jana barona z Heritesu, kresba Fr. Frýba[169]

 

2. 8. 1816 se ještě v dejvickém č. 1 narodila „Maria Anna Terezia Baronka z Heritesů“, otec „Urozený Pán p. t: Pán Baron Heritesů, Pán na Stránově“; kmotři Maria Eiselt, Gemahlin k. k. Rectifications Beamter a strýc V.V. v. Herites Probošt a Děkan.[170]  Maria jako manželka Ferdinanda barona Voith von Sterbez mimo mnoha jiných potomků porodí i syna Vincence, který bude adoptovat rodové jméno Herites.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image055

Podpisy na kupní smlouvě z roku 1816 „Joh. Frhr.v. Herites Käufer Barbara Frein Herites mitkäuferin“

 

 

 

Otázka pobytu manželů von Heritesových v letech 1817-1835 není zcela jasná. V roce 1817 totiž nastoupil nový ředitel dejvického statku. Zda tehdy Johann (od 1805 již baron) von Herites povýšil va službách kapituly, či místo změnil, či se omezil na správu svého stránovského panství není zřejmé. Jisté je, že roku 1816 spolu manželé zakoupili v Praze na Malé Straně palác v Karmelitské ulici. S cenou 55.000 zlatých vídeňského čísla se tehdy jednalo o nadprůměrně drahý dům i v této již tehdy velmi žádané lokalitě. V tomto domě U Tří Jetelových Lístků, č. 378 se dosud nalézají původní štukatury, či nástropní fresky. Zda tu však rodina bydlela, nevíme. Provorozený syn Václav například coby studující práv bydlí v letech 1817-1818 jako předtím jeho strýc Anton na proboštství a rodiče jsou v univerzitním archivu uvedeni jako z Dejvic.

 

 

Průčelí Karmelitské 378[171] a půdorys 2. patra[172]

 

Roku 1819 se provdala Anna, sestra baronů z Heritesu, která se narodila jejich otci a jeho nové manželce Anně Rábské.[173] Vzala si Karla Maršála, který byl roku 1818 direktorem premonstrátského statku Geras[174], v letech 1818-1819 byl ale již soudním aktuárem (úředníkem) dejvickýcm, kde došel hodnosti ředitele tohoto panství (1819-1822).[175] Před ním zde byl v letech 1817-9 ředitelem panství Vojtěch Duchka; Johann baron von Herites (1769-1841), byl ředitelem dejvickým ještě před tím.[176] V Dejvicích se Maršalovým narodili Jan Evangelista (*1820), Anna Marie Barbora (*1822) a Karel Veliký Adolf (1823). Dětem kmotrují Barbara, Johann, ale i Wenzl, všichni již jako baroni z Heritesu.[177] Oba synové budou ve 30. letech studovat gymnázium v Německém Brodě, Jan Marschall bude dokonce bydlet a studovat přímo ve třídě s Karlem Havlíčkem Borovským[178], a to v době, kdy se zde usadí i strýc, Johann baron von Herites. O tom se ještě zmíníme později.  Karel Marschall starší z Dejvic odchází zřejmě po úmrtí probošta Heritese, neboť dále jeho jméno nacházíme ve Schematizmech v letech 1824-5 jako správce statku Úhrov na Havlíčkobrodsku; 1836, 1844 jako „Oberamtmann“ statku Červené Pečky (Pečky a Hranice) na Čáslavsku, 1851 „Bezirkkommissar“ na k.k. Bezirkshauptmannschaft Winterberg – tedy v Sušici.  Zde však již může jít o syna.

 

30. 7. 1820 konala se ve Spáleném Poříčí večerní oslava po „půlletní“ schůzi vlastenecké literární Společnosti. Na zámek zval představitel vrchnosti a dohližitel nad Společností, ale zároveň její velký příznivec vrchní Karel Štokar, švagr Heritesových. Direktorem zde byl ve v letech 1811–1825 a jako jeden z hlavních iniciátorů se zasadil již v roce 1820 o založení vlastenecké České čtenářské společnosti ve Spáleném Poříčí, která byla prvním svého druhu vlasteneckým spolkem oficiálně v Čechách povoleným c. k. dvorskou policií ve Vídni! Karel Alois Stockar z Bernkopfu uvedl dokonce své zásluhy o vznik této čtenářské společnosti ve své žádosti k císaři jako jeden z důvodů k povýšení do šlechtického stavu![179] Na tuto večerní oslavu pozván spontánně i v nedalekých Mirošovicích nacházející se „sbor veteránů literatury české“ prof. Jan Nejedlý z Prahy, Šebestián Hněvkovský z Žebráka, P. Antonín Puchmajer z Radnic, vrchní komisař polic. úřadu z Prahy Jan Konrád a prof. P. Sedláček z Plzně.

         Mezi hosty večerní slavnosti najdeme i barona z Heritesu s paní z Dejvic u Prahy. Dočítáme se hlavně, že navečer se hrála Klicperova veselohra „Dobré jitro“ a „hra velmi zdařeně vypadla, což i také k očekávání bylo, jelikož hraní osob na sebe vzaly horlivé vlastenečky: urozená slečinka Karolina baronka z Heritesu, pak Eliška a Barbora z Bernkopfu a v jazyku českém cvičení vlastencové při tamnějším úřadě ustanovení pan Josef Moučka a pan Filip Häbl. … Předehrou ku poctě své přemilé paní máteře Anny z Bernkopfu nadřečené slečinky Eliška a Barbora uprostřed divadla obětní stůl s osvícenými českými nápisy připravily, jež dvě vnoučátka této vší vážnosti nanejvýš hodné paní bíle oděná květnaté věnce v jedné ruce mající, v druhé ruce růžovými řetězy zaopatřena kroužila; mezitím přiměřená píseň v čtverohlasech v českém jazyku provozována byla. Po skončené hře byla přátelská večeře a nesmírné radování z nenadálého sejití tak vznešených pánů vlastenců všech hostí se zmocnilo. … Všichni přítomní, pokud ještě členy Společnosti nebyli, do ní vstoupili a zapsali se do spolkové knihy."[180]

 

Syn Jan je podle seznamu předplatitelů výběru básní roku 1822 studentem malostranského gymnázia v Praze.[181]

 

Roku 1822 však dobrodinec a ochránce rodiny strýc P. Václav Vojtěch umírá, pohřben pak na Stránově.

 

4. června 1823 odjel z Prahy dle tisku “Hr. Bar. Herites, nach Stranow”.[182] 20. Června toho roku pak znovu, tehdy hlásil odjezd do Mladé Boleslavi.[183]

 

Roku 1825, tři roky po svém strýci ve svých 28 letech umírá Wenzl Baron von Herites, absolvent práv a tehdy již „k. k. Gubernial Concepts Praktikant“, pohřben také ve stránovské hrobce. V tisku se psalo: „Den 28ten Dezember 1825 Hr. Wenzel Freyherr v. Herites , k. k. Gubernial-Koncepts-Praktikant- alt 29 J., aus 378-3 (an der Leberverhärtung = cirhóza jater und allgem. Brustwaffersucht).“[184] Zbylým bratrům byla již určena kariéra důstojníků v armádě.

 

V Prager Zeitung z 12. ledna 1826 je zveřejněna aukce pražského domu č. 378 v Karmelitské ulici, který náležel manželům Joh. a Barb. sv. p. von Herites. Dáno v Praze 16. 12. 1825.

 

Dům v Karmelitské změní majitele podle Schematismu v roce 1829. V té době Heritesovi na Stránově pobývají. Zachoval se totiž dopis z Vídně do Stránova adresovaný „A Monsieur le Baron Jean Herites“ z tohoto roku.[185] Navíc byl ve školním roce 1828-1829 zapsán syn „Anton rytíř z Heritesů ze Stránova“ na mladoboleslavském gymnáziu.[186]

 

Masopustní spiknutí

Ve své povídce „Daleko široko rozvětvené spiknutí“[187] píše F. K. Krouský[188] o masopustním žertu, který zosnovala “veselá kopa”, majitel stránovského panství baron Herites spolu s mlynářem Hiršlem z velkého mlýna na Jizeře v Zámostí, který byl podobného ražení. Vše se to muselo odehrát koncem 20., či začátkem 30. let 19. století, očitým svědkem událostí byl vypravěč jako malý chlapec. Byl čas masopustu a pana barona mrzelo, že „dosud neprovedli žádného šelmovství.“  K tomu “chtěl dohřáti” mlynáře z malého mlýna v Krnsku na Strenickém potoce, na kterého „měl prý zkřesáno“.  Tento právě choval “krmníka jako horu” a zrovna potřeboval peníze tak, že by na něm i 20% slevil.

Hiršl byl tedy vyslán za zámostským hostinským a řezníkem Zuzákem na Kocandu, kde s ním domluvil, aby krmníka od malomlýnského koupil pod podmínkou, že mu tento s placením počká, dokud Zuzák neprodá dál. Nezapomenout ale obchod stvrdit řádně před 2 svědky! Zuzák byl pak uklidněn, že byť, pravda,  jde skutečně  o jakousi taškařici pana barona, nemusí se ničeho bát, neboť “komu k ruce takový pán, jako je náš baron, toho ani brány pekelné nepřemohou ”.  Když na poslední masopustní neděli doprovodí si krmníka z malého mlýna v Krnsku až domů za velké slávy a fanfár, vyvalí mu pan baron tři sudy piva a zaplatí všechy útraty i hudbu. Aby se prý poddaní jeho milosti alespoň jednou za svého života pobavili.

Zuzák nezklamal. Když šli lidé v Krnsku po mši z kostela sv. Jiří, stál už před malým mlýnem v bílé zástěře, vyšívané čepičce hostinské, v ruce provaz od krmníka, který měl na krku červenou pentli a na oháňce mašli s rozmarýnou.  A pak na čele průvodu vyjel rytíř na koni, za houfem kluků kapela s pikolou,  trumpetami, tureckým bubnem, lesními rohy a fagotem. Za nimi Zuzák s krmníkem a veliký dav k nepřehlédnutí. V hostinci se pak hrálo a tancovalo, asi o jedenácté ještě přišli maškarníci ze dvora pana barona a provozovali takové kousky, jaké se nevidí ani v nejslavnějším cirku. Celou hospodu upoutali na sebe, slyšet bylo jen samý hlahol a smích.

Když veselí dosáhlo vrcholu, zmizel krmník z chlévku Zuzákova, aniž to kdo zpozoroval. Šest pobertů s ním mělo pořádnou práci, aby ho odtáhli do čvrtého domku od Kocandy, k pytlíkáři z velkého mlýna. Ledva tam však krmníka čistě vypařili, byl už pohřešován a konšelové obecní rady s rychtářem obcházeli stavení na prohlídku. Kam teď s krmníkem? Pytlíkař pak vymyslel, že ho položí do postele a peřinu na něj. “Ženo podej mi svůj čepec, ještě krmníka přistrojím”. A už je tu rychtář. Prohlédnul chlévy a spatřiv v posteli kohosi v čepci táže se:

Koho pak to máte na noclehu, koho?”

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image024

Krmník v čepci, ©Julie in 2016

 

Eh to je má nemocná žena, prosím jen zticha, aby se neprobudila.”                                    

“Tedy bude lépe, odejdeme-li.” Děl rychtář soustrastně. Musel si však zatnout pysky, aby se nedal do hlasitého smíchu, bylť do spiknutí I on zapleten. Ostatně dostalo se mu  pak  za přimhouření oka z přední půle polovic, druhou půlku předku dostal pytlíkář a zadní půle šla do zámostské šalandy.

Zuzák ale myslil, že z té vší komedie bude mít alespoň kousek masa a zatím mu zbyl jen dluh za všechno to veselí. A malomlýnský se ho k tomu chystal žalovat. Nejprve bylo stání u správce v kanceláři na zámku, kde ale bylo mlynáři řečeno, že musí počkat na peníze tak dlouho, až Zuzák za jeho krmníka peníze ztrží. U druhého stání již malomlýnského zastupoval  pan doktor Vlček z Prahy, ale oni dva svědkové potvrdili, že Zuzák platit nemusí, a při tom zůstalo.

Pak už nezbývalo, než si nechat nalít v podkrneckém pivovaru a od plic si na všechno zanadávat. Však se pan baron smál, až se za břicho popadal, dozvěděv se o tom láteření. “Ale teď jej musíme opět  udobřiti”, pravil a nechal si mlynáře zavolat.

Potřebuješ prý koně, mlynáři?”

Potřebuji, nepotřebuji,” pan otec na to, »pakli ale učiní vaše milosť se mnou milosrdně, proč ne, koupím.” Však pan baron držel na pěkné koně, že nebylo lepších v celém okolí. 

“Tak pojď se mnou do konírny a vybereš si podle libosti.” Vzali to z kraje. První byl příliš plachý, toho ne, druhý jen do kočáru, toho take ne, třetí velmi tlustý, “i kam s takovým krmníkem!” ušklíbl se malomlýnský.

Oho, ty si troufáš z mých koní útržky si tropiti?” rozlobil se baron, “abys věděl, mlynáři, chtěl jsem ti dát  z mých stájů nejkrásnějšího koně, nyní ale musíš býti spokojen s takovým, jehož jsi pohaněl. Buď však ubezpečen, že cena jeho daleko převýší tvého ztraceného vepře. Jsi spokojen?« končil baron s úsměvem. Pan otec dlouho nechápal, co tím baron myslí, až mu tento všecko vyložil. Pak usmířen vzal valacha za uzdu a hajdy domů. Panu kmotru Zuzákovi však neprodával víckrát než jen za hotové.

 

 

1 Malý mlýn na  Strenickém potoce v Krnsku, nyní čp. 43; 2 Velký mlýn na Jizeře v Zámostí nyní čp. 23; 3 hostinec Kocanda v Zámostí nyní čp.  36; 4  Zámek Stránov; 5 místo tehdejšího mostu; 6 kostel sv. Jiří v Krnsku

 

1829-1830 – vypsaná aukce „Lizitazion“, nabídnutí nejvyšší částky za statek Nový Stránov. Aukce panství byla u zemského soudu v Praze registrována 28. 11. 1829 (Prager Zeitung 15. 12.  1829, str 9 a 10).

 

 

 

Pečeť stránovského panství z kupní smlouvy roku 1830[189]

 

Z roku 1830 se zachovala smlouva o prodeji Nového Stránova sepsaná na zámku t. r. 28.3.[190]   Podepsaní prodávající jsou Johann a Barbara von Herites, kupující pak tehdy již nejstarší syn Thadeus, důstojník c. k. 28. pěšího pluku. V následujících dvou letech 1830-1832 probíhaly na Stránově práce na hloubkovém vrtu, za účelem zřízení solivaru. 938,5 stop (cca 280m) hluboký vrt poskytl dobrý přehled o složení a jakosti půdy, ale silný vodní pramen práce ukončil a k těžbě soli již zřejmě nedošlo.[191]

 

„Největší a podivný převrat v životě provdáním stal se s Josefou Martincovou, která šila mimo jiné věci také výbavu dcerám barona Heritesa, tehdejšího vlastníka panství stránovského.  Narodila v Jizerním Vtelně r. 1810, za svobodna šila bíle, zvláště jemně. Nejlépe viděti jemnost práce její na čepci „kátrovém" (s půdou mřížkovou), jenž jest majetkem její vnučky. (Mřížky půdy čepce, jež jiné švadleny vytvořují stahujíce po čtyřech nitech do čtverce, na čepci onom provedeny jsou stahováním nití dvou; výplně květů jsou tak drobné a z míry pracné, že jsem takových na žádné jiné výšivce naší neviděla.) Dvacetiletá provdala se za Frolíka, mistra kovářského v Pískové Lhotě, a zanechavši šití pomáhala muži v kovárně jako tovaryš.[192]

Caroline baronin von Herites (1804-1876) a ženich Eduard Krziwanek (1799-1876)

Roku 1831 byla na Stránově v kostele slavná svatba. Vdávala se první ze dvou dcer, Caroline Baronin von Herites (1804-1876)  za Eduarda Krziwanka (1799-1876), pána na Věži u Německého Brodu (870 ha). Familie von Herites byla zřejmě v okolí Stránova vážená, neboť svědky byli např. okresní hejtman Johann Davida  Gotthard hrabě von Mirbach, pán na sousedním panství Kosmanosy. Nechyběli jistě ani sousedé z Bezna, hrabě Pachta, zejména pak jeho dcera hraběnka Johanna, později provdaná za barona von Kutscheru, která byla přítelkyní nevěsty Caroline. Ke svatbě se podrobněji vrátíme v kapitole Familie von Krziwanek, ale již teď bude užitečné si vazby k rodu von Kutschera povšimnout. Pozdější ženich hraběnky Johanny – svatba byla roku 1835 - byl totiž synovcem a dědicem Johanna von Kutschery (1766-1832), polního maršála a politicky velmi vlivného osobního pobočníka císaře Františka I.. Johannin syn baron Karel Kutschera navíc dostane jednu z Křivánkových dcer za ženu.

Ženich Eduard Krziwanek byl později poslancem říšské rady i zemského sněmu a také výborný hospodář, ke kterému choval respekt např. K. H. Borovský, který byl však zároveň spolu s J. K. Tylem lítým odpůrcem jeho všeněmecké politické angažovanosti.  „Horlivá vlastenečka“ Caroline bude muset před humpoleckou národní gardou roku 1848 dokonce hledat ochranu u božích muk v polích. Její manžel Eduard však tehdy dle obecní kroniky „nechal vyvalit několik sudů piva a nastalo všeobecné usmíření.“ Eduard později od císaře  za „zásluhy pro svou účinnou podporu národního blahobytu, jakož i pro své neziskové a dobročinné působení na všeobecných úkolech z toho vyplývajících“ dokonce získá šlechtický titul. Rodině von Krziwanek se budeme později věnovat zvlášť a zevrubně, také proto, že adopcí u jejich potomků zřejmě příběh jména Herites skončí.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: stránov kostel   Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: správa

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: kostel správa   Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: kostelchatr

Kostel sv. Václava na Novém Stránově z pohlednice před destrukcí, detaily stavu po roce 2000 na fotografiích Ústavu pam. péče [193]

 

Oltářní obraz stránovského kostela sv. Václava se zámkem[194]

 

Detail z fotografie  oltářního obrazu – Stará podoba Stránova[195]

 

 

Portál kostela sv. Václava – erb pánů z Příchovic[196]

 

 

O stránovské panství jeho nový majitel baron Thadeus von Herites pečoval: „Při náhlé oblevě r. 1833 strhla Jizera ledem jez mlýna v Zámostí, jehož pán, baron Herites v krátké době robotným lidem jez znovu zbudoval.“[197]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: nový stránov k h mácha asi 1833

Nový Stránov kresba Karla Hynka Máchy asi 1833

 

3. září 1833 navštívil panství Stránov císařský pár.  Stalo se tak při příležitosti oslav dvacátého výročí spojeneckého, rakousko-rusko-pruského vítězství nad francouzskou armádou u severočeské Chuchle (29-30. srpna 1813) a následné porážky Napoleona Bonaparte v tzv. bitvě národů u Lipska (16-19. října 1813), která otevřela cestu ke konečné porážce Francie. Tehdy rakouský císař a král uherský a český, spolu se svojí čtvrtou a poslední chotí Karolínou Augustou Bavorskou uskutečnil cestu po zemích Království Českého, při které navštívil mnoho měst a obcí. Všechna významná místa, kterými projížděli, byla tehdy vyzdobena oslavnými bránami a nápisy. Celá tato cesta byla zdokumentována v knize s názvem „Denkbuch über Anwesenheit Ihrer K.K. Majestäten Franz der Ersten und Caroline Auguste in Böhmen im Jahre 1833“, volně přeloženo „Kniha o přítomnosti Jejího K. K. Veličenstva Františka prvního a Karoliny Augusty v Čechách v roce 1833“, vydaná v Praze roku 1836.[198] Volný překlad části věnované stránovské zastávce:

            „U vesnice Lhota,[199] která patří ke statku Stránov, byla pod takzvaným selským domem (Landwirthshaus) od majitele statků Niměřice a Skalsko pana Johanna Weitlos(e) za spolupráce vrchnosti ze Stránova a Krnska, jmenovitě pánů Johann(a) Barona Herites(e) a Jeho Excelence pana Leopolda hraběte Šporka vztyčena velmi vkusná čestná brána. K vidění byly dva dórské sloupy vysoké 18 stop, ovinuté květinovými girlandami nesoucí rovněž květinami ozdobené římsy, přes které spočívaly na podušce česká královská koruna s žezlem a mečem. Níže se v zeleném poli třpytila pozlacená písmena „F. C.“ Na koncích říms stály vázy se svazky květin. Postranní stěny vedle sloupů nesly slova „Treue - Liebe“ (Věrnost - Láska) z pozlacených písmen. Vnější konce postranních křídel zdobily rovněž vázy s kyticemi a před každou stěnou ještě nadto stály kandelábry (svícny) se svazky květin. U této čestné brány očekávali příjezd Jejich Majestátů majitelé statků pan Johan Baron von Herites a Johann Weitlos, duchovenstvo a úředníci panství Stránov, Niměřice, Bezno, Sovínky a Krnsko. Níže byly četně shromážděny školní děti a podřízení jmenovaných a ještě vzdálenějších panství; před čestnou bránou stálo dvěma řadami 20 slavnostně oděných, květinovými věnci okrášlených děvčat, které držely bílé a červené praporky. Když se Jejich Majestáty za zvonění a hřmění hmoždířů přiblížily,  dívky svými vlajkami zdravily, sláva provolávaná z celých srdcí zněla podél tísnících se řad lidu za zvuku trumpet a kotlů, a srdečného hlasu císařské hymny, doprovázejícího  Nejvyšší Cestující, kteří na toto láskyplné vzdávání úcty odpovídali přátelskými pozdravy.  Následující „Uvítání“, složené kováňským farářem Karlem Vinařickým[200]  a majitelem statku panem Johannem Weitlosem k tisku dopravené, bylo již před příjezdem Jejich Majestátů ve více než 100 exemplářích rozděleno mezi shromážděné , Jeho Majestátu císaři však bylo předneseno až později v Mnichově Hradišti, neboť se nejevilo příhodným obtěžovat Jeho Výsost na cestě.“

 

„Slavně radostný ples se o Trosky a Bezdězy

Odrážel, kterým Tebe, Králi milostivý,

Ondy měst českých královna uvítala.

Od doby té co tvau patu líbala opět

Země Čechů, Tebe stále triumfy provázejí,

Slávnější nad vítězoslávu bojovných

Cäsarů. Strach před nimi, láska chodí ale

Před Tebou. My tady vždy okem taužebným

Patřiti tam, kde blahým Tvoje líce se zaskvěly

Otcovské krajanům, až i nám nebe přálo té

Slasti. Budiž tedy zdráv, lidu otče přelaskavý,

Vítejž nám, a raduj a potěš mezi námi se!

Patři kolem, Tvé heslo: „Pokoj“ jakové divy

Spůsobuje! Žni auroda nezdupaná divým

Války kruté kopytem rolníkovy práce pot

Nadbytem odplácí; hojné dary polní,

A množství po ladech štěpených ovoce stromů

Nákladné vozy volně přes doly, přes hory

Dopravují kladené přes mosty a silnice.

Výborná české pilnosti a průmyslu

Díla plaví se Labem, aby jich velebil kraj

Zámorský. Ty všecky p o k o j  divy působil

Nám i celé Evrópě Tebau ochráněný.

Přijmiž neskonalé zaň svého lidu vděky,

Lásku i důvěru nezrušenou! Ty pak Otče na

Výši nebes, zachovejž Františka milého nám,

Jenž Tvé dílo koná, blaho žádaje národů.“[201]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image001

Denkbuch über Anwesenheit Ihrer K.K. Majestäten Franz der Ersten und Caroline Auguste in Böhmen im Jahre 1833, Praha 1836, str. 134-5

 

16. října 1833 se „Hr. Bar. Herites , von Stranow, ...  und Hr. Karl Oberamtman von Stranow“ ubytovali v Praze U Zlatého Anděla (im gold. Engel).[202] Baron Herites zůstal tři dny a odjel zpět na Stranow 19. října.[203] “Hostinec na starém městě: U Zlatého Anděla w Celetné ulici[204] ... jest welké, hezké, čistě a pohodlně uprawené stawenj, opatřené prostranným wečeřadlem a sjnj s billardem.” [205]

 

12. prosince 1833 „Hr. Bar. Herites , Gutsbesitzer von Tarnow“ (SIC! - má být Stránov), přijel do Prahy a ubytoval se U Tří Lip (in 3 Linden).[206] „Hostinec na Nowem Městě: U třech lip, též na přjkopj p. č. 854. Tento hostinec před krátkým časem zvětšený a o mnoho zwelebený, jest také všemi pohodlnostmi a zwláště prostrannými wečeřadly opatřen.“[207]

 

Nový Stránov byl (podle „příručky“ Handbuch z roku 1840) prodán Janem sv. p. z Heritesu roku 1834 Bedřichu rytíři Neupauerovi a jeho manželce Terezii za 185 000 zl a 100 dukátů kauce (poplatku před nastěhováním?) „…an Johann Freiherrn von Herites, von welchem es im Jahre 1834 Herr Friedrich Ritter von Neupauer, und dessen Gemahlin Theresia um die Summe von 185 000 fl. C. M. und 100 Dukaten Schlüsselgeld kaufen. …“ (  Michel J.A. (k. k. Gubernialbeamter): Das Königreich Böhmen: Ein historisch-statistisch topographisches Handbuch, 1840, Dritte und letzter Band, 1840, bei Gottlieb Haase Söhne, Praga) Celý text hesla „Alodiální statek Stránov“ viz.[208]

         Roku 1840 na Stránov přichází Neupauerův nový správce[209] s osiřelým synovcem Bedříškem Emanuelem, tehdy osmiletým Friedrichem Tierschem (později Miroslavem Tyršem), který prý „rád sedával ve stránovském čeledníku a poslouchal různé výše popsané historky o vzpourách robotného lidu.“ Při obecné škole ve Vtelně a Stránově chodíval k faráři Vedralovi na němčinu, aby pak mohl odejít na malostranské gymnázium. „Později stržen probuzeným národním ruchem věnoval se cele otázce mužné výchovy národní a založil po německém vzoru český tělocvičný spolek Sokol.“[210] Nový Stránov později nechala podle architekta Schulze neorenesančně přestavět hraběnka Valdštejnová. Posledním majitelem se stal ředitel Škodových závodů, ing. Šimonek z Mladotova, poslední nobilitovaný Čech. Památkově chráněný barokní zámecký kostel svatého Václava byl v době socialismu téměř úplně zbořen a hrobka zcela vykradena. Dnes je kostel díky současnému majiteli, ing. Šimonkovi z Mladotova opraven a hrobka vysvěcena a navrácena svému účelu.

 

Současný stav stránovského zámku a mnoho zajímavých fotografií najdete zde[211]

 

Roku 1835 je již Johann Freiherr von Herites hlášen bytem v Německém Brodě. Nad klášterním kostelem bývala (v dnešní ulici B. Kobzinové)  řada 7 domků, k nimž vzadu přiléhali dvorky a za nimi hluboké zahrady. Dodnes se zachovala jen ta první „Štáflova chalupa“ tehdy č.p. 15.  Johann s Barbarou pak žili o 4 domy výše v čísle 19 a to až do smrti.[212]  Dnes již zbořený přízemní dům s vysokou mansardovou střechou tehdy patřil dědicům po Janu Antonu Sebenarž von Herrenfels. (Do patra byl i se střechou vyzdvižen až v 80. letech)[213]  Proč si Johann s Barbarou vybrali právě tohle bydliště nevíme. Uveďme si tedy alespoň několik skutečností, které s volbou č. 19 v Německém Brodě souvisejí.

Za prvé se dcera Caroline baronessa von Herites roku 1831 vdala za Eduarda Krziwanka, který byl pánem na nedalekém panství Věž, ale zároveň byl i německobrodským občanem a vlastnil zde hostinec U Slunce a polnosti.

Dále se v roce 1835 již zřejmě znala druhá dcera baronessa Marie von Herites (1816-1885) se svým nápadníkem Ferdinandem baronem Voith von Sterbez (1812-1882). Roku 1836 šli totiž oba za křestní kmotry Mathildě Krziwanek - dceři sestry Caroliny. Doplňme, že otec Ferdinanda, Vincenz baron von Sterbez (1785-1845) v té době sloužil u 28. c. k. pěšího pluku s Thadeasem baronem von Herites (1803-1887), který tak dost možná za jejich známost mohl. O Voithech si ještě dopředu prozraďme, že byli dědičnými poštmistry na poště Kámen u Haber, jednu zastávku dostavníku od Německého Brodu, kde zase byli poštmistry a expeditory právě potomci Johanna Antona Sebenarž von Herrnfels, kterým v Brodě patřily na horním předměstí proti č.p. 19 také č. 24 a 25., kde pošta sídlila. Ti sem ovšem pouze dosazovali své administrátory. Mimochodem nejméně v letech 1816 – 1830 byl dle schematismů poštovním administrátorem “Postadministrator” německobrodské pošty jistý Georg Matzner.

            Ve 28. pěším pluku navíc sloužil i bratr Ferdinandovi matky Konrád Kocy od 1852 šlechtic von Cenisberg (1796-1874). To je zajímavé také proto, že Konrád si roku 1832 vzal Marii, dceru statkáře Jana Leopolda Kundráta.[214] Tento „právní zástupce“ byl majitelem sousedního přízemního domu č. p. 18, který vystavěl roku 1808 spolu se zděnou osmibokou barokní besídkou, malebně umístěnou na konci zahrady.

            Pro úplnost můžeme o sousedství dodat, že vedlejší číslo 20 vlastnil Jan Juliš a nad ním v čísle 21 zřídil majitel Josef Singr hostinec, roku 1828 vystavěl na zahradě kuželník a před ním besídku „Lusthaus“, kterou roku 1831 značně rozšířil, takže hostinec U Singrů náležel k nejoblíbenějším ve městě. Naproti byl jako poslední na konci města vedle pošty hostinec U Trubky, který velmi prosperoval pro svou polohu. Byl roku 1835 rozšířen tak, že se stal nadlouho největší budovou ve městě.[215]

 

 

Dnešní ulice B. Kobzinové,  č.p. 19 –  parcela 215 je zde patrový dům vpravo na konci ulice. Vpopředí tzv. Štáflova chalupa.[216]

 

V roce 1835 také opustil armádu syn – mladý baron Jan, který pak zřejmě v Brodě pobýval a později také zemřel. Do domácnosti tehdy ještě patřila druhá dcera Heritesových Maria baronin von Herites (1816-1885), která se až roku 1837  u sestry ve Věži vdává. Bere si koncipistu krajského úřadu v Čáslavi Ferdinanda Barona Voith von Sterbez (1812-1888). K oběma se brzy vrátíme.

 

Popis: Popis: Popis: C:\Users\Jan\Documents\Docasne\docasne nepokusny_soubory\image001.png

Oznámení o konkursu na uprázdněné místo nadace Anny ovdovělé Stroh roz. Log z Nettky, jejímž prezentátorem byl Johann baron von Herites, z 20. 1. 1836.[217]

 

Roku 1837 se vdává dcera Marie baronin von Herites za Ferdinanda Voith barona von Sterbez. O její rodině viz níže ve zvláštní kapitole: Maria baronin von Herites (1816-1885) a ženich Ferdinand Baron Voith von Sterbez (1812-1882) 93

 

Časopis Českého Museum (sic!) z roku 1838  str 134, V materialijch dali ... pro knihovnu: p. Jan baron Herites, cjs. dworský a řjský kalendář německý na r. 1731.

 

Havlíčkovy synovské dopisy

Řekli jsme, že Heritesovi se v Německém Brodě přihlásili v roce 1835. Ve stejném roce prodal svůj nemalý majetek v obci Borová kupec Matěj Havlíček a koupil si v Brodě na náměstí výstavní dům, dnes č.p. 19. Jeho syn Karel byl tehdy již třetím rokem studentem místního gymnázia a rodiče chtěli být svým dětem nablízku. Heritesovi (tedy baron Johann s manželkou Barbarou, až do svatby ve roce 1937 dcera Maria a zřejmě i syn – mladý baron Johann) to měli do Havlíčkova kupectví 400 metrů a tak není divu, že se obě rodiny znaly. Dozvídáme se o tom z dopisů, které začal mladý Karel Havlíček posílat od podzimu roku 1839 rodičům do Brodu z Prahy, kde započal studium filosofie. Velmi často v nich najdeme uctivou zmínku, „nejoddanější poručení“, či pozdrav „panu baronovi“, pro kterého také otci z Prahy posílal např. klobouk, či hůl, nebo si od něj naopak nechal poslat „vak na peřiny“. Miloslav Novotný, který tuto korespondenci roku 1941 zveřejnil[218], tuhle postavu označil v rejstříku knihy „baron (Voith?)“. Závorka a otazník jsou zcela namístě. Ferdinand baron Voith von Sterbez byl tehdy totiž zaměstnán u krajského úřadu v Čáslavi a posléze v Praze, kde tedy i s manželkou pravděpodobně bydlel. Z následujícího textu se však zdá, že „pan baron“ musel být s Havlíčkovým otcem v častém kontaktu a bydlet nablízku. Mohlo by se teoreticky jednat i o jinou osobu[219], avšak ve sloze hlášeného pobytu osob šlechtického původu na brodskému magistrátu v té době najdeme pouze barona „von Herites“[220] a z některých zmínek v Havlíčkových dopisech a okolností týkajících se dalších osob se lze dohadovat, že „panem baronem“ byl míněn právě Johann Freiherr von Herites (1769-1841).

Dopisy totiž zmiňují i „baronessu Voithovou“, které Havlíček v lednu 1841 doručoval psaní „od její paní matky“, nebo vyřizoval vzkazy, jak píše v březnu roku 1841: „paní baronce Voithové jsem všecko oznámil a ona vzkazuje staré paní, že je zcela zdráva, i dcera je zdráva a přestěhují se na Staré město.“  Jelikož není o jiné současné baronce Voithové, než o manželce Ferdinanda Marii rozené von Herites, nic známo, je zřejmě „paní matkou“ a „starou paní“ Barbara Freiin von Herites. Mladá paní, Marie Voith von Sterbez měla tehdy tříletou Marii Terezii. Dcerou však může být míněna i Karolínka, která se narodila 24.2.1841. Zemřela bohužel již 4.9.1841 V Praze už tehdy bydlet mohli, protože baron Voith byl v Čáslavi právě jen do roku 1841, kdy nastoupil jako koncipient na c. k. pražském guberniu. (I když nemůžeme vyloučit existenci Ferdinandovy sestry, můžeme vyloučit, že by obdržela dopis od „její paní matky“, o jehož doručení píše Havlíček v lednu 1841. Manželka Vincence Voith von Sterbez Theresia rozená Kocy totiž zemřela již roku 1838. [221]

Několik zmínek patří v dopisech i mladému baronovi. Protože nejsou známi žádní sourozenci Ferdinanda a jeho synové ještě nepřipadají v úvahu, je s velkou pravděpodobností řeč o mladém Johannu baronu von Herites (*1808), který podle schematismu opustil Jägger Battalion c. k. armády roku 1835 v hodnosti podporučíka a na parte svých rodičů nemá na rozdíl od všech ostatních uvedené žádné zaměstnání. To by mohlo odpovídat tomu, že odkazy na něj nejsou právě nejlichotivější: “Baron si toho nevšiml, protože je osel, … “. Na druhou stranu si například právě od něj Havlíček na prázdniny vypůjčil malou loveckou brašnu. Také zmínka v dopise z roku 1842 o tom, že za něj dluhy zaplatí matka, a „že se mu dobře vede, že ho matka nechá dělat všecko možné“ časově souhlasí s tím, že jeho otec baron Johann byl narozdíl od Barbary tehdy již po smrti.

Všimněme si i dvou posledních zmínek o „panu baronovi“. 7. ledna 1842 Havlíček píše: „Rovněž myslím, že pan baron žije a že, dá-li Pán Bůh, bude živ ještě mnoho let.“ Zde si prozraďme, že Johann von Herites se již před vánoci roznemohl a na štědrý večer roku 1841 ve 22.45 zemřel. Havlíček v následném dopise z 15. 1. 1842 píše: “… Rovněž i zpráva o panu baronovi mě velmi překvapila, to bude s příbuznými mela, jistě jste také přitom ledacos vyslechli, a já jsem velmi zvědav, abych se také něco z toho dozvěděl.“ Doplňme ještě, že v žádném z dalších dopisů, není již o „panu baronovi“ ani zmínka.“

Můžeme si také všimnou, že je-li řeč o „von Herites“ Havlíček nikdy nepoužije jména Voith, ať už mluví o „staré paní“, „panu baronovi“, či „mladém baronovi“. U mladé baronessy jméno Voith nikdy neopomene.

         Pozastavme se nakonec ještě u zmínky o spolužákovi Janu Maršalovi, který s Havlíčkem v Brodě bydlel, a který měl například ještě roku 1838 na vysvědčení stejně jako Havlíček samé „eminence“.[222] Víme totiž, že se jednalo o synovce barona Johanna von Herites (1769-1841), neboť v katalogu německobrodského gymnazia nacházíme nejen Jana Maršála, rodištěm Praha – Dejvice, studujícího spolu s Havlíčkem v letech 1832-8 ročníky I.-VI., ale dokonce i jeho bratra Karla, také z Dejvic, studujícího v letech 1835-39 I.-IV. ročník.[223]

 

Havlíček ve svých dopisech rodičům z Prahy do Německého Brodu napsal[224]:

(28.10.1839): … Panu baronovi a Neumannovi moje nejoddanější poručení,

(27.12.1839): … Všem pánům přeji šťasný nový rok, zejména p. baronovi, …

(20.03.1840): Panu Baronovi nejoddanější poručení …;

(28.03.1840): A teď přicházím k odstavci, při němž se musím smát. Dostane-li někdo špatné známky a přizná-li se k tomu, cítím k němu soucit, ale chlubí-li se už napřed všemi eminencemi a dostane-li jich potom tak málo, musím se smát. – Pan baron by zasluhoval věru, abys mu přečtla tento odstavec, ale přece jen to neříkej nikomu. Marschall má tyto známky: z nábož prima, z filologie eminence nebo prima, nevím to určitě, z fysiky sekunda, z filosofie a z světových dějin - tyto dvě zkoušky vynechal. Neměl tedy tenkrát, když o tom vyprávěl pan baron, odbyty dvě zkoušky, ale pak je hotov jenom s dvěma předměty, z jednoho má druhou třídu a dvě vynechal. Ve čtvrtek dělal dodatečnou zkoušku ze světových dějin a dostal slabou jedničku, příští čtvrtek bude dělat filosofii. To jsou tedy ty eminence shora dolů. Ale neříkejte to nikomu!“

(08.05.1840): poručení p. baronovi

(24.05.1840): .. dále posílám klobouk pro pana barona, máme stejné hlavy (ale důvěrně: přece bych s ním nechtěl měnit);

(30.05.1840): … klobouk pro p barona 10,-zl v.č. ;

(04.07.1840): poslal jsem vám po Vackovi hůl pro pana barona zl 11 kr 10; (11.7.1840) Prosím vás, milí rodiče, pošlete mi prosím po Vackovi mou černou hůl (z jalovce) a vypůjčte si také pro mne od mladého pana barona malou loveckou brašnu, již bych si rád vzal na cestu…

(17.7.1840): děkuji panu baronovi za loveckou brašnu a líbám vám mnohokrát ruce.

(30.1.1841): … S poslaným mně dopisem pro baronesu Voithovou jsem měl zvláštní neštěstí. Dopis tatínkův byl napsán tak neurčitě, že jsem se domníval, že oba vložené listy jsou určeny baronce a to ten s adresou od vás a onen bez adresy od její paní matky. Pokládal jsem pak za nevhodné, že bych jí měl odevzdati tento malý lístek, a proto jsem jej vsunul do velkého dopisu. Teprve po Vackovi mi pak vrátila dopis Francův, měl by podruhé také napsat adresu, aby mi nepůsobil takové  nepříjemnosti.

(26.3.1841): Ano, paní baronce Voithové jsem všecko oznámil a ona vzkazuje staré paní, že je zcela zdráva, i dcera je zdráva a přestěhují se na Staré město.

(26.3.1841): Zabalil jsem všechno žádané do bedničky a do nádoby paní baronky, …

(10.7.1841): …; jenom vás prosím, abyste si pro mne vypůjčili od pana barona pytel na peřiny, může-li ho postrádat přes prázdniny, abych tam mohl vložit matraci a peřiny, neboť do truhly se nevejdou.

(12.10.1841): …Posílám po Vackovi v pondělí ranec páně baronův a mimoto balík prádla, úhrnem posílám:…

(28.11.1841): poručení panu baronovi

(07.01.1842): …Jakpak je u vás s platy, doufám pevně, že nemáte velkých starostí. Rovněž myslím, že pan baron žije a že, dá-li Pán Bůh, bude živ ještě mnoho let.- …

(15.01.1842): … Rovněž i zpráva o panu baronovi mě velmi překvapila, to bude s příbuznými mela, jistě jste také přitom ledacos vyslechli, a já jsem velmi zvědav, abych se také něco z toho dozvěděl.

(30.4.1842): Byl bych vám napsal už dávno, ale protože mi řekl mladý baron, že sem Vacek přijede, raději jsem s dopisem posečkal….

(21.5.1842): Baronovi se stalo dobře; ale při této příležitosti vás musím poprosit, abyste Francovi vytkli jeho nepoctivé počínání. Když tu byl baron, ukázal mi dopis Francův, v němž mu Franc píše o Letňanské a vůbec se převařuje tak, že mi z toho bylo téměž špatně. Je-li něčeho takového schopen jen pro několik holubů (neboť jak se domnívá chtěl se baronovi zalichotit, aby mu holuby přinesl), jak by  tomu bylo, když by šlo o větší věci. Baron si toho nevšiml, protože je osel, ale protože Franc není nic lepšího, může se při takovém počínání u chytrých lidí jenom spálit. …

(12.6.1842): Protože jsem, buď jak buď čekal Vacka, nechtěl jsem dopis baronce Voithové ihned poslat, ale peníze jsem odeslal ještě týž den; a jak si lze pomyslit, byl jsem s tím vítán. Malé děvčátko stůně s očima.-

Jinak se vám dává baronka poroučet. A teď ještě něco nového pro vás, můžete si s tím dělat co se vám zlíbí. Když tu byl mladý baron, traktýroval všechny své čisté kolegy „u tří lip“; jeden z nich to vyžvanil v Žatci  a teď se všichni věřitelé vzchopili a patrně budou žádat, aby to paní baronka za něj zaplatila, jinak ho dají zavřít, neboť zde všude říkal, že se mu dobře vede, že ho matka nechá dělat všecko možné atd. Znáte přece jeho žvanivost.

 

Johann baron von Herites umírá v Německém Brodě v roce 1841. Barbara umírá o dva roky později. Obě parte zachovalo Národní Muzeum. Oba odpočívají v pěkném hrobě proti kostelu svatovojtěšského hřbitova v Německém Brodě, vlevo vedle hrobu rodičů a dcery K. H. Borovského. (Matěj Havlíček zemřel roku 1844) Text náhrobku zní: „Dem Andenken des JOHANN FREIHERRN von HERITES gebohren den 20ten. Dezember 1769 gestorben den 24ten Dezember 1841 und seine Gattin BARBARA FREIINN von HERITES gebohren den 25ten November 1777 gestorben den 29ten März 1843“

 

Hrob Johanna a Barbary von Herites na svatovojtěšském hřbitově v Německém Brodě[225]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Hrob Havlíčkův a von Herites:

Zajímavý snímek stejného hrobu z doby před rokem 1921.[226]

 

 

Parte Johann Freyherr von Herites (archiv NM)

 

Parte Barbary Freiin von Herites (ANM)

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image001

 

 

Thadeus Freiherr von Herites (1803-1887), c. k. setník a bratři Johann (1808-1846) a Anton (1811-1852)

 

Thadeas se narodil v zámečku proboštského statku č. p. 1. v Dejvicích 9. března roku 1803. Pokřtěn jako Judas Thadeas Joannes Evang. Kmotrovali podobně jako většině ostatních dětí strýc Vojtěch Václav „Eques de Herites“ a Theresia Průchová z Prahy.[227]

 

Roku 1827 byl „Thaddäus“ na nejnižší důstojnické hodnosti Fähnrich – praporčíka 28. českého pěšího pluku. [228]

 

Z roku 1830 se zachovala smlouva o prodeji Nového Stránova sepsaná na zámku t. r. 28.3.[229]   Podepsaní prodávající jsou Johann a Barbara von Herites, kupující pak tehdy již nejstarší syn Thadeus, důstojník c. k. 28. pěšího pluku.

 

Další zmínka již je z roku 1839, kdy je v kapitole „Neuste Militärveränderungen, Beförderungen und Übersetzungen“  u „Herites Thaddäus Bar.,“uvedeno povýšení z kapitána na setníka: „Kapt. v. Latour Reg. z. wirkl Hptm im R.“[230]

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image010

(Tadeas Freiherr von Herites z Alba Voith-Herites von Sterbez .

 (foto Krziwanek: Wien, Neubau Hofstallstrase 5 nächst Hotel  Höller; Ischl, Franzensallee 10)

 

 

Kresba Tadeáše von Herites (archiv Fránů)

 

Roku 1842 je „Herites Thaddäus Bar. Hptm. v. Latour I. R.“ pensionován. [231]

 

Thadeus koupil v Kolíně (nad Labem) usedlost na Pršíně č. p. 45 od městského radního J. Kopečného a přestavěl ji k nynéjší podobě.[232] Vystavěl zde roku 1842[233] dům, hospodářské stavení a v zahradě velký včelník[234] a roku 1843 se tam přestěhoval. [235] 

 

Výřez plánu města Kolína z městské kroniky, situace cca 1860[236]

 

 

Roku 1843(?) vstoupil Thadeas baron Herites do výslužby jako Hauptman, tedy setník 28. pěšího pluku - Böhmische Infanterie Regiment Nr. 28, kde byl ještě r. 1827 na nejnižší důstojnické hodnosti Fähnrich – praporčíka.[237] (Majitelem pluku byl od r. 1815 polní maršál a velmi vlivný císařův pobočník Johann Freyherr von Kutschera, spřízněný později s rodinou Tadeášovy sestry Caroline[238] V tomto pluku sloužili i tchán a syn Tadeášovy sestry Marie baroni Vincenc a Rudolf Voith von Sterbez.

Místopisec F. Straka k tomu ve věstníku místního klubu č. turistů dodává: „Mám ve svém majetku jeho podobiznu v uniformě setníka, a byl to velice hezký muž. Hospodařil zde se svojí hospodyní slečnou Trauberovou a měl v majetku mnoho polí. Byl náruživým myslivcem a jezdíval na malém uherském koníkovi. Při slavnostech budil všeobecnou pozornost mohutným svým zjevem, parádní uniformou s bílým kabátem, čákou a těžkou šavlí. V stáří, kdy stižen byl nemocí míchy, nosil plochý rukávník z jezevčí kůže, a obětavá slečna Trauberová vozila ho na tříkolovém kočárku.“[239]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image008

Tadeas Freiherr von Herites, 28. Oktober 1862 (foto Lachmann, Ferdinandova třída 351, Praha,)

 fotografie nalezena v „Album Voith-Herites von Sterbez

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: foto před 1912 inv č 45 soka kutna hora

Tadeáš svob. pán von Herites[240]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image006

Marie Traube +1878 (M. L. Winter, Photograph, PRAG, Graben 988) Tato fotografie byla nalezena v Albu Voith-Herites von Sterbez .

V témže  albu je i velmi zajímavá fotografie jejího hrobu z roku 1878, ověnčeného věnci, na jejichž stuhách čteme jména rodiny Voith, Berta, či Náchodský.

 

V roce 1846 zemřel o pět let mladší bratr Tadeáše Johann Freiherr von Herites (1808-1846), křtěný v dejvickém zámečku 27. 9. 1808 jako Jan Nepomuk Antonín. Umírá ve 38 letech na hrudní vodnatelnost a jako všichni tři jeho bratři svobodný a bezdětný. Pochován již v Německém Brodě.

         Auswahl von Gedichten für declamatorische Übungen (Výběr básní pro deklamační cvičení) sestavený Aloysem Klarem roku 1822 uvádí v připojeném seznamu Pränumerantů (předplatitelů tohoto tisku)  i studenta malostranského gymnázia Johanna Freyherr von Herites:

 

[241]

 

         V armádních schematismech je Johann v letech 1827-1835 uváděn u prvního mysliveckého bataliónu a to v hodnostech od kadeta až po podporučíka. Na parte svých rodičů však hodnost na rozdíl od bratrů neuvádí, takže armádu zřejmě opustil. Jeho se možná týkají (některé i méně lichotivé) poznámky K. H. Borovského na adresu  „mladého barona“. Viz. část Havlíčkovy synovské dopisy. Podle Gothaiského almanachu z roku 1866 je hodnost barona Johanna z Heritesu (1806-1846) stejně jako v Dobřenského sbírce „poručík.“[242] U jeho jména zde čteme „Lieutenant a. D.“.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Jan\Documents\Docasne\docasne nepokusny_soubory\image002.jpg

Oznámení českého zemského gubernia o převedení prezentačního práva po zemřelém Johannu baronu von Herites na jeho syna,

k. k. pensionovaného setníka Thaddäuse barona von Herites,

bydlištěm v Novém Kolíně „Neukolin“ z 18. února 1847.[243]

 

Ministerstvo války vyjádřilo 20. 10. 1849 veřejně své díky za nový důkaz skutečně vlasteneckého citu přispěvatelům sbírky na vojáky c. k. armády raněné v Maďarsku. Sbírka proběhla mimo jiné v Kolíně na narozeniny Jeho císařského majestátu, kde se celkem vybralo 20 zlatých. Baron Herites, pensionovaný setník přispěl 5 zlatými, ostatní maximálně 2. Wiener Zeitung 20. 10. 1849 Strana 2914 [244]

 

Poslední bratr Anton Freiherr von Herites (1811-1852), setník 42. dělostřeleckého pluku Wellington se narodil v dejvickém zámečku 12/13. 10. 1811 a byl pokřtěn Antonín Michael Maxmilián. V letech 1828-9 snad byl studentem V. a VI. ročníku mladoboleslavského gymnazia.[245] Zemřel roku 1852 na ochrnutí plic. Jak zjistíme z parte byl „aus diesem Leben abzurufen - z tohoto života odvolán“ ve 41 letech bezdětný. Mše sloužena v  Terezíně, kde byl i pochován. Armádní schematismus ho uváděl do roku 1850.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: hrob kresba popiska Anton svob pán Herites

Pomník Antonína svob. pána z Herites (1811-1852)[246]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Jan\Documents\Docasne\pokusny_soubory\image002.jpg[247]

 

 

Ve věci pěstitelských úspěchů Tadeáše von Herites napsala Dr. Vaněčková z kutnohorského archivu „Z materiálů Státního okresního archivu v Kolíně jsem si udělala obrázek o zahradě u kolínského domu, která musela být opravdu krásná a udržovaná a které vévodila socha Diany často se objevující na fotografiích. Zakládal ji Tadeáš von Herites a je jen velká škoda, že dnes z ní není nic dochováno. Musel být úspěšný pěstitel a zahradník.“[248]

         Wochenblatt der Land-, Forst,- und Hauswirthschaft für den Bürger und Landmann z roku 1855 přinesl zprávu o generální schůzi kolínské pobočky zemědělského spolku z 9. a 10 října, při které proběhla výstava strojů a produktů. Zmíněny jsou „vom Freiherr von Herites aus Kolin schönen Zeller und Rettig“ Níže se ve stejné zprávě dočítáme o výstavce ovoce: „Ebenso fanden fünf Sorten Äpfel und 4 Sorten Birnen vom Hrn Ritter von Birnitz eingesandt, Anerkennung, nicht minder die schönen Winter Reinette Äpfel und die Quadratnüsse des Freiherrn Herites die Quitten Apfel des Hrn A Balzar u dgl.“[249]

Připojme ještě údaje věstníku c. k. vlastenecko-hospodářského spolku, který roku 1857 zmiňuje: „Große und sehr geschmackvolle RamborÄpfel und Forellen Birnen des Herrn Baron Herites in Kolin“.[250] 

         Na závěr doplňme, že podle seznamu „Varietà di frutti artificiali plastici di Francesco Garnier Valletti“ z ovocnářského muzea v italském Turíně „Museo della Frutta“ mezi odrůdami jablek nechybí „Baron Herites“.[251]

 

„Svob. pán Herites z Kolína“ je dle Národních Listů z roku 1861 uveden mezi přispěvateli na pomník Hankovi, nadaci a akademii českoslovanskou s částkou 2 zl.[252]

 

V díle „Geschichte meiner zehn Vorstehhunde enthaltend praktische Beispiele sowohl über die Dressur des Hühnerhundes als auch über die Führung des ferm dressirten Hundes damit er nicht uerliege Von Ladislaus von Bujanovics Wien 1862“ se dočítáme, kterak autor, maďarský šlechtic, studující polytechniku ve Vídni (1836-7), později voják, cvičil lovecké psy. V desáté kapitole „Flora II“ velmi podrobně píše o tom, že na jaře roku 1861 ho jeho starý lovecký přítel v Kolíně „meiner alten Jagdfreunde in Kolín, der Freiherr Thadä von Herites“ požádal, zda by nevzal do pole „ins Feld“ jeho sedmiměsíční fenu „Vorstehhündin“ slyšící na jméno Flora, spolu s Bujanovicsovou, která měla stejné jméno. Heritesova Flora byla mírná, hladkosrstá černá fenka, kterou mu v březnu vrátil mistr v umění výcviku „Meister der Dressirkunst“, hajný v Žlebech s tím, že je příliš slabá. Bujanovics ji pak vzal „do pole“ 26krát a již 15 srpna ji baronu H. mohl prezentovat. Zpočátku se v hustém bramborovém poli moc nedařilo a baron H. vypadal trochu zklamaně, ale Bujanovics ho ujistil, že od svého psa uvidí více. A skutečně nakonec ulovili 8 slepic a 2 králíky. Požádal pak barona H., aby před psem zastřelil ještě pár desítek slepic a králíků a když se nebude správně chovat, že ho ještě bude trénovat dál. Baron si však od 25. srpna do 3. září čas potřebný pro lov nenašel.[253]

 

Roku 1864 adoptoval tehdy již poslední žijící baron von Herites - Thadeus svého synovce Vinzenze Voith von Sterbez (1842-1912). Jeho nové jméno potom tedy znělo Vinzenz Voith=Herites von Sterbez. Tehdy také došlo ke spojení erbů. Nový čtvrcený erb pak měl v prvním poli ze čtyř lva držícího sťatou hlavu turka,v druhém jehlanec, třetím skřížené vlajky a čtvrtém sekeru.

 

Nové figury čtvrceného erbu

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image010

Erb z první strany Alba Voith-Herites von Sterbez .

 

Tadeáš získal roku 1867 od Českého spolku pro pěstování moruší a hedvábnictví v Praze pod patronací kněžny Idy von Paar diplom za vystavený exemplář bource morušového „Bombyae Yama mai“ Diplom vom böhmischen, unter dem Protektorate Ihrer Durchlaucht der Frau Fürstin Ida von Paar stehendem Vereine für Maulbeerbaum und Seidenzucht in Prag”.[254]

 

Ve druhém sále Výstavy zeleniny, ovoce a vína, která stálým výborem pro ovocnictví c. k. vlastenecké hospodářské společnosti v Praze v hořejších místnostech sálové budovy na ostrově Žofínském dne 26. až 29. září 1869 zařízena byla, vyloženo bylo ovoce od … Pan baron Herites v Kolíně: 6 druhů jablek, 2 druhy hrušek (velmi pěkné láhvové,), švestky a mišpule.[255]

 

Nebožtíci (v Kolíně – pozn. JS), kteří neměli nikoho, kdo by se jim postaral o řádný pohřeb, byli často nazí uloženi do univerzální rakve. V ní byli z nemocnice vezeni na hřbitov i tři osoby, které z této rakve vysypali rovnou do hrobu. „Roku 1870 starý pán Tadeáš baron z Heritesu, trápen jsa nemocí, nemoha spát, ráno za svítání díval se z okna svého domu v Zahradní ulici, a tu právě Kašík, ošetřovatel ze staré nemocnice, vezl na trakaři ve velké rakvi nebožtíky a zpod víka koukala ven ruka mrtvoly. Pan baron důkladně Kašíkovi vyčinil a hned zakročil na radnici, a od té doby každý nebožtík z nemocnice byl pohřben v rubáši a v jednoduché rakvi.“[256]

 

V letech 1871-1873 byl Tadeáš 1. předsedou Spolku vojenských vysloužilců v Kolíně.[257]

 

16. 1. 1872, 7. 12. 1873 a 4. 5. 1875 byl do výboru Sboru dobrovolných hasičů v Kolíně zvolen také Tadeáš svobodný pán z Heritesu.[258] 

 

V PRAŽSKÉM DENNÍKU z 23. 5. 1872 se dočítáme podrobnou zprávu o slavnosti veteránů v Kolíně z 21. t.m.. List slavnost hájí, protože tato slavnost spolku vysloužilců (v Kolíně čítá 172 členů z toho 156 pracujících) sklidila kritiku opozičního tisku, bylo jí všelijak překáženo a jejím účastníkům a hostům nepřízeň dávána najevo. Jak praví úvodní část – „členové veteránských spolků pamatují při svých slavnostech nejen na vlast a národ, pro něž byli druhdy krev na bojišti cedili, ale též na mocnáře, jemuž byli věrnost a poslušnost přísahali – a to vše se nehodí ovšem do krámu oposičních novinářů, kteří tedy na veteránské spolky nevraží.“ Tito „zrádcové vlasti a národa“  však na příklad vybrali při odpolední zábavě mezi sebou 22 zl. 20kr. na národní divadlo.  Po slavnostním průvodu, který kráčel ze střeleckého ostrova a mši svaté v kostele sv. Bartoloměje zatloukaly se hřeby do praporu spolku. Po panu děkanovi a kmotře praporu paní hejtmanové tak učinil pan major Emanuel rytíř Náchodský, pan rytíř Horký z Horkysfeldu, svobodný pán z Heritesu, krajský předseda Voith z Čáslavi, …

 

 

         „Slavnost veteránů v Kolíné, - jaká tam v pondělí svatodušní byla odbývána, vybouřila zase jednou všecky oposiční listy proti spolkům veteránským. Příčina toho leží na enadě. Vysloužilci vojenští za-kládají své spolky k oučelům prospěšným a dobrodéjným, nedávají se zneužívati k všelijakým demonstracím, jako to u jiných spolků bývá, členové jejich pamatují při svých slavnostech nejen na vlast a národ, pro něž byli druhdy krev na bojištích cedili, ale též na mocnáře, jemuž byli věrnost a poslušnost přísahali — a to vše se nehodí ovšem do krámu oposičních novinářů, kteří tedy na veteránské spolky nevraží. Proto také zlehčují o přítrž slavnost kolínskou, zapomínajíce na to, že by se jim často stejnou měrou mohlo spláceti. Přes všecky pletichy protivné strany se slavnost vysloužilců v Kolíně krásné vydařila a ač jsme už včera jednu zprávu o ní přinesli, i neváháme dnes druhý dopis z Kolína uvořejniti, aby pravdě bylo dáno svědectví. Zníť týž následovně :

                                                                                                       —V— Z Kolína, 21. května.

Již v neděli dne 19. t. m. byl prapor spolku vysloužilců vojenských odpoledne z Idolu od pana předsedy spolku Ludvíka ryt. Náchodskěho, setníka na odpočinku (mimochodem připomínám, že týž pan ryt. Náchodský musel proto na odpočinek, jelikož mu byla ještě co mladému muži v bitvě pravá ruka ustřelena a přece mu oposiční listy tento odpočinek vyčtly), 8 hudbou spolkovou k panu místopředsedovi Frant. Tatlovi přenošen. Večer na to byla v novém hostinci pana Lazara zahradní zábava, kdež hrála hudba vojenská pluku Karla balvatora, která zvláště ku slavnosti naší z Prahy přišla. Dne 20. t. m. v pondělí ráno o 5. hod. procházel tentýž hudební sbor městem při střelbě z moždítů a před 6. hodinou odešel na ná-draží, aby spolky, deputace a jiné hosty vítal. Z Nového Bydžova a Třebovle přišli vysloužilci s prapory a hudbou; první spolek pražských vysloužilců a spolek „Radecký" přišli s praporem; z Čáslav, Tábora, Mladé Boleslavi, Brodu dostavily se deputace spolků veteránských. Ze střeleckého ostrova bel slavnostní průvod s paní chotí okr. hejtmana p. Brechlera, která zastupovala matku pra-poru Její Jasnost pnnt kněžnu Dietrichstein-Monsdorffovou, a s dvanácti družičkami do chrámu sv. Bartolomějo; tu byla sloužena slavná mše sv. a prapor vysvětil dustojný pan vikář a děkan Lindner. Pak zatloukaly se hřeby do praporu. První zatloukl pan děkan, po něm následovali: paní kmotra praporu, pan major rytíř Emanuel Náchodský, pan rytíř Horský z Horskysfeldu, svobodný pán z Heritesu, krajský předseda pan Voith z Čáslavi, pan major Lazarovič od vojenské obsádky kolínské, pan major Feldmann, pan okr. tajemník Srůtka a jiní čestní členové spolku, předsedové spolku a naposledy pan rytíř Ludvík Náchodský co předseda spolku kolínských vysloužilců. Po slavnosti přešly přítomné spolky v řadách před shromážděnými hosty a odebrali se do hostinců jim vykázaných, kde jim tři hudební sbory hrály. O 6. hod. večer rozloučili se s námi cizí spolkové a kolínský spolek měl taneční zábavu v novém hostinci až do jedné hodiny s půlnoci. Při odpolední zábavě vybrali mezi sebou tito „zrádcové vlasti a národa" 22 zl. 20 kr. na národní divadlo.“

 

 “Baron Náchodský rytíř z Neudorfu”, patrně rodinný přítel, který položil věnec na hrob sl. Tauberové a patřil mezi kolínské veterány.[259]

 

         „Tak se skončila tato slavnost, ačkoli se kolínští někteří „národovci" ze všech sil vynasnažovali ji zmařiti. Na první ráně stála, jako vždy, kolínská „Koruna." Nejprvé aby spolky spletla, udávala, že bude slavnost az 26. května; mimo to se rozesílaly spolkům do Prahy a jinam listy, že se bude na ně kamení!!! házet, po nich plivat a že budou vypískáni. Objednaná již hudba pana Borčického byla přemluvena, aby nehrála, a muž, jenž vypaluje moždíře, byl uplacen, aby nestřílel. Clenům spolku se vyhrožovalo, že se jim dá z bytů výpověď a že budou z práce puštěni. Když po slavnosti si cizí členové spolku město Kolín prohlíželi, zašel si jeden z nich do plzeňské pivnice, aniž by se v českém městě takové sprosté urážky nadál. Zde mu byl klobouk rozbit od několika „vzdělaných národovci?' a pak Inu za to nabízeli dvacet zlatých, což on s opovržením odmitnul. Člen spolku „Radecký" chtěl se podívati na dolejší ostrov a ač byl přístup veřejný, nebyl tam puštěn, proto že je „veterán." Do „národního" hostince přišlo několik členů a chtěli tam obědovati a řečeno jim, že pro ‚veterány" ničeho nemají.

          Spolek kolínských vojenských vysloužilců má 172 členy; z těch jest 156 členů, kteří celý týden v potu tváři pracují, aby sebe a svoji rodinu vyživili. Oni neprovádějí žádnou politiku. Vy „národovci" kolínští, vyčítáte nám, kteří jsme císaři a vlasti slou-žili, nyní že jsme „zrádci národa a vlasti!" Proč jste nás tedy na vojnu posí-lali co rekruty? Proč jste, vy břichopáskové, nešli sami? Nyní, když jsme svoji povinnost vykonali a domů přišli zmrzačení, když někteří z našich kamaráda se s bojiště ani více domů nevrátili, utvořili jsme si spolek, vědouce dobře, že od Vás ne-máme ničeho k očekávání, a když se na Vás dřeme, nyní nás, Vaše spolurodáky, děti a syny jedné vlasti, pronásledujete! Je to ta odměna, že jsme za Vás krváceli a zmrzačeni byli? Vy se stydíte za nás, že jsme nádenniky a se poctivě živíme! Několik kluků složilo na nás hanebné písně, jež teď po ulicích zpívají, a Vy k takovým hanebno-stem tleskáte To je Vaše „národnost" — hanit, kazit, mařit vše, co nejde podle Vašeho nesmyslu. Rozumný svět Vás odsuzuje již nyní a odsoudí na věky. Náš spolek nezhubíte, neb nesestává ze žádných přemrštěnců; vypovídejte si nás z bytů, pouštějte ze služby a práce, náš spolek nezlomíte! Poctivému dělníkovi otevře zase poctivý člověk své dveře a dá mu byt i práci. Hubou jste zvykli jen Vy bojovat. Spolek náš má ještě 172 členy a trval by, i kdyby měl jen 20 členů. Členy, kteří vystoupli a „Koruně“ své diplomy a knížky odevzdali, opovrhujeme, neb tak zbaběle nejedná bývalý voják. Sláva císaři a králi našemu, sláva naší vlasti a blahobyt našemu spolku!“[260]

 

Inzerát Vládního věstníku z roku 1872 (stejný najdeme v Pražském Denníku z roku 1876) o uvolněném místě nadace Anny Stroh: „Od paní Anny ovdovělé Strohové rozené Lockové z Nettky roku 1810 zřízené nadační místo pro dcery c. k. důstojníků záležející v stravování bytu a vyučování jakož i v příspěvku na šat 31 zl 50 kr r č v ústavu anglických panen v Praze jest uprázněno Nadace tato jest ustanovena pro skutečné chudé dcery ck důstojníků od setníka dolů leč může presentátor nadace tétéž potřebné osobě své rodiny uděliti aniž by dcerou c. k. důstojníka býti musela V požívání nadace mohou pouze dívky ve stáří mezi dokonaným 6 a 10 rokem stáří přijaty býti Požívání nadace trvá pouze do dokonaného 16 roku stáří. Právo presentační přísluší nyní v Kolíně bydlícímu panu ck setníkovi ve výslužbě Tadyášovi svob pánu z Heritesu. 0nino kteří této nadace pro své dítky nebo svěřence dosící hodlají podejtež žádosti svoje opatřené vysvědčením nemajetnosti listem křestním průkazem o očkování a průkazem o stavu důstojnickém do dne 31 srpna c. k. místodržitelství.“ [261]

 

Roku 1873 je Thadeus zvolen čestným členem spolku čáslavských vysloužilců.  Diplom uložen v Kolínském archivu.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Jan\Documents\Docasne\pokusny_soubory\image002.jpg

Diplom čestného členství čáslavských vysloužilců, Kolínský archiv

 

Thadeas se synovcem Vinzenzem byli oba maltézskými rytíři - v soupisu k roku 1874.[262]

 

Národní listy z 30. 4. 1874: Nový škůdce osení. Velmi zhoubný, škůdce počal před nějakým časem řáditi, jak „K. Č." sděluje, na mladém osení v okolí kolínském Jest to ponrava čili larva střevlíka obilního (carabus gibbns), kteráž ožíráním tak zvaných „srdeček” mladistvých rostlin činí velké škody. Objevuje se na jednotlivých pozemcích v takovém množství, že v brzku zničí osení na celém kuse. Nejvíce trpí od něho pšenice. …[263] Larva ta až posud byla v okolí našem málo známa, alespoň pozorují se veliké škody od ní působeně letos poprvé v takové rozsáhlosti. Nejprvé nalezl ji na svém poli p. bar. Herites, kterýž předložil ji výboru a pak i valné hromadě hospodářské jednoty kolínské, kdež p. ředitel Kanik podal její popis a spůsob života. Od přítomných hospodářů stýskáno si vesměs na zhonbné řádění „červa" toho, a také rozličné prostředky k jeho vyhubení sdělovány. Pan Prokůpek z Kutliř je toho náhledu, že se střevlík obilní objevuje nejraději tam, kde pěstuje se stéblo po stéblu, t. j. dvakrát po sobě obilí.[264]

 

V pražském týdeníku agrárního a národního hospodářství (Prager land- und volkswirthschaftliches Wochenblatt)[265] z 19. 8. 1876 doporučuje ve svém článku Ernst Bahlsen, erfurtský obchodník se semeny v Praze, svou alpskou zimní odrůdu žita “Montagner Alpen-Riesen-Winter-Roggen”. Uvádí též jako reference čtyři zprávy hospodářů z těch oblastí, kde se jiným odrůdám nedaří. Zvláště upozorňuje na zprávu barona Heritese, která přišla až po sklizni:

         “4. Konečně mohu vzít v úvahu vaše přání a oznámit vám, že Montagner Alpen-Riesen-Winter-Roggen se osvědčilo velmi dobře; zasel jsem 8 liber žita, které jsem koupil od vás, velmi řídce. Bez ohledu na to si vedlo velmi dobře, že dokonce z jednoho zrna vyrostlo 10-14 stonků, které dosahovaly asi 6-7 stop výšky, klasy 6-7 palců dlouhé; obilí bylo silné a plné, a já mám z tohoto 3 Mandl 4 Bund?,  mlácení dalo 4 1/2 Metzen? žádná stopa po zimní škodě; vegetace byla v pořádku, dokonce ani velké mrazy v měsíci květnu neudělali žádnou škodu, zatímco obyčejné zrno výrazně utrpělo.

         Pokud jde o setou pšenici *), nebylo také co čekat, ale bohužel vrabci, jak po zasetí, tak během zrání udělali velkou škodu, ač jsem nechal postavit každých 20-30 kroků plašiče vrabců, před kterými se klidili asi na 2-3 dny, ale později si z nich nic nedělali a pokračovali v ničivém díle, takže jsem dostal mnohem méně semen než dříve.

                   Tímto vám s radostí předávám tuto zprávu a v úctě se znamenám

                                               Thad. Freiherr von Herites, k. k. Hauptmann a. D., Kolín, 5. srpna 1876.”[266]   

 

Dle novinové zprávy bylo roku 1883 na poli barona Heritese před palírnou při Kutnohorské silnici u Kolína zabito při bouřce bleskem šest lidí, kteří vykopávali brambory a skryli se před deštěm pod stromem. Náklady na pohřeb zaplatil spolu s obcí Baron Herites.[267]

 

Thadeus baron von Herites umírá v Kolíně po dlouhé nemoci roku 1887 jako c.k. kapitán ve výslužbě a majitel Mariánského Kříže Německého rytířského řádu.[268] Po požehnání v Kolíně a vojenských poctách z Čáslavi je pochován v těžké cínové rakvi, v kryptě zámecké kaple na Stránově. Nekrolog upozornil, že zemřelý byl nejstarším odběratelem “Bohemie”. Tyto noviny odebíral nepřerušeně od roku 1832, tedy plných 55 let.[269]

 

Parte Thaddäus Freiherr von Herites (archiv Fránů)

 

Vídeňská ukční síň Dorotheum dražila 10. 12. 2012 pod katalogovým číslem 137 skleněný pohár s vybroušeným erbem svobodných pánů z Heritesu.  Byl oceněn na 800-1200 eur a znalkyně Ursula Rohringe zařadila výrobu do Čech v 20. století. Vydražen nicméně nebyl. Navíc těžko říci, komu a k čemu sloužil.[270] K nahlédnutí zde:[271]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image001

 

Maria baronin von Herites (1816-1885) a ženich Ferdinand Baron Voith von Sterbez (1812-1882)

 

Roku 1837 se vdává druhá dcera Maria baronin von Herites (1816-1885). Svatba je v zámecké  kapli panství ve Věži, tedy u sestry Caroline. Ženichem byl Ferdinand Baron Voith von Sterbez (1812-1888), syn posledního dědičného pošmistra v Kameni, toho času koncipista krajského úřadu v Čáslavi. Fotografii obou manželů, původně zřejmě z medailky (rozměr 1x1 cm) chová kolínské muzeum.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: maria voith cut

Maria Baronin Voith von Sterbez roz. von Herites (1816-1885)[272]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image086

Ferdinand Voith baron von Sterbez[273]

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Voith von Sterbez Maria geb von Herites 1816 inv č

Maria Voith von Sterbez rozená von Herites rok 1878[274]

 

 

Marie Voith von Sterbez rozená von Herites[275]

 

K otázce volby ženicha uveďme, že starší bratr nevěsty baron Thadeus von Herites (1803-1887), ženichův strýc Konrád Josef Kocy (od 1852) šlechtic von Cenisberg (1796-1874 ) i ženichův otec baron Vincenz Voith von Sterbez (1785-1845) byli c. k. důstojníky 28. pěšího pluku. Ferdinandův otec byla také dědičným poštmistrem v Kameni u Haber, obci vzdálené 14 km od Německého Brodu cestou na Čáslav. Obě sestry si po svatbě byly i nadále velmi blízké. Maria se snoubencem, později manželem Ferdinandem, Carolině několikrát kmotrovali. Již jsme četli o styku baronessy Marie Voith von Sterbez a jejích rodičů s mladým Karlem Havlíčkem Borovským. Ferdinand Voith baron von Sterbez se s Borovským stejně jako jeho švagr Eduard Edler von Krziwanek znal a stýkal a to soukromě i úředně. Právě vztahy těchto tří mužů poskytují nový, méně nacionálně vyhraněný pohled na prostředí posledních let Havlíčkova života. Ferdinand se již jako okresní hejtman v Německém Brodě stane jednou z hlavních postav konce života K. H. Borovského. K tomu se vrátíme níže.

 

Maria porodí Ferdinandovi 11 dětí. Šest jich však umírá záhy. Theresia (*1840) a Karoline (*1841) umírají do roka, malý Ferdinand (1846-9) se dožil tří let, Christina Marie (1849-50) umírá do roka, Johanna (1853-1868) se dožila 15 let.  Dospělosti se dožili: Maria Theresia (1838-1900), Vincenc (1842-1912), Bertha (1844-1920), Rudolf Eduard (1848-1905), Hermine (1851-1922) a Ferdinand (1856-1885).[276] K těmto sourozencům se ještě vrátíme, až ukončíme příběhy baronů von Herites.

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Voith celá rodina s Janou

Ferdinand Voith baron von Sterbez s rodinou; vedle rodičů nejstaršího syna Čeňka, nejmladšího Ferdinanda, klečí Berta, za ní Marie Terezie.

Malého Ferdinanda drží za ruku Jana, za ní Hermína. Kdo pohrdl Čeňkovým rámě nevíme. Chybí zde Rudolf Eduard.

Fotografii daroval v roce 1954 pan Otomar Köhler, oficiál ve výslužbě žijící v Čáslavi. [277]

 

Pro život Marie Voith von Sterbez rozené von Herites byla rozhodující profesní dráha jejího muže. Věnujme se proto nyní jemu a jeho původu.[278]

 

Ferdinand Baron Voith von Sterbez (1812-1882), c. k. místodržitelský rada a okresní hejtman

 

 Ferdinand byl vnuk c. k. majora Johanna Voith von Sterbez (1746-1831), rytíře řádu Marie Terezie, který dostal erb a baronský titul za statečnost v boji proti Turkům roku 1791[279]. Jan Voith se proslavil zejména při obraně Veteraniho jeskyně (Pestera či Grota Veterani), která se nalézá na levém břehu Dunaje v Dunajské soutěsce na území dnešního rumunského Banátu. Jeskyně měla strategický význam, neboť odtud byla ovládána plavba po Dunaji. V roce 1788 ji od 11. do 31. srpna hájilo proti turecké převaze 400 vojáků pěchotního regimentu Brechainville č. 25 pod vedením majora Ludwiga von Stein a za podpory 10 děl. Těm velel poručík Jan Voith. Hrdinným obráncům pak Turci umožnili volný odchod.  Podle jména nedaleké hory Veliki Štrbac pak byl vybrán i jeho predikát von Sterbez.[280] 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Voith ze Sterbetzu  erb nobilitacni listina ulozena v SOkA Kutna Hora

Erb v nobilitační listině z roku 1791 – stav svobodných pánů pro Voith von Sterbez[281]

 

Úspěšnou vojenskou kariéru si vybudoval i starší syn Jana Voitha Václav Ferdinand (1770-1827), který se zúčastnil napoleonských válek, kde se jako důstojník štábu generálního ubytovatele proslavil při obraně města Ulmu v roce 1806 a v bitvě u uherské pevnosti Ráb v roce 1809. Stejně jako jeho otec obdržel za statečnost vojenský řád Marie Terezie.[282]

Ferdinand Conrad Johann Voith, svobodný pán von Sterbez se narodil 20. května 1813 v obci Kámen, mladšímu synovi Jana Voitha, císařem jmenovanému poslednímu dědičnému poštmistrovi na poště Kámen u Haber (Steinsdorf), c. k setníkovi 28. pěšího pluku, baronu Vincenci Voith von Sterbez (1785-1845), který v Kameni roku 1824 postavil soukromou kapli sv. Jana Nepomuckého.[283] “Dědiční poštmistři byli kavalíři, jen si přečtěte v poštovním museu, jak jim panovníci udělovali jejich privileje, na poště úřadoval administrátor, a pan poštmistr, nebyl-li zrovna purkmistrem nebo sudím zároveň, jako táborský pan Sebenarz z Herrnfelsu , nudil se vznešeně jako každý soudobý aristokrat.“[284] 

 

  

Kámen u Haber - portál pošty[285] půdorys a kaple[286]

 

         Ferdinadova matka Teresia Brigita roz. Kocy (1790-1838)[287], kterou si Vincenc Voith von Sterbetz vzal v Habrech 1. 9. 1812, byla potomkem několika generací poštmistrů, kteří v Kameni tento úřad zastávali.[288] Jí zde byla poštovní služba slavnostně svěřena zvláštním výnosem císaře roku 1835.[289] Její rodiče byli Konrad Josef Georg Kocy (cca1751-1826), pohřbený v Habrech a Antonia rozená Rauscher.[290] Bratrem Teresie byl Konrád Josef Kocy (od 1852) šlechtic von Cenisberg (1797-1874[291]), c. k. major 28. pěšího pluku[292], jeho manželka Marie, byla dcera statkáře Jana Leopolda Kundráta. Jejich syn byl Johann Kocy Edler von Cenisberg, c. k. major[293] 30. Inf. Reg. (1833-1904).[294]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image014

Z tohoto obrázku hledí povědomé rysy mužských příslušníků rodu Voith von Sterbez.

Mohlo by jít o štíhlého, mladého sv. p. Ferdinanda Voith von Sterbez.[295]

 

Ferdinand studoval gymnázium v Německém Brodě 1823-9[296] a později práva, kde se připravil na vstup do státních služeb, ve kterých zůstal celý život: 1835-6 české gubernium v Praze, 1836-41 krajský úřad v Čáslavi, 1841-3  c. k. guberniální koncipient v Praze, 1843 zástupce kraj. komisaře v Chrudimi, kraj. komisař 1845, 1849 okresní hejtman v Německém Brodě, 1853 okr.hejtm. pro čes.  místodržit. v Praze.[297]

 

Ferdinand Voith von Sterbez v posledních letech Karla Havlíčka Borovského

 

Ferdinand baron Voith von Sterbez roku 1851 osobně dohlíží policejním komisařem provedenou noční deportaci Havlíčka do Brixenu. Havlíček tehdy bydlel u bratra Františka, který převzal po otci brodský obchod. V rozporu s národním mýtem o krutém byrokratu, však „v rodinných listech Havlíčkových čteme: „… Baron Voith, jenž byl dobrým přítelem domu a později často se vyjádřil, že velmi nerad doprovázel Dederu a četníky k nám – nemohl se pohnutím dívati na dojímavé to loučení a vyšel raději ven. Když později bratr František vyšel, viděl jej, jak stojí u schodů hlavu maje sklopenu a slzí.““[298] I když necháme stranou vše co víme z Havlíčkových dopisů z let 1839-842 o jeho kontaktu s baronkou Voithovou v Praze a jejími rodiči – barony von Herites v Brodě, máme ještě další důkazy o tom, že vztah Ferdinanda barona Voitha von Sterbez a Havlíčka byl blízký a dobrý.

O deportaci v roce 1851 totiž vypovídají i vzpomínky Ferdinandových dvou dcer – baronek Berty a Hermine Voith von Sterbez, které před první světovou válkou navštívil Jiří Karásek ze Lvovic: „Ne, ne, jejich "fatrle" nebyl žádný ouřada, byl to baron, jak se sluší, a kavalír od kosti, a Havlíčkovi se v Německém Brodě neublížilo. Bertička se podívala významně na Hermínku a ta kývla souhlasně. A tedy Bertička mi sdělovala, ale "důvěrně", že jejich "fatrle" byl přítelem Havlíčkovým, že mu dal aviso, že jej dá zatknouti. aby se připravil. aby odstranil vše závadné, že dá prohledati jeho dům, a vůbec to zatčení že byla smluvená formalita. Havlíček že měl "fatrla" rád a že mi při příští návštěvě vyhledají dopisy Havlíčkovy, psané jejich "fatrlovi" a že z jejich srdečnosti uvidím, že oba mužové, krajský hejtman a žurnalista, byli upřímní přátelé... Domlouval jsem dámám hned, aby listy Havlíčkovy věnovaly bud kolínskému nebo pražskému museu a těšil jsem se na jejich shlédnutí.“ Celou korespondenci však dámy během války z obav o kompromitaci spálily.[299] Havlíčkovu náklonost zde potvrzují i pozdější vzpomínky dalšího aktéra této scény, samotného policejního komisaře Dederry: “začali při loučení všichni slzet, včetně Havlíčka, zatímco okresní hejtman, aby zakryl své emoce, vyšel raději na chodbu…”.[300]

Karásek v tisku dále hájil Voithovu náklonost Havlíčkovi tímto článkem[301]: „Lidové noviny z 9. června 1929 přinášejí od pana dra. Karla Kazbundy velmi interesantní doplněk k našemu článku o „muži, jenž zatýkal Havlíčka“, to jest o baronu Ferdinandovi Voithovi  ze Sterbezu. Ve svém článku v Literárních Rozhledech jsem psal  jen věci, jež mi sdělily dcery Voithovi v Kolíně tehdy žijící. Pan dr. Kazbunda má příležitost, opatřiti si autentický listinný materiál, a tak může ovšem podepřít svá tvrzení neotřesitelně. Jeho publikace zprávy, kterou podal Voith po zatčení Havlíčka tehdejšímu místodržiteli, je svrchovaně důležitá, ale neodporuje nijak tomu, co tvrdily dcery Voithovy. Vmysleme se do postavení úředníka, jenž referuje svému představenému. Je přece vyloučeno, aby dal znáti jen stín nějakého přátelství k člověku, jejž vláda pronásleduje. A přece se ten dobrý baron Voith ani tehdy nezapřel. Kdo čte mezi řádky, vidí jasně do věci. Voith se vyhýbá ublížiti Havlíčkovi a spíše řekne něco nepříznivého o jeho bratrovi, jen aby zamaskoval vlastní sympatii k „nebezpečnému státnímu zločinci“.

Mohu potvrditi p. dr. Karlu Kazbundovi, že se opravdu spálené dopisy Havlíčkovy týkaly také jeho osvobození z Brixenu. Říkala mi, jak se mi teď dodatečně vybavilo, baronesa Hermina, že měl „fatrle“ zásluhu o to a že o tom také korespondovali. Lituji jen, že jsem si hned po návštěvách u barones nečinil poznámky. Obě baronesy byly naprosto pravdomluvné a líčily poměr otcův k Havlíčkovi správně. Jaký duch panoval v rodině tohoto krajského hejtmana, vidno z toho, že obě baronesy jako mladé dívky účinkovaly v českých ochotnických představení. Ba dokonce svedly i jednu svou vzdálenou příbuznou, kovanou Němku, že se naučila malou plohu po česku a s nimi hrála. S touto dámou jsem také u barones Voithových mluvil, a ačkoliv se podnes česky nenaučila, ráda na to představení vzpomínala a na ten potlesk, jenž nedbal několika přeřeknutí mladé německé dámy. To uvádím jako zajímavý detail k charakteristice, jakým duchem byla provanuta rodina „zlopověstného muže, jenž zatýkal Havlíčka“.“[302]

Jiří Karásek ze Lvovic

Ve vzpomínkách nakladatele Otakara Štorch-Marien se dočítáme, že Karásek ze Lvovic za války raději spálil jeden Masarykův dopis. Štorch přitom vtipně připomíná Karáskovy výčitky kolínským baronesám za spálení Havlíčkových dopisů jejich otci. :  „Vzpomněl jsem si přitom, jak se pozastavoval nad unáhleným postupem kolínských barones Voithových, které za války také zničily korespondenci Havlíčkovu, adresovanou jejich otci.“[303] Širší citace zde.[304]

 

Když se Havlíček vrátil do Německého Brodu z vyhoštění v Brixenu - kde ho mimochodem s manželkou Caroline navštívil Eduard Krziwanek, který mezitím s jeho bratrem založil olejárnu - umřela mu žena a byl nakažen tuberkulozou. Žádal potom úřady, aby směl do Prahy. Místodržící Karl baron Mecséry, který měl povolení na starost se dotazuje brodských úřadů, v jakých poměrech Havlíček v Brodě žije, jaký výdělek mu tam kyne, atd. Zpráva okresního hejtmana je příznivá.  A zde se opět dostává na scénu baron Voith: “…zdá se, že krajský president baron Voith byl při svém dobrém zdání, kterým doprovodil úsudek svého okresního hejtmana, veden i lidským soucitem nad osudem rodiny dobře mu známé. Potvrdil, že Havlíčkovi skutečně, při nejlepší vůli není možno založiti si v Německém Brodě existenci, ježto nemá prý oněch praktických znalostí a schopností, které předpokládá výživa ve venkovských městech. Jako jediný zdroj Havlíčkových příjmů uvádí baron Voith[305] podpory matky a bratra. ”[306]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image001

 

Od roku 1855, kdy byla Čáslav rozhodnutím císaře Františka Josefa I. opět určena za sídlo čáslavského kraje, se funkce krajského hejtmana ujal Ferdinand Voith. Do slavnostně vyzdobeného města přijel 9. května. Přivítali jej jásající obyvatelé, kteří slavili, že krajský úřad budě opět v Čáslavi.[307]

 

 Ferdinand se kromě povinností úředních věnoval i záležitostem veřejným. 1861- 6 je zvolen poslancem č. sněmu za obce Chotěboř, Habry. Na sněmu vystupoval s českými poslanci. V. V. Tomek k tomu ve svých pamětech dodává: „Krajský hejtman Voith 18.3. zvolen za Chotěbořsko-Habersko do sněmu českého, ač o kandidatuře ani nevěděl. Oficiálním kandidátem pro tento okres je V. V. Tomek. O zvolení Voithovo se přičinil okresní z Chotěboře.“[308]

 

Vojtěch Weidfenhoffer (1826-1901), přední německobrodský občan a blízký přítel Eduarda Brzoráda staršího si  20. července 1861 zapsal do svého deníku: „Dnes jsem jako již dříve několikráte p. baronu Voithovi, krajskému [hejtmanu] v Čáslavi, částku peněz zapůjčil. Činím to vždy s radostí, bez všelikého zisku, z pouhé vážnosti pro tohoto ušlechtilého muže.“[309]

 

Z Čáslavi, 27. Prosince 1861. (Požár. — Vánočni slavnost). Dne 27. pros. o 5 a čtvrt hod. večer vypukl v Kutnohorské ulici oheň, který kůlnu a chlív strávil. Na první pokřik objevil se ihned c. k. pan krajský baron z Voithů na místě neštěstí a jeho přičinění, jakož i komandantu zdejší vojenské posádky panu práporečníku Boichettovi lze mnoho co děkovati, že požár větší rozsáhlosti nenabyl. — Dne 24. t. m. odbývala se i v našem městě vánoční slavnost, při které 120 dítek oděvem, vánočkami, rozličnými pamlskami a jinými dárky poděleno bylo. Sešlo se k tomu účelu 230 zl., a sice 100 zl. z výnosu představení ochotnického divadla a 130 zl. z rozličných příspěvků dobrovolných, k čemuž zvláště přispěly manželka pana krajského paní baronka Voithová ze Sterbecu, která ne toliko že sama štědře přispěla, ale i jiné zdejší dámy k přispívání přiměla, jakož i zdejší pan purkmistr a jiní páni měšťané a obyvatelé Čáslavští. (Národní Listy 1.1.1862, strana 3 )

 

3. 5. 1862 byl baron Voith za svou přízeň k vlastivědnému bádání zvolen čestným členem archeologického sboru musea království českého.[310]

 

„V roce 1862 dostal krajský hejtman Voigt (sic) neobvyklou úlohu. V Poděbradech vzpomněli 4. IX. 1862 desátého výročí + básníka a dramatika Frt. Turinského, rodáka poděbradského. Po oslavném večeru odebrali se účastníci k rodnému domu Turínského – k městské radnici – a tam zazpívali „Kde domov můj“. Během zpěvu přišlo ke starostovi několik dragounů, v Poděbradech ubytovaných a vyřizovali vzkaz velitele dragounů, hraběte Bellegarde-ho, aby ihned zpěv zastaven a občané aby se rozešli. Starosta města se proti tomuto neuvěřitelnému rozkazu postavil, vzkázal, že mu plukovník nemá co poroučet a obecenstvo začalo zpívat další píseň „Hej, Slované“. Výsledek? Plukovník poslal do ulic Poděbrad dragouny, kteří projížděli městem a koho potkali, toho mlátili, i posekali. Město Poděbrady si na toto řádění ztěžovalo do Prahy. Krajský Hejtman Voigt (sic) měl případ vyřešit. Výsledek? Podkrajský úředník v Poděbradech Grabensteiner pensionován a pluk Bellegarde - povýšen na generála.“[311]

Podrobnější verzi o událostech v září roku 1862, kdy musel Ferdinand Voith von Sterbez vyřizovat veřejný nepokoj se dočítáme v Pláči Koruny České od Jakuba Arbese. Na rozdíl od verze rukopisné poznámky z čáslavského muzea umisťuje Arbes oslavy památky úmrtí básníka a druhdy c. k. sudího Turinského do Pardubic a doplňuje mimo další podrobnosti, že Voith „však musil protokoly dodati c. k. trestnímu soudu, aby se zjistilo, nebylo-li by možno zažalovati — nikoli hraběte Bellegardiho — nýbrž pardubické občany pro rušení veřejného pokoje. ... A vyšetřující soudce vyslídil v protokolech skutečně jakési známky domnělého trestního skutku a tak dáni byli purkmistr, skoro celá městská rada a mnoho jiných občanů pardubických v obžalobu pro shluknutí.“[312]

 

Redaktor vlastivědného čtvrtletníku Polensko Filip Plášil upozornil na pomoc Ferdinanda Voith von Sterbez po požáru v Polné u Jihlavy 4. srpna 1863. Tehdy vypukl v Polné obrovský požár, jenž zničil 189 domů a dokonce i radnici.[313] 456 rodin zůstalo bez střechy nad hlavou. Nenávratně zmizely překrásné renesanční a barokní měšťanské domy, řada rodin se vystěhovala.[314] (Hilsneriáda, kterou město později smutně proslulo propukla až v roce 1899) Filip Plášil nám napsal: „Osoba F. Voitha svým způsobem souvisí též s Polnou na Vysočině, neboť coby krajský představený projevil dle původních zpráv velký zájem o pomoc polenským obyvatelům, které v roce 1863 postihnul obrovský požár. Voith se měl osobně dostavit do vyhořelé Polné a vypomoci zde radami i částkou 500 zl., kterou věnoval ze svých prostředků. V roce 1876 byl za své zásluhy jmenován čestným měšťanem Polné.“[315]

 

Roku 1866 navštívil Chrudim císař František Josef II. Ferdinand si na památku schoval péro z chocholu Jeho Majestátu.[316]

 

Červenec 1868. Zakázaného táboru u Přibyslavi na Žižkovu poli súčastnilo se 12 — 15.000 osob. Veškerá okolní města, jako Německý Brod, Zdar, Nové Město, Meziříč a jiná byla velmi četně zastoupena. Obzvláště Moravané dostavili se, a to i ze vzdálenějších osad, jako z Kamenice, Brtnico a Křižanova, odkud přibyli na třiceti vozech s hudebním sborem. Také Humpolečtí dostavili se asi na třiceti povozech. Město Přibyslav bylo slavnostně ozdobeno. Místo, kde Žižka dokonal, označoval prapor národních barev s kalichem. Odpoledne hnul se obrovský proud lidstva k místu tábora, kde čekali již vládní komisaři v uniformách: c. k. krajský a býv. poslanec baron Voith, pak c. k, okresní chotěbořský, polenský, přibyslavský, humpolecký a německobrodský. Baron Voith shromáždění jménem zákona rozpustil a rozkaz opakoval. Provolávajíce »Slávu« památce Zižkově, koruně české a Moravanům, uchýlily se davy do blízkého háje, kde k povolení vládních komisařů, kteří si počínali taktuplně a vlídně, bavily se za hudby tří kapel až do čtyř hodin odpoledne, kdy nastoupen pochod nazpět do Přibyslavi, odkud se účastníci rozešli a rozejeli.[317]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Voith Ferdinand 1812  se syny

Ferdinand Voith baron von Sterbez se svými syny.[318]

(Zde vidíme vedle otce sedícího nejstaršího syna Čeňka, za ním nejmladšího Ferdinanda, vedle něho pak zřejmě Rudolf Eduard.)

 

Asi r. 1874 vymohl Ferdinand Voith strýci F. X. Šaldy, právníku Františku Kleinerovi, že tento nebyl odveden k vojsku. Je tedy pochopitelné, že Ferdinand byl v domácnosti Šaldově vítán. Na vazbu F. X. Šaldy (1867-1937) na rodinu Voithů. Upozornila Dr. Vaněčková z kutnohorského archivu ve svém textu k inventáři roku 2011 zpracovaného fondu Ferdinad Voith von Sterbez.[319]

         F. X. Šaldou se zevrubně zabýval Bohumír Lifka, který v jednom ze svých textů[320] právě rodu Voith / von Herites věnoval dvě strany. Píše např.: „Velmi často stýkal se s otcem Šaldovým a také do jeho obydlí přicházíval na návštěvu okresní hejtman Ferdinand sv. p. Voith ze Štěrbce …“ Dále vyjmenovává všechny děti Voithových a o Bertě píše: „Jména jejího i některých rysů užil FXŠ v příběhu Vídanských v povídce Zamiloval se do domu.“ Otec Šaldův, také František (1826-1908) převzal roku 1874 jako oficiál poštu od posledního čáslavského dědičného poštmistra Ferdinanda rytíře von Widmann (1836-1910). Právě dům Widmannů slouží jako prostředí děje povídky „Zamiloval se do domu“. (Lifka přímo zmiňuje, že jméno povídkové Bertiny matky „Hermíny“ přenesl od její sestry Hermíny.) Widmann se později odstěhoval do Vídně.[321] Sestra rytíře Widmanna Emma (*23.3.1842) byla vdaná za Petra Františka rytíře von Bibuse.[322]

         Lifka zmiňuje také, že Ferdinand byl „horlivý pěstitel a zvelebovatel chrámu Páně sv. Petra a Pavla“[323] a „šlechetný mecenáš“[324], který má v levé boční lodi děkanského chrámu pamětní desku. Voith  prý – podle Lifky - zemřel po odchodu Šaldových z města v dosti špatné finanční situaci a obě dámy byly pak po první světové válce obětmi městských bytových opatření kolínských.[325]

         Rodina poštovního oficiála Františka Šaldy bydlela v Čáslavi v letech 1874-8. Mezi dobré přátele F.X. Šaldy patřil i spolužák, pozdější čáslavský děkan Alois Dostál (1868-1940), jehož otec byl zřízencem pošty – listonošem a sloužil tak pod Šaldou. Kluci měli v alkovně bytu oltář, kde si spolu hrávali na kněze. .[326] (Dodejme jen, že právě od Aloise Dostála získá roku 1940 čáslavský městský archiv listinou pozůstalost rodiny Voithů.

 

           

Rytíř Widmann[327]

 

Baron Ferdinand Voith se zasloužil i o zlepšení hmotného postavení učitelů. Za tyto zásluhy byl zvolen v roce 1875 čestným členem učitelského spolku Budeč čáslavská. [328]

V listopadu 1875 oslavila Čáslav jeho 40 letou úřední činnost, v níž si vysloužil zaslouženou pověst člověka šlechetného, úředníka přesného ve službě a vlídného v chování. Za podporu snah jednotlivých měst byl jmenován čestným občanem Brodu Havlíčkova, Kutné Hory, Čáslave, Habrů, Chotěboře, Humpolce, Kácova, Ledče, Polné a Poličky.[329] Na oslavy se Čáslav pečlivě připravila, jak čteme v letáku uloženém v čáslavském muzeu:

          „Občané král. města Čáslavě!

Dne 8. listopadu t. r. slaviti bude náš milovaný čestný spoluměšťan c. k. místodržitelský rada svobodný pán Voith ze Sterbeců, druhotiny své čtyřicetileté věrné služby Bohu, Králi a Vlasti vykonané. Nejen tento řídký případ, nýbrž i všeobecné známá lidumilnost a nesčíslněkrát prokázaná  vroucí láska a obvětavost vznešeného oslavence, ukládá staroslavnému král. městu našemu onu milou povinnost, aby celá obec na důkaz  vděčnosti, tento pro našeho milovaného čestného spoluměšťana Vysokorodého  svobodného pána ze Sterbeců důležitý a památný den, přiměřeným způsobem oslavila.

K tomu cíli obmýšlí zastupitelstvo ve jménu veškerého občanstva, dne 7. listopadu t. r. v předvečer druhotin Vysokorodého oslavence, uspořádati průvod s pochodněmi.

Aby průvod ten byl důstojným jak toho náš milý čestný spoluměšťan skutečně zasluhuje, jest zapotřebí, aby veškeré občanstvo na tomto průvodu podílu bralo.

Za tou příčinou žádám co nejzdvořileji veškeré P. T. samosprávné p. p. úředníky, korporace a spolky, aby sobě neobtěžovaly tohoto slavnostního průvodu co nejčetněji se súčastniti a nejdéle do 30. t. m. u obecního úřadu ohlásiti, kolika členy ten který ctěný spolek bude zastoupen.

Žádoucno jest, aby slavní spolkové, jak dalece to možno, se spolkovými prapory se súčastnily. Program průvodu bude později oznámen. Z představenstva obce král. města Čáslavě dne 24. října 1875 Dr. Rud. Jablonský, purkmistr“

 

Ferdinand baron Voith von Sterbez[330]

 

         Ferdinand Voith von Sterbez sloužil až do své smrti, která přišla 10. února 1882; O zesnulém napsaly tehdy Národni listy[331], že byl přítelem lidu, úředníkem, jakých jest málo. "Odchází bez řádu, neodnáší sebou než lásku lidu,...”, Podle parte zemřel zaopatřen svátostmi c. k. místodržitelský rada a okresní hejtman, předseda c. k. okresní školní rady, rytíř knížecího hohenzollerského domácího řádu II. třídy, čestný občan mnoha měst, etc. Pohřben na hřbitov u sv.Alžběty v Čáslavi 12.února 1882. Na 15.000 občanů ho přišlo na poslední cestě doprovodit. V průvodu šly četné korporace a deputace.

         Zesnulému měl být zbudován pomník a konány pro tento účel sbírky. Na hřbitově však nebylo dost místa a nesešlo se mnoho peněz, a proto pořízena Ferd. Voigtovi pamětní deska. Odhalena v chrámu sv. Petra a Pavla v Čáslavi 15. září 1884. Okresní zastupitelstvo v Čáslavi se usneslo 22. IV. 1887 věnovati na počest Ferdinanda Voigta nadaci pro žáka čáslavského gymnasia ve výši 700 zl. Po krajském hejtmanovi Ferd. Voigtovi je v městském muzeu v Čáslavi 5 stříbrných pohárů.

 

Vojtěch Weidenhoffer z Německého Brodu, který mu vícekrát vypomohl peněžní půjčkou si do svého deníku poznamenal: „Dnes na večer zemřel pan Ferdinand svobodný pan Voith ze Sterbezu, místodržitelský rada a čestný měštan zdejší. Muž to velmi zasloužilý a všeobecně ctěn a milovaný. Bůh dejž mu lehké odpočinutí.“

 

Z Čáslavi. (Úmrtí a pohřeb pana Ferd. barona Voitha ze Sterbeců. Osiřel okres čáslavský. Dne 10 t. m. dokonal po delší chorobě pouť vezdejšího života velmi účinného, urozený p. Ferd. baron Voith ze Sterbecú, c. k. místodržitelský rada, okresní hejtman, předseda c k. okr. školní rady, rytíř knížecího hohenzollernského řádu, čestný měštan měst Poličky, Humpolce, Hory Kutné, N. Brodu, Čáslavi, Chotěboře, Ledče, Habrů, Kácova a Polné atd. Zesnulý narodil se v Kamenu r. 1813 ; gymnasium studoval v N. Brodě, filosofii a práva v Praze. Po ukončených studiích stal se r. 1835 konceptním praktikantem při krajském úřadě v Čáslavi ; t. 1841 gubernialním koncipistem v Praze a od roku 1843 až do r. 1849 incl. krajským komisařem v Chrudimi — však až posud — plných 14 roků beze všeho platu; teprv roku 1850 když se stal podkrajským v Něm. Brodě obdržel první úřadniční plat, odtud byl r. 1854 s názvem místodržitelského rady, českému místodržitelství к výpomoci přidělen; r. 1855 byl přednostou kraje čáslavského jmenován, dne 5. května 1855 zavítal do Čáslavi a zde bez mála 27 roků, nejprvé co krajský a po zrušení krajského úřadu, co okresní hejtman, velmi blahodárné působil. Co se jeho soukromého života týče, byl mírný, skromný, nad míru dobročinný, к chudým štědrý, ke každému přívětivý, pravý to lidumil; o tom každý, kdo s ním co jednati měl, dosti vypravovati dovede — o tom také již v jiných listech chvalně zmíněno. Avšak mně zvláště záleží o jedné ještě stránce se zmíniti, o které se až posud ničehož nepsalo; pročež s radostí plním svou povinnost, podotýkaje, že byl zesnulý jeden z těch, v čele postavených úřadníků, kteří se věrně přiznávaji ku Kristu. Víra Kristova byla drahým pokladem jeho srdce; pravidlem jeho života. Dle této víry svědomitě dával Bohu, což jest Božího. Vidívali jsme ho vždy v neděli a ve svátek na službách Božích, ano často i všedního dne na mši sv. Při času velikonočním — na zelený čtvrtek — blahověrně přistupoval a zbožně přiklekával k stolu Páně. Drahý náš nebožtík byl též vroucím ctitelem Rodičky Boží. O jak se vždy těšíval na májovou pobožnost, kterouž jsa v Čáslavi, nikdy neobmeškal, na kterou pobožnost i ve své nemoci často zpomínal. Pročež také nelze se diviti, že pro své chvalné vlastnosti byl všeobecné ctěn a vážen; toho důkazem byl jeho pohřeb, který se dne 18. t. m. slavně odbýval. К pohřbu zavítali z Hradce Králové vdp. Dr. Jan Rais, kapitolní děkan, papežský prelát a bisk. generálni vikář, který sub infula kondukt vedl a s ním vys. dp. kanovník Dr. Alois Frýdek, a mimo těchto ještě 34 kněží z blízka i ze zdáli. Ze světských hodnostářů súčastnili se pohřbu, býv. c. k. ministr p. baron Komerz z Lindenbachů, mistodržitelský rada p. Zeileizen, všichni pp. okresní přednostové z kraje čáslavského, pak p. president krajského soudu z Hory Kutné a mnoho ještě jiných hodnostářů, deputací a spolků, jakož i obecenstva takové množství, že se pravdou nechybím, když tvrdím, že jich více než deset tisíc bylo. Před vykropením mrtvoly v krajské budově, zapěl zdejší zpěvácký spolek smuteční chorál, načež byla rakev do čtyřspřežního umrlčího vozu vložena. Špalírem, jejž celou cestou obecenstvo tvořilo, ubíral se průvod, jakého Čáslav již dávno neviděla, směrem к c. k. poště podle domu na náměstí do děkanského chrámu Páně v následujícím pořádku : Školní mládež, žáci gymnasialní, chovanci evang. semináře, živnostenské spolky s prapory (čáslavské, dolnohučické, chotušické, vidovské, žlebské), vojenští vysloužilci s prapory (čáslavšti, jeníkovští, kolínští a kutnohorští), měst. střelci z Kutné Hory s praporem a kapelou, hasičské jednoty (Čáslav. Chotusice, Jeníkov, Potěchy, Zehušice, Žleby), „Sokol“ čáslavský s praporem, obecní starostové a učitelové i čáslavského okresu, nesouce věnce, Čáslavská kapela, pěvecké jednoty čáslavské (Kovář a Vlastimil), velduchovenstvo, pohřební vůz, podél něho kráčeli c. k. úřadnici nesouce rozžaté voskovice a za vozem příbuzenstvo zvěčnělého, ostatní c. k. úřadníci, důstojníci, deputace měst, jichž čestným měštanem byl, členové obecních a okresních zastupitelstev, různé deputace a konečné obecenstvo. Tělo zesnulého vneseno do osvětleného děk. chrámu Páně, kde „Libera“ a „Salve“ konáno. Po vykonaných obřadech vnesena rakev opět do vozu a průvod ubíral se v pořádku, jak z předu naznačeno, po náměstí vedle městské radnice, pak kutnohorskou ulici na hřbitov sv. Alžběty. V kutnohorské ulici byla na tom samém místě, na kterém při jeho prvním příjezdu do Čáslavi, dne 5. května 1855 co krajského přednosty stála slavnostní brána s nápisem : „Budiž nám vítán“, dnes při jeho pohřbu postavena smuteční brána z látky černé s nápisem : „S Bohem !“ Za dojemného zpěvu, vžeobecného pohnuti mysli a ronění slz, byla tělesná schránka jeho vložena к poslednímu odpočinku do hrobu jeho dcerušky Johanky, která v Čáslavi dne 10. ledna 1868 zemřela. Druhého dne sloužil o 10. hod. v děk. chrámu Páně, z předu jmenovaný vdp papežský prelát pontifikální zádušni služby Boží za assistence vys. dp. Dra Frydka, kanovníka, jakož i všech domácích duchovních. Všichni jsme se za v Pánu zesnulého vroucné modlili, vědouce, že spasitelné zajisté za mrtvé se modlili. Neměli bychom ale z vděčnosti a lásky к zemřelému ještě něco učiniti? Vděčnost a láska by toho vyžadovaly, abychom mu postavili pomník tam, kde odpočívá. Doufám, že myšlenka ta ohlasu dojde v srdcích mnohých a že kdož za jeho živobytí к němu se znali i po smrti na něho nezapomenou. Vděčnost jest krásná ctnost! Věnců a mezi nimi mnoho skvostných složeno u jeho rakve počtem 75, pozůstalé rodině odesláno 110 soustrastnich listů a 78 telegramů; mezi těmito i nalézá se též telegram zaslaný od Jeho Milosti ndp. biskupa králové-hradeckého truchlící rodině následujiciho sněni: „Přijmětež mou nejsrdečnější soustrast — zítra budu za spásu duše všeobecně ctěného a mne velice milého přítele konati oběť mše sv.“ Josef Jan, bikup.[332] Nuže již končím : Čest budiž památkou vzorného katolíka, horlivého úřadníka, upřímného přítele a laskavého lidumila. Odpočívej v sv. Pokoji![333]

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Jan\Documents\Docasne\docasnednes_soubory\image002.jpg

Parte Ferdinanda Voith von Sterbez, archiv Fránů

 

O tři roky později 22. 4. 1885 v Kolíně umírá Marie baronka Voithová ze Sterbezů roz. baronka z Heritesů. 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: parte

Národní Listy 24. 4. 1885 str. 6

 

 

image002

Hrob Voith von Sterbez při jižní zdi I. oddělení kolínského zálabského hřbitova

Foto JS 2019

 

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image002

Hrob Voith von Sterbez roz. von Herites při jižní zdi I. oddělení kolínského zálabského hřbitova, detail

„Marie Freiin Voith von Sterbez geborene Freiin von Herites k.k. Statthalterei-Ratts-Wittve geb. am 31ter Juli 1816 gest am 22ten April 1885“

Foto JS 2018

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image001

 

Z jedenácti dětí Ferdinanda Voith von Sterbez a Marie rozené von Herites se potomků nedočká nikdo. Baronka Maria Terezie (1838-1900), hradčanská „Stiftsdame“ později provdaná za c. k. dvorního sekretáře Filippa von Behacker a po něm za úředníka vídeňského bankovního spolku Němečka umírá bezdětná na srdeční vadu pohřbena na zálabském hřbitově v Kolíně; baronka Johanna (1853-1868) umírá již v 15 letech; baron Ferdinand (1856-1886), technik, úředník c. k. železničního ředitelství v Praze (a roku 1893? c. k. poručík v záloze 4. polního dělostřeleckého pluku[334] ) zůstává svobodný, pohřben v hrobu matky na zálabském hřbitově v Kolíně.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Voith Ferdinand Tablo Kutná Hora 41

Ferdinand Voith von Sterbez Jr (*1856)[335]

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image004

Hrob Voith von Sterbez roz. von Herites při jižní zdi I. oddělení kolínského zálabského hřbitova, detail

 „Ferdinand Freiherr Voith von Sterbez, Beamter der k.k. priv. Eisenbahn-Betriebs-Direction zu Prag, geb am 11ter Februar 1856, gest. am 12.ten Juli 1886“

Foto JS 2018

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image002

Hrob Marie Voith von Sterbez roz. von Herites při jižní zdi I. oddělení kolínského zálabského hřbitova, detail

„Marie svob. paní Voithová ze Sterbezů ovd. Behackerová *1838 + 1900,  a ovd. Němečkova *10. 5. 1888 + ? 8. 1900“ a

 „Berta Voithová ze Sterbezů *9. 5. 1844 + 8. 2. 1920“ a „Hermina Voithová ze Sterbezů *31. 5. 1851 + 14. 9. 1921“.

Foto JS 2018

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image001

 

Rudolf Voith von Sterbez (1848-1905), setník 28. pěšího pluku, pán na Osečanech

Baron Rudolf Voith von Sterbez (1848-1905), setník 28. pěšího pluku (stejně jako jeho děd Vincenc Freiherr Voith von Sterbez, strýc Tadeáš Freiherr von Herites, či bratr babičky Konrád Josef Kocy šlechtic von Cenisberg) se roku 1884 žení s o 14 let mladší baronkou Annou Marií. Gabriele roz. Tiegel von Lindenkron (1862-1929) z krásného panství s terasovitým parkem Osečany u Sedlčan. V den sňatku věnovala nevěsta škole v Osečanech 100 zl.  jednak pro chudé, jednak pro potřeby k ženským ručním pracím.[336]  Otcové novomanželů se znali již pracovně: „Roku 1848 v srpnu požárem zhubený kostel byl obnoven a roku 1857 slavně vysvěcen J. Em. panem kardinálem a arcibiskupem knížetem Bedřichem ze Švarcenberka. Na hranici jej přivítal a do Sázavy provázel okresní hejtman čáslavský baron Voith von Šterbec s rytířem Tiegelem von Lindenkron, patronem sázavského kostela”.[337]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: voith rudolf 1848 z tabla kutná hora

Rudolf Eduard Voith von Sterbez (1848-1905)

(karton 3, Inv. č. 42, před 1885)[338]

 

Anna M. Gabriele  byla vnučkou Wilhelma Tiegel rytíře von Lindenkron (1772-1827, rytířem od 1817), c. k. kapitán-poručíka dělostřeleckého pluku knížete Reuss-Greitz, který vlastnil statky Střezimíř a Sázavu[339]. Sázavský velkostatek i s bývalým klášterem prodal roku 1869 až jeho syn (Johann) Emanuel rytíř Tiegel von Lindenkron (*1822+ po 1885). Ten již žil se svou matkou Antonií roz. Schmelzern von Wildmannsegg (1801-1885) a manželkou Annou roz. Pulpan von Feldstein (+1862) právě na zámku a panství Osečany, kde se jim narodila Rudolfova nevěsta Anna Maria Gabriele. [340]

            Na návsi (dnes vedle vodojemu – pozn. editora) býval rozvalený sklep po starém panském domku. Patron školy Tiegel z Lindenkronu dal jej roku 1864 odstraniti, prostranství urovnati a založil tu lipový sad. V něm postavil železný kříž. Jeho žulový podstavec má vytesaný německý nápis „K vysoké cti Boha dal toto udělati Jan Bedřich Woit r. 1691. Podstavec pochází z Božích muk, která stával od r. 1691 při cestě, v místě nynější školy. Byl to oblý žulový sloup s dvojitým křížkem, spočíval na prve zmíněném podstavci. Když stavěli školu, rozebrali Boží muka a odstranili. Sloup pohodili a křížku použil bar. Tiegel na kapličku sv. Trojice a podstavec na kříž. Nyní je z někdejšího lipového sadu pěkná školní zahrada. Kříž tu zůstal.

            Baron Tiegel měl lípy ze stromů vůbec nejraději a hojně je vysazoval. Blízko kapličky vysadil spolu se starostou roku 1870 k oslavě Jos. Jungmanna tři lípy, které pak sluly jungmanky.

            Roku 1883 se zasloužil o výstavbu již zmíněné podnes stojící kapličky Svaté Trojice u Loužku, na kterou věnoval cihly, tašky i obraz.[341]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: TIEGEL V LINDEN ANM SIEDEK

Erb Tiegel Ritter von Lindenkron (ANM, Seidlova sbírka)

 

Zámek Osečany- letecký pohled, půdorys

 

Do historie zámku i vsi Osečany se významnou měrou zapsali hrabata Laniusové z Wellenburgu, kteří panství vlastnili od roku 1761. Vedli zde svůj malý „dvůr“ s patřičným služebnictvem. Rodina změnila výrazně okolí zámku na veliký park. Park měl rozlohu pěti hektarů a systém cest ukazuje, že zde byl realizován kvalitní architektonický projekt. Rozhodující úlohu při budování parku měl zřejmě panský zahradník Václav Rissl. Hrabě Lanius přivážel ze svých četných cest po cizině cenné dřeviny, které Rissl citlivě umisťoval. Risslovo zahradnické umění bylo na vysoké úrovni. Západně od zámku je souvislý les a rybníček, který je rovněž součástí parku.

            V roce 1795 opět mění panství majitele a do jeho držení se dostává Gabriela z Mayersbachu (von Maiersbach).[342] Mezi její dědice patřila Johanna von Mayersbach (1801-1866), jejíž manžel Josef Pulpan rytíř von Feldstein (1789-1840)[343] se tak sňatkem roku 1830 v Osečanech stal dalším majitelem panství. Zámecký kočí Kadeřábek, který byl u osečanské vrchnosti přes 50 let ve službě, vypravoval svým dětem tuto pověst: Za časů robory byl majitelem panství osečanského Půlpán. Byl na své poddané tak zlý, že lidé o něm říkali, že posmrti nebude mít pokoje. A to se skutečně stalo. Když Půlpán kolem 12. hodiny večerní zemřel, viděli hlídačové i ostatní zámečtí lidé, že duch zemřelého skákal z pokoje do pokoje jako vrabec, protože měl nohy svázané a nemohl ani krůčku udělati. Tyto výjevy dlouho trvaly: duch nebožtíkův přicházel každou noc ze svého hrobu na hřbitově v Křečovicích u Osečan, a tak nikdo nechtěl na zámku bydleti. Potomek Půlpánův chtěje těžkou vinu zemřelého napraviti, dával denně chlebovou almužnu všem chudým vdovám a sirotkům; pro nejnuznější vařili pak dvakrát týdně obědy. Těmito dobrými skutky byla vina Půlpánova na věčnosti smazána a duch se už v Osečanech neobjevil. Chlebové almužny a obědy chudým dávali v osečanském zámku ještě roku 1885.[344]

            Johanna Pulpán von Feldstein, rozená z Mairsbachu (1801-1866) zemřela spolu s dalšími 60 lidmi z Osečan na následky cholery. Tehdy se ve vsi ubytovalo 186 pruských vojáků, z čehož 7 důstojníků s majorem a lékařem přímo na zámku.[345]     

            Dceři Johanny Anně (1831 - 10. 2. 1862)  vdané za Johanna Emanuela Tiegel von Lindekron (*1822), se narodila poslední soukromá majitelka panství Anna M. Gabriele baronka Voithová roz. Tiegel von Lindenkron (8. 2. 1862 - 1929). Matka tento porod nepřežila.[346]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image002

Osečany, historická fotografie[347]

 

Josef Suk a Osečany

Na osečanský zámek dochází k baronu Voithovi muzicírovat křečovický řídící učitel Josef Suk i se svým později slavným synkem skladatelem, tehdy malým houslistou, který sem chodil „bos s botkami na provázku přes jedno rameno, pytlík s houslemi přes druhé rameno.“

O vztahu Josefa Suka staršího k (v)osečanské baronce píše J. M. Květ: „Když se Josef Suk stal nástupcem Matěje Českého[348], ihned přestal choditi s kapelou, jejímž šéfem ovšem zůstal, po hospodách a chodil jen na zvláštní pozvání hrát hlavně na okolní zámky a dvory, jako na Tlaskov, Vosečany, Lišno, Vojkov a do Kosové Hory. Zejména k vosečanskému zámku poutaly ho živé vztahy i v pozdější době, neboť učil mladou baronku za svobodna i po jejím provdání.[349] Jeho syn, hudební skladatel Josef Suk později věnoval Anně Voithové ze Sterbezu skladby napsané v létě roku 1891 u otce v Křečovicích. Byly to „Tři písně beze slov pro klavír” s částmi 1. Lístek do památníku[350] 2. Snění a 3. Melodie.[351]

Tématický katalog Sukových skladeb uvádí, že byly nazvány německy jako Drei Lieder ohne Worte (Albumblatt, Träumerei, Melodie) „zřejmě proto, že dílo bylo věnováno baronce Voith.“ Navíc zde zde stojí, že baroku Voith „skladatelův otec, učil hrát na klavír.“[352] 

         Jednu „polonaise složil a vysoce urozenému Pánu panu Rudolfovi Voith-ovi Baronu ze  Šterbeců ke dni 17. dubna 1887 věnuje v nejhlubší úctě Pepoušek.“  Přípisek říká, že „17.4. byl den jmenin Rudolfa Voitha, majitele zámku v nedalekých Osečanech. Nelze zjistit, zda Polonaisu pro čtyřruční klavír otec opsal, anebo ji sám pro čytři ruce upravil.“ Dodejme, že Pepouškovi, jinak Josefu Sukovi bylo tehdy 13, a od roku 1885 byl studentem pražské konzervatoře.

         U dedikace polonézy je přičiněna poznámka „Ještě po letech gratuloval Rudolf Voith von Sterbez 15.11.1898 z Osečan Sukovi k zasnoubení s Otilií Dvořákovou. (svatba se konala 17.11.1898)“[353]

 

Od křečovického faráře P. Aloise Dostála[354] víme, že na zámku byli kněží vítáni. P. Dostál připomíná svého předchůdce, buditele a popularizátora vodoléčby - českého „Kneippa“ prof. P. Jana Ježka:  “Také v Osečanech u barona Vojtha ze Sterbez byl častým hostem a zde se dlouho na něj pamatovali. Spodivením bylo paní baronce, že ač mluví velmi dobře německy, přece nejraději užívá češtiny. Docházelo sem z Křečovic více kněží, o Ježkovi se vyslovovala paní baronka, ovšem ne s příhanou: „Ten Čech“.”[355]

            Roku 1893 byla v Osečanech slavnostně uvedena do provozu stříkačka sboru doborovolných hasičů. Díky daru přizvaného majitele panství barona Voitha byli osečanští první v okrese, kteří vlastnili stejnokroje. Kmotrou byla zvolena baronka Voithová.[356]

 

Na výstavě chovu ptactva dostala roku 1898 v rakouském Linzi za slepice baronka Voithová z Osečan bronzovou medaily hornorakouské kulturní rady. „Geflügelzuchtausstellung. Für Hühner: bronzene Medaille des Oberösterreichischen Landesculturrathes: Frau Baronin Voith von Sterbez in Wosečan.[357]

           

Historický obrázek Osečan a více o historii obce zde.[358]

 

 Z řeči pronesené P. Dostálem při Rudolfově pohřbu 9. 1. 1905 vybíráme: „… Byl především člověkem a to rozumným i cituplným ke svým spolubližním, ať byli jakéhokoliv stavu a původu. Veliká hloubka šlechetného citu byla známkou povahy jeho. – Zvěčnělý byl šlechticem, a to nejenom rodem, ale i smýšlením a skutky, které okrašlovaly život jeho. Než nikdy se nevynášel, nedávaje místa pýše; naopak křesťanská pokora ho zdobila a všem milým činila. - … jaká radost ho naplnila, když byl před časem obdržel darem vásu, na níž byly připevněny ony předměty, s nimiž si rád pohrával ve své mladosti. Tato radost, ta něžná vzpomínka na mládí, ta potěcha z věcí z otcovského domu označovala jeho lásku k zesnulým rodičům, jeho lásku bratrskou. – Byl vojínem a důstojníkem, věrně sloužil císaři a vlasti; věrnost onu ukazoval do posledního roku, oslavuje všechny význačné dny panovnické rodiny a rakouského vojska. A jako se jeden z předků jeho vyznamenal u hory Sterbez hrdinstvím, tak zesnulý vynikal spolu i vlídností ke svým podřízeným vojínům, že se všude k němu hlásili a lásku svoji mu naznačovali. – Byl křesťanem a plnil povinnosti své víry spíše (v) soukromí než okázale. Však ani tu nescházel o průvodech, aby veřejně ukázal, že jest katolickým křesťanem. Jak vroucně se modlil, o tom dávají svědectví ti, kteří mu byli nejblíže. A jeho darem o jeho posledních vánočních svátcích byla Bohorodička lurdská, již věnoval choti své. – Byl přítelem mládeže, která v něm mnoho ztratila. S jakou vlídností se k dětem nakloňoval, jak jim o štedrý den dárky rozděloval, ano pamatoval na ně o každé význačnější době! Z celých Vosečan téměř všechny děti znal, na ně křestními jmény volal, s nimi rozmlouval a se jich na učení dotazoval. A jaká to byla dítek radost, jak jim zazářily oči, když o zkoušce z náboženství otevřely se u třídy dveře a vešel mladý pan baron! Miloval dítky a ty milovaly jej. – Zvěčnělý byl lidumilem. Jeho ruka byla vždycky dle možnosti otevřena, každý rok spolu jeho přičiněním mnoha dětem dostávalo se ošacení, chudým výživy a strádajícím podpory. – Mám ještě doložiti, jakým byl přítelem? Dnešní účast pohřbu jeho nasvědčuje, kolik měl přátel. Ano přátelství i v nemoci udržoval. Na kolik přátel svých ještě o Novém roce si vzpomněl a  umdlévající rukou jim dopisoval. – Příteli náš milovaný, byl to poslední dopis, jímž si mnohého oblažil. … - Šlechticům vždy na tom záleželo, aby měli svůj erb, svůj znak bez poskvrny; tu pak o v Pánu zesnulém můžeme směle potvrditi, že zachoval si svůj erb čistý, neporušený. …“[359]

 

Cca 2 cm v průměru velký měděný knoflík s erbem baronů Voith von Sterbez na přední a poutkem na zadní straně byl nalezen roku 2017 asi 600 metrů od zámku v Osečanech (49°41'33.6"N 14°25'39.0"E) v hloubce 9 cm suché půdy. S laskavým svolením nálezce, připojujeme i fotografii nálezu.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Jan\Documents\Docasne\docasnednes_soubory\image002.jpg

Měděný knoflík s erbem baronů Voith von Sterbez nalezený v Osečanech.[360]

 

 

Rudolf baron Voith von Sterbez zemřel 5. 1. 1905 na zámku v Osečanech. Dle nekrologu v Bohemii získal  své vzdělání na kadetní škole v Eisenstadt(u) a na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě - Wiener-Neustadt, ze které byl 1. září 1868 přidělen jako poručík k 28. pěchotního pluku. Odtud vystoupil z vojenské služby jako setník u příležitosti svého sňatku s Annou Tiegel von Lindenkron, majitelkou statku Vosečany. I v nekrologu zaznívá chvála jeho ušlechtilého charakteru a štědrosti k chudině: „Als Offizier seines edlen und ritterlichen Characters wegen von seines Kameraden verehrt und von Jedermann hoch geachtet, hat er seinen militärischen Geist bis an sein Lebensende bewahrt. Nicht nur seine Gattin und Geschwister, sondern auch seine Kameraden betrauern sein leider so frühes Ableben und die Armut, für die er stets hilreiche Hand hatte, verliert an Rudolf Freih. Voith einen edlen Wohltäter.“  (Bohemia, 10. 1. 1905 strana 3)

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Jan\Documents\Docasne\pokusny_soubory\image002.jpg[361]

 

Na dřevěném kůru [kaple sv. Anny při osečanském zámku] jsou malé varhany, jež koupila r. 1909 majitelka Osečan A. Woithová za 1.000 K; obec přispěla 200 K.[362]

 

„U sběrny firmy Ephraim Löbl bylo pro Červený Kříž dále věnováno: … ; pí baronka Voithová, Osečany u Sedlčan, 1 zlatý snubní prsten, 1. granát. přívěsek, 1 stříbrná jehlice; …“ (Národní Politika 1. 9. 1914 str. 2, vydání pro venkov)

         Mezi příspěvky pražské pobočky ministerského úřadu válečné sociální péče z 15 až 30. 9. 1914 v příloze Prager Tagblatt je uvedeno nemocniční prádlo (Spitalshemden) od Baronin Anne Voith von Sterbez.[363]

„Ze Selčan. (Slavnost Červeného křiže.) Ve prospěch Červ. Kříže uspořádala 28. května maj. velkostatku Osečan pí. Anna bar. Voithová ze S t e r b e z u  v zámeckém parku zahradní slavnost, jež měla skvělý výsledek. Dobrá, kapelníkem p. Mrázkem ze Selčan řízená kapela, v níž spoluúčinkovali též úředníci, obveselovala až do večerních hodin přečetné hosty z dalekého okolí. Ze Selčan dostavilo se úřednictvo politického úřadu s p. okr. hejtmanem Stříbrným v plném počtu, a bylo radostně vítáno za zvuků hymny národů. Též dostavilo se hojně zástupců ostatních zeměpanských úřadů. Uředníci knížecího a šlechtického velkostatku dostavili se ve většině, největší pak účast byla z kruhů městské společnosti selčanské a z hospodářských kruhů místních i okolních. Slavnost zahájena proslovem řed. školy p. A. Suka z Maršovic, jenž vyzněl v bouřlivé provolání slávy Jeho Veličenstva. K občerstvení návštěvníků věnovala hostitelka různé pokrmy a nápoje, jež prodávány hostitelkou za přátelského spolupůsobení místních dam. Paní bar. Voithová ze Sterbezu odvedla Červenému kříži 600 k.“ (Národní Politika 20. 6. 1916, odpolední vydání, str. 3:)

 

Pěkné obrázky osečanského zámku najdete  zde[364]

 

Anna Maria Voith von Sterbez byla s Rudolfem 21 let, ale zůstala bez dětí. Osamělý život po Rudolfově smrti nebyl zřejmě jednoduchý. U zámku bývala panská sušárna na ovoce. Když pak v roce 1918 vyhořela, dala majitelka postavit na jejím místě skleníky. Park nebyl od roku 1922 prakticky udržován. Do dnešních dnů značně zpustl a zarostl náletovými dřevinami. Bývalý zahradník později pouze vzpomínal, že za baronky Voithové bývaly ještě alespoň cestičky v parku vysypávány pískem. 

         O situaci baronky Anny Voith von Sterbez na (v)osečanském zámku roku 1924 se dočítáme v dopise hudebního skladatele Josefa Suka Daše Šetlíkové. Mimo jiné zde píše „ … A prosím tatíčka, aby promluvil s přítelem, panem ředitelem Ap. Růžičkou. … „Baronka“ ve Vosečanech (Anna Voith ze Sterbezů – pův. pozn.) u nás začíná prodávati starožitnosti, - bude to hlavně nábytek, nějaké sklo, porcelán atd. Přijdu k ní tyto dny a zjistím, co by vše prodala, - ona je velmi podivná, když má k tomu dojít, pláče a nechce se s tím rozloučiti, ale potřebuje peníze. Musí udělat soupis (tak jí poradím), co chce prodat, a myslím, zda by se to příteli řed. Růžičkovi nehodilo, - snad by sem mohl zajet? A kdyby to chvátalo, snad z Gastýna? Tak prosím Tě, Dašo zlatá, pošli to za tatíčkem, pozdravuj Ivana, dobře stavte, ať to již v brzku oslavíme. Líbá Tě i Ivana Tvůj Suk. Křečovice u Neveklova 3/7 24“[365]

Tři roky před její smrtí (roku 1926) byla provedena částečná parcelace velkostatku na základě pozemkové reformy: přiděleno asi 2106 ha půdy drobným zemědělcům.

            Baronka Anna M. Gabriele Voith von Sterbez nakonec majetek neudržela a roku 1928 byla nucena zámek s veškerým příslušenstvím prodat.[366] Jmenovaná paní zůstavila osečanský velkostatek zadlužený a na budovách dosti zapustlý. Největším věřitelem byla Okresní hosp. záložna v Sedlčanech, která dne 5. června 1931 koupila velkostatek se vším co k němu patřilo v Osečanech, ve Velběhách, Pros. Lhotě, Prosenicích, Kliměticích, Břišejově a v Štětkovicích s veškerým živým i mrtvým inventářem a se zásobami za 2,750.000,-. Představenstvo záložny, chtějíc chudším občanům pomoci k půdě a majetku rozparcelovalo v témže roce celý koupený velkostatek. Zámek s parkem ve výměře 9 ha darovalo okresu sedlčanskému na zřízení nějaké dobročinného ústavu.[367]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image001

 

Vinzenz Freiherr Voith = Herites von Sterbez (1842-1912), c. k. major

 

Baron Vincenz se narodil 24. 9. 1842 v Praze, kde byl otec c. k. guberniálním koncipientem. V letech 1853-4, kdy byl otec opět na českém místodržitelství v Praze, byl zapsán v 1. ročníku německobrodského gymnazia.[368]  Pak již ve dvanácti letech vstoupil do kadetní školy, z Cadetten-Institute v Krakově odešel roku 1858[369],  absolvoval vojenskou akademii ve Vídni[370] a později byl důstojníkem 21. pěšího pluku, kde byl majorem Bedřich rytíř von Hillmayer (*1827), spřízněný přes babičku rozenou Kocy.

Sloužit začíná roku 1862. K adopci strýcem Tadeášem baronem von Herites a sloučení a erbu došlo roku 1864. 1. 5 1866 poručíkem, 13. 6. již nadporučíkem. [371]

Vincenc bojoval v roce 1866 proti Prusům u České Skalice, kde byl těžce raněn do ruky.[372] V Národních listech byl 19. 7. 1866 uveden Seznam padlých a raněných důstojníků rakouských. Od pěšího pluku Reischachova jsou těžce raněni poddůstojníci 1. třídy …. Vinc. Bar. Voith, Herites ze Štěrbec.[373] 

"V mírových letech, které následovaly, byl dlouho využit jako učitel v kadetní škole s velmi dobrými výsledky"; od 26. dubna 1873 má Marianský kříž řádu Německých rytířů; 1. května 1877 byl povýšen na setníka 2. třídy, 1. 11. 1879 na setníka 1. třídy; po absolvování kursu štábního důstojnictva přesunut do 40. pěšího pluku. [374] 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Jan\Documents\Docasne\docasne nepokusny_soubory\image002.jpg

Vincenc baron Voith-Herites von Sterbez (1842-1912) [375]

 

Roku 1884 byl založen Spolek vysloužilých a záložních poddůstojníků v Kolíně a okolí, aby pěstoval mezi členstvem oddanost a lásku k císaři a králi a k České vlasti. Jednací a velecí řeč výhradně česká. Účelem spolku jest: a, podporování členů v případě nemoci, b, zapravování útrat pohřebních za zemřelé členy spolku. Protektorem spolku byl Vinc Voith-Herites ze Stěrbeců.[376]

 

1. 6. 1886 vstoupil do výslužby. [377]  Brünner Zeitung roku 1886 napsal, že do čestné hodnosti Majora s prominutím taxy byl u příležitosti propuštění do pense jako invalida povýšen Vincenz Freiherrn Voith-Herites von Sterbez ze 40. pěšího pluku hraběte Auersperga.[378] Od té doby stále churavěl.[379] „Jako vojín a důstojník těšil se vždy nejen u svých představených pro svou svědomitost a přesnost ve službě, ale i u podřízeného mužstva pro svou konciliantnost všeobecné oblibě.“ [380]

 

Umělecká a umělecko-průmyslová výstava v Kolíně. Červen 1887 … Ve třech dnech navštívilo výstavu ku dvěma tisícům osob, tak že výstavní výbor snad ponechá výstavu otevřenu až do příští neděle, čeho by si bylo přáti. … V sále čtvrtém na stěně vkusně ozdobené vidíme zbraně bosenské a turecké, jež zaslali prof. K. Hocke v Plzni, baron Woith-Herites ze Sterbetzů a Č. Hevera v Kolíně.[381]

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Jan\Documents\Docasne\docasne nepokusny_soubory\image002.jpg

Fotografie Vincence Voith-Herites von Sterbez (1842-1912)[382]

 

Kolínský majetek po strýci baronu Tadeášovi  převzal jako jeho adoptivní syn, a jako major ve výslužbě zde žil dlouhá léta až do smrti v roce 1912. Aby udržel rodové jméno, Vincenz roku 1901 adoptuje syna své sestřenice JUDr. Lea Prziborského (1867-1940).[383] V následujícím roce se na něj pokusil přenést i šlechtický titul.[384] (Podrobněji o tom viz Familie Krziwanek, část o JUDr. Leo Prziborski-Voith-Herites).

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: dopisní papír berty a hermíny

Hlavička dopisního papíru baronů Voithových[385]

 

         Vincenz je v textu kolínského kronikáře Straky připomínán jako „příjemný pán vojenského držení těla, kterému dobrota zářila z očí, jak s černým pejskem chodil na procházku. Ze své velké a krásné zahrady rozdávali ovoce hlavně dětem, žádný žebrák nešel odmítnut od jejich dveří a jejich velká dobročinnost byla každému známa. Často skoro denně chodil k nim na návštěvu jejich bratranec zádušivý pan Vincenc Schrůtka okresní sekretář, a klátivým krokem k baronům do Zahradní ulice ubíral se velice často vysoký a hubený pan magister Vrba, provisor Fifkovy lékárny a provázel ho věrný jeho druh žlutavý chrt. Vrba byl též velice dobrý člověk, jací se dnes nerodí A tato společnost dobráků trávila krásné chvíle buď v zahradě aneb v úzkostlivě čistém domě v pokojích s empirovým nábytkem a vzácnými obrazy, z nichž vynikal obraz umučení Páně, na měděné desce malovaný slavným Van Dykem. Hosty obsluhovaly služebné, které celý život u baronů strávili. Avšak bledá sudička obcházela panský dům v Zahradní ulici; r. 1890 Schrutka[386], r. 1912 baron Vincenc, baronesa Berta r. 1920 a barones Hermína roku 1921. Kdy zemřel Vrba nevím. Roku 1924 zemřela jejich sestřenice paní Terezie z Hillmayerů vdova po podplukovníku (bydlela vedle u p. Vavrušky) a dědicem jména stal se jejich synovec JUDr. Lev Prziborský-Voith-Herites ze  Sterbezů nyní advokát ve Vídni. Úmrtím barones, zdá se, že v Kolíně umřela také dobročinnost. Co tu nových boháčů... . . . Skromné mé řádky nechť jsou vzpomínkou na dobré lidi, kteří žili v panském domě v Zahradní ulici.“[387]

 

Vincenc baron Voith von Sterbez (SokA Kolín)

 

„Pohřbu zesnulého čestného měšťana kolínského, Čeňka svob. pána Heritesa ze Sterbezu súčastnily se: spolek vysloužilých poddůstojníků s praporem, spolek Vlastimil s praporem, sbor hasičský a Krejcarový spolek. Za rakví, vedle příbuzných, ubírali se členové obecního zastupitelstva a městské rady, deputace pluku, u něhož zesnulý jako rytmistr sloužil, mnoho důstojníků a ohromné množství obecenstva domácího i cizího, kterážto veliká účast svědčí o značné oblibě, které zemřelý se těšil, a které plně také si zasloužil, nebot byl kavalírem v pravém slova smyslu a při tom demokrat v pravém smyslu slova. Ke každému přívětivý, nad obyčej lidí jeho stavu, dobročinný a skromný. Děti — ač svobodný — zvláště měl rád, s nimi si pohovořil a je obdarovával. Rád pomáhal těm, kdož potřebovali, ale dobročinnost svou, v které podporován byl svými šlechetnými sestrami paními Bertou a Hermínou ze Sterbezu, nikdy na odiv nestavěl. … Budiž mu zachována vděčná pamět !“[388]

 

Parte Čeněk svob. pán Voith=Herites ze Sterbezu[389]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: pohřební průvod Kolín 18 8 1912

Pohřební průvod Kolín 18. 8. 1912[390]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: výřez pohřeb čeňka 1911

Pohřeb Čeňka Kolín 1911 – výřez fotografie pohřebního průvodu na náměstí. [391]

Těsně za vozem s rakví kráčí dost možná Čeňkův adoptivní syn Leo Przibrski Voith- Herites, za ním v uniformě asi setník Antonín Kratochvíl

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image001

 

Hermine (1851-1922) a Berta (1844-1920), baronky Voith von Sterbez

 

Vysokého věku se také dožijí sestry, baronky Hermine (1851-1922) a Berta (1844-1920), které spolu s posledním bratrem Vinzenzem baronem Voith=Herites von Sterbez (1842-1912) převzali po Tadeáši dům se zahradou v kolínské Zahradní ulici. Všichni tři zůstali svobodní a kolínskými spoluobčany byli velmi váženi pro svou štědrost a dobrotu.

 

Sourozenci Hermíne, Bertha a Vincenc Voith von Sterbez  na zahradě kolínského domu.[392]

 

Bertha a Hermine Fr. Voith von Sterbez[393]

 

Jiří Karásek ze Lvovic vzpomíná na obě sestry:   „Obě dámy cítily vřele česky, vzpomínaly rády, jak hrály v mládí v Čáslavi české divadlo, byly vlastenkyně toho probuzenského typu, kdy se mluvilo německy a cítilo vřele česky.“ [394]  … („Za svého mládí pilně se zúčastňovaly probuzeneckého života v Čáslavi a byli výbornými divadelními ochotnicemi. Když hrály dcery pana krajského, vždy bylo čáslavské divadlo obecenstvem naplněno.“[395]) „Bydlili v Kolíně v krásném rodinném domě, obklopeném rozsáhlou zahradou, kde pozdně dozrávaly i fíky, jichž mi každý rok baronessa Hermína plný košíček jako povinný tribut posílala do Prahy, stejně jako neopomínala mi blahopřáti ke všem svátkům v roce, neboť tato dáma řádu Alžbětina (od 1908) zachovávala s dojemnou přesností staromodní ceremonie. Celý Kolín ji znal, při všech slavnostech fungovala jako zástupkyně české šlechty, a věru, uměla v tom choditi lépe, než baronessa Bertička, jež byla tak skromná jako Popelka.“ [396] 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Jan\Documents\Docasne\docasne nepokusny_soubory\image002.jpg

Diplom Alžbětínského řádu pro Hermine Voith von Sterbez z roku 1908[397]

 

 

Hermine Freiin Voith von Sterbez, ateliér Krátký Kolín

 

 

Krejcarový spolek v Kolíně byl zřízen pro potřeby chudých dítek roku 1888 a od valné hromady roku 1890 byla místopředsedkyní “sl. baronesa Vojtová”. “… Chudá odrostlejší mládež školní, vyhýbavší se škole, potulovala se městem, obvzláště v jarní a podzimní době kolem nádraží, hledíc žebrotou na příchozích opatřiti sobě peněz, kterých opět hrou a na pamlsky utrácela, vyžebraného chleba nemnoho si vážíc, ten samý I odhazovala. Občanstvi denně žebrotou obtěžováno bylo. Tomu však učiněna přítržm když počato stravováním školní mládeže.” [398] Roku 1893 čteme: “Dámský odbor jehož starostkou jest slečna baronesa Hermina Vojthova ze Stěrbeců obstarává střídáním se dám ve vaření v kuchyni…. Roku 1894 – Hlavní zásluha kuchyně patří dámskému komitétu, v jehož čele jest horlivá a neúnavná baronessa Hermina Vojthova ze Stěrbecu.” Ta byla zvolena I do správního výboru. “Krejcarový spolek je zajisté ten nejhumánější , v kterém bez ohledu politických stran, lze vykonati mnoho  dobrého.” Roku 1896 si všímáme daru barona Voith-Herites 5 zl. Roku 1898 bylo za deset let vařeno 963 dnů, úhrnem rozdáno 249.814 obědů, nehledě k obudvi a oděvu. Roku 1900 je Hermine předsedkyní administrativního výboru. [399]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Jan\Documents\Docasne\docasne nepokusny_soubory\image002.jpg

Diplom z roku 1913 ke 25 letům Krejcarového spolku.[400]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Jan\Documents\Docasne\docasne nepokusny_soubory\image002.jpg

V kolínském muzeu je uchován i děkovný dopis u příležitosti 20 let trvání kruhu mladých kuchařek 1889-1909. Další strana je výčtem cca 80 jmen děvčat, ukončený podpisem “Babeta Linhartová, pořadatelka a pobočnice bar. Hermíny Voithové, dámy řádu Alžbětina II. třídy.” Věnování je uloženo v deskách z červeného plyše s kovovou ozdobou

 

„Měl jsem opravdu rád obě ty dámy, blížící se k sedmdesátce svého věku, a zvláštní kouzlo měl pro mne zvláště jeden pokoj jejich palazzeta, plného starobylých hodin (Bertička je celé dopoledne každého dne natahovala) - byl to pokoj, v němž císařovna Marie Terezie přespávala na dědičné jejich poště v Kameni (Steindorfu) na pomezí českomoravském, když cestovala do svého milého českého království. Měl zařízení z té doby, starožitný vykládaný nábytek, takovou roztodivnou garnituru, graciesní skříně s vídeňským porculánem, kouzlo dávných dob jím vanulo...“[401]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Jan\Documents\Docasne\docasne nepokusny_soubory\image002.jpg

Diplom papežského vyznamenání Pro Ecclesia et Pontifice z 8. 11. 1913 pro Hermine Voith von Sterbez.[402]

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Jan\Documents\Docasne\docasne nepokusny_soubory\image002.jpg

Detail diplomu Stříbrné čestné medaile na červeném kříži s válečnou dekorací pro Hermine Voith von Sterbez z 8. 4. 1906[403]

 

 

17. května 1921 poslala podplukovníku Kratochvílovi z Kolína „Rezi Hillmayr“ dopis. Prosí u příležitosti v novinách oznámeného „zvyšení pense“, které četla Faninka  a obrací se na „starého přítele“s prosbou o peníze. Lituje, že se neviděli, když byl naposled v Kolíně. Líbá „Linku[404] a jejich dobrý synové“. Stranou je připojena zvláštní prosba: „Prosím pane podplůkovník račte psati Milost pí česky neb se nikdy nemužou Milost baronesou dohodnout, já moc německy také číst neumím“. Protože se podpis mírně liší od písma dopisu, je možné, že dopis psala služka.[405]

         Terezie Anna Maria von Hillmayer, rozená Šrůtková z Něm. Brodu (1834-1923),[406]  byla manželkou podplukovníka Bedřicha Ritter von Hillmayer[407] (1827- po 1880), c. k. hejtmana 21. pěšího pluku[408]. Hodnost podplukovníka získal při odchodu do pense roku 1880.