Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image004

O předcích

 

 zemského a říšského mladočeského poslance JUDr. Eduarda Brzoráda.

 

Děje rodů von Herites, von Krziwanek, Delorme a Brzorád.

 

 

 

V letech 2002-2008 sepsal Jan Steinbauer.

 

E-mail pro Vaše komentáře a doplnění:

Opredcich@seznam.cz

 

 

Familie Brzorád

 

 

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: pecet podruhe

 

 

 

Hlavní strana

 

Familie Brzorád

První generace a Chrudim... 175

Jan Brzorád (1623-1675) 175

Samuel Brzorád (1674-1728) 176

Jan Brzorád (1706-1737) 176

Filip Brzorád (1737-1812) a Nymburk. 176

Jan Filip Brzorád. (1765-1851), JUDr. et PhDr. 182

Vojtěch Vilém Brzorád (1767-1839), JUDr. zemský hejtman, prezident apelačního soudu v Haliči 183

Vincenc/ Čeněk Brzorád (1769-1844) purkmistr nymburský. 184

Božena Němcová a Nymburk (1848-1850) 186

Kateřina Černá roz. Brzorádová (1771-1831) 190

Josef Kalasanský Brzorád (1777-1857), státní rada, majitel statku Lochkov. 191

Philippine Brzorádová (1812-1886) 207

Karel Brzorád (1813-1871), vlastník statku Lochkov. 209

TULKA A AUGUSTA BRZORÁDOVÁ (1873-1879) 213

Erinnerungen an Lochkov bei Anna Brzorád. 215

Vilém Brzorád (1814-1898), zemský advokát 221

Marie Hauptmannová roz. Brzorádová (1818-1888) 222

Ferdinand Brzorád (1822-1863), adjutant zemského soudu v Praze. 224

Rudolf Brzorád (1823-1890), vlastník statku a dolu v Uhrách. 224

Anna Erben roz. Brzorádová (1833-1865) 228

JUDr. Eduard Ferdinand Brzorád  (1820-1898) 230

Marie Komers roz. Brzorádová (1852-1909) 243

Karoline Kratochvílová roz. Brzorádová (1868-1937) 246

Anna Dostálová roz. Brzorádová (1876-1919) 247

JUDr. Eduard Josef K. Brzorád  (1856-1904) 251

Text Václava Klofáče pro almanach německobrodského gymnázia. 251

Starosta Sokola (1884, 1890-1896) 255

Řečnění a trestní vyhledávání pro zločin pobuřování v roce 1893. 258

Obstrukce na českém sněmu roku 1893. 259

Parlamentní řeč za imunitu poslaneckých řečí na říšské radě roku 1894. 260

Svatba s telegrafistkou Vlastou roz. Mayer (1876-1946) a korespondence. 265

Text „V jednom šiku!“ a pohřeb roku 1903. 267

 

Familie von Herites  8

Familie von Krziwanek

Familie Delorme

 

Rodokmeny

Seznam obrázků

Jmenný rejstřík

Dodatky

 

 

 

 

Úvod[1]

Dějiny rodu Brzorádů sledujeme od nemajetného šlotýře Jana Brzoráda z Kovářova, který se usadil v Chrudimi. Zde žil i jeho syn, který si pronajal nedaleký mlýn Májov. O dvě generace později ho koupil Filip Brzorád, který roku 1766 odvážně a na dluh zakoupil mlýn v Nymburce a vybudoval z něho největší mlýn v Čechách. Vedle dalších nemovitostí v Nymburce zakoupil i pražský dům v Týnské uličce, který dostal jeho syn JUDr. et PhDr. Jan Filip, pozdější pán na Chlumu u Virlova, v roce 1848 člen Svatováclavského později Národního Výboru, jehož syn Josef byl zemským poslancem.

Mlynář Filip však zaopatřil i syna, Vojtěcha Viléma, advokáta, zemského hejtmana a prezidenta apelačního soudu v Haliči. V nymburském mlýně vyrostli i dcery Marie provdaná Nejedlá a Kateřina provdaná Černá, matka významného pražského starosty JUDr. Tomáše Černého a Vincenc, starosta nymburský. Příslušníky rodiny Brzorádů a Černých najdeme mezi členy Národní Gardy z roku 1848.

Vincencův syn Antonín, také starosta byl hostitelem Boženy Němcové během jejího nymburského pobytu v letech 1848-1850 a jejich děti a děti Černých trávili se spisovatelkou a jejími čtyřmi dětmi dosti času. Byl mezi nimi i Gustl, pozdější MUDr. Gustav Brzorád, kterému patří neznámá vzpomínka Bohumila Hrabala a jehož syn MUDr. Antonín Brzorád byl zvěčněn v Postřižinách jako Dr. Gruntorád.

Úspěšný nymburský mlynář Filip měl ještě 2 syny. Stejnojmenný Filip se bohužel v šesti letech utopil v náhonu při hře s míčem, ale Josef se dožil vysokého věku. Právě jemu zakoupil otec panství Lochkov u Prahy. Protože se mu nezdálo množství luk a lesů dostatečné, přikoupil pozemky na Smíchově proti Vyšehradu a uhelný důl. Josef (Kalasánský – jak se podle významného světce nazýval) studoval gymnázium Piaristů s Josefem Jungmanem a po studiu práv působil nejprve ve státní správě. Pak se ale roku 1808 uchýlil na Lochkov, jehož správě se věnoval až do smrti – pro své vzdělání zde vykonával i moc soudní. Vystavěl zde pěkný zámeček s kaplí. Dochované dopisy dokumentují okolnosti jeho vztahu se ženou Annou rozenou Delorme a její zajímavou rodinou, která vlastnila Portheimku na pražském Smíchově. V jeho dopise z roku 1811 se tak například dočítáme jak správně vyslovit jméno Brzorád.

Díky manželce se Lochkov roku 1838 stal místem návštěvy dánské královny a také malíře Thoralda Læssøe, jehož malbu lochkovského panství z roku 1842 rodina uchovala.

V lásce choval vědy – svá meteorologická pozorování 3x denně zapisoval 40 let. Měl velmi obsáhlou knihovnu. Se svým otcem psával si česky, se ženou, bratry a dětmi pak již německy. Po dětech však znalost českého jazyka vyžadoval a i jinak cítil vřele česky. Patřil mezi podporovatele Národního Muzea a mezi zakladatele Matice České, ač jako takového nechal na radu Josefa Jungmanna zapsat svého syna Viléma, pozdějšího advokáta a správce a nájemce jinonického statku. Mezi přátele lochkovských Brzorádů patřili národní buditelé a účastníci revolučního roku 1848 prof. Helcelet a filosof Hanuš. Stýkali se zejména s Vilémem a s jeho bratrem Karlem, který měl četné potomstvo a později lochkovské panství převzal a záhy i prodal.

Vzácné jsou vzpomínky na osudy Vilémova vnuka Jana, vůdčí osobnost národohospodářského života v předválečném Československu, který byl ve svých 72 na šest let komunisty uzavřen v žaláři. Neméně důležité jsou i zmínky o životě jeho synů Jiřího, rentgenového specialisty na mamografii (přezdívaného „Dr. Prsorád“), či Viléma, předního exilového právníka, politika a ekonoma, činného ve Výboru pro Svobodnou Evropu, či v časopise Svědectví, který byl oceněn státním vyznamenáním z rukou Václava Havla. Jeho dcera je význačná baletka Nina Brzorad.

Karlovy dcery byly vychovatelkami a jedna z nich byla láskou malíře lunet Národního divadla Josefa Tulky. Jiná z dcer sepsala barvité vzpomínky na lochkovský život. Dále měl Josef K. Brzorád syna Ferdinanda, adjutanta zemského soudu v Praze, dceru Filipinu, která se po smrti matky starala o domácnost, dceru Marii, jejíž potomstvo dosáhlo šlechtického stavu a syna Rudolfa, který po své tetě rozené Delorme dostal panství v Uhrách s uhelným dolem. Byl velmi bohatý a na Dunaji v Pešti zřídil i přístav Brzorád. Jeho syn Julius byl význačný sochař a přijal jméno Bezerédi, potomci druhého syna Rudolfa žijí dodnes pod jménem Bozorády.

Tato práce se zaměří na posledního syna  z Lochkova tedy Eduarda Ferdinanda, který se po studiu práv – ta započal v Praze v ročníku s Riegerem a ukončil na víděňské univerzitě - stal advokátem a notářem v Německém Brodě. Později se stal ještě okresním starostou a rytířem řádu Františka Josefa. Psal si se svým přítelem Josefem A. Helfertem, pozdějším rakouským ministrem, byl blízký přítelem Vojtěcha Weidenhofera. Se svou ženou Marií rozenou ze Křivánku přivedl na svět tři dcery a syna.

Dcera Karla se stane matkou ministra průmyslu a obchodu protektorátní vlády JUDr Jaroslava Kratochvíla; dcera Anna emigruje s manželem do USA, odkud činně napomáhají zrodu samostatného státu -  její muž JUDr. Hynek Dostál, redaktor, rytíř řádu svatého Řehoře Velikého, řádu sv. Jiří i papežských vyznamenání „Pro Ecclesia et Pontifice“ a „Pro Fide et Ecclesia” například spolupodepisoval Pittsburskou dohodu. Vnukem dcery Marie, která si vzala okresního hejtmana Komerse byl  pracovník sekretariátu prezídia nejvyššího soudu za Emila Háchy, kterého měl v úctě.

Blíže si všimneme soukromého, politického a spolkového života jediného syna, Eduarda, mladočeského politika a radikálního národovce, jinak také advokáta a starosty města i okresu.

Závěrem se krátce zmíníme o osudech těch, které po svém neočekávaně brzkém skonu nezaopatřené na světe zanechal.  Manželka telegrafistka a dcera c.k. telegrafnho dozorce se stala poštmistrovou a ve službách pošty byli i oba synové. V telekomunikacích a spedičních službách pak i následující generace.

 

První generace a Chrudim

 

Jan Brzorád (1623-1675)

Praotcem rodu uváděn je Jan Brzorád z Kovářova na panství Nasavrckém. Takto je uveden na listu oddavek, jehož opis je spolu s řadou dalších opisů listů křestních a úmrtních nejstarších Brzorádů v Archivu Národního Muzea[2]. Kovářov nebyl velký - v roce 1667 čítal jen 75 duší. Dále už o Brzorádech uslyšíme z Chrudimi. V soupise poddaných podle víry[3], který byl proveden roku 1651 stojí: „Jan Brzorád  28 let, katolík - podruh, šlotýř v Chrudimi, čtvrť Bohatá“. Ať už však byla čtvrť jakákoliv, Jan Brzorád mezi bohaté zřejmě nepatřil. Masarykův slovník naučný totiž praví: “šlotýř (též šrotýř, skladčí, líhař) staročeský název dělníků, kteří vozili dříví a slad, rozváželi pivo a víno, váleli sudy a spouštěli po líhách (spojená dřeva pro koulení sudů).“ Jan si roku 1654[4] vzal Kateřinu, dceru Jana Kope(r)náče z Chrudimi. V tomto roce si podle zápisu v chrudimských městských knihách s Kateřinou koupili ve čtvrti svatokateřinské, vedle souseda Jiřího, také šrotýře, dům Vobořilovský, č.p.11/III. za 235 kop. O roku 1675 pak městská kniha praví: „12. června zemř. Jana Brzoráda poručníci dětí i statku prodali dům Vobořilovský se zahrádkou a stodůlkou vedle domu Petra Tauše ve 235 kopách otčímovi dětí Danieli Holubovi a jeho manž. Kateřině.“ Tento dům, tehdy již zvaný Brzorádovský, dědici nakonec prodají roku 1697 za 166 zl. [5]

 

Samuel Brzorád (1674-1728)

         V Chrudimi žil i Janův syn Samuel Karel[6], kterému byly na tatínkově pohřbu pouhé dva roky. Tatínkové zemřou malinkým Brzorádům ve více generacích. Samuel se tedy narodil roku 1674  a roku 1703 si vzal Annu Šlemovou (Šlemeriana) z Chrudimi. Zřejmě byl mlynářem a to jako nájemce Májovského mlýna.[7] Bylo to v době, kdy mlýn patřil Josefu Františku hraběti Schönfeldovi. Dnes můžeme mlýn číslo 148/IV vidět  v podobě, kterou získal v polovině 19. století. Stejného majitele měl i přilehlý dvůr s panským bytem č.p.147/IV. Po Samuelovi měl dvůr v nájmu Jan Makalouš. Mlýn později zakoupí Samuelův vnuk Filip. V roce 1707 zakoupil Samuel za 175 zl. "vedle lávek obecních jdouce od pivovaru obecního do Putrkas po pravé ruce ležící"  dům v Chrudimi, ve čtvrti Putrkaské, č.105/IV. Domek po Samuelově smrti roku 1728 ujal (dle projednané pozůstalosti) za 233 zl. 20 kr. syn Jan Brzorád. Bratr Janův, Samuel Brzorád, voják dal svou spravedlnost 178 zl. 53 kr. při odchodu z Čech Janovi.

 

Jan Brzorád (1706-1737)

Jan se narodil tři roky po svatbě roku 1706. Oženil se s Annou, dcerou Jana Wolfa z Chrudimi, když mu bylo 21. Nežil ale dlouho, zemřel v 31 letech 3.12.1737. Tak tak, že se mu narodil jeden z nejpodnikavějších Brzorádů, otec četné a význačné generace rodu Filip Vojtěch Jakub. Domku č.p.105/IV. po Janu Brzorádovi se ujala vdova Anna Brzorádová  ve 233 zl. 20 kr. 16.ledna 1744.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Filip Brzorád pečet

 

Obrázek 1 Detail pečeti Filipa Brzoráda kupní smlouvy z r.1796 (archiv SOkA Nymburk)

                                                                    

Filip Brzorád (1737-1812) a Nymburk

 

Filip Vojtěch Jakub Brzorád se narodil jen čtrnáct dnů před smrtí svého otce - 17.11.1737. 10. září1761 zakoupil Májovský mlýn č.p.148/IV., o kterém již byla řeč, protože tento mlýn na Chrudimce, kousek za Chrudimí měl v nájmu již Filipův děda Samuel. V městských knihách chrudimských stojí tento zápis: „č.148 čtvrť IV. 10.září 1761 prodala (Alžběta Koblíková) s přístodůlkem, 14 korci 3 věrteli a čtvrtcí pole a viničkou "ten při dvoře někdy Májovském, nyní ale paní prodávající přináležejícím dvoře situírovaný mlejn s jedním splavem a s trojím složením a s čtvrtým stupníkem", okrškem okolo mlejna za 3150 zl. rýn. Filipu Brzorádovi. Je přirozené, že při mlejně vybudovány i hospodářské budovy, když tu byla pole.“[8]   

 

 

Obrázek 2 Hospodářský dvůr č.p.147/IV., přilehlý k májovskému mlýnu.

 

17.listopadu.1761 se tedy Filip Brzorád žení již jako mlynář v Májově. Vzal si Ludmilu Všetečkovou z Chrudimi. Byla příbuznou Všetečků nymburských, pozdějších lékárníků v Chrudimi a v Poděbradech.

 

Nymburk (1766)[9]

7.6.1766 koupil Filip Brzorád s chotí Ludmilou roz. Všetečkovou v Nymburce v dražbě mlýn Jana Šulce „… neb se po prošlých všech slavnostech nepřihlásil nikdo jiný, kterýž by za mlýn více než Brzorádovi dáti chtěl.

 

 

Obrázek 3 Brzorádův mlýn  na Labi  v Nymburce (Gez.und Lit. C.W.Arldt Malerishe Partie in Nimburg)

 

V interiéru nymburského Městského mlýna, který byl v majetku Filipa Brzoráda v letech 1766-1807. „Na druhotně použitém stropním průvlaku v patře“ mlýna najdeme na dvou nápisových kartuších nápis LETA PANNE MDCCLXXXVII NAKLADEMPANA BRZORADAFILIPA.[10]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image006

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image002

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image004

 

 

 

" Z kupní ceny zaplaceny byly dluhy důchodu městskému, kontribuce, palmáre 60zl. a jiné dluhy. Ostatek ceny postoupen Maří Magdaleně Schwarzové, která měla na mlýně pojištěno 5628zl.20kr. Část tohoto dluhu pojistili Brzorádovi Schwarzové na svém mlýně v Chrudimi, koupeném za 3150zl. od Alžběty Koblíkové.“[11]  Do té dobyMlýn si nejprve pronajali, pak koupili, přestavěli a upravili tak, že byl největší v Čechách.[12]

 

 

Obrázek 4 Soupis domů a jejich majitelů z r. 1772 (archiv města Nymburk – SokA Nymburk)

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Nymburk Stammhaus der Brzorad  Willhelm Klebel,  in jungen Jahren eine alte Zeichnung abgemalt hat

 

Obrázek 5 Nymburský mlýn – Stammhaus der Brzorad – podle staré kresby[13]

 

26. srpna 1773 Filip Brzorád prodal Václavu Všetečkovi k ruce jeho syna Františka Májovský mlýn u Chrudimi s příslušenstvím, jak Brzorád koupil, za 3500 zl. rýn. hotově. (č.148, čtvrť 4.)[14] Víme, že chrudimští Všetečkové byly Filipovi přes manželku spříznění.

Roku 1774 se narodila Marie Brzorádová, která si později vzala profesora Jana Nejedlého z Chrudimi, Vilém Brzorád o něm mluví jako o magistrátním radovi z Českého Brodu. [15] Měli syna Antona, který si vzal Josefu Bergmannovou.

Roku 1775 koupili manželé Brzorádovi v Nymburce dům č. 165 (slul Hlavovský nebo Kadeřávkovský) "i s tím na zad se vynacházejícím várečným místem".

 

 

Obrázek 6 Nymburk č.p. 165 (vlevo) renesanční radnice (vpravo) 2006

 

21.4. se narodil a 1.9.1776 zemřel v Nymburce syn Filip Brzorád.

Roku 1777 se v Nymburce narodil pro nás nejdůležitější syn Josef Brzorád (1777-1857), kterému se dále věnujeme až v následující kapitole.

Roku 1779 se v Nymburce narodili další syn Filip Brzorád a dcera Anna Brzorádová. Anna však zemřela čtyřletá roku 1783 a Filip se utopil v Nymburce v šesti letech roku 1785, když se snažil zachytit míč, který mu při hře spadl do Labe: „Filip Brzorád ertrank als Knabe in der Elbe, als er beim Ballspiele nach dem hineingefallenen Ball haschte.“[16]

 

 

 

 

Roku 1784 ujal Filip Brzorád zákupní smlouvou za mírný peníz, ale proti placení stálého úroku do obecního důchodu skoro 46 měr obecních pozemků. 

Z roku 1791 je kupní smlouva na pole pro Ph. Jak. Brzoráda za 590zl.[17] Ve stejném roce – roku 1791 ale hlavně koupil magistrátní rada nymburský Fil. Jak. Brzorád dům 627/7 v Praze v Týnské ulici. „Dům ten má starý, velice prostranný mazhaus, ovšem nyní zastavěný, měl by býti obnoven; domem se navrhuje podloubí k uvolnění komunikace.“[18] Patrně krátce před rokem 1800 došlo k větší renovaci provedené snad Filipem Hegerem, který dům vlastnil od r.1777.[19]     

Roku 1792 prodal Filip Brzorád Vincenci s nevěstou za 2.750 zl. dvůr č.227 na Předměstí Svatojiřském (dnes Tyršova 29). Ve stejném roce koupil za 1250 zl. číslo 237 (dnes zbořeno). Z roku 1795 je smlouva o koupi pozemku u sv. Jiří za 3030,- zl.[20]Roku 1796 koupil zeť Tomáš Černý v dražbě za 710 zl. sousední dvůr č.236 (staré č.8) se stodolou, stavením, zahradou a kusem pole.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image024

 

Obrázek 7 Smlouva kupní z r.1796[21]

 

 Ve stejném roce – tedy roku 1796 -  koupili za 9.000zl. radní inspektor Filip Brzorád s chotí Švechnířovský dvůr č.243. Tento tehdy hospodářský dvůr, bude po velkém požáru r.1838 synem Vincencem přestavěn na dům se známou zahradou (dnes park Dr. Antonína Brzoráda), ve kterém bude Filipův vnuk Antonín Brzorád hostit Boženu Němcovou. Více viz. část “Vincenc Brzorád, Božena Němcová v Nymburce”. O této koupi sepsána třístránková smlouva s výčtem rolí, luk a popisem domu. Pod smlouvou najdeme pečeť a podpisy obou manželů.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image026

 

Obrázek 8 Detail smlouvy z r.1796 "Filip Brzorád kupující, Lidmila Brzorádova rozena Vseteckova kupující "

 

 

 

Z roku 1801 je v nymburském archivu smlouva o koupi lomu.[22]

 

Roku 1805 je na magistrátní listině podepsán “Filip Brzorád, radní”.

 

18.1.1806 umírá Ludmila Brzorádová rozená Všetečková.

 

Roku 1807 prodal Filip Brzorád mlýn (nymburský, zakoupený r.1766) za 120.000zl.

 

 

Obrázek 9 Lochkov zámek ze dvora, stav 2002

 

Roku 1808 zakoupil Filip Brzorád allodiální (alod = nemovitost a movitost, se kterou jejich vlastník mohl volně nakládat, plné vlastnictví) statek Lochkov u Prahy od Aloise Arioliho za 134000 zlatých. Arioli statek koupil roku 1804 od Ferdinanda Delorme.

Filip Brzorád umírá 25.1.1812. Jeho vnuk Vilém Brzorád (1814-1898) o něm napsal: „Děda Filip Jakub byl zdravý, silný a energický, také laskavý otec a manžel, chytrý a uvážlivý. Matka vyprávěla, že se) noc před prodejem (či spíše koupí) nymburského mlýna radil se svou Liduškou, zda by se toho měl odvážit ten mlýn koupit a rozhodl se k tomu, třebaže výdaje jejich jmění překračují, protože byli známi výnosností svého obchodování, nasazením oboustranné píle a znalostí věci. Při zakoupení Lochkova poznal, že se tam nedostává luk a dřeva. Koupil proto rychle smíchovskou louku[23] a dva uhelné doly v „Pulep“ (?) O svých synech vyjádřil se k mé matce: … Při tom položil na jedno jméno takový důraz, že člověk cítil, který (Adalbert) byl jeho miláček. Z dopisu, který napsal po dědečkově smrti mému otci, je vidět, jak hluboký byl jeho smutek. Mlýn byl určen jako dědický podíl Vincenci (Čeňkovi); jeho žena se ale nechala slyšet: „Žádná mlynářka být nechci“; na což dědeček řekl: “Tak ten mlýn prodám…” a také tak učinil, aby děti rovnoměrně podělil. Dessen Frau hatte sich aber hören lassen „Ich will keine Müllerin sein“; worauf der Grossvater sagte: „so werde ich die Mühle  verkaufen …“ und tat es auch, um die Kinder gleich mässig zu beteilen.[24]

Roku 1813 dědici, rozdělivše se o jmění v sumě 117,180zl.52 kr., postoupili dům (č.165) bratrovi Vincencovi. Jmění, kromě toho domu bylo: dominikální dům č.237 v ceně 6261zl, dům v Praze čísl.627 v ceně 4000zl.(Týnská 7), na 30 jiter polností a ostatek na hotovosti a dluzích u sousedů a jinde. V tomto roce je v soupise majitelů nymburských domů uveden syn Vincenc Brzorád a domy 165 (2 lidé),243,246,247.

Na Filipa Brzoráda vzpomíná ještě jednou v německy psaném dopise jeho vnuk Vilém: “Oba dědečkové[25] byli muži, kteří se vlastní silou pozdvihli z nízkeho stavu a dokázali zajistit svým dětem dobrou výchovu a slušné zaopatření, přičemž byli úspěšně podporováni svými manželkami. Filip Vojtěch Brzorád byl roku 1866 nájemcem malého mlýna na řece Chrudimce (Májov) pod Chrudimí. Pronajal si v tomto roce nymburský mlýn na Labi, o několik let později ho koupil a vystavěl z něj jeden z největších a nejlépe zařízených mlýnů v zemi. Obchod vedl s tak velkým úspěchem, že dobře vychoval a zaopatřil 4 syny a 2 dcery. … Filip Jakub Brzorád byl také právníkem města Nymburk a získal si veřejné zásluhy při nouzi o vodu a při požárech. Ovládal německý jazyk do té míry, co vyžadoval jeho úřad a jeho obchod. Jeho děti s ním ale korespondovali a on s nimi jen česky. (S Vilémem však podle) …  Dědeček Brzorád neměl příležitost vědeckého vzdělání, ale hlava a srdce byly u něj na svém místě. Tak napsal jednou svému synu Vojtěchu: Posledně jsi projížděl Českým Brodem, aniž bys navštívil švagra a sestru. Vím, že onen je ti nesympatický a nezazlívám ti to. Ale už to podruhé nedělej, neboť by to byla urážka tvé dobré sestry.” [26] Wilhem Erben k tomu doplňuje, že: největší zásluhy si získal také jako nezištný radní,  právní zástupce obce i špitálu a  finanční inspektor vaření piva „Brauereischaftsinspktor“.

Filipovi potomci tedy jsou čtyři  synové Jan Filip (1765-1851),Vojtěch Vilém (1767-1839), Vincenc(1769-1844) a Josef (1777-1857) a dcera Kateřina(1771-1831).

Jan Filip Brzorád. (1765-1851), JUDr. et PhDr.

Roku 1765 se narodil syn, pozdější JUDr. et PhDr. Jan Filip Brzorád. (1765-1851). Byl zemským advokátem v Praze, vlastníkem domu č. 128 novým číslem 627/7 v Týnské ulici v Praze, kde byl roku 1805 hlášen i jeho bratr Josef[27], kterému byl roku 1811 ve smíchovském kostele při svatbě za svědka. (Tento pražský dům v hodnotě 4000zl. zdědil po svém otci roku 1813.) Od roku 1812 byl Jan Filip vlastníkem zemskodeskového statku Chlum u Virlova s Vidovicemi[28]. Vzal si Eleanoru Holanovou, dceru vlastníka dvora z Unhoště - Hofbesitzertochter. Dr. Jan Brzorád je jmenován mezi členy svatováclavského, později Národního výboru z roku 1848.[29] Jeho synovec si o něm poznamenal: „Nejstarší syn mého dědy Johann byl při studijích neobyčejně pilný, neustále vynikající žák a stal se doktorem práv i filosofie. … Byl nejprve vlastník a správce statku ve Zbuzanech, potom vinice Hadovka, později delší dobu správce (Wirtschafter) statku Chlum a Vidovice a nakonec správce Vysočan, kde zemřel. Flegmatik „come il faut“ přenechával hospodářství své ženě a ponechal si jen rozhodování při prodeji obilí. … S mým[30] otcem korespondoval německy, s dědou česky. Návštěvy se dělaly, pokud se pamatuji jednou ročně. Velicí a silní, stejně jako jeho žena byly i jejich děti: Ludmila, Filip(*1801) a Josef Jan (*1810).“ [31]

Filip (*1801) byl úředníkem oceňování na katastru. Jedna jeho dcera - Františka si vzala městského stavitele v Krakově Marles(e) Robel (jejich syn byl inženýrem),  druhá dcera Luisa c. .k inženýra, geometra v Praze Václava Mikeše., třetí dcera Johanna c. k. inženýra – geometra v Uhrách . Jediný syn Josef „Peppi“ Richard Brzorád - jméno Richard si připojil až při svatbě -, absolvent techniky a chemie byl úředníkem daně z cukru v Jičíně.

Josef  Jan (1810-1898) byl od roku 1840 velkostatkářem v Chlumu a Vidovicích, zdědil i dům v Týnské v Praze, a byl poslancem zemského sněmu. Řadu let zastával úřad okresního starosty, byl předsedou hospodářského spolku v Jílovém, požíval pověsti upřímného vlastence. Zemřel 13. 7. 1899 v Kosové Hoře na zámku barona Mladoty, pohřben v Michovicích.[32] Vzal si dceru  poštmistra Doubka z Votic. Jejich jediná dcera Eleanora si vzala c.k. poručíka Rudolfa Kainze, se kterým měli sedm dětí a zdědili Chlum a Vidovice. Roku 1894 odprodali statek manželům Janu a Marii Milnerovým, kteří roku 1904 provádí největší a nejpodstatnější stavební úpravy a od r. 1906 je sídlo nazýváno „...nově vystavěným zámkem s parkem“. [33]

 

Vojtěch Vilém Brzorád (1767-1839), JUDr. zemský hejtman, prezident apelačního soudu v Haliči

 

JUDr. Vojtěch Vilém Brzorád (1767-1839), zemský hejtman, rada apelačního soudu v Haliči, advokát a president advokátní komory v Černovicích v Bukovině a pražský měšťan se narodil již v Nymburce roku 1767. Vzal si Eleanoru Kemper (+1848 Černovice). Syna Vojtěcha zaopatřil statkem Buneška a dceru Antonii  provdal do statku Scheronitz[34] za von Zaduroviče., jehož syn se později bude stýkat s Vilémem Brzorádem. Synovec Vilém Brzorád (1814-1898) na JUDr. Vojtěcha Viléma vzpomíná: „Byl to můj nejsilnější a nejnadanější strýc. Byl velmi ctižádostivý, byl výtečný právník, advokát v Poděbradech, potom magistrátní rada v Krakově, rada apelačního soudu ve Lvově (Halič) a nakonec prezident zemského soudu v Černovicích (Bukovina), kde v penzi zemřel.[35] Byl můj kmotr a byl při své cestě do Karlových Varů roku 1833 a 1834 vždy týden na Lochkově. S ním si většinou otec dopisoval, vždycky německy. Jeho dopisy jsou zajímavé kvůli poznámkám o místních sociálních poměrech a dějinných událostech. On psal svému otci česky. Měli dvě děti Antonii a Vojtěcha. S dcerou Antonií  si psal Vilém Brzorád. Její dopisy jsou vtipné a dobře informují a jsou proto dosti zábavné čtení. Vzala si polského statkáře v Kuschwardě (též Kunžvarta, Kušvarda z něm. Kungswarte – pohraniční vesnice na Šumavě, dnes Strážný) von Zaduroviče. Jejich syn Adalbert - Vojtěch von Zadurovič byl „zámožným“ majitelem statku v Bukovině a své matce vyplácel roční rentu 3.000zl.. Po ovdovění se statkářka v Kušvardě Antonie roku 1888 znovu vdala za Heinricha Raka. Po jejím bratru Vojtěchovi (+1879) , statkáři v Bukovině, který byl poněkud prostopášný „der etwas messailiert war,“ žili dvě dcery a jeho dva synové zpustli následkem nepravidelného života v Sučavě (okr. město v Bukovině – hlavně německé) „… Söhne verkommen infolge unregelmässigen Lebens in Suczawa.“ [36]

 

 

Obrázek 10 von Zadurovič a Vilém Brzorád in Czernowitz 1853

    

 

Vincenc/ Čeněk Brzorád (1769-1844) purkmistr nymburský

 

Vincenc / Čeněk Brzorád (1769-1844)[37] se narodil v Nymburce roku 1769, později se stal vlastníkem význačného městského hospodářství, purkmistrem města Nymburka a zakladatelem významné nymburské větve. Byl Filipův třetí syn a v Nymburce, na rozdíl od bratrů zůstal. Roku 1799 se oženil s Antonií Pokornou, dcerou správce města Nymburka. Roku 1812 při soupisu majitelů domů (a po otcově smrti) je u jména Vincenc Brozrád uvedeno: č.p.165 (2 l),243(zu 165),246(zu 165),247 (zu 165).[38] Patřili mu tedy čtyři domy. Dobře zaopatřil 3 syny a 3 dcery. Po velkém požáru v roce 1838 přestavěl hospodářský dvůr č.243 na dnešní Boleslavské ulici. Zemřel roku 1844. Jeho synovec Vilém Brzorád (1814-1898) na něj vzpomíná: „Vincenc ve své době zámožný měšťan … byl bystrý a dobrosrdečný.

 

 

Obrázek 11 Vincenc Brzorád (1769-1844) [39]

 

Dodatek 2012: Na poli západně od města Slaný (okr. Kladno) byl nalezen žeton. Jméno na opisu zní „Čenek Brzorad“ a na druhé straně je městský znak Nymburka. Není proto téměř pochyb, že pochází z doby purkmistrování „našeho“ Čeňka Brzoráda. Žeton o průměru 25 mm nalezl a jeho snímek velmi laskavě zaslal a ku zveřejnění nabídl Ronald Tax. Po účelu žetonu bude třeba ještě zapátrat.

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: žeton

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: žeton 2

 

 

Měl 3 dcery a 3 syny (Filip, Čeněk, Antonín), kteří všichni žili a zemřeli v Nymburce.“ [40] Filip (1803-1871) , patřil k okruhu nymburských známých Boženy Němcové, byl velitelem nymburské Národní Gardy. Oženil se trochu později ve 43 letech a měl dceru a syna, který si v Praze dosti vydělal a také utratil.[41] Čeněk (1813-1870) bohužel také stojí za zmínku, protože právě o jeho synovi Čeňku Filipovi (1845-1884) psali 6.7.1884 i The New York Times. V části Foreign Gossip and Facts najdeme následující text: „The city Engineer of Prague, one M. Brzorad, who was unmarried, 41 years of age, and who lived alone, was murdered a fortnight ago by an artilleryman, aged 24, and of good family, who avowed that he had committed the crime out of jealousy. Brzorad was found lying in his own house, with his throat cut and several deep dagger stabs in his chest.“ V překladu: “Hlavní inženýr města Prahy, jistý mladý pán Brzorád, který byl svobodný, 41 let starý, a který žil sám, byl zavražděn před 14 dny dělostřelcem ve věku 24 let z dobré rodiny, který se přiznal, že tento čin spáchal z žárlivosti. Brzorád byl nalezen ve svém vlastním domě, s podřezaným hrdlen a několika bodnutími dýkou v hrudi.” [42]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image025

 

Obrázek 12 Purkmistrovský kord (Muzeum Nymburk)

 

Třetí - nejstarší Čeňkův syn Antonín Brzorád (1809-1877) byl také purkmistrem nymburským a  navíc známým hostitelem Boženy Němcové. Měl dvě dcery a syna Gustava. Dcera Terezie si vzala vrchního soudního radu v Praze Gustava Klazara; druhá dcera Fanny si vzala rytmistra Karla Theera a jim se v Černovicích v Bukovině narodil syn Otokar Theer (1880-1917), český básník a beletrista s pseud. Otto Gulon, který například napsal: Pod stromem Lásky, Výpravy k Já, či Faethon. Jediný syn MUDr. Gustav Brzorád (1844-1917) pak byl nymburským lékařem – malý, drobný, nesmírně činný a pracovitý, velký milovník přírody, žil v rodném domě v ul. Boleslavské č.243 a shromažďoval u sebe společnost svých příbuzných a přátel. Všimněme si, že nemocnici najdeme přímo před jeho domem. Dodatek: Gustav byl členem Českobratrské jednoty Sion. více viz[Stein1] . Gustavův syn Antonín, též lékař nymburský, žijící v upraveném rodném domě, zůstal přítelem a lékařem rodiny Tomáše Černého, o kterém bude později ještě řeč. MUDr. Antonín Brzorád se navíc dostal do nymburského románu Bohumila Hrabala (1914-.1997) v postavě Dr. Gruntoráda. Dodatek: Antonín byl význačným předsedou nymburského sportovního klubu Polaban, kterému např. daroval i pozemek na fotbalové hřiště.  Více viz[Stein2] . Jméno několika generací majitelů domu, který hostil Boženu Němcovou, připomene dnes současníkům jméno parku, který vznikl z přilehlých zahrad a pozemků a dům dnes obklopuje – park Dr. Antonína Brzoráda.

 

 

Dodatek: V následujícím textu Anny Jíchové, který upravil a přijal za vlastní Bohumil Hrabal, se dočítáme příběh posledních generací rodu nymburského MUDr. Gustava Brzoráda:

Za Boleslavskou branou - roh Velkých sadů a Boleslavské ulice - stojí veliký jednopatrový dům... s pěkným balkonem v prvním patře. Před domem je úhledná zahrádka s krásne upravenými záhony květin, obehnaná železným plotem, jeho tyče jsou zapuštěny v nízké zídce... jsou tam dvě stodoly stíněné morušovými stromy a stará hluboká studna... Voda se stále váží težkym okovem, připevněným k dlouhému řetězu, vinoucimu se po mocném hřídeli... Za domem se táhne veliká, několik korců měřící zahrada... plná všelijakých ovocných stromů a keřů, angreštu, rybízu a s velikými záhony malin. Kolem zdi jsou keře jasmínu a bezu... dnes je jejím majitelem Antonín Brzorád, doktor mediciny. Jeho pani je krasavice a mají dvě dcery. Jeho otec byl malá, nepatrná osůbka... Byl to lékař - lidumil... v šosatém kabátě a s nerozlučným deštníkem přehozeným přes rameno... Každý byl pro něho kamarádíčkem... Jednou za listopadové pochmurné neděle vyprávěla nám maminka, co věděla o mládí "doktůrka kamarádíčka". Ani jsme nemohli uvěřit, že býval taky mlád... Ano, býval mlád a jistě i vesel, začala maminka... Jeho nevěsta, do níž byl velice zamilován, byla bohatá a z nejpřednější rodiny města... Mnoho se namáhal, aby se zalíbil rodičům nevěstiným, než přiměli svou dceru, aby se zřekla své lásky k chudému učiteli a přistoupila k oltáři s panem doktorem Brzorádem... Těžce nesli tento skutek rodičů nevěstiných oba milenci... Zamilovaným místečkem mladé paní byl v průčelí domu balkonek... Hoře bylo příliš velké pro oba... pan učitel nesl těžce svůj osud... Kolem plotu Brzorádovy zahrady voněl bez a jasmín, kvetly macešky a narcisy... V očích mladé paní byl smutek a žal... Odkvetly konvalinky a bez a za teplých letních nocí slavík teskně pěl ... Jahodové plody voněly... Stesk mladou pani neopouštěl... Zlá nemoc hlodala v těle i na duchu jejího miláčka... Okna pokojíčku, v nemž dodýchal pan učitel, byla široce otevřena... smrt zavadila svým křídlem o čelo nemocného... Tehdy na mladou paní přišla těžká mdloba... Hluboko do citlivé duše zařezával se jí hlas umiráčku... Když se naplnily dny jejího života a pani Brzorádová povila synáčka, ani veliká láska jejího muže nedovedla zachovat při životě jeho drahou ženu...

Smutek se zachvěl v hlase naší maminky... Po malé přestávce nám dopověděla: Až přijdete na hřbitov, hned naproti kapličce, jak jsou první vrata, je jednoduchý bílý pomník paní Brzorádové. Na něm je zlatým písmem napsán veršík: Předčasně, mně odešla milovaná manželka, čekat bude na mě u brány nebeské, kde srdce naše budou navždy spojena... Pod veršem je ponecháno prázdné místo, na které se dopíše zlatým písmem, až vloží do hrobu jejího muže... Doktůrek kamarádíček má na den spočítáno, kdy odejde, kdy vezme sochař dláto, aby připsal jeho jméno do mramorové desky... Na nic doktůrek kamarádíček nezapomněl, i cestičku poslední si určil... Nevím, zdali slavík na Brzorádovic zahradě dosud tak teskně zpívá[Stein3] ... (Z knihy Život není žádná pohádka, kterou napsala Anna Jíchová, Cleveland, O., 30. prosince 1951. a kterou jako text přijal za vlastní Bohumil Hrabal.)

P.S. Tuto knihu mi jednoho večera předal u Zlatého tygra mladý muž s poznámkou, že jeho teta z Ameriky mu poslala tuto svou knížečku. A on je můj čtenář a právě dočetl trilogii Městečko u vody a mě ten život, který neni pohádkou, by mohl zajímat, protože je taky o Nymburku. A já, když jsem tu knížku prečetl, tak jsem shledal, že způsob vidění městečka, ve kterém se zastavil rovněž i čas spisovatelky, je shodný s mojí poetikou... dokonce ve vidění detailu stojí autorka nade mnou... A tak nejdřív v duchu a potom i ve skutečnosti opsal jsem si tu knihu ve zkráceném vydáni, udělal jsem si z ní svoje skripta, svůj výtah, svůj místopis, podle kterého chodím těmi uličkami a navštěvuji ty vesničky a ta místa, kudy chodila autorčina maminka i ona sama, a tak chodim Nymburkem a jeho okresem tak jako Marcel Proust a hledám a současně- v myšlenkách nacházim ten ztracený čas[Stein4] ...

 

Dodatek 2012: Velmi zajímavé snímky nám zaslala vnučka nymburského MUDr. Antonína Brzoráda Jana Bernáthová. Dr. Brzorád byl v letech 1934-1948 předsedou správní rady nymburského pivovaru, kde působil od roku 1919[H5]  také František Hrabal („Francin“), otčím Bohumila Hrabala[H6] . Malý Bohumil prostředí nymburského pivovaru důkladně poznal a do své knihy Postřižiny přivedl řadu skutečných postav. To, že Dr. Gruntorád - podle knihy ctitel Hrabalovy maminky Maryšky - byl ve skutečnosti MUDr. Antonín Brzorád jeho vnučka potvrzuje: „Dědeček  je vskutku Gruntorád. Pan Hrabal požádal mou maminku, aby se v knížce o něm zmínil a po domluvě  se změnilo jméno Brzorád na Gruntorád[H7] “.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: P1130007

 

MUDr. Antonín Brzorád, nymburský lékař, postava Hrabalových Postřižin s manželkou[H8] .             

 

 

MUDr. Antonín Brzorád, nymburský lékař, postava Hrabalových Postřižin[H9] .

 

 

Dodatek: „V minulém zastavení na hřbitově u sv. Jiří jsme zmínili osud některých nymburských rodin a jejich ostatků v souvislosti s likvidací hřbitova. Podařilo se nám zjistit, že ne všechny ostatky „nenávratmě zmizely“. … Podobně byly uloženy v letech 1967 – 9 i exhumované ostatky dalších nymburských rodin – Červinků, Krajských, Černých, Huňků a také Brzorádů, vč. MUDr. Antonína Brzoráda – hrob č. 1618 – 1619/IV.“ Pramen ZDE[Stein10] 

 

 

Božena Němcová a Nymburk (1848-1850)

 

Nymburský pobyt Boženy podrobně mapuje kniha Jan Vondráčka z r. 1913[43]. Autor těží z podrobných znalostí reálií a ze vzpomínek dcery B. Němcové. Citujme tuto knihu přímo: “Němcovi nalezli byt s velkou prostrannou kuchyní na Boleslavské silnici, v přízemi domu pana Antonína Brzoráda (č. 243), vejdeme-li ze dvora po levé straně. Dům tento vystavěl bývalý purkmistr Vincenc Brzorád po onom zhoubném požáru r. 1838, který zničil valnou část města. Ku stavbě užito bylo staviva ze zbořené brány Boleslavské, nedaleko stojící. Jak byla spokojena Němcová ve svém bytě, nevíme, ale z poznámky Konopovi, kde praví: „Kdykoli pohlédnu z okna, nemám žádnou vyhlídku do krajiny, jen na silnici," soudíme, že toužila po volnějším rozhledu. Tam v předměstském stavení, uprostřed zahrad a poli, zřídila si útulnou domácnost, tam půldruhého roku strávila v práci a starostech, v radostech i strastech. Domácnost Němcových   byla  skromná sice, avšak útulná. Nábytek byl prostý, ale vkusný.  Jednoduchá pohovka s vyvýšeným podhlavím, bez opěradel a  polštářů, potažená zeleným mačkaným plyšem, 4 vycpá-vané židle stejné barvy — částí to výbavy Němcové — okrouhlý stůl o jedné noze s nalepenými obrázky krajin na vrchní desce pod  lakovým povlakem — svatební to dar ženichův nevěstě a poličky na knihy byly nejvýznačnější částí nábytku. U okrouhlého stolu Němcová psávala Byt zdobilo ještě obehrané, obstojné piano, knihovna s poprsími našich slavných mužů a na stěnách visely podobizny českých literátů a  přátel Němcových.

 Při domě byla zahrada a veliký dvůr, jako až do dnes (1913), kde si děti hrávaly. Domácí měli tam drůbež a tam byl pro děti nový svět pozorování a zkušeností. Němcová chovala v domácnosti pro radost dětem také psa Ořecha a kanárka. Děti Němcovy měly každé svou slepici, již si opatrovaly. Dora měla celou černou,  krotkou slepičku, která za ní chodila jako psík. Okna plná květin jež Němcová neobyčejně milovala a s láskou  ošetřovala, dívala se na zaprášenou Boleslavskou silnici. Krásná, mladá paní, ještě ne třicetiletá, obklopená čtyřmi malými, pečlivě vychovanými dětmi, z nichž nejstarší Hynek byl desetiletý, nejmladší Jaroslav šestiletý, vládla v této domácnosti jako královna, úplně samostatně a svobodně. 

 

 

Obrázek 13 Boleslavská č.p. 243, Nymburk[44]

 

… (Poměr Němcové k jejímu muži jest dosud záhadný. Určitě můžeme řici, že nebyl takovým, jakým má býti, ale z jednotlivých prudších výstupů nesmíme soudit na celé spolužití, jako máme četné doklady proti Němcovi, tak nalézáme mnohé zase pro a Němcová píše o muži jednou tak, po druhé zase onak. - pozn.pod čarou) … S tím větší láskou lpěla Němcová na svých roztomilých, nadějných dětech. Láska k dětem nahrazovala jí všechny sklamané touhy a chránila často před zoufalstvím. Ji vyjadřuje i v první své básni „Ženám českým": ne muž  má všecko, ale útlá, slabá žena jen své srdce a — své dětsko." Byla laskavou a vzornou matkou a děti ji zbožňovaly. Nezlobila se zbytečně s nimi, ale také jich nerozmazlovala. Vkusně je oblé­kala a vedla k uhlazenému chování. Nedovolovala jim, aby skotačily venku s rozpu­stilou mládeží a přidržovala je raději doma a dovolovala jim, aby si pozvaly některé hodné spolužáky a spolužačky k sobě. Tu si děti čítávaly různé pohádky a spisy pro mládež.  Němcová pak jim vysvětlovala, nebylo-li jim něco jasno, poučovala je, hrála jim na piano a děti při tom zpívaly a získala si tak svou neobyčejně milou a vlídnou povahou úplně srdce nejen svých dítek, ale i cizích. K Němcovým docházely děti domácích (Brzorádů), dvě dcerušky, dvojčata a synek Gustl (nynější dr. Gustav Brzorád), neboť se jim to u Němců více líbilo než doma nahoře; chlapci přiváděli si své spolužáky Zeibiga (syn pol. revisora), hochy Kulichovy z Bašty, Jeníka Černých, Dora zase Kalinku Dlabačovu, (pozd. choť prof. Emlera) Zdenku Havelkovu (pozd. choť presidenta České Akademie Jos. Hlávky) a jiné. Tím zaplašovala Němcová svoji samotu, když muž byl na cestách neb odešel do hostince „U Pelikánů", dle svého zvyku zahrát si karty. Hřála své srdce na přítulné lásce dětské.” (str.19 -23) 

 

 

Obrázek 14 Božena Němcová r.1950 (Kresba tužkou V.Misliwečka)[45]

 

Z Nymburka pochází Němcové autobiografická “Kávová společnost”, karikující poněmčený jazyk maloměstských paniček 19.století. “Stručné, ale neobyčejně věrně vystižen i duch tehdejších lepších kruhů, kde paní purkmistrová, paní doktorová, paní radová, lékárníkova atd. udávaly ton.( Zde by si snad někdo přál konkrétních jmen, ale z kritického, ideového stanoviska jest lho­stejné, že byl r. 1848 purkmistrem Jan Zedrich, po něm (1848) Ant. Brzorád, radním Gabriel, lékárníkem Všetečka atd. Vždyť jde o typy, ne o skutečnost.” (str.35) … „Poznáváme jejich povýšenost a hrdost, jak se s patra dívají na ostatní plebejce, řemeslníky, obchodníky a pod., „na tu rotu, jež jak má pár grošů, chce vylézt výše než člověk, který má přece „bildung"." Slyšíme jejich mluvu, špatnou němčinu, s ještě horší češtinou a poznáváme při tom všem jejich vyhlašovaném vzdělání, jejich úzký horizont, ohraničený zájmy nejnudnějších klepů.“ Němcová se ale v nymburských jen nezklamala: “Vedle uzavřené, pomlouvačné společnosti městských dam, jež na Němcovou pohlížely s patra, nad jejímž chováním trnuly a kterou příliš jednostranně posuzovaly, a vedle mnohých jiných protivníků, o nichž později uslyšíme, byl tu celý kruh upřím­ných přátel naší spisovatelky. Byli to oni mužové a ženy, o nichž se všeobecně zmiňuje v dopise Čelakovské: „Jsou zde Češi a to mě těší (přišla z německých Všerub), i také několik horlivých vlastenců a vlastenek je zde."

 

Nejprvnější známostí Němcových byl jistě jejich domácí pán Antonín Brzorád, jenž později byl dlouhá léta purkmistrem. Patricijská zámožná rodina Brzorádů, měla v Nymburce nejen četné příbuzenstvo, ale i mnoho známých, v jichž kruh přirozeně i Němcová byla uvedena. K nim patřili vedle bratra Antonínova, Filipa Brzoráda, velitele národní gardy, i synovci téhož Filip Černý a Jan Černý, známý nám setník nymburské národní gardy. Patřila tudíž vedle Brzorádových k známostem Němcové i rodina Černých. Brzorádové byli spřízněni také s rodem Všetečkú (mělť děd Antonínův za manželku Ludmilu Všetečkovou) a rodina Černých zase byla v příbuzenském poměru s rodinou Mašinovou (Jan Černý měl za manželku Marii Mašinovou). Kateřina pak, sestra obou bratří Cerných, byla provdána za Jana Fleischmana (v čís. 129) a tak se kruh známých rozšířil i na tuto rodinu. Tím si také vysvětlíme, proč právě tyto uvedené vážené a zámožné rodiny patřily k nymburským známostem Němcové.(str37-38)

 

 

Obrázek 15 Brzorádova zahrada v Nymburce

 

  Zda i déle udržovali nymburští přátelé styky s Němcovou, neni známo, ale jest vysvětlitelno a úplně lidské,  že v pozdějších dobách,  kdy jednak starosti hmotné Němcovou svíraly, jednak osobní styk četných, nových přátel a ctitelů ji cele poutal, odpadly vzájemné korespondence a zůstala jen milá vzpomínka. Přátelé nymburští také neza­pomněli na zajímavý zjev Boženy Němcové a když bída  na ni dolehla, vypomáhali ji rádi a ochotní. Prostředníkem tu byla známá již Marie Votová, která, když bylo již nejhůře, dopsala do Nymburka Brzorádovům,  Mašinovům aj. a marně nikdy neprosila. Tolik je nám konkrétně známo o přátelích Boženy Němcové v Nymburce. Ale nesmíme zapomínati, že byla tu ještě celá vrstva lidí, pro nás a veřejnost jinak bezejmenných, jež jistě Němcovou poutala a s nimiž určitě se stýkala. Myslím městskou chudinu, lid dělný, podnájemníky, zkrátka ty vrstvy, jež bohatým patriciům,(Nejbohatšími rody byly v těch letech rodiny Červinků, Brzorádů, Černých, Zedrichů, potom měšťané Seigeršmid, Woháňka, Radimský, Sreyer, Fleischmann, Mašin atd.) ať již se jmenovali pan Čmuchálek  nebo pan Vydřihost - jak je Němcová nazývá - byli jen podružskou spřeží. V Nymburce bylo chudiny dost a dost. Mezi 403 dětmi školními, byla většina chudých. S chudými Němcová nejvíce cítila. Nemělať sama také nikdy nazbyt, jistě se zájmem poslouchala jejich hovory jejich stesky a bolesti a její srdce neodepřelo jim nikdy pomoci a potěchy. V tom směru byla duše její nanejvýš citlivá. Cizí bol, cizí bída, cizí útisk více ji dojímaly než vlastní osud.“ (str52.-53.)

Z Vondruškovy práce ještě využijeme postřeh o zapojení nymburských Brzorádů do revolučního dění: “Zajímavé jest, že v čele gardy nymburské stáli muži, kteří i jinak života veřejného se zúčastnili. Velitelem byl Filip Brzorád, bratr potomního purkmistra Antonína Brzoráda a syn zemřelého (1848) purkmistra Vincence Brzoráda. Setníkem Jan Černý, bratranec Filipův, a poručíkem František Všetečka. S týmiž muži, předními měšťany, setkáváme se i v bezpečnostním a informačním výboru, utvořeném dle pražského vzoru, aby v bouřlivé době bděl nad pořádkem v obci a seznamoval veřejnost se vším, co třeba znáti a co třeba podniknouti. Vedle uvedených  čteme tam i jméno dr. Jana Dlabače (1809—1873), nejdůvěrnějšího přítele Němcové v Nymburce, Antonína Brzoráda, domácího pána Němcových, sládka Františka Mašína a j., s nimiž všemi se Němcová stýkala. V té době přijela Němcová do Nymburka. Bylo tu, jak patrno, ještě mnoho staré ztrnulosti a šosáctví, ale i dosti nadšeného zápalu   a   ryzího  národního   cítění. (str.16.-17. Srovnej Kulhánek: Královské město Nymburk str. 412) 

 

 

 Kateřina Černá roz. Brzorádová (1771-1831)

 

Roku 1771 se v Nymburce narodila Kateřina Brzorádová (1771-1831)  později Černá. Právě ona si totiž vzala Tomáše (II.) Michala Černého z Nymburka, se kterým patřili k okruhu nymburských známých Boženy Němcové. Jejich syn Jan – Jeníček patřil mezi děti, které za Němcovou k Brzorádům docházely. Roku 1848 byl setníkem nymburské Národní Gardy a zůstal ve styku se svým strýcem lochkovským Josefem Brzorádem, kterého škádlil dopisy v češtině. Vzal si Marii Mašínovou z Nymburka. Jejich syna JUDr. Tomáše (III.) Černého (1840-1909), advokáta a pražského primátora Ottův slovník představuje jako “vynikajícího právníka českého, spoluzakladatele pražského Sokola, Zemské banky, v letech 1882-85 starosta pražský.” Právě jeho obsažný fond uložený v Archivu Národního Muzea obsahuje rodopisný materiál, pozůstalý po rodinách Filipa Brzoráda z Nymburka a jeho syna, lochkovského Josefa Brzoráda. Jedná se nejen o korespondenci a opisy křestních listů, ale i o rodokmen, rodovou kroniku, zápisník, ze kterého budeme později citovat, knihu dobových postřehů popisující společnost 19. století a jiné. Fond se v současnosti zpracovává.

 

Josef Kalasanský Brzorád (1777-1857), státní rada, majitel statku Lochkov

 

 

Josef Brzorád (1777-1857) se narodil jako nejmladší 2.10.1777. Gymnasiální studia[46] odbyl 1793 v Praze u Piaristů, byl zde roku 1792, kdy Josef Jungmann byl zde v tercii. Filosofii (1794-6) a práva (1797-1800) studoval také v Praze, stejně jako bratři JUDr. Jan a JUDr. Vojtěch. „Vykonal zkoušky appelatorní (pro “Aichbeamt”) a pro politickou sluzbu – dnes by se řeklo státní zkoušky – v Praze (1801-2). Praktikoval rok u státního úřadu (Regierung)- c. k. gubernia - v Krakově. Byl pak magistrátním (soudním) auscultantem až do roku 1804 v Praze (Roku 1805 je ve Schematismu uveden v Týnské ulici v Praze u svého bratra Jana.), substituierovaným rádním (rada magistrátu – „Magistratsrat“[47]) v Kutné Hoře[48] (1804-1806) i v Mladé Boleslavi (1806-9) , kteréhožto roku jeho otec koupiv panský statek Lochkov u Prahy jemu týž odevzdal (Vilém jinde píše „Pro churavost se roku 1808 služby vzdal a uchýlil se na Lochkov.“), který pak držel až do své smrti, na kterémž zastával soudcovství až do roku 1839 a na kterémž osobně hospodařil do roku 1853 odevzdav onoho justiciárství níže psanému (syn Vilém- pozn. aut.) hospodaření toho roku co pachtýři  nejstaršímu jeho sinovi Karlovi.“ [49]

 

Dodatek 2012: V lednu roku 2012 prostudovala Else Fritschl část korespondence Josefa Brzoráda, jeho otce, tchána a tchýně Delorme a bratrů z fondu Černý Archivu Národního Muzea[H11] . Dozvídáme se tak několik nových podrobností z doby koupě Lochkova a seznámení Josefa Brzoráda s Annou Delorme. Dopisy, které psal Josef svému otci byly česky. Odpovědi mu často psal švagr Tomáš Černý a to již německy, stejně jako např. dopisy od Josefova bratra Adalberta.

Jejich němčina se trochu liší od jazyka Anny Delorme, která patrně pro nedostatek formálního užívání jazyka píše své řádky tak, jak jí asi připadly na mysl. Neužívá interpunkce – nejen čárek a teček, ale ani velkých písmen pro dělení vět – a takto přechází volně z nejrůznějších témat praktických k romantickým a zpět. Co se krasopisu týče, mají dopisy od Ferdinanda Delorme a jeho manželky tu zvláštnost, že písmena ve slovech nejsou navzájem propojena. Jejich dcera již písmena propojovat začala. Všichni užívají ve své komunikaci němčiny, Ferdinand občas užije francouzského výrazu.

 

   16.2.1807 píše Adalbert Brzorad německy svému bratrovi Josefovi po prodeji nymburského mlýna - v odpovědi na jeho dopis- , že je překvapen - nevěděl, že to půjde tak lehce. Doufá, že otec je teď zbaven starostí a může užít klidu potřebného pro svůj věk. Cena byla prý dobrá. Možná by někdo řekl, že je to moc drahé. Kupec ale byl spokojen.“ Někteří z rodiny se k Josefovi nezachovali pěkně. Je překvapen – nevěděl, že taková věc by se mohla stát v jejich rodině - že by tu byla hrabivost, chamtivost. Jejich rodiče byli tak spravedliví a vždy se snažili nenadržovat nikomu a nikoho neprotežovat. „Řekni mi upřímně, kdo byl tak neskromný a hloupý, aby při takové příležitosti odhalil svůj skutečný charakter?“ Co se týče peněz z prodeje – co dělá otec je dobré, protože Josef dostává svůj díl první  - ostatní (5 lidí „interesanten“) po splátkách.  „Jsem spokojen.“ Josef se má zatím postarat (dobře investovat) o Adalbertův podíl[A12] .

   9.4.1807 Josef Brzorád píše Tomášovi Černému do Nymburka o prodeji mlýna v Nymburce a o koupi nového statku. Statků bylo naprodej více - „Gut Loyowitz“ se líbil, ale byl prodán – škoda. Myslí ale, že taková věc ač špatná, byla mu seslána Bohem. Až otec pojede do Prahy, měl by se podívat na statek - Gut „Tresning“. „Jestli myslí, že to stojí zato, já jsem již spokojen.“ Ještě dodává P.S., že se doslechl u stolu, kde jedl o dražbě statku „Stalsko“. Soukromník ze Saska ho koupil v dražbě za 128.000 zlatých. Mezi licitátory byla však trestuhodná (sträflich)  dohoda – zaplatil jim každému 1000 zl. „Těžko říci, zda tato dražba je potom vůbec platná[A13] !“

   23.12.1808 začíná dopis Josefovi Brzorádovi od jakéhosi  p. Lipkowenz slibně: „Hochedlegeboren Herr von Brzorad …“ Brzorád slíbil (zřejmě v rámci jednání o odkoupení Lochkova) Ariolimu bažanty. Dostal pak dopis od p. Lipkowenz, že dohoda již je platná, a že má tedy bažanty poslat, jinak bude litovat, až budou koupeny jinde a účet jemu předložen k proplacení.

 

   Potom se objevují první dopisy od Delormových z Portheimky. Píší střídavě Maria Anna Delorme rozená Schell (podepisuje se však buď jen Delorme, či Anna Delorme) a Ferdinand. První kontakty Josefa a Delormových se , zdá se, seběhly kolem posílání obilí, soli, ovoce, zeleniny, atd. mezi Lochkovem a Smíchovem.

   1809 (asi září) jde na Lochkov první dopis a Anna Delorme roz. Schell [H14] v něm děkuje za zeleninu a ovoce a říká si o vejce. Oslovení bylo patrně jen z odposlechu a tedy chybné: „Werther Herr von Persorád“ (ctěný pan) Podepsána A. Delorme.

   O měsíc později jsou pozváni na Lochkov setkat se s otcem Josefa Filipem. Anna Delorme roz. Schell odpovídá, že to není jednoduché, protože se mají setkat ve všední den, kdy je Ferdinand Delorme zaměstnán, ale je třeba udělat vše, aby se s panem otcem (to jest Filipem) setkali. Může-li, má prý poslat své koně – oni mají se svými problém.

 

   16.1.1810 Tomáš Černý píše z Nymburka Josefovi Brzorádovi na Lochkov, že Filip nemůže odpovědět, protože musel běžet, protože někde mají problém s vodou – voda nebyla čistá.

 

   17.1.1810 píše Anna Delorme roz. Schell ze Smíchova na Lochkov, že děkuje za dárek a doufá, že je Josef zase navštíví, a že dcera děkuje za knihy, které Josef B poslal. Přečte si je s potěšením.

   Na druhé straně dopisu píše Ferdinand Delorme (vždy začíná – navzdory společenskému úzu své věty v korespondenci- „Ich“) a žádá o dělníky z Lochkova, aby pracovali na jeho zahradě. Dostanou 30 grošů za den.  Užil by pro fabriku též 2-3 „Mädgens“ - děvčata, která by pracovala v teple a dostávala 7-8 grošů. Pokud jsou takové „Subjecte“ na Lochkově, byl by za ně rád co nejdříve.

   1810 v dubnu píše Ferdinand Josefovi o problémech s jedním z dělníků. Děkuje nejprve za máslo, zve Josefa na „Suppe“ (polévka) – pokud nemá v neděli nic lepšího na práci. Lidé na mlácení obilí z Lochkova prý dorazili. „Radomicky“dělník z Lochkova však šel na Smíchově pracovat pro Žida. „Když jsem se toto dozvěděl, šel jsem na policii. Policisté ho však zapřeli, že by tam byl. Radomický a Žid provedli něco nekalého (Unrat). On se k nám vrátil spát do stáje (Stall).  Předal jsem ho policii další den k potrestání. … Očekávám Vás v neděli.“

   1810 v září Anna Delorme roz. Schell chce obilí – má „verlegenheit“ - nesnáz sehnat 19 (jakési míry) obilí. Zda-li by Josef neposlal, či ve Slivenci pro ni toto nekoupil. Podepisuje se „Anna Delorme“.

   1810 na svatého Václava (28.9.?)  Anna Delorme roz. Schell děkuje za vejce a kroupy. Mladé „Frischlinge“ – letošáky (mládě černé zvěře – nejspíš divočáka) jí prý nabídl, ale ona chce, aby s nimi počkal, že na ně nemá místo. Je ráda, že „Hofdecernamt“ (oddělení dvorní úřadu ve Vídni) nabídlo jeho bratrovi místo primátora, protože tak bude Josefovi blíže.

   Ferdinand v dalším dopise prosí o pomoc s mletím atd a připojuje vtipně, že Josef vidí, že je-li člověk „complaisant“ přívětivý, každý ho pak využívá …

   27.11.1810 z Prahy Smíchova na Lochkov: „Je mi potěšením, že jste nabídl umlít obilí. Hned jak seženu slíbenou sůl, pošlu ji - pokud možno dnes. … To, co si přejete, jsem vyrozuměla z Vašeho chování, ne z toho co píšete. Hádám, že jste dceři neporozuměl zcela. Budete-li se více stýkat vztah se vytvoří. Ze své zkušenosti vím, že  taková děvčata Mädgen (Mädchen) nikdy neříkají ANO napoprvé. Nanny nemá žádné zkušenosti.  Možná budete-li vytrvalý, nebude s Vámi zacházeno jako s „Morast Veilchen“ (fialky v bahně/marastu). Zádrhel může být, že se domníváte, že se ucházíte o subjekt bohatý. Jinak byste se dle dobrého německého mravu nejprve obrátil na otce, který však není bohatý vůbec. A dcera není bohatá též. A ani ze strany rodičů nezbohatne. A tak se vaše přání nesplní, protože vaše žena nemá žádné peníze, což vám mohu říci rovnou. Vaše oddaná přítelkyně Delorme“

   Dále se navštěvují.

   11.12.1810 na Lochkov posílá sůl a pytle na mouku, těší se na setkání – na Suppe -  Váš přítel Delorme

   22.12.1810 Anna Delorme rozená Schell píše na Lochkov: „Je čas, abyste řekl „Wörtchen“ - slovíčko, protože někteří říkají, že jste již mrtev.“ Děkují za dobré ořechy a louskáček. Dcera, že mu poděkuje, až bude mít možnost ho vidět, což doufá, že bude zítra. „Přijdte brzy, protože jíme ve 4 hodiny. Počítejte s tím, že během svátků nebudete moci odejít. Díky za buřty, žito, hrách a čočku, které jsme dostali.“

   23.12.1810  Ferdinand píše: „Nejlépe sedněte na koně, nebo do kočáru a přijďte na polévku. Budu doma od 12 a můžeme dlouze pohovořit.“

 

     dalších dopisů uložených ve fondu Černý Archivu Národního Muzea vyplývá, že Anna Delorme, později Brzorád, si před svatbou půjčovala od Josefa Brzoráda knihy z lochkovské knihovny. Mezi autory zazní jméno Ewald, dalšími tituly  jsou např.  Bagatellen, či Cesta do Paříže. Dopisy, které si Josef s Annou vyměňovali nosila z Lochkova na Smíchov děvečka s mlékem. V jednom z dopisů jsou zmíněny přípravy na návštěvu Josefova otce, Filipa Brzoráda z Nymburka. Když chtěla Anna svému budoucímu tchánovi Filipovi Brzorádovi do Nymburka napsat dopis, napsala si nejprve pečlivý koncept.

   Zvláště zaujal jeden ze dvou konceptů velmi vemlouvavého dopisu od Josefa Brzoráda, ve kterém se snaží představit se Therese Weisenberger, starší sestře Anny Delorme tehdy již provdané za bohatého obchodníka Kašpara Weisenbergera ve Vídni. Neznáme ani přesnou dataci, ani nevíme, který z konceptů případně Therese nakonec četla. Její vstřícná odpověď je nicméně datována ve Vídni 16.4.1811 a na Lochkov dorazila 21.4.1811. Trvalo to tedy 5 dní. V německém konceptu čteme věty ve smyslu[H15] :

   Život je na dlouhé komplimenty krátký, pročež je odkládám a představím se bez jejich pomoci. … když Vám řeknu, jak jsem šťasten, že jsem našel svého životního druha. Nyní se mi vyplní mé přání … Je to požehnání štědrého Otce všech, že mohu být s Vámi spřízněn. A tak si přeji, aby tento svazek nebyl jen dle občanského zákona, ale aby byl opravdovým přátelstvím a náklonností. Budu o to usilovat vší svou mocí. Ale do doby, než budu mít příležitost prokázat, že to co jsem řekl je skutečností, prosím Vás o Vaši přízeň. … Váš nejponíženější služebník

Následuje nanejvýš zajímavý dovětek o tom jak vyslovit jméno „Brzorád“.   Doplňme ještě závěrem, že – nejen pro rodopisce - se zde jedná o poměrně vzácný jev. Z tohoto více než 200 let starého textu se totiž nedozvídáme jen fakta a podobu psaného jazyka. Tentokrát totiž řeč, kterou pro nás v té době nemohl nahrávkou nikdo zachytit, zazněla:

         Poté co jsem se Vám představil prosím, abyste mne doporučila svému manželovi jako někoho, kdo usiluje o jeho přátelství. Slyšel jsem, že je pro něj velmi těžké vysloviti mé nečeské (nicht böhmisch[H16] en) jméno. Nemohu tedy jinak, a abych mu to ulehčil, zmíním tuhle zvláštnost českého jazyka, ve které není neobvyklé, že souhlásky R a L jsou užity namísto samohlásek, čehož je mé jméno důkazem. Prosím proto uctivě Vašeho pana chotě, aby první dvě písmena mého příjmení “Br” užil jako jednu slabiku – trochu - jako má ve zvyku ten, kdo krotí koně, když zadržuje bujného oře. A pak následující “Z” aby nechal znít jako francouzské Ç[H17]  k následujícímu O. Myslím, že už mu správná výslovnost mého jména, nebude činit obtíže.

Originál zní:

Nachdem ich mich auf diese Art bei Ihnen eingeführt habe, bitte ich nun auch, mich bei Ihrem schätzbaren Gemahl auf das Beste zu empfehlen und als einen Mann vorzustellen, dem daran gelegen ist, sich seine Freundschaft zu erwerben. Da ich vernommen ,daß es ihm schwerfallen soll, meinen nicht böhmischen Namen auszusprechen, so kann ich nicht umhin, zu seiner Erleichterung die Eigenheit der böhmischen Sprache hier berühren, in welcher es nicht ungewöhn lich ist, daß der Mitlaute r und 1 die Stelle der Selbstlaute vertreten wovon sogleich mein Zuname ein Beispiel abgeben kann. Ich bitte daher den Herrn Gemahl , die ersten zwei Buchstaben meines Zunamens Br als eine Silbe auszusprechen versuchen zu wollen - ungefähr - wie die Pferdebändiger in Gewohnheit haben ,um ihre mutigen Rösser in Ruhe zuerhalten und dann das darauffolgende z wie das französische Ç  zu dem o klingen zu lassen. Ich bin verführet, daß es ihm nicht halb so viel Mühe verursachen wird, diesen Namen ganz korrekt zu lesen[A18] .

 

 

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Brzorád Josef 1777 (2)

 

Obrázek 16 Josef Brzorád 1777-1857 (archiv J. Brzoráda)

 

11.6.1811 se „Josef Brzorád, majitel statku Lochkov“ ve svých 34 letech oženil ve smíchovském kostele se šestnáctitiletou „Annou Delorme, katoličku“. Za svědky šli jeho bratr JUDr. Jan Brzorád a švagr Kaspar Weissenberger, obchodník Z objemné korespondence snoubenců[50] vyjímáme jako ukázku dopis z 8.6.1811 z Lochkova. Na pečetích Josefových dopisů stojí v erbu „JB“ na pozadí rozličného zemědělského náčinní. V části knihy Familie Delorme naleznete dopis od snoubenky “Nanny” stejného data a také její vyobrazení. Brzorád - jak se podepsal -  užívá oslovení “Liebste Nina”.

 

 

Obrázek 17 Dopis Josefa Brzoráda Anně Delorme z 8.6.1811[51]

 

 

Víme, že ženich byl v kontaktu s nevěstinou sestrou, neboť, ve stejném roce - 1811 dostává Josef Brzorád na Lochkov dopis od Therese Weissenberger, rozené Delorme, žijící na statku svého manžela Kašpara – v Mogyoros v Uhrách.

         28.3.1812 se na Lochkově narodila dcera Philipine Brzorád., která se po smrti matky starala o své sourozence a posléze jako svobodná i o jejich děti.

Roku 1813 se na Lochkově narodil Karel Brzorád (1813-1871). Byl následníkem rodu na Lochkově a jeho rodina byla velmi početná.

 

 

Obrázek 18 Lochkovský zámeček zezadu, roku 2002

 

V roce 1814 se Josef Brzorád stává vlastníkem lochkovského allodiálního statku a ve schematismech bývá pak zároveň uváděn jako “Justiziär”.[52] Justiciár byl právník zkoušený z věd politických, jenž sám řídil agendu těžších případů právních. Za justiciára vybírali si direktoři panství některého pražského advokáta nebo měli justiciára do spolku s jinou vrchností.[53] Co se statku týče, víme již, že Josefův otec kvůli nedostatku dřeva a půdy přikoupil i uhelný důl a dvě louky na Smíchově[54] – najdeme je ve stabilním katastru z roku 1840 přímo proti Vyšehradu. V 19. století byl pak panský dům č. p. 1 ve dvoře přestavěn na skromný zámeček. Budova obdélníkového půdorysu s věžičkou, balkonem v průčelí a s krátkým křídlem měla také vlastní kapli. Ve čtyřicátých letech měl Lochkov 49 domů s 485 obyvateli[55] a statek 277ha.[56]  Více o lochkovské vinici, sklizni, či například zahradě najdeme ve vzpomínkách Anny Brzorádové, které ponecháváme níže vcelku v samostatné části.

Roku 1814 se narodil Vilém Brzorád (1814-1898). Později byl zemským advokátem a spravoval jinonické panství, kde i zemřel a je pochován.

 

 

Obrázek 19 Lochkov - rozmazaný akvarel od A. Erbena z cca. 1850 překreslený majitelkou E. Fritschl

 

Roku 1816 začíná Josef Brzorád zaznamenávat meteorologická pozorování, která s velikou pečlivostí vykonával na Lochkově po 40 let až do roku 1856. Tyto složky nadepsané „Guth Lochkow Meteorologische Beobachtungen vom/Im Jahr 1825 von J. C. Brzorad“ pak v dubnu roku 1868 odevzdal jeho syn Vilém, t.č. advokát v Litomyšli rukopisné sbírce c. k. univerzity Bibliotheky pražské a to do rukou rodinného přítele „c.k. bibliotékaře“ PhDr. Ignáce Hanuše.[57] V přehledně vyplněných tabulkách jsou pro každý den v měsíci uvedeny tři hodnoty v kolonkách Baromether, Thermomether, Wind,+ 1 nečitelná. Později přibyl Hygromether. Jeho syn Vilém přiložil k foliantu i „Správu“, ve které postavu Josefa Calasanze Brzoráda knihovníkovi přibližuje a o jeho vztahu k vědám píše:

„Lásku choval vřelou k vlasti své, k svobodě,k vědomostem a zvláště k nálezům v oborech věd umění a řemesel. Zjevy astronomické i povětrné ale zajímali jeho záhy v té míře, že již co študent pěstuje čižbu, zaznamenával si nejen počet nachytaných ptáčků,nýbrž i vlastními znameními způsob povětrnosti přitom panující. Od roku 1797 též jen znameními, ale již denně zaznamenával zjevy povětrné až do roku 1811, kteréhož roku se oženil načež po přemožení vždy těžkých začátků při zařízení domácnosti i hospodářství – měl zajisté nemálo co dělat pro častou změnu držitelů zanedbané hospodářství, též skrze vyplácení převzatých dluhů – osobyv spořádanou domácnost i poklid rokem 1816 začal dokonce pořádným způsobem zapisovati denně třikrát v běhu plných 41 let úkazy povětrné s opatrností tak stálou, že jestli nastala nějaká překážka -cesta a t. d. – to osobně vykonati – učinil opatření, aby někdo za něho dle jeho návodu činil poznamenání dotyčná, kterých pak použil k zapisování vždy vlastnoručním.

 

 

Obrázek 20 Lochkov - Skizzenbuch Anton Erben (archiv Else Fritschl)

 

Že při tom i astronomie jeho zajímala, že i přemýšlel o tom, co s takovou horlivostí konal, na doklad toho připomínám, že se znal v zřízení tlako i teploměrů též slunečných hodin, jichž vícero zřídil, že při výletech na hory prvnějších používával k měření jich výšky i připojuji dva archy od něho popsané astronomickými a meterologymi poznamenáními, vypiskami, účty a t. d. … .“[58]

 

 

Obrázek 21 Im Garten von Lochkov 16.5.1857 Skizzenbuch Anton Erbens (archiv Else Fritschl)

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Untitled-Scanned-14

 

Obrázek 22 Guth Lochkow Meteorologische Beobachtungen vom/Im Jahr 1825 von J. C. Brzorad

 

Roku 1818 se na Lochkově narodila Marie Anna Theresia Brzorádová (1818-1888), která si později vzala si c.k. okresního inženýra Karla Hauptmanna [59]

Roku 1820 se narodil budoucí JUDr. Eduard Brzorád (1820-1898), advokát a notář v Německém Brodě, který sňatkem s Marií Edle von Krziwanek (1834-1898) připojí Brzorády k potomkům rodu von Herites, věnujeme mu později celou kapitolu.

Roku 1822 se na Lochkově narodil Ferdinand Brzorád., který zůstal svobodný a byl adjutantem zemského soudu.

Roku 1823 se na Lochkově narodil poslední syn Rudolf Brzorád (1823-1890), později velmi bohatý vlastník statku a dolu v Uhrách.

Časopis společnosti vlastenského musea z roku 1827 - první roční běh - v seznamu  p. p. předplatitelů P. Josef Brzorád Pán na Lochkově.[60]

Roku 1833 se na Lochkově narodilo Josefovi poslední dítě Anna Brzorádová (1833-1865), která si později vzala si školního inspektora Antona Erbena (1835-1905).

V roce 1837 vyšla „Zpráva o českém muzeu“ a na straně 241 č 241 čteme: “W materialijch zaslali:...3.pro zbjrku  žiwočišnou:...p. Brzorad pán na Lochkowě, potwotného beránka… .“

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: danská královna Caroline Amalie

 

Obrázek 23 Královna Karoline Amalie von Schleswig-Holstein-Sonderburg-Augustenburg (1776-1881)

(z http://en.wikipedia.org/wiki/File:Carolineamaliedenmark.jpg)

 

V červnu 1838 navštívila lochkovské Brzorády-Delormy dánská princezna, od roku 1839 královna Karoline Amalie von Schleswig-Holstein-Sonderburg-Augustenburg (1776-1881), svěřenkyně, ale i přítelkyně Louise Delolme. Augusta Brzorádová (1851-1940) na tuto návštěvu vzpomíná roku 1935 v novinovém článku: „ Mezi Kuchelbad a Radotínem prolamuje boční údolí příkrý břeh Vltavy. Jedna hrana tvoří kulatý vrchol hory, za kterým se ukrývá vesnice a statek Lochkov. Ten kopec se jmenuje Karolinenberg. Proč je tomu tak se ví spíše v Kopenhagenu než v Praze.   … Jak vroucí byl přátelský vztah mezi princeznou,  pozdější dánskou královnou Amálií a její dvorní dámou a přítelkyní Louise Delolme vidíme z toho, že Delormy navštěvovala v Braunschweigu i na Lochkově. (Není se co divit, že  Amálie chtěla poznat Louisinu sestřenici Annu Brzorádovou roz. Delorme – se kterou byla Louise v tak intenzivním korespondenčním kontaktu. To bylo v červenci 1838. Ptala se, jak se ten kopec, ze kterého se tak krásnému výhledu na údolí Vltavy těší, jmenuje. Řekli jí, že jméno nemá. Tak by se mohl jmenovat Karolinenberg – Karolinina hora, rozhodla princezna. Princezna si něco takového mohla dovolit. Zvláště taková dobrá princezna. U příležitosti její návštěvy byl založen první dětský zaopatřovací ústav a to dle vzoru koppenhagenského. To, že tehdy na tom kopci vedle princezny stála babička Augusty Brzorádové (Anna Brzorádová, roz.Delorme, pozn.aut.), která se celý život (1881-1916) o vinohradskou “Kindergarten” starala je podivuhodným řízením osudu.“[61]

Stammbuch für Anna Brzorád

15.6.1841 zapsal „Joseph Brzorad Vater“ osmileté dceři Anně do památníku[62]: „Liebe Gott über Alles und den Nächsten wie Dich Selbst. Dann wirst Du beten und arbeiten, der Tugend folgen, und das Laster fliehen und so Dein Glück hier und Jenseits begründen.“  Miluj Boha nade vše a bližního jako sebe sama. Pak se budeš modlit a pracovat, následovat ctnost, nepravosti unikat a tak své štěstí zde a na věčnosti založíš. Matka „Anna Brzorad geb. Delorme“ připsala o pět dní později: „Blühe auf wie das Veilchen im Moose, verborgen, doch edel und rein, und lass der üppigen Rose den Stolz bewundert zu sein.“ – Rozkvétej jako fialky v mechu, ukrytá, přeci však ušlechtilá a čistá a pýchu z obdivu ponech bujné růži.

Do památníku přispěli postupně všichni sourozenci a jejich ženy. Veselá sestřička Anna byla miláčkem všech.[63] Bratr „Vilím Brzorád“ opsal 15.6.1841 do Annina památníku 101. sonet z Kollárovy Slávy dcery (Podnět ducha tam mne jíti trápil, …) a připojil lidovou moudrost: „Krátká řeč a pěkné slovo, vymůže v lidech mnoho; toholi budeš pamětliva, i někdy šťastně budeš živa.“ Vilímova manželka Antoinette připojila k vloženému kvítku: „Je vous donne ces penses – pour que vous a moi pensez.“ Tehdy se připojila i „alte Tante Therese Weißenberger. Bratr Eduard sem sestře 30.9.1841 napsal: „Ringe nicht nach eiteln Kränzen, zu oft sind sie des Zufalls Spiel; Nein, still zu schaffen, nicht zu glänzen sey Deines Lebens schönstes Ziel.“  27.2.1842 napsala sestra Philippine: „So sanft, so geduldig, so folgsam wie dieß Lämmchen, möchtest Du werden, meine liebe Schwester! gewiß die Liebe Gottes und allen guten Menschen wäre dann Dein reicher Lohn. Dieß der Wunsch Deiner Dich innig liebenden Schwester.“ Svůj humor prokázal i starý strýc Caspar Weißenberger, který 14.4.1843 napsal: „Darf ich Liebe Nanny darüber keinen Vorwurf machen, daß du dich nicht darauf erinnerst schon im Jahr 833 bei mir in Mogyoros gewesen zu sein, so behalte dagegen in deinem freundlichen Andenken, daß ich 10 Jahre späther bey dir in Lochkov war, …“ Anna se totiž právě roku 1833 narodila.

 

Roku 1842 navštívil Lochkov dánský malíř Thorald Læssøe (1816-1878). Byl synem tehdy významné a literárně čilé  hostitelky uměleckých kruhů v Kopenhagenu Margarete Juliane Signe roz. Abrahamson, se kterou se znala Louise Delolme a studoval Kunstakademie v Kopenhagenu a maloval krajinu a architekturu. Do Prahy ho přivedly studie a Lochkov navtívil s odvoláním na známost s Louise Delolme. Dostalo se mu zde přátelského přijetí, které ho přivedlo k užšímu vztahu k Louise ještě vice, než jeho onemocnění, či jeho citlivá, melancholická bytost. Namaloval pro Louise Delolme i pohled na Lochkov a to sice na desky jím samým vyrobené, který si Louise pověsila nad psací stůl.[64]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image002

Thorald Laessoe (1816-1878): Lochkov 1842, olejomalba, 28x20cm.  (soukromý archiv, Dr. Robert Mayr)[65]

 

V roce 1844 jel Thorald Læssøe do Itálie a to přes Rakousko. Zastavil se tedy opět na Lochkově a přinesl pozdravy a dárky od Louise Delolme, jako nejcennnější vyobrazení dánského královského páru. Když se pak po pěti letech z Itálie do Kopenhagenu vrátil, styky se svou starou přítelkyní obnovil.[66]

Z 13.4. 1844 je i zápis v Annině památníku od Louise Delolme psaný v Copenhagenu:

„Zu schnell entflieht der Schönheit Glanz, verwandelt sich in Nacht,

flicht Geistesanmuth nicht den Kranz, der dann auch lieblich macht,

wenn Lilien und Rosen fliehn, und Falten Wang und Stirn umziehn.

                                                        Elise von der Seile

Daß wahre, im christlichen Glauben wurzelnde, und also auch mit Herzens Demuth gepaarte Geistesanmuth, so wie jegliche weibliche Tugend Dein Theil werden möge, ist meine theure Anna, der herzliche Wunsch Deiner Dich innig liebenden Louisi Delolme.“

 

V letech 1845-8 byl správcem a justiciár „Verwalter und Justiziaer” Lochkova Josefův syn Wilhelm Brzorád.[67]

 

 

Obrázek 24 Anna Brzorádová roz.Delorme 1795-1846 (archiv J. Brzorád)

 

V roce 1846 umírá ve svých padesáti letech Anna Brzorádová, roz.Delorme. Vzpomínku tety Philippine na tento pohřeb má vnučka Selma Mayr: “Když zemřela babička, vyprosili si Židé z vesnice (die Juden aus dem Dorfe sich die Gunst erbeten), že ponesou rakev ze zámku do Slivence, kde byl rodinný hrob. Přirozeně jsem si to  představovala velmi slavnostní: staří Židé s dlouhým vousem, jako byli vyobrazení Abraham a Isaak v Bibli.“ Místo hospodyně zastane 21 letá dcera Philippine.

V seznamech členstva Vlastenecko hospodářské společnosti v Praze ze 40. let zůstalo nevyplněné prohlášení na jehož rubu je ručně psáno “Joseph Brzorad, Gutsbesitzer in Lochkov”. Josef však nikde jako člen uveden není na rozdíl od syna Karla.[68] Období 1846-1857 mapují také vzpomínky vnučky - Anny Brzorádové, které uvedeme následně ve zvláštní podkapitole.

V roce 1850 píše professor MUDr. Jan Helcelet (1812-1876) svému příteli filosofovi Janu Ignáci Hanušovi (1812-1869) – oba národní buditelé, účastníci revolučního roku 1848 a přátelé Boženy Němcové - : P.S.1.„Napiš kdy zajedeš k Brzorádům a kdy se vrátíš“. Poznámka editora k textu říká, že“ jde o syny  Josefa Brzoráda, majitele velkostatku Lochkova u Radotína, Wilhelma a Karla s nimiž se Hanuš přátelil.“[69]

         Připomeňme, že dění roku 1848 se aktivně účastnil Josefův bratr, pražský advokát JUDr. Jan Brzorád, člen Národního Výboru a také, že někdy v letech 1848-1850 hostí Boženu Němcovou ve svém nymburském domě Josefův synovec Antonín Brzorád.

         V belletristickém týdenníku Lumír, vydaném v Praze roku 1851 byl otištěn „výtah ze čtvrtého výkazu dobrovolných příspěvků k zbudování českého národního divadla“, který na straně 813 uvádí: „ … - p. Josef Brzorád, majitel statku Lochkova, 100 zl., - …“

         Roku 1853 odevzdal Josef Brzorád justiciárství Lochkovského panství synovi JUDr. Vilému Brzorádovi a hospodářství statku jako pachtýři (pronajal) synovi Karlovi. [70]

20.6.1857 Josef Brzorád umírá. Vnučka Anna vzpomíná na nemocného, kašlajícího dědečka, kterého již nesměly líbat. ”Měl chudák rakovinu oka. Když ležel mrtvý na své posteli, museli jsme klečet a modlit se a políbit mu ruku. Byl vystaven ve velkém sále, kde se jen otevřely jedny tapetové dveře, položen v kapli, která byla v přístavku zámku, a kde bylo místo jen pro oltář, kněze, ministranty a velký „Todte-Denkbilder“ se svícemi tlustými jako paže, které ten den hořely, kde byla za zemřelé čtena mše. Anna Delorme a dvě malé tety Luisy, které byly pohřbeny ve Slivenci.“[71]

Na pomníku, který rodičům na sliveneckém hřbitově nechaly zhotovit děti, lze ještě dnes nalézt nápis: Hier ruhen im Frieden unsere theuern Eltern Anna Brzorad geb. Delorme geb. den 9. Juni 1795 gest. den 12. April 1876 Josef Calasanz Brzorad geb. 2. Oktober 1777 gest. den 20. Juni 1857 Herren des Gutes Lochkov.“

 

 

Obrázek 25 Josef Brzorád  (1777-1857) , foto Langhans, archiv J. Brzorád

 

Z pomníku se také dozvídáme, podle kterého světce se Josef jmenoval. Svatý Josef Kalasanský - Joseph Calasanz (1557-1648), španělský pedagog a současník Jana Amose Komenského, se kterým ho lze právě jako reformátora školství 1. poloviny 17. století významem měřit, byl velmi zbožný a vzdělaný kněz, který kvůli péči o školy založil řád Piaristů  působící i u nás dodnes.[72]

Pomník, ač dnes rozvalen, je posledním náhrobkem hřbitůvku a je proto v plánu místní farnosti umístit nápisy zpět do desky s Božím okem a kropenkou a vztyčit na podstavci u zdi kostela, jako původní památku.[73]

 

 

Obrázek 26 Deska náhrobku a ostatní jeho části na sliveneckém hřbitově u kostela roku 2008

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: náhrobek slivenec 3   Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: vsechny tri casti

 

 

Jeho syn Vilém (1814-1898) na něj vzpomíná takto: “Byl hodný a vděčný syn, laskavý bratr, manžel a otec. Od mládí pilný ve vědách, zvláště nakloněn přírodním vědám, vedl si denník (jehož šest sešitů vlastním), meteorologická pozorování (která jsem předal univerzitní knihovně v Praze), dopisoval si se svým otcem česky,  uschoval si každý dopis, který jeho otec a bratr Vojtěch (před svým odchodem z Čech) v Nymburce zanechal. Mám jich více než sto uschováno v Jinonicích u Prahy.  Byl lidumil – filantrop “Menschenfreund”, jako vlastník statku ale hospodárný, přesto skutečným otcem chudých, pomocník v nouzi, takže farář Brož při jeho pohřbu poznamenal, že v okolí nebyl nikdo, kdo by ho nemiloval a nectil. – Byl dobrý pedagog, co se týče psychické a fyzické výchovy, zbožný, ale s husitskou tolerantností a touhou po svobodě  “von hussitischer Toleranz und Freiheitsliebe” (?), nekompromisní, kde byl o své pravdě přesvědčen. – Jako milovník knih zanechal po sobě okázalou knihovnu, takže každý z jeho 8 dětí jich dostalo hodně, zanechal i sbírku minerálů. [74]

 Jinde Vilém o otci píše: „Chování jeho bylo tiché málomluvné ale přeze všechnu pevnou přísnost, lidumilovné v té míře, že – ačkoliv co právomocník a hospodař čas od času nucen byl jemu podřízené kárati ano i trestati předce žádného z nich nebylo, který by k němu nebyl choval lásku upřímnou, ba důvěru jako k otci dobrotivému. … Vychoval i zaopatřil 8 dětí: 5 sinů a 3 dcery tak, že jen na nich záleželo zaujímati v zemi i vně postavení jich stavu zuplna přiměřená.

 

 

Obrázek 27 Vilém Brzorád (1814-1888), archiv J. Brzorád

 

Co zvláštnost časovými poměry povstalou dovoluji si ještě dodati: rodiče jeho byli ryzí Čechové a synové jim zvláště dědečkovi dopisovávali vždy jen česky. Školni vychování ale i způsoby tenkráte v zemi panující – i u našeho otce – jenž ostatně nikdy neztratil vřelou lásku k vlasti i k jazyku mateřskému a ačkoliv byl osobním ctitelem všech národovců, též domácím přítelem v rodině Františka Martina Pelcla (jedna téhož vnučka jest moje choť) – to zpusobili, že přivikl v rodině a v obcování se známými používati v řeči i v písmě jazyka německého, ano i když od jeho sestry syn Jan Černý (otec Tomáše Černýho Doktora práv  ) znaje jeho lásku k jazyku mateřskému jemu psal česky – tomu to vykládal za povážlivou smělost osloviti staršího příbuzného v jiné než jemu obvyklé řeči. I děti jeho výhradně byli česky vychováni a předce pamatuji, že jsem byl poněkud tejrán v rodině pro mou nedokonalou znalost české řeči. Ostatně kupoval rád České knihy i byl by se stal spoluzakladatelem Matice České, kdyby nebyl dal za takového zapsati mne, což se stalo k radě nezapomenutelného Josefa Jungmanna, aby se totiž užitek z nákladu na to daného déle v rodině použíti mohl.

Šetrnost byla u něho vlastností vynikající, kterouž se zachovali rodině listiny i dopisy od r. 1773 zacinaje i měl obycej vedsti denník o vsom co se jemu zvlastniho prihodilo a z kteréhož i z dopisů oných by se dali sestaviti obrazky casove zajímavé sotva méně než byli ty co nedávno z denníku Dr. Held oznamila Bohemie. “[75] (obsáhlou korespondenci Josefa Brzoráda s jeho otcem chová  dnes Archiv Národního Muzea ve fondu Černý )

 

Dodatek 2013: Při návštěvě Else Fritschl ve Štýrském Hradci se podařilo vyfotit lochkovské skleněné těžítko a akvarel – obojí stojí dosud na dochovaném psacím stole jejího předka Antona Erbena. Obrázky pochází asi z roku 1850:

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Acer\Documents\dočasné\pokusny_soubory\image001.gif

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Acer\Documents\dočasné\pokusny_soubory\image001.gif

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: C:\Users\Acer\Documents\dočasné\pokusny_soubory\image001.gif

Rozmazaný detail téhož bez lesku

 

 

 

 

Z deníku Tomáše Černého JUDra (1840-1909), advokáta v Praze a synovce Josefa Brzoráda.

 

Rozloučení s Josefem Brzorádem na Lochkově. V úterý 23.června 1857. „V domě Otce mého příbytkové jsou mnozí i jdu, abych je připravil Vám.“

         Bolestně dotknula se mne zpráva, již jsem v neděli úmrtním lístkem obdržel. Strýček Lochkovský Josef Brzorád skonal v sobotu o sedmé hodině ranní. Ačkoliv stav jeho bídný, když jsem posledně ho spatřil, brzké skonání zvěstoval; nicméně překvapen byl jsem náhlou zprávou. Jak rád bych ho byl viděl jednou ještě před smrtí. Na pohřeb tam jeti bylo ihned mým úmyslem i potvrzován jsem v tom byl strýčkem Plačkem. Čekal jsem dnes i včera zdali kdo z Nymburka přijede. Včera večer tetička Adleta (tj. Černá rod.Vindová žena Filipa, bratra Jana Černého, otce Tomáše) se slečnou Brzorádovou, s Jeníčkem Dlabačovým (bratranec Tomáše, syn Marie Kateřiny rod.Černé, sestry Jana Č., otce Tomášova a Jana Dlabače MUDra.[76]) Dnes ráno vyjeli jsem společně v 7 hodin fiakrem. Den byl krásný, parný, prachu množství. Čerstva nám ubývalo cesty, přijeli jsme přes Slivenec do Lochkova aso v 9 hodin. V 10 měl býti pohřeb. Tetičky obě sešly nám naproti, obě ve smutku. Anna první. Měla dnes obličej vskutku krásný; tichý boj bojoval na pobledlých jejích lících se zmužilým trpěním: Smutný byl to pohled, prochvělo se srdce mé. Přišli jsme nahoru. Strýček Vilém a Karelpřijmuli nás, oba bolem naplnění, ale ustanovené mysle. Též Chlumští dva byli tam i s tetičkami. Pomalu přišli též i ostatní bratři. Eduard, Rudolf, Ferdinand; přišli i kněží. Se strýčkem Vilémem šli jsme nahoru do pokoje, kde strýček ležel. Svíce hořely kol rakve. Větřík províval otevřenými  okny. Odkryli jsme víko. Mrtola ležela, ruce na dlouho položené přes kříž, v černý rubáš oděná, hlavu nazad zvrácenou, oko jedno zavázané, druhé v sloupu, ústa otevřená. Slabý byl zápach těla ač již čtvrtého dne leželo. Ubohý, mrtev ležel v kole truchlící rodiny; a mně předce ani dost málo lítosti nevřelo v srdci, jen vážná truchlost hostila v něm. Nikdy, nikdy doposud necítil jsem tak jasně nesmrtelnost duše lidské. Zde tělo leželo přede mnou: mohla duše též zhynouti? – Nemožno. Poslední čas prý strýček velmi mnoho trpěl s okem; však že se ku konci přece poněkud lepšilo, domýšlel se lékař, že vydrží až do podzimku. V sobotu ráno, probrav se ze spaní žádal mléko. V tom, kdy zakašlal, táže se jej Karel, zda-li nechce té? Dej mi, byla odpověď. Karel šel to říci Filipince; Anna přijdouc táže se otce nechce-li mléka. Dej mi praví. Vzav k ústům sklenici a píti počav, náhle hlavou naznak klesl  - nít života jeho byla přetržena.

         Okolo 10 hodiny kněži vybrali se nahoru i počaly se modlitby u rakve. Lidu bylo plný pokoj, takže jsme s Jeníčkem u dveří sotva místa dostali. Po té snesla se rakev i průvod se počal – Smutné bylo to podívání! Synové se slzami v očích nesli rakev otcovu, po té statkáři okolní, na to výminkáři, deputátníci; do Sliveneckého kostela pak synové opět rakev vnášeli. Kněz vystoupil na kazatelnu i držel řeč pohřební. Z řečnického ohledu byla bídná, avšak nemohla hlásati než pochvalu nebožtíkovu.

         Narozen byl v Nymburce r. 1777 dne 12.října, měl tedy letos právě dojíti roku osmdesátého. Studovav práva státní službu odbýval v Mladé Boleslavi, v Kutné Hoře, v Krakově. Pro nemoc vzdal se jí i zastupoval otce svého na statku Lochkovském; po roce přešel v držení jeho r. 1808. Zde ztrávil po celé půl století život bohabojný, věnovaný vědám a blahu poddaných svých; zvláštním péče jeho předmětem byla škola a chudina. V kole vzorné rodiny dočkav se stáří vysokého, zesnul v Pánu.

Toť jádro řeči. Po mši úmrtní pohřbena rakev u dveří kostelních, podle choti zvěčnělého. Lidstva na malém hřbitově takové bylo množství, že mi nemožno bylo k hrobu přijíti. – Synové sami spouštěli otce do hrobu, oni první lopaty země vrhli na tělo jeho, po synech dcery, pak vnučky, potom my jsme poslední milému vzdali úctu patriarchovi rodu našeho. Všecko plakalo, vše tonulo v slzách, i rodina, i lid a „zdaliž pak dá mu Bůh radost věčnou?“, pravil stařeček vedle mne, kterážto slova štkání vyrvala prsoum mým. Po pohřbu čtla se jedna ještě mše sv., po té vsedlo se do vozů a jelo se na Lochkov. Obědvali jsme u strýce Karla 25 sedělo nás u stolu a mezi těly nebylo dětí strýcových. Bavili jsme se s Jeníčkem, protože s jiným nebylo s kým. Málo si nás zajisté všímali; kdož by jináče mohl žádati; Hauptmann seděl v druhém pokoji s učitelem /který nahrublým se mi zdá/ se sestřenicemi. Jen Emma prošla několikráte, dnes více jsem si jí vážil vida upřímnou bolest její o pohřbu a slzy jí z očí kanoucí. Když jsme asi po ½ 4 vstávali od stolu, ptal jsem se Lotti po matce její německy, a poněvadž ona neupouštěla od svého ironického úsměvu, užil jsem ho i já se vší chladností. Přišedším do pokoje scházel nám Jeníček Černých /bratranec Tomáše, syn Adlety rod Vindové a Filipa Černého, bratra otce Tomáše, Jana/ i vyšli jsme ho hledat a já s radostí použil jsem příležitosti té, abych posledně rozhlídl se po Lochkově. Nebo, že sem tak brzy více nepřijedu: to téměř jisto. Se strýčkem zmizelo, co mně zde rádo vidělo, a tetičky beztoho že zde též neostanou. Strýčkova Karlova rodina nám již vzdálena. Šli jsme s Jeníčkem podél svahu onoho lesnatého sklánějícího se do vábného údolíčka, šli jsme podél vinice, i vyslali naposledy zraků svých po háji slavičím. Slunce chýlilo se ku vzdáleným pahrbkům a klidná krajinka čarovábný skýtala pohled. Mezi tím odjela nám tetička Adleta i slečna Brzorádová. Na nás čekal vůz Karlův vezoucí též tetičky Chlumské. Rozloučili jsme se s Lochkovskými dušemi dobrými v zahradě a vsednuvše uháněli jsme ku Praze. Rada Jakub pilně ku spěchu měl bystré koně. Tetička Filipova byla nad obyčej hovorná, i vesele nám uplyvala cesta, obzvláště, kdy náhlý dešť nám veselosti přimnožil… Smuten jsem vyjel, mírně vesel jsem se navrátil…

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Brzorád Josef (1777-1857) Parte

 

Obrázek 28 Parte Josef Brzorád (K.k. Hofbuch druckerei von Gottlieb Haas u. Söhne in Prag)

 

 

 

Děti Josefa Brzoráda a jeho ženy Anny byly: Philipine (1812-1886), Karel (1813-1871), Vilém (1814-1898), Marie (1818-1888), Ferdinand (1822-1863), Rudolf (1823-1890) a Anna (1833-1865).

Philippine Brzorádová (1812-1886)

28.3.1812 se na Lochkově narodila dcera Philipine Brzorád. Pokřtěná Philipine Anna Theresia byla přivítána i „radostným libo zpěvem“ školní mládeže lochkovské, jehož krasopisná kopie se zachovala. Učitel zjevně předjímal nobilitaci Brzorádů:

Libo zpěv na den Prvního Maje, na

den jmena, Urozene a Usslechtile Panně

Filipině, Šlechtičně z Brzorádů.

Jménem Školní Mládeže Lochkovské

v poníženosti přednesený.”

 


1.Vítej slavný den Máje

jarní okno do světa

v němž se rozvíjejí háje

i vše kvítí rotkvéta.

Stromové se zelenají,

ptactvo líbězně zpívá

hory, pahrbky plesají

vše stvoření okřívá.

 

2.I my též se radujem

stvořiteli děkujíce,

že nám dal dočkati ten den,

chválu mu prozpěvujíce.

Za všechny dary a milosti

buď nejsvětější jméno

kteréž nám dává z výsosti

tisíckrát velebeno.

 

3.Příčina to radosti

v den Filipa svatého

kterýž slaví v pobožnosti

a nosí jméno jeho

Na křtu svatém obdařená

jest překrásná květinka

v ctnostech a mravech zdařená

šlechtična Filipínka.

 

4. S níž jako s prvním darem

přešlechetní rodiče

byli od milosti Božské

potěšeni velice.

S nimiž i my se radujem

kteráž jsou vrchnost naše

k nám převelmi dobrotivá

milostná v každém čase.

 

5. Pročež se vší uctivostí

jak malí tak velicí

vinšujem v poníženosti

zdraví vždy trvající

radostného živobytí

štěstí a potěšení

ušlechtilé Filipínce

žádáme bez zkončení.

 

6.Bože darem všech milostí

potvrď naše mínění

by laskavá vrchnost naše

došla trojí odměny.

S jejich milými dítkami

by se vždy radovali

zde ve světě i na věčnosti

v nebi šťastně shledali


 

Filipína zůstala neprovdanou pannou. Po smrti matky se ujala hospodářství a sourozenců Karla, Wilhelma, Eduarda, Ferdinanda, Rudolfa, Marie a Anny, které tehdy bylo 12. Po prodeji Lochkova ztratí domov a žije u provdané Anny a Marie. Po smrti Anny se ujme jejích dětí. Teta pomocnice, vítaná ve všech domácnostech plných dětí. “Teta Filipi” je často zmiňována ve vzpomínkách[77]  neteře Anny Brzorád (uvedeny níže v samostatné kapitole). Selma Mayr, kterou také za sestru vychovávala, o ní píše “V mých vzpomínkách je malé, drobné postavy s hnědými vlasy a velkýma, modrýma očima, černým krajkovým čepečkem, krinolínou, půvabnýma, po stranách vázanýma botama. Když šla někdy s otcem (Anton Erben) do divadla, či na koncert, měla pěknou hedvábnou halenku, přes čelo sametovou stuhu se šperkem z pravých perel a bílý, na třírohý složený kašmírový šátek s dlouhým postraním třepením, který se mi obzvláště líbil

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: tante filipi 1862.

 

Obrázek 29 Filipina Brzorádová (1812-1886) roku 1862 a později, archiv J. Brzorád

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Brzorád tante filipi

 

 

 

Když se sešeřilo, prosili jsme: “Bitte, Tante , erzähle von Lochkov und wie Du klein warst” – Prosím, teto, vyprávěj o Lochkově a jak jsi byla malá. Tady mnoho z těchto vyprávění zůstává v mých vzpomínkách živě vybarveno dětskou fantazií. Jak byla královna dánská na návštěvě na Lochkově, jak se před kočárem splašil kůň a teta z kočáru vypadla a spadla hlavou na kámen – bělouš s vlající hřívou, babička (Anna Brzorád roz. Delorme) se pevně držela, teta vletěla velkou rychlostí do příkopu, kočí sletěl a běžel za kočárem, aby sebral opratě, které se smýkaly po zemi, pracující na poli přibíhali na pomoc, bylo to poutavé jako pohádka, proto si vše tak živě a barvitě vybavuji.”[78]

„Tante Philipi“ umírá v Praze 4.11.1886. Neteř Selma Mayer: ”Celý svůj život se starala a pracovala jen pro druhé. Skromná, tichá, spokojená s málem. Neúnavné píle, vroucné důvěry v Boha a náboženských hodnot, milý, vzácný charakter.”[79] Filipína byla v rodině důležitou postavou a pro svou roli matky, kterou po její smrti zastala, patřila do životního příběhu všech sourozenců.

 

 

 

Karel Brzorád (1813-1871), vlastník statku Lochkov

 

 

Karel Brzorád se narodil na Lochkově roku 1813. Byl následníkem rodu na Lochkově a jeho rodina byla velmi početná.  Křtěný Karl Ferdinand Johann Kašpar se oženil s Emmou Čapkovou (1814-1875) a měl nejprve pronajatý nedaleký statek Dobříč. Roku 1845 je jako člen pomologického spolku uveden v seznamu Herr Carl Brzorad Pächter zu Dobritsch auf dem Gut St.Ivan.[80] Nejpozději od roku 1849 je pak členem Vlastenecko hospodářské společnosti jako nájemce Dobříče,[81] Později se stává nájemcem Lochkova – u svého otce, později statek po otci přebírá a prodává ho v letech 1860-1862. Alodní (alod = nemovitost a movitost, se kterou jejich vlastník mohl volně nakládat, plné vlastnictví) statek (230,44 ha) se zámečkem, dvorem, vápencovými lomy, vápenicemi a cihelnou roku 1862 koupil smíchovský židovský velkostatkář Karel Kirschner, roku 1866 krátce zemský poslanec.[82]

 Schematismus z roku 1881 uvádí u Lochkova celkovou rozlohu přes 230 hektaru a odhadní cenu z roku 1861 na 152.000zl. Na statku Karla a Anny Kirschner (následní majitelé Lochkova) se v roce 1881 nachází mramor všech barev, výtečné hydraulické vápno a červená hrnčířská hlína ve velké výtěžnosti. Z průmyslu je zde (již v Schematismu pro 1870) pivovar se sušárnou s výstavem 96 Hktl. , pronajatý pražské Klatscher & Löwy, cihelna a vápenka. 14.3.1862 je domácnost Karla Brzoráda policejně hlášena v Praze 1275/II.  Odchází na statek Kleneč pod Řípem, či u Roudnice, kde je roku 1863 nájemcem.[83] Po jeho smrti 17.2.1871 byla Klenč prodána. 12.6.1872 domácnost hlášena policejně v Praze 315/III.  Peněz zbylo nanejvýš málo”, píše dcera Anna, “a po smrti matky 5.4. 1875 v Solnohradě - Salzburgu) byly pryč”.

 

 

Skrze manželku Emmu a její německy mluvící rodinu Tschapek byla rodina spřízněna s rodinou Ernsta Rudolfa (1783-1860, od 1856 von Wartburg, K.K. Hofburg-inspector / Prager Burghauptmann). Jeho syna JUDr. Josefa „Pepi“ Rudolfa von Wartburg, později okresního hejtmana v Salzburgu, majitele válečné medaile, medaile za státní službu a za ozbrojený čin - Medaille für die bewaffnete Macht[84], zmiňuje ve vzpomínkách Anna Brzorád, když píše, že když se přestěhovali z Dobříče, byl na Lochkově hon a u stolu seděli tety a “Pepi Rudolf, später v. Wartburg”. Rodina Čapků měla 16 dětí a nevěsta Emma byla nejmladší. Její nejstarší sestra Lotti si vzala Andrease Schnella.  Tschapkovi i Schnellovi byly pražské, kupecké a zámožné rodiny. Starší sestra Andrease Schnella, Marie Schnell byla manželkou Ernsta Rudolfa von Wartburga.[85]

Dospělosti se v rodině Karla Brzoráda dožilo 11 dětí: V této zámožné rodině guvernantkami a domácími učiteli dostalo se i dcerám pečlivého vychování a vzdělání - ovšem německého. Byly pak většinou učitelkami v německých školkách, či v rodinách. Zde je možné vidět souvislost s rodinou Delolme, kde dcery byly význačnými guvernantkami. Dokonce i návštěva dánské princezny roku 1838 v Praze, jak se později dočteme, vedla k založení prvního pražského dětského zaopatřovacího ústavu podle dánského vzoru. Dcer bylo osm, synové tři: Emma (1839-1911), Lotti (+1931), Karl (*1842), Pepi (*1843/4), Jaro (*1848), Thekla „Etelka“ (1845-1903), Anna (1847-1934), Klara (1850-1924), Zdenka (1850-1924) , Gusti (1851-1940) a Ferdi (1855-1930).

 

- Emmanuela „Emma“ Cichra (1839-1911), Kindergätnerin v Praze, po prodeji Lochkova bydlí s Annou a Zdenkou v Praze 44/II. Jejím vnukem byl Helmut Gisbert, profesor v Göttingen. Dodatek 2015: Dětská zahrádka na Smíchově zřízená slečnou E. Brzorádovou podle všeho těšiti se bude skvělému zdaru, neb rodiny uvědomělé, nahlížejíce dobrotu takového ústavu již před otevřením jeho ohlašují dítky své, chlapce i děvčátka. Ředitelkyně slečna E. Brzorádová sepsala také „prospekt", v kterém účel a podstatu dětské zahrádky vůbec velmi jasně naznačila. V sobotu dne 13. t. m. bylo otevřeno české oddělení spůsobem slavným, přednáškou ctěné naši spisovatelky paní Žofie Podlipské o 4. hodině odpůldne. (Národní Listy, 15.6.1868 str. 2)

- Lotti Brzorad (+1931), Kindergätnerin v Salcburku pak v Praze s Gusti a Ferdi v Pštrossově 25.

- Karel (*1842) vyšší úředník na železnici měl sedm dětí a bydlel na Smíchově, později na Vinohradech. Jedna z dcer byla profesorkou matematiky na německém učitelském ústavu v Praze.

- Josef (Pepi) Brzorád (*1843/4), vrchní inženýr Rotschildových závodů ve Waidhofen. Dva ze synů si nechali změnit jméno Brzorád na Burghard.

- Jaromír Brzorad (*1848), sládek v Posen, potom v Rybinsk, dcera Anja učitelka v Rakousku

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: erben anton u thekla 1876

 

Obrázek 30 Thekla Erben roz.Brzorádová a manžel Anton Erben

 

- Thekla „Etelka“ Erben (1845-1903), byla nejprve v Michalovicích u strýce Viléma, pak v Mogyoros u strýce Rudolfa, pak si vzala vdovce vdovce po své zemřelé tetě Anně roz. Brzorádové (1833-1865) školního inspektora v Grazu Antona Erbena. Jeho děti, které měl s tetou Etelky Annou ji tedy nejprve znali jako sestřenku Theklu. Selma Mayr vzpomíná: “Jednou přijela sestřenice Thekla, dcera matčina nejstaršího bratra; měla s sebou citeru a večer na ní hrála písně. … V srpnu 1870 nám otec přivedl novou matku a sice sestřenici Theklu, která u nás již byla na návštěvě. Přišlo mi podivné, že jsme ji měli říkat pouze „Mama“, protože dříve jsme jí přeci říkali prostě Thekla.“[86]  Thekla měla s Antonem Erbenem dceru Annu (1871-1946), která si vzala okresního hejtmana ve Völkermarkt JUDr. Wilhelma Klebela. Jejich rodina je dnes v Rakousku široce rozvětvena.

- Anna (1847-1934) učitelka jazyků v Salzburku, která zanechala obsáhlý text “Errinerungen an Lochkov und Dobříč”, popisující život rodiny Karla Brzoráda na Dobříči, ale i později na Lochkově, kde zachycuje i poslední roky dědečka – Josefa Brzoráda, prodej Lochkova, odchod do Klenče a zmiňuje i osudy sourozenců. K textu se vrátíme na konci výčtu jejích sourozenců.

 

- Klara Schleussig (1850-1924), ve Vídni, syn učitelem, vnuk Volkmar se zřítil roku 1937 jako učitel létání.

- Zdenka (1850-1924) oo 1877 dřevorytec „Xylographen“ v Lipsku, pak Mnichově.

Dodatek Dík laskavému upozornění kurátora sbírek Národní Galerie p. P. Šámala můžeme se dozvědět se více o práci této xylografky, nebo-li umělkyně pracující grafickou technikou dřevorytu. Zatím máme k dispozici jen skrovné heslo Slovníku československých výtvarných umělců od Prokopa Tomana (najdete ZDE[Stein19] )  a ukázku její práce ze Zlaté Prahy r. 1885 s komentářem. (Najdete v části Dodatky.)

 

- Ferdinandine „Ferdi“ (1855-1930), učitelka v Krems, Vídni, žila pak v Praze, roku 1925 s Lotti a Gusti na adrese II.-1507, Pštrossova 35.

- Auguste „Gusti“ Brzorádová (1851-1940), učitelka, 1881-1916 vedoucí německé školky na Vinohradech v Praze. Bydlela v Pštrossově 25 a roku 1935 poskytla pražským novinám něco z lochkovských rodinných pamětí v článku: “Frau Brzorad erzählt.”

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image001

 

V článku se však Augusta vůbec nezmiňuje o svém vztahu k malíři Josefu Tulkovi[87], autorovi lunet v lodžii Národního Divadla. V životopisné knize[88] o tomto umělci kapitolu o vztahu Augusty Brzorádové a Josefa Tulky nalezneme:

TULKA A AUGUSTA BRZORÁDOVÁ (1873-1879)

 

 

 

 

Za studií na akademii v Praze musíl se Tulka těžce probíjeli, aby uhájil holý život, protože z domova žádné podpory nedostával. Vedle zdrojů, o nichž jsem se již zmínil, nalezl obstojný výdělek ve fotografickém závodě H. Eckerta na Újezdě na Malé straně, pro nějž retušoval a koloroval fotografie. Tam se seznámil s mladičkou dívkou Augustou Brzorádovou, dcerkou kdysi zámožné rodiny, spřízněné s Brzorády německobrodskými a nymburskými; matka básníka Otakara Theera Františka, rozená Brzorádová, byla její sestřenicí druhého stupně. Augusta, narozená 24. srpna 1851 v Dobříči na Smichovsku, byla dcerou Karla Brzoráda, majitele alodiálního velkostatku v Lochkově u Radotína (kdysi sídla Václava Michny z Vacínova) a Emanuely, rozené Čapkové (Tschapkové); byla to rodina poněmčená. Roku 1862 Brzorádovi Lochkov prodali a odstěhovali se do Klenče pod Řípem, kde koupili poplužní dvůr. Po otcově smrti rodina úplně zchudla. Z dvanácti dětí, většinou již zaopatřených ve státních nebo soukromých službách, zůstala bez zaopatření pouze Augusta s dvěma mladšími sestrami. Nalezši dočasně útulek u matčiny sestry, provdané za malostranského obchodníka Schnella, docházela do atelieru Eckertova, kde se seznámila s Tulkou a ten ji naučil retušovati fotografie; tímto zaměstnáním se potom po čas živila. Roku 1873 odešla s matkou k starší sestře do Salzburku, kde pobyla dva roky, zabývajíc se retušováním a další rok byla zaměstnána opět jako retušérka v Mnichově. V letech 1877-1878 byla vychovatelkou ve šlechtické rodině Strachwitzově v Mamlingu v Hor. Rakousích[H21] , a když její svěřenec zemřel, zůstala po čas hraběnčinou společnicí.

 

 

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Brzorád Tante Gusti

Obrázek 31 Tante Gusti Brzorád, archiv J. Brzorád

 

Potom se vrátila do Prahy a po absolvování kursu byla 35 roků pěstounkou na německé mateřské škole na Král. Vinohradech a požívá skrovné pense od ústavu sociální péče. Její sestřenice Albertina Mikschová, dcera lékaře v Brandýse nad Labem, byvši přijata tetou Schnellovou za vlastní, stala se po její smrti dědičkou pěkného majetku, který potom odkázala Auguste Brzorádové.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Miksch

 

Obrázek 32 Miksch, archiv J. Brzorád

 

Za styků v atelieru Eckertové vyvinul se mezi snivým Tulkou a mírnou, prostoduchou Augustou milostný poměr, který potrval až do Tulkova zmizení; ohlasem čisté lásky obou mladých lidi jest objemný svazek dopisů Tulkových z let 1873 až 1879, které Augusta Brzorádová chová jako vzácné a drahé památky na milovaného muže, o němž s naivnosti dítěte podnes věří, že ještě žije a snad se i vrátí. Zajímavé jest, že Augusta, jíž se v zámožné rodině guvernantkami a domácími učiteli dostalo pečlivého vychování a vzdělání - ovšem německého, psala Tulkovi vždy jen německy, kdežto Tulka, třebaže němčinu dokonale ovládal, psal ji výhradně česky. V jednom dopise výslovně praví: »Odpusť, že Ti vždy jen česky pišu. Mám Tě rád po česku. Tvoje zlaté srdečko bude snášenlivější než národy český a německý.« Výjimkou sice někdy připsal poznámku německou, ale to spíše, aby objasnil smysl českého výrazu nebo rčení, kterému by neporozuměla. Chtěl-li své Gustince vyjádřiti zvláštní srdečnost, oslovoval ji někdy »milou Mařenkou«.” Po Tulkově zmizení v Italii se již Augustě, přes její snahu nepodařilo navázat s ním kontakt.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Brzorádova augusta 1873

Obrázek 33 Ateliér Jindřicha Eckerta v Praze roku 1873. Augusta Brzorádová a Tulka stojí první zleva

 

Erinnerungen an Lochkov bei Anna Brzorád

Vzpomínky na Dobříč a Lochkov u Prahy.[89]

 

Napsala Anna Brzorád, 1909

 

Dobříč patřila panu Bergrovi, majiteli od Sv.Ivana, který byl velmi bohatý. Od něho si ji můj otec pronajal a vzpomínám si velmi dobře na dvůr, obytnou budovu a nalevo zahradu.

Tachlowitz a Hořelitz byly velmi blízko a z Tachlowitz přicházel veselý Pater Fabat hrát s otcem Tarok. V Hořelitz byl Pater (Š)Čiška, který mne, když mi byly 4 roky, učil číst. Když byl křest, což se v Dobřiči opakovalo 11-krát, přišel také pan děkan. Byl veliký a silný a měl takzvanou „koňskou nohu“  a měl proto zvláštní, navýšenou, velkou botu, kterou jsem si vždy s velkým zájmem prohlížela. Jeho deštník byl také  neobyčejně veliký. Protože křty se tehdy konaly vždy doma, slavnost byla pro ostatní děti velmi důležitá. Matku nahradila v domácnosti Kathi Skalitzky a tu jsme měli my děti velmi rády. Učila nás večerní modlitbu „Anděl zdrašce (Schutzengel)“. V neděli po narození byl křest. K němu byli pozváni duchovní a Kathi k tomu připravila velké, slavností jídlo. Předtím byl ale pokryt malý bílý toaletní stolek bílým šátkem z damašku, doprostřed byl postaven železný, černý kříž (Lotti ). Napravo a nalevo svícny s rameny (Zdenka), chléb a svěcená voda. Novokřtěnec měl bílou postýlku, obleček se vzorem holubičky, pěkný, bílý tylový povlak a bílé stuhy, které darovala babička  „Anna Brzorád Delorme“. Byl chován ve velké úctě a později sloužil jako křestní oblek Aničce (Annerl) Klebel, dceři Tekle (Thekla) Erben-Brzorad. Později byl poslán bratru Karlovi pro jeho prvorozenou Emmu Brzorád.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image066

 

Obrázek 34 Anna Brzorád (1847-1934)foto 192

 

U křtu dostali již přítomné děti do ruky každý jednu voskovou svíci, zdobenou květy a zlatem.  (um als Lichtlpaten zi dieben)

         Je zvláštní, že nemám mnoho vzpomínek na své starší sourozence. Jen jednou jsem viděla první, malý předpokoj, kde měla matka z počátku u okna stolek na šicí potřeby. Seděla v okně a plakala, slzy stékaly po tvářích. Pak byli Emma, Lotti, Carl, Pepi tvrdě potrestáni. Stála jsem a strnule hleděla. -Potom jsem je (sourozence) viděla u stolu k učení (Lehrtisch). Horliwitz zdál se být, myslím, přátelský učitel, který mi ořezal tužku a dal mi list papíru, na který jsem si čmárala. Každopádně se všichni začali učit brzo, pročež si hráli jen navečer.

         Jaro, který je o jeden rok mladší než já a již v 9 měsících běhal, jak byl můj otec zpraven v dopise tety Anny, byl můj první společník na hry. Měli jsme skotské, flanelové oblečky s širokýmy opasky a „Achselträger“. Viděla jsem ho lézt, zatímco já již běhala, nebo seděl na čerstvě „gescheurten“ podlaze a ze spár vyškraboval písek a prach a - jedl to.

         Emma a Lotti navlékaly jemnou jehlou perly nebo korálky (Schmelz). Druhá místnost byla jídelnou a obývacím pokojem zároveň a stál tam potom maminčin stolek na šicí potřeby (in diesem Rau). Nalevo byla ložnice rodičů. Napravo byla „žlutá místnost“ a vzpomínám si na ní ve dvou momentech. Otec přišel časně a vzbudil mne: „Anna, vstávej, dostala si 2 sestřičky“. To překvapení. – Druhá vzpomínka na „žlutý pokoj“ byla,  když všech 11 dětí mělo spalničky.

         Koupel těch dvou malých stvoření byla pro nás nejhezčí zábavou. Lití vody s trochou mléka. Klára  byla tlustá – Zdenka vychrtlá a velmi živá, žertem jsme jí říkala „žába“. Tyhle křty si pamatuji zřetelně. Pan Turecký, náš soused, byl kmotr Zdenky a dědeček Kláry – Kmotra možná teta Philippine – (jako i u všech ostatních s vyjímkou Gustisa Ferdis) „wie sie mit Ausnahme Gustis und Ferdis bei allen war.“ Dědeček daroval 10 fl. (Gulden) peníz – teta  Philippine 1 dukát. Zdenka  dostala stříbrné pouzdro s pohárem a příborem.

         Svůj první skok také nezapomenu. Vyšplhala jsem se na stoličku a skočila – spadla jsem na nos – který krvácel – a já řvala.

         A nyní přišlo přesídlení. Otec se vzdal dobříčského nájmu, aby byl nájemcem u dědečka na Lochkově. Luise Buache s Teklou a Annou odjely ten den již dříve na Lochkov. Byla ovšem zima a bylo mi dost chladno, když jsme přišli za dědečkem do zámku a teta Philippine nám dala „Bouillon“ jak řekla Luise. Ačkoliv jsem již francouzsky mluvila a rozuměla, tohle slovo pro mne bylo nové a dobře jsem si ho zapamatovala.

         Ten samý den byl na Lochkově velký lov. Šly jsme s Luisou  zpátky do našeho domu, umyly jsme se , učesaly a upravily a večer šly na jídlo zpět. Avšak já a tekla jsme byly usazeny k dětskému stolečku. – Dědeček, 2 tety, Louise Buache, Pepi Rudolf (později von Wartburg) Wachtel atd. a správce ?? seděli u velkého stolu.

         Dědeček byl důstojný,  vážný muž, který měl ve svém pokoji v rohu u okna pult (k práci ve stoje). Když přibouchl víko, objevily se fíky a datle pro vnoučata.  – Měl hustilku – občas přišel vrabčák pod skleněný zvon, vzduch se vysál a přece pták v posledním okamžiku ožil.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Link učitel tance v Praze I Krocinova ulice

 

Obrázek 35 Link - učitel tance v Praze I, Krocinova ulice

 

Ve sklenici byl čertík, který nám musel tančit. Svatý Antonín, kterého jsme museli líbat, nás píchal do rtů, protože byl elektrizován. Na Nový rok a jiné svátky jsme se museli učit, či předříkávat německé a francouzské (pro tetu Philippine) básně, nebo přání, většinou nás však přepadla smtelná úzkost, že abychom se nedostali do úzkých. „stecken blieben“. Maminka si tato muka nepřála. – Pro děti z vesnice měl dědeček knihy, sešity a pera, která dostali gratis. Žebráci dostali místo krejcaru jablko. Děti nesměli přijít žebrat. Když byl dědeček nemocný, měli jsme k němu úctu, skutečnou bázeň, protože kašel a kýchání bylo od tety Phill.  kárány. Nesměly jsme ho již líbat, potom měl chudák rakovinu v oku a zemřel v 80 letech. Když ležel mrtvý ve své posteli, museli jsme klečet a modlit se a políbit mu ruku. Byl vystaven ve velkém sále, kde se jen otevřely jedny tapetové dveře, položen v kapli, která byla v přístavku zámku, a kde bylo místo jen pro oltář, kněze, mimistranty a velký „Todte-Denkbilder“ se svícemi tlustými jako paže, které ten den hořely, kde byla za zemřelé čtena mše. Anna Delorme a dvě malé tety Luisy, které byly pohřbeny ve Slivenci.

V tom samém sále jsem viděla dědečka hrát s Dr. Horstem šachy. – Také u nás byl přes prázdniny taneční mistr Link a denně jsme měly od 10-12 hodiny tance s tímto jemným, malým mužem. Ale jenom teta Anna byla dospělá, Emma a Lotti nedospělá, Tekla   a Anna děti. To nijak nebránilo abychom tančily velkou mazurku, “Alliance“, menuet, a všechny moderní tance – nakonec byl bál „zu dem Spirk“, Hauptmann a všelijací mladí pánové přišli. Tekla  v růžovém, Anna v modrém tančily s vkusem – nakonec jsem se posadila, unavená na pohovku – odmítala laskavě všechny tanečníky a usnula. Ráno jsem ke svému zahanbení ležela ve své posteli, kam mne někdo ze zámku do domu odnesl a svlékl, aniž bych o tom měla ponětí. „Co budou říkat mí velcí tanečníci?“ pomyslela jsem si a šla zahanbena snídat. Nikdo nic neřekl – že malá tanečnice usnula.

Tehdy žil ještě dědeček – později ležel vystaven na marách v tomto sále – Tolik jsemse snažila plakat a to se mi nepodařilo a když jsem vytáhla kapesník, vypadlo množství růžových lístků z mé tašky, což mi bylo velmi trapné. – Dokud dědeček žil nesměli jsme do zámecké zahrady, a když směly, tak ale nic netrhat.

Avšak před naším domem byla malá zahrada, ve které nechávala matka sázet do kruhu kaštany. Ty rostly rychle a v létě jsme si je mohli  k naší největší radosti k jídlu a k svačině vzít. Někdy u večeře. Ano, to byla legrace. Zpívalo se, smálo se a vtipkovalo. Napravo a nalevo od kruhu kaštanů byl trávník, v jeho středu byl záhon měsíčních růží. V jednom rohu zahrady byl altánek se zimolezem, v jiném rohu Jasmin – a šeřík podle oplocení,  vůně přes vůni. Na vysoké zdi, která vedla k velké zahradě, podpírané, stříhané hrušně, neobyčejně veliké, zvané „francouzské hrušky“ - museli se v zimě odležet a to bylo nejšťavnatější ovoce.

Mezi tím,co my jsme se nahoře učily,od 8-12 a od 2-6 hodin, matka a starší sestry,švadlena. paní Urbanová /vdova po p.Hauptmannovi/, Adolfína Franková nebo Albertina Mikšová, seděly v altánku a pilně šily nové šaty a prádlo nebo zašívaly st jně pilně obnošené nebo poškozené věci. Někdy k matčině velké radosti někdo předčítal. Rodina měla abonomá u Schaleka. v Praze a týdně nám přicházely, pro různý věk, německé a francouzské překlady do zásoby.Tak jsme si po večerech při pletení punčoch početly:Krištof Schmid přeložený do franštiny, Rose de Tannenbourg, Henri d'Eichenfels, Lesoufus de Paque.

Když jsme s Teklou dorostly,byly jsme pověřeny různými povinnostmi., při kterých jsme se po 8 dnech střídaly:

1/ V době dojení plést a dávat pozor na prodej mléka od 5-6 ráno,

11-12 v poledne a od 6-7 večer.

2/ V době žní jsme se střídaly ve vratech stodoly a pletouce a nebo

háčkujíce,jsme dávaly pozor na bratry,přivážející vozy z polí.

3/ Odměřování ovsa pro koně.

4/ Být přítomny v palírně,když vedoucí pracovník odměřoval vonící

líh ze sudů.

5/ Česat rybíz,obrat a očistit a pomáhat při zavařování.

6/ Dohlížet na přípravu povidel.

7/ V zimě pomáhat při draní peří.

Po dokončení posledního byly služebné a děvečky odměněny kávou,chlebem a buchtami.

Po žních bývaly krásné dožínky,které jsme jako děti s radostí očekávaly.Poslední snopy a otepi,byly ozdobeny barevnými pentlemi a naloženy na vůz. Zeny a muži,svátečně upravení s jásotem a výskotem přijížděli do čerstvě zameteného dvora,přišli do domu a po krátkém projevu přdali kytice otci a bratrům a matce,nám děvčatům předali věnečky z květin naší zahrady a obilních klesů z polí. Po té se šlo opět na dvůr,kde matka dělila chléb,buchty a kávu. Sud piva byl rovněž připraven k použití. Kolovrátek hrál a ženci a děti tančili kolem ozdobeného snopu. Když nálada stoupala,vše bylo přesunuto do hospody.    

Naší příjemnou povinností bylo též trhání zelených lusek hrachu a ještě raději jsme měly sklizeň máku. Matka se všemi dcerami uřezávaly makovice,které se pak sušily na půdě na plachtách. Tam jsme pak sedělyv kruhu a mák z makovic sypaly do hrncu a take do žaludku. Po té do velkých nádob /díží/. Vinohrad byl také v Lochkově! Jaká slast! To vinobraní! Každé dítě dostalo nožík zvaný "kudlička",s červenou nebo žlutou střenkou. Matka, vychvatelka, domácí učitel a děti se služebnými,vše táhlo na čtvrt hodiny vzdálený svah a tam se pilně ořezávalo a pochutnávalo. Veliká, sudu podobná nádoba převzala zbytek, který byl převezen do otcova sklepa ve dvoře. Další postup jsem nikdy neviděla. Přesto po čase, dostaly jsme k pití sladký mošt a později při posvícení a svátcích se objevilo na stole mírně kyselé, ale pravé víno. Tyto různé svátky jsou též světlým paprskem v mých vzpomínkách. Vánoce pak svátek matky Emanuely, Nový Rok, matčiny narozeniny! Při takovém množství dětí a pečlivých a dobrých rodicich, to nemohlo být jiné co udávalo štěstí a vládlo těmito dny. Přes drobné chybičky, které se přiházely, to byla dokonalá harmonie a duševní pohoda. Ráno po Štědrém večeru jsem se probudile s blaženým pocitem. Je to pravda? Je to možné? Všechna myslitelná přání splněna! Dokonalá čistota těla, prádla,místností a příjemná teplota a slastný přístup milujících rodičů.Nemohlo to být jiné,když v těchto dnech vládl tak příjtmný a milý vztah.Také se vyskytovali hosté,tety, bratranci a sestřenice.Také den před svátky a posvícením, pomáhaly mé matce paní Albertina nebo pani Dr Kontnňč/Kontonč/z Dobříce, připravovat sváteční kuchyni s pečením, Když jsme povyrostly, přišla ještě 12.sestřička, "vejškrabek", jak jí otec žertovně nazýval. Chtěly jsme jí všechny mít pro sebe nebo si jí přivlastnit. Prateta Tereza Weissenbergerová - Delormová, sestra mé babičky, byla její kmotrou a Ferdl dostala od ní ružový dárek. Prateta Tereza byla krásná stará dáma v šedých hedvábných šatech a sněhobílých vlasech. Když jí je Leni česala, spadaly jako plášť kolem dokola. Viděla jsem to jen jednou a je to nezapomenutelné. V němém úžasu jsem pozorovala starou dámu, které Leni pravila: Tak velká dívka a leze po stromech - zklamaně jsem to slyšela. Bylo to o mně, neboť v dutině vysoké švestky bylo hnízdo tuhýka a jeho mláďata mě vábila a strašila jejich rozevřenými žlutými zobáčky, toužících po potravě. Učitel Mezanec šel okolo a také tu věc s tetičkou viděl. Emma, tehdy 15 letá, jela s pratetou do Maďarska, kde našla a přečetla si celou sbírku dopisů od naších rodičů s krátkými zprávami o Dobříči a Lochkovu. Sestra Emma a Luisa Bauchová, jeden čas horovaly pro jezdectví a otec skutečně koupil pár poníkň,kteří přes týden pracovali a v neděli měli na zádech houni řemenem připnutou. Všechny děti, včetně vychovatelky, strýce Hauptmanna a přátel, jezdili střídavě pomalu po cestě podél naší velké zahrady. V té době přicházela často návštěva ze Zbraslavi. Marie a Klementina Kenzlerovi, dcery našeho domácího lékaře. Starší se provdala za bohatého Drchotu, mladší si vzala p. Stránského; obě ovdověly. Další hosté: rodina Dlabačova, krásná Gabriela a Fani. Ke konci otec oba koníky prodal, protože kočí Stefan ve zlosti jednoho připravil o oko. Houpání bylo také jedno z naších potěšení. Witanowsky, který nám vždy velmi laskavě pomáhal, přivázal na dva vysoké stromy silné lano a jako sedačka sloužila několikrát přeložená pokrývka. každé dítě 20 až 40 krát se zhouplo,Tekla a Anna létaly nejvýš.. Witanowsky se houpal také. To byla radost! Při kolovrátku se v sobotu a neděli hodně tančilo, Witanowsky, Jindřich Franěk, Tekla a Anna atd. Když byla na dvoře posekaná tráva nakupena na hromadu, tak jsme večer při měsíčku přes ní skákaly.

V roce 1859 byla k vidění nádherná kometa a vesničaní v tom spatřovali nebezpečí vypuknutí války, která také nastala. My obdivovaly každý večer toto souhvězdí, při procházce do Slavičího údolí nebo při doprovodu někoho Královskou alejí k Radotínu. Z velké,žhavě zářící hvězdy vycházel stále se šířící chvost, jak jsme říkaly. Přes celou oblohu! Bylo to ohromné. Jindy jsme viděly na večerní obloze Krásná světélko, celý obzor byl jak v jednom ohni.

Když Tekla, Lotti a Emma dospěly, účastnily se tanečních zábav na Zbraslavi /Königssal/. Po italské válce, kolem roku 1860, přišli na Zbraslav vojáci a byly pořádány "důstojnické věnečky". Tekla byla velmi oblíbená, ale ještě hodně mladá. Já jsem se také jednou zúčastnila ale bylo mi 13 let. Tekla je o 1 l/2 roku starší. Nadporučík Ventour a poručík Weismann a jiní,byli také jednou pozváni k nám. Ten první byl později často u nás, jak jistě víš.

V té době došlo k prodeji Lochkove a k přesídlení do Klenče u Roudnice[H22] . Tam jsme zpočátku "pískali kudlu" jak se říká, ale časem jsme si zvykly. Během času jsme se rozcházely na různé strany: Emma do Institutu Vogel v Praze, Tekla jako vychovatelka do Mnichovic /Meissel/ u Prahy, později přešla za strýcem Rudolfem do Maďarska. Anna do Institutu Vogel a v roce 1868 do kamenolomu v Moravské Třebové. Klára a Zdenka do Lipska. 18. února 1870 zemřel můj otec a Kleneč byl prodán. Peněz bylo velmi málo. Úmrtím  matky v roce 1875 byly u konce. (Geld blieb höchst wenig – mit Mutters Tod 1875 war es zu Ende)

JUDr. Vilém Brzorád (1814-1898), zemský advokát

 

JUDr. Vilém Brzorád (1813-1898) byl zemský advokát (v Rakovníku, Litomyšli a Českých Budějovicích) a člen různých vlasteneckých korporací, muž ryzí povahy a nevšedních zásluh. Narodil se v Lochkově roku  1813,  jako syn statkáře. Ačkoli dle starého tehdejšího zvyku v rodině se mluvilo výhradně německy, byl Vilém Brzorád přece od nejútlejšiho věku svého rozhodným Čechem.[90] Právě z jeho vzpomínek tato práce několikrát čerpá.[91] Oženil se s Antonií Svěcenou, vnučkou významného historika a jazykovědce F. M. Pelcla (1734-1801).  V rodopisné práci o něm, se o Vilému Brzorádovi a jeho rodině dozvídáme více.[92]

         Byl bezpochyby jedním z nejstarších členů českého musejního spolku[93], byl mezi přispěvateli Národního Divadla[94], přátelil se s národními buditeli a přáteli Boženy Němcové jakými byli MUDr. Jan Helcelet (1812-1876), či filosof J. I. Hanušem (1812-1869)[95] a ve vzpomínkách na svého otce napsal: „Ostatně kupoval rád České knihy i byl by se stal spoluzakladatelem Matice České, kdyby nebyl dal za takového zapsati mne, což se stalo k radě nezapomenutelného Josefa Jungmanna, aby se totiž užitek z nákladu na to daného déle v rodině použíti mohl.“[96]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image068

JUDr. Vilém Brzorád (1813-1898)

 

                V letech 1845-8 spravoval otcovo lochkovské panství a vykonával i funkci justiciára.[97] Vystudovav práva, stal se advokátem a usadil se v Litomyšli, kdež záhy následkem vynikajících svých vlastnosti společenských a vlasteneckých octl se v popředí veřejného

 života. Stal se prvním starostou sokola, členem městské rady (zvolen např. 1865) a řiditelem spořitelny. Záslužnou činnost rozvinul v roku šestašedesátém za pruské invase. Přes to, že v městě Litomyšli zuřila cholera a také mysle povah nejsilnějších klesaly, setrval Vilém Brzorád pevně na svém místě a dokázal nejednu věc obecně prospěšnou. [98]  (Ještě roku 1870 přispěl jako advokát v Litomyšli  ve prospěch manželky a 13 leté dcery pozůstalé  po malíři Aloisi Bubákovi 2 zl.[99])

         Když po letech dva z jeho synů vstoupili do služeb Schwarzenbergských, usadil se v Písku, později pak v Českých Budějovicích, kdež pro výtečné vlastnosti své povahy záhy stal se váženým a oblíbeným. Podporoval zde činně veškeré zde vlastenecké podniky, ale nedral se při vrozené své skromnosti nikdy v popředí. [100]  Manželka Antonie r. Svěcená zde zemřela 30.7.1884 Pozůstatky zesnulé byly z „Pěkné vyhlídky“ (Rudolfovský třída) do zdejšího katedrálního chrámu přeneseny a odtud po skončených církevních obřadech na staroměstském hřbitově do vlastní hrobky k věčnému  odpočinku uloženy. Bratři zesnulé byli JUDr. František Svěcený, c.k. vrchní finanční rada a Bedřich Svěcený c.k. místodržitelský rada.[101] V Rudolfovské třídě na pravo jest (roku 1892) česká Hospodářská škola.  Když roku 1885 domohli se Češi  v okres. hospodářském-lesnickém spolku většiny, jal se nový výbor ihned činiti přípravy ku zřízení školy české školy hospodářské. (předsedou výboru byl Vilém Brzorád ml. [102]) K tomuto účelu zakoupilo kuratorium dvorec zv. „na pěkné vyhlídce“ a upravilo jej pro školu. (První třída otevřena roku 1886)…. Dále na levo jest rozsáhlá cihelna Brzorádova.[103] Roku 1886 byla u obchodního soudu v Budějovicích zanešena firma „Vilém Brzorád st.“, kteréž majitel Vilém Brzorád starší, vlastník cihelny v Budějovicích jest.[104] Roku 1886 dr. Vilém Brzorád, advokát v Budějovicích, vzdal se advokatury a byl ze seznamu advokátů vymazán.[105]

         Poslední léta svá strávil v Jinonicích u svého syna, pana Viléma Brzoráda, inspektora a administratora několika velkostatků. (Dle zprávy schůze výboru Českého Muzea z roku 1891 Pan Vilém Brzorád z Jinonic rozmnožil muzejní sbírku rukopisů, listin a mincí. [106] ) Až do poslední chvíle zachoval si zesnulý mysl svěží při úplné tělesné statnosti. Ještě večer před svou smrtí vyřizoval důležitý dopis. Zemřel 25. 3. 1898. Odchod jeho všemi bude želen, kdo jej znali, jimž byl rádcem nebo přítelem. Čest budiž jeho památce.[107] Měl dva syny Vojtěcha a Viléma.


Vilémův syn Vojtěch Brzorád (1843-1926[108]) působil jako lesní rada u knížete Schwarzenberka v Hluboké u Českých Budějovic a jako ředitel vimperského panství. Čteme o něm: „V terénu prošel alespoň část Zlaté cesty a stručně písemně zdokumentoval její zachované pozůstatky A. Brzorád v osmdesátých letech 19. století. Tento lesní geometr z Hluboké nad Vltavou tak z popudu svého zaměstnavatele knížete Adolfa Josefa ze Schwarzenberka pro budoucnost zachoval popis zbytků Zlaté cesty v úseku od zemské hranice po Horskou Kvildu".[109]  6. května 1878 se Vojtěch oženil se slečnou Viléminou Hoffenthal (28 let), dcerou Ladislava Hoffenthala, vrchního správce v Hluboké a jeho manželky 
 Viléminy rodem Kučera z Postoloprt. [110] V roce 1914 byla v Písku v Rokycanově ulici pro správce Vimperského panství pana Vojtěcha Brzoráda podle návrhu Schwarzenbergského architekta postavena villa, která byla roku 2017 na prodej za 13 milionů korun.[111] Jediná dcera Pavla byla od roku 1909 manželkou berního ředitele Adalberta Stohra[112]  z Mnichova, statkáře v Postoloprtech Měli dva syny Adalberta a Pavla.[113]

 

 Druhý Vilémův syn, Vilém Brzorád ml. (1853-1913) se narodil 1 .4. 1853 v Pardubicích a stal se centrálním ředitelem statků knížete Paara, hraběte Mansdorff-Pouilly a hraběte Kinského, nájemcem jinonického statku knížete Schwarzenberga, správním radou Pozemkové banky atd. Jeho manželkou byla Marie rozená Brychová. Dle nekrologu byl známým zemědělským pracovníkem a odborníkem. Z jeho životních zkušeností můžeme stručně uvésti, že absolvoval svého času nejznamenitější pověsti se těšící hospodářskou universitu v Halle a získal sobě v brzku svými odbornými vědomostmi a praktickým rozhledem přisprávě a administraci velkostatků  nejchvalnější pověsti v kruzích velkostatkářských, takže postupem času v jeho rukou nacházela se správa a inspekce mnoha panství. Pro svou bodrou povahu a veliké hospodářské vědomosti byl všeobecně ctěn a vážen a hospodářské kruhy ztrácejí v něm svého význačného pracovníka. Čest budiž jeho památce.[114]

         Jako příklad jeho činnosti uveďme , že byl delegátem do zemědělské rady za politický okres Česko Buděkovický jako nájemce  kníž. Dvora Světlíka zvolený roku 1884 ,[115] nebo že se jako předseda hospodářského – lesnického spolku roku 1888 zasadil o výstavu plemenného dobytka, ze které obdržel i cenu za svou krávu- Proslovil zde i projev česky a posléze i německy. [116] Ještě inzerát – „Jednoduché účetnictví hospodářské. Sepsal Vilém Brzorád, nájemce dvora ve Svetliku. V Českých Budějovicích 1890. Nákladem spisovatelovým. Cena zl. t.— Pan Brzorád jako praktik důkladný, jemuž neschází pokrok v oboru hospodářském, podjal se úkolu sestaviti účetnictví, jež se jemu po více roků osvědčilo. Úkolu tomu dosáhl a podává ve vydaném spise knihu naskrze praktickou, jež každému pokroku milovnému hospodáři doporučiti lze[117].“ A ještě velikonoční výlet do Palestiny a Egypta s cestovní kanceláří Čeněk Šulc a spol na parníku Thalia, který vyplouvá z Terstu a poveze českou kolonii čítající 30 členů, mezi kterými nechybí centr. ředitel Vilém Brzorád s chotí, pp. arch. Ant. Wiehl, či p. arch. M. Blecha s dcerou, p. arch O. Nekvasil., JUDr. Přemysl Šámal, či JUDr. Josef Šupich.[118] Vilém Brzorád zemřel v Jinonicích 12. 12. 1913. Měl syny Jana a Viléma

 

Vilém Brzorád (1887-1962), akademický malíř , žil v Praze na Smíchově a zůstal svobodný. JUDr. Jan Brzorád (1883-1970), velkostatkář v Michalovicích u Mladé Boleslavi jako předseda svazu statkářů již neunikl komunistickému žaláři a jeho rodina dalším perzekucím.  Děti: Eliška, Jiří, Jan a Vilém.

Dodatek 2014: Z dopisu Jitky Brzorádové se dozvídáme další podrobnosti o rodině jejího manžela Jiřího Brzoráda: Tchán JUDr. Jan Brzorád (1883-1970) byl jistě vůdčí národohospodářská osobnost v období předválečného Československa, po odborné stránce jí zůstal patrně i v době německé okupace. Byl zřejmě uznáván i tehdejšími mocipány, neboť mimo práva na UK vystudoval také přírodní vědy na německé univerzitě v Halle a ovládal tedy bezvadně jejich jazyk.

Rodinné trampoty nastaly po emigraci syna Viléma s příchodem "vlády lidu", kdy byl postupně zbavován majetku na svém velkostatku Michalovice u Ml. Boleslavi. Posléze byl zbaven i práva užívat pražský byt v Pařížské ulici (v akci stěhování "milionářů a pře¬stěhoval se do dřevěného srubu, který stačil včas zakoupit v Káraném u Toušeně. Mezitím bylo jeho nejmladšímu synovi Jiřímu (1929) ukončeno studium medicíny na UK povoláním do vojenských jednotek PTP.

Tchán chodil na dlouhé procházky v místních borových lesích, kde nacházel i protikomunistické letáky, které bohužel sbíral a uschovával v knize Herberta Slouky " Pohled do nebe", kde je později našli pracovníci Stb při domovních prohlídkách. Schůzky starých pánů z Masarykovy Akademie Práce, kteří nereálně počítali s brzkým pádem poúnorového režimu a bavili se při nich " co by, kdyby".... Spolu s tajnou korespondencí se synem v emigraci prost-řednictvím dánské ambasády - a reakce represivních složek na sebe nedala dlouho čekat.Na podzim r.1954 byl J.B. zatčen a spolu např. se švagrem bří.Čapků Dr.Josefem Palivcem (2.manžel Heleny Čapkové) či průmyslníkem Otakarem Kruliš-Randou v r.1955 odsouzen za špio-náž (dopisy synovi do zahraničí), sabotáž (letáky) a velezradu (schůzky odborníků) na 10 let vězení, ke ztrátě veškerého majetku i občanských práv a 100 tisícům pokuty. Pokud ji nezaplatí, trest se zvyšuje o jeden rok.Ztráta veškerého majetku to vylučovala, tudíž byl trest navýšen.Ztráta občanských práv však znamenala i zastavení výplaty důchodu. Protože z něj žila i jeho manželka, která nebyla nikdy zaměstnaná, zůstala naprosto bez prostředků, pouze s podporou vlastních dětí.Později jí byl přiznán příspěvek od státu  100.- KČS měsíčně !!!

K výkonu trestu byl J.B.převezen nejprve na Mírov, hrůzu vzbuzující červeně natřený hrad uprostřed moravských lesů u Mohelnice, dnes žalář pro nejtěžší zločince. Společnost měl výbornou, např. básníka Jana Zahradníčka, Zdenka Rotrekla, či již jmenované,spoluodsouzence. Návštěva, která byla zřídkakdy povolená, byla drásáním nervů navštěvovaného i návštěvníků. Pocit, kdy za námi zapadla s třeskem vstupní brána, byl mrazící. Hovorna měla dělící příčku z drátěného skla a dotyk byl vyloučený.Byla vymalována veselým válečkem v pastelových barvách a vyzdobena amatérskými obrazy zátiší s jídlem (zřejmě autoři - muklové - zachycovali na plátno své sny). Přestože bylo tchánovi již 72 let, prožil tam - a následně na Leopoldově - celkem 5 roků (s pražskou vazbou téměř 6 let.) Staří pá¬ni ani v těch hrůzných podmínkách středověkého hradu nerezignovali na intelekt, ale pořádali si navzájem "semináře" s tématikou své odbornosti. Či se navzájem zdokonalovali v cizích jazycích, zatímco loupali cibuli či skládali z jednotlivých elementů kolíčky na prádlo. V jejich věku obdivuhodné! Nečekaně byl J.B. převezen do vězení v pevnosti Leopoldov na Slovensku. Tereziánská cihlová pevnost - jako by vypadla z oka Malé pevnosti v Terezíně, která bolestně připomínala lidskou krutost. Navíc byla více osamělá, v zimě ji na okolních holých bílých polích obklopovala jen početná hejna havranů. Alfred Hitchcock by se z pohledu radoval ... Tak také ne¬byla čekárna.pro návštěvy v samotném areálu, ale v malém domku na polovině cesty mezi městečkem a věznici. Jako bychom čekali na příjezd autobusu, jen s tím rozdílem,' že se snažila hřát malá kamínka. Povolení k další pěší cestě za přilehlou závoru oznámila ostraha telefonicky - každý věřil, že je určena právě jemu. Pro starší roč¬níky s potížemi chůze nastal navíc čas utrpení " křížové cesty" k bráně a později zase zpět. Po odchodu "šťastlivců" upadla opět čekárna do letargické bezmocnosti. Tehdy, v opuštěnosti zasněžených oranic s hejny černých ptáků, pociťoval jistě mnohý z nás asociace na "Zámek" Franze Kafky ...

Po návratech byli všichni naprosto vyčerpáni a jediným kladem bylo vzájemné"přesvědčení se na vlastní oči", že všichni ještě žijeme, byť jako ve zlém snu. Havlovy "Dopisy Olze", kde požado¬val balíčky se švýcarskou čokoládou či jinými"specialitami" by nám v té době připadaly jako dopisy z lázní, ne z komunistického kriminálu ... My jsme nesměli starému pánovi na hradě či pak v pevnosti zanechat ani doma pletený teplý svetr z párané viny !!

Po amnestii v r. 1960 se tchán vrátil ze Slovenska vlakem s ranečkem svých věcí, otřesený změnou, nejmarkantnější v módě. "Většina žen má kalhoty, některé dokonce pestře kostkované a muži? Barevné svetry - i červené ! Jako klauni !" Bohužel ho čekalo ještě více změn , i když srpnový konec "Jara 1968" ho příliš nepřekvapil - předvídal ho ! Měl obavu o lidstvo, kdy "technický pokrok neúměrně předbíhá duševní a hlavně mravní zaostávání." Důsledky vidíme stále zřetelněji, on je však předvídal už téměř Před půl stoletím. Byl skutečně mimořádná osobnost, která by asi k našemu dnešnímu světu měla velké výhrady.

… "Album representantů všech oborů veřejného života československého" (v r. 1927 vydalo Umělecké nakladatelství Josef Zeibrdlich, Praha I,Bilkova 17). Uvádí (cituji doslovně, včetně tehdejšího znění pravopisu):

Brzorád Jan, JUDr, předseda řed.Hosp.družstva statkářů a nájemců, Michalovice, r.1883. Studoval práva na Karlově universitě v Praze a nauky zemědělské na universitě v Halle n.S. Převzal nájem dvora Jinonice u Prahy po svém otci.Po převratu byl až do skončení reformy centr.ředitelem panství býv.knížat Paarů. Nyní jest majitelem dvora Michalovice u Ml. Boleslavi. Je členem Masarykovy Akademie Práce, členem Ústř.výboru zeměd.jednoty,čle nem správní rady Praž.Úvěrní Banky,akc.spol.Breitfeld, Daněk a spol, Kolínské lučební továrny atd[119] "

Jako zajímavou raritu mám ve své sbírce známek i pohlednici, adresovanou tchánovi od kněžny Paarové, která má na místě pošt. známky její rukou vepsané "Ex offo" - bez poplatku. Rodina Paarů byla tehdy vlastníkem poštovních koní a neplatila tedy poštovné.

 

 

            Syn Jiří Brzorád (*1929), nastoupil namísto dalšího studia lékařství k PTP a jeho původ mu nebyl během socialismu ani nadále jistě nijak prospěšný. Je majitelem rodinného archivu, ze kterého s velikou laskavostí poskytl množství fotografií a dokumentů. Patří mu dík i za překlad textů vzpomínek tety Anny. Má jen dcery.

   Dodatek 2014: Po té, co jsme se v Dodatcích 2013 dočetli 200 let starý návod jak vysloviti - pro nečeského mluvčího obtížné - jméno Brzorád, těžko nezmínit i milou vzpomínku právě Jiřího Brzoráda (*1929), dlouholetého předního pracovníka rentgenového oddělení[H23] , které se zabývalo i mamografickými vyšetřeními. Četné pacientky mu prý totiž rádi přezdívali „doktor Prsorád“. Jeho manželka Jitka dnes dodává, že „tuto žertovnou podobu užívali většinou i jeho kolegové.“ Ve svém dopise se navíc podělila i o několik dalších zajímavých historek z jeho profesního života:

         „Manžel se zúčastnil výzkumu ostatků našich panovníků, počínaje vlastně už sv. Václavem. Měl tu čest, že byl pro spolupráci vybrán tak významným odborníkem, jako byl prof.MUDr. et RNDr.h.c.Emanuel Vlček, DrSc. Držel dokonce v rukou lebku sv.Václava, kterou pan profesor přivezl k osnímkování tehdy novým způsobem zobrazování - pomocí přístroje Xerox. Manžel byl výrobní firmou proškolen jako jeden z prvních k jeho optimálnímu využití, které se osvědčilo i u ostatků již dávno zesnulých pacientů. Problém udržení této vzácné relikvie k zobrazení v prostoru vyřešili zavěšením v síťové tašce, t.zv. "síťovce. Jak nedůstojné - ale účelné. Na úspěšné výstavě "Karel IV." na Pražském hradě měl manžel k dispozici t.zv. "modrou komnatu", což byla malá místnost, zcela využitá k instalaci modrých snímků Xerox se zobrazením zkoumaných kosterních pozůstatků panovníka. Při jejich snímkování byl manžel také první (neboť hotový snímek jako první nejen viděl, ale i dokázal "přečíst"), kdo rozeznal zřejmou příčinu jeho smrti - zlomeninu krčku kyčelního kloubu. Ta mívala za následek vmetek krevních sraženin do cévního řečiště a častou smrt.

Průzkum kosterních ostatků Ladislava Pohrobka ( syna Alžběty Lucemburské a Albrechta II. ) měl i dodatečně očistný důsledek pro Jiřího z Poděbrad, od r. 1452 zemského správce. Když panovník velice náhle a tehdy ne zcela vysvětlitelně v r.1457 zemřel, byl Jiří z Poděbrad podezírán, že krále sprovodil ze světa, obzvláště, když se králem sám r. 1458 stal. Tak ošklivá skvrna na jeho štítě přetrvávala vlastně až do 20.století, kdy se dostaly kosterní pozůstatky Ladislava Pohrobka pod neúprosný pohled moderních přístrojů a pokroku diagnostiky. Ukázalo se, že mladík trpěl rychlou formou zákeřné choroby krvetvorby, které tak v tehdy neuvěřitelně krátké době podlehl. Tím byla památka Jiřího z Poděbrad zbavena stínu podezření z královraždy.

 Zajímavý - až bizarní- byl průzkum a dokumentace ostatků t.zv. "Trpaslice z Kuksu", což byla jakási chudá příbuzná hraběte Šporka. Byla postižena poruchou růstu a tento velmož jí poskytl domov na svém dvoře v Kuksu. S dopravou jejích pozůstatků nebyl věru žádný problém - vešla se celá do krabice od banánů ...

Při otevření hrobu Tycha de Brahe došlo k náhodě, která se občas nazývá "být ve správný čas na správném místě". Pohřebnímu rouchu tohoto astronoma chyběl v okraji drobný obdélník. V ten okamžik si manžel uvědomil, že stejný "klůcek" máme doma ve vitrině. Ve zkumavce, jejíž korková zátka je zalitá voskem a relikvie je opatřena nápisem "Roucho Tycha de Brahe". Obdržel ji můj tchán (JUDr Jan Brzorád) od svého dánského přítele, který měl za ženu bývalou manželku astronoma Ladislava Pračky, přítomného (zřejmě v 1.polovině 20.století) otevírání hrobu Tycha de Brahe v Týnském chrámu. V nestřeženém okamžiku asi podlehl osudové neopakovatelnosti chvíle - a svatokrádežně látku odřízl. Po tolika létech se dílem náhody (či Božím úradkem ?) obě látky opět sešly, neboť manžel zkumavku muzejním pracovníkům přinesl a daroval. Zprvu nechtěli historce ani věřit. Když ale útržkem látky doplnili zející otvor, barvou i rozměrem segment zcela zapadl jako puzzle do skládačky. Neuvěřitelné ?? Ale stalo se !!

Podobných příhod zažil manžel během čtyřiceti let na jednom pracovišti mnoho, bohužel už není naděje, že by mu "vytanuly" na mysl a na mé mnohdy ani nikdy "netanuly", takže jsou, bohužel, zcela ztracené.

Komickou příhodu jsem v dobách "normalizace" ještě s touto tématikou zažila já sama.Po dlouhém a usilovném jednání se konečně našemu státu podařilo dohodnout (nevím bohužel, k jaké příležitosti) zapůjčení ostatků Jana Lucemburského z jeho domovské země. Asi měli obavu, abychom je vůbec vrátili! Jednoho dne přišla vyděšená listonoška doručit doporučený dopis z - Kanceláře prezidenta republiky (tehdy Husáka) ! Už to nebyla doba, kdy jsme čekávali netrpělivě z tohoto místa kladnou odpověď na žádost o milost pro tchána JUDr Jana Brzoráda, který byl ve svých 71-ti létech na 12 roků odsouzen pro velezradu a vězněn na Mírově a Leopoldově. Kladná odpověď nikdy ale nepřišla - že by nyní, s křížkem po fúnuse? Ne. Byla to pozvánka pro člena delegace, která měla panovníka, byť dávno zesnulého, slavnostně uvítat na letišti v Ruzyni se všemi patřičnými poctami vladaři. Pokud vím, ostatky byly převezeny ve specielně vyrobené schránce, která byla zahalena do jakési repliky jeho královské standarty. Účast na této ceremonii byla tedy skutečnou poctou.

Té, zřejmě poslední v životě, se manželovi dostalo ještě 7.4.1998. Tehdy byl jako jediný účastník bez akademického vzdělání a titulu mezi kapacitami jako doc. MUDr Jaroslava Moserová Dr.Sc. či prof. MUDr Oldřich Čech, Dr.Sc. oceněn k 650-tému výročí založení UK "Medailí za zásluhy o čs. zdravotnictví".Navíc byl jimi vybrán, aby pronesl jménem všech děkovnou řeč, což i od nich pokládal za významné uznání své téměř 40-ti leté odborné práce ve zdravotnictví. Víc mu komunistický režim mezi léty 1949 - 1989 neumožnil. Jak symbolické pro naši "ztracenou" generaci nesvazáků a ne-straníků[H24] !!!“

 

Jan Brzorád (1917-1990) má žijícího vnuka Jana (*1974). Nejstarší syn JUDr. Vilém Brzorád[120](1911-1995), právník, politik, ekonom, vystudoval po gymnaziu obchodní akademii ve Vídni a práva na Univerzitě Karlově, roku 1948 zůstal jako tajemník ministra zahraničního obchodu Huberta Ripky za hranicemi, žil v USA, byl v redakční radě časopisu Svědectví, roku 1954 žádal v New Yorku o americké občanství a na registrační kartu se podepsal jako „William John Brzorad Delorme“, strojopisně pak je jméno uvedeno jako „Delorme William John Brzorad (Vilém Jan Brzorád)“, bytem 83-10 35th Avenue, Jackson Heights, NY[121].  1959-1993 se angažoval ve Výboru pro Svobodnou Evropu,  28. října 1995 byl Václavem Havlem vyznamenán Řádem Tomáše Garrigua Masaryka III. Třídy, in memoriam. Autor ekonomických prací: The Economy of Czechoslovakia a Czechoslovakia. Manželka Olga byla dcerou spisovatele Zdeňka Němečka, jejich dcera Nina Brzorad-Pourfarrokh (*1954) je významná baletka, syn Jan Brzorád (1959) má syna Karla (*1992).

Dodatek 2014: Z dopisu Jitky Brzorádové se dozvídáme: Švagr JUDr Vilém Brzorád (17.3.1911 - 1.6.1995) zahajoval koncem února 1948 jako tajemník ministra zahraničního obchodu novou leteckou linku do Afriky. Při letu zpět byl informován o převratu ve vlasti a při mezipřistání v Římě emigroval. Pokud vím, byl jeden z prvních emigrantů r. 1948 a krátkodobě pobýval našeho tamního velvyslance Schwarzenberga. V exilu se velice spřátelil s Pavlem Tigridem, ten byl také kmotrem Vilémových dě­tí. Dokonce se snad v nesnadném počátku emigrace společně živili jako uklízeči. S Pavlem Tigridem, jeho ženou Ivanou ( i jejich psem) jsme prožili několik oslav Dne díkuvzdání u Vilkovy ženy Olgy (roz. Němečkové), která je trvale po "Listopadu" v rodinném domě Němečků v Ratajích n. Sáz.   A kde má zázemí i zde žijící dcera Nina nebo syn Jan, když přijede se svými dvěma syny z USA, kde trvale žijí.

Vilém měl po "Listopadu" zábrany k návratu do ČSR, neboť se (podle cvrkotu v rodině) i v nepřítomnosti dočkal v procesu s Dr. Miladou Horákovou jakéhosi trestu (dokonce snad hrdelního?), který dosud platil. Proto se mu nevlastní, ale milující sourozen­ci Eliška (Iška) a Jiří vydali naproti do Mnichova, kde je čekal v bytě dalšího přítele z činnosti v "Opus bonum" - Richarda Bel­crediho. Byt měli zcela k dispozici a vím, že Išku udivily v bytě "hlídací" kamery, u nás tehdy ještě běžně zcela neobvyklé. Teprve v doprovodu sourozenců klidněji překročil autem hranice, které před 41 lety přeletěl pouze jedním směrem ... Byl známý exilový aktivista, který se však už nedokázal po "Listopadu 89" prosadit. Buď pro věk nebo pro slabé "lokty", takže si myslím, že jeho zá­sluhy nebyly dostatečně oceněny, byť byl 28.10.1995 vyznamenán prezidentem Řádem TGM III.tř. in memoriam.

V USA bydleli (s manželkou Olgou) v rodinném domě na Long Islandu společně s ovdovělou paní Němečkovou (nebyla o mnoho starší než její zeť Vilém). Tam také Vilém náhle ve věku 84 let zemřel.Urna byla uložena do rodinné hrobky na hřbitově v Jinonicích obřadem arciopata Břevnovského kláštera Jana Anastáze Opaska a smuteční řeč pronesl Pavel Tigrid. Pohřbívání se zúčastnil i zástupce prezidentské kanceláře, který také položil na hrob věnec v barvách trikolory. O Vilémovi se lze dočíst i v publikaci Josefa Tomeše a kol. "Český biografický slovník XX. století" - na str.149. Vydalo nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka v r.1999.

 

Dodatek: Zřejmě zejména díky této rodové větvi se Praze dostalo roku 2009 uličního označení ulice Brzorádových v katastru městské části Prahy 5 Jinonic. Více viz[Stein25] :

 

Marie Hauptmannová roz. Brzorádová (1818-1888)

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image002

Marie Hauptmannová roz. Brzorádová r. 1864[H26] 

 

 

Roku 1818 se na Lochkově narodila Marie Anna Theresia Brzorádová (1818-1888). Roku 1843 si ve Slivenci vzala Ing. Karla Hauptmanna (1801-1870), c.k. okresního inženýra[88]  a dozorce staveb silnic v Brandýse nad Labem, kde se seznámili[H27] . Žili až do konce života v Klatovech. U Marie Hauptmannové nakonec, když ovdověla, žila Tante Philippine.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image002

 

Obrázek 37 Ing. Karel Hauptmann

 

Ing. Karel Hauptmann byl synem Dr. Františka Hauptmanna (1772 – 1860), lékaře v Zásmukách a ve Štěkni a Ignácie Ulrychové, dcery Antonína Ulrycha z Častolovic a Johany rozené Hertzig von Herzfeld (1774-1821[H28] ). Ignácie měla 12 dětí a když zemřela, vzal si MUDr. František Hauptmann ještě Johanu roz. Rayt (Reytt/Reith) von Baumgarten (1796-1843[H29] ). Dědou ing. Karla Hauptmanna byl Dr. František Haubtmann (+1799), panský lékař na Opočně.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image004

Marie Hauptmannová roz. Brzorádová r. 186[H30] 9

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image004

Ing. Karel Hauptmann r. 1869[H31] 

 

 

Marie Hauptmannová rozená Brzorádová měla 9 dětí: Marie (1844 –1897) si v roce 1874 vzala Karla Goppolda (1841 – 1919),  od 1911 s predikátem von Nordenegg a erbem, ve výslužbě jako c. k. hejtman a měli 4 dcery a dva syny Karla (*1881), c.k. poručíka a Rudolfa (*1886) soukromého úředníka. [89];.Anna (1845 – 1937) zemřela svobodná; Karel (1847 –1882) byl advokátem v Březnici a zemřel svobodný; Rudolf (1852 – 1855) a František (1854 – 1856); Otilie (*1856 ), učitelka ve Vídni hodně cestovala; Filip (*1858), “suplující profesor”, pak profesor na reálném gymnáziu Praha Smíchov. Jeho ovdovělá manželka Marie roz. Schmausová (1875-1967) poskytla k opsání báseň k výročí svatby Ferdinanda a Marie Delorme, kterou si můžeme přečíst v části Familie Delorme. Filip sokoloval s Tyršem a měl dva syny Zdeňka a Ing. Ladislava H.; Eduard (1860-1925) byl profesorem keramiky v Bechyni a měl 4 děti; Vilém (1861-1912), vrchní finanční kontrolor Uherské Hradiště, taky ve Slavkově v pivovaru; Josef (1849-1923) lesní, revírník u hr. Kinského, otec Rudolfa a Otokara Hauptmanna (1897-1974), rodopisce Hauptmannů. U Josefova křtu v Brandýse nad Labem roku 1849 nechyběl kmotr Josef Brzorád (*1777), majitel statku Lochkova s dcerou Filipínou[H32] .

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image002

Marie Hauptmannová roz. Brzorádová r. 1880[122]

(Album z archivu Otakara Hauptmanna (1897-1974)

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Hauptmann (roz) Marie a Gopold z Nordeggu

 

Obrázek 39 Marie roz.Hauptmann a Gopold z Nordeggu, erb[123]

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: goopolt erb


Ferdinand Brzorád (1822-1863), adjutant zemského soudu v Praze

Ferdinand Brzorád (1822-1863),. Byl adjutantem zemského soudu. Dle adresáře pro rok 1859 bydlel na Karlově náměstí v Praze č. 552.[124] Zůstal zřejmě svobodný a umírá již roku 1863.

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Brzorád Ferdinand

 

Obrázek 40 Ferdinand Brzorád (1822-1863)

Rudolf J. Brzorád (1823-1890), vlastník statku a dolu v Uhrách

Roku 1823 se na Lochkově narodil poslední syn Rudolf Brzorád (1823-1890), vlastník statku a dolu v Uhrách a dle parte i titulární vrchní soudce Granerského správního obvodu „Titulär Oberstuhlrichter des Graner Comitates“. Rudolf „Röszi“ J. Brzorád si později vzal Vilmu von Nedetzky[125], (kterou najdeme jako postavu slavného maďarského spisovatele Mikszáth Kálmán v knize A gavallérok)  a odstěhoval se do Uher, Mogyorós – dnes Mogyorósbánya (mogyoró – líska, banya - důl). Jednalo se skutečně o uhelný důl a víme, že v Mogyorosz žila Rudolfova teta, sestra Anny Brzorádové roz. Delorme - Therese, manželka a později vdova po Kašparu Weissenberger, od níž ho získal. Ve strojopise vzpomínek jeho vnuka Kornéla Brzoráda[126] se dočítáme, že Rudolf (Rezsö) přišel do Uher jako mladý muž, a že dostal velikou sumu peněz od svého otce. Za tyto peníze koupil dvě panství, kde otevřel dva doly, Mogyorós a Pusztaszarkás - nyní Szarkáspuszta. Uhlí se dopravovalo na vozech k Dunaji a potom po lodích do Pesti. Tam byl přístav nazvaný Přístav Brzorád. Rudolfova matka mu pak poradila, aby si pronajal fabriku na mlýnské kameny v Sárospatak, kde byl Kornel arbitrem.  Rudolf J. Brzorád byl činným ředitelem dolu, neboť roku 1863 v inzerátu s nabídkou zaměstnání ve svém dole vyzývá zájemce, aby se obraceli „an Herrn J.R. Brzorád, Steinkohlenbergwerkbesitzer zu Mogyorós im Graner Comitate.“

 

 

Obrázek 41 Mogyorós, Uhry – statek, důl, zámek, který patřil rodině Rudolfa Brzoráda[127]

 

Zkušený s dunajskou říční paroplavbou radil v tisku i do Prahy, jak na Vltavu tuto dopravy zavést: „Myšlenku uvedl na přetřes J. Rudolf Brzorád, ozvavší se z Maggyoro u Nyerges Ujfalu. Jeho návrhy uvedené nyní v širší známost (19.7.1846), zakládaly se na propočtech rentability dunajského parníku Dunaj.

 

 

Obrázek 42 Rudolf Brzorád a Vilma roz. Nedetzky, archiv J. Brzorád

 

Kapitálu by bylo třeba nejméně 20 000 zlatých, z toho 18 na loď o padesáti koňských silách a dva nutné pro stavbu přístavišť v Praze, Chuchli a na Zbraslavi. Brzorád odhadl náklad provozu na 13150 zl. ročně, takže by se muselo vbrat o dvě tisícovky více; jen tak by podnikatelé dosáhli čtyřprocentního zúročení vložených peněz. Brzorádovy propozice doznaly uskutečnění po 11 letech parolodí Mecséry, bohužel plavidlo uvázlo hned při prvé pokusné jízdě. (28.7.1846) a při druhé ztroskotalo u Vraňan.(13.8.1857). Do Štěchovic nebude s ním lze jezdit, nejvýše na Zbraslav. Výše proti proudu parníkový stroj nezmůže prudkost toku.“[128]

 

 

Obrázek 43 Rudolf Brzorád, foto Langhans, archiv J. Brzorád

 

         Na Rudolfovu rodinu vzpomíná Selma Mayr[129]: ”Strýc Rudolf, velký, impozantní, s pěkným dlouhým plnovousem; byl velmi bohatý, jezdil z Paříže se ženou a dcerou; jednou přijel se synem Rudolfem, ten byl ale o hodně starší než my. To jsme jeli dvěma kočáry do Maria Plain.” Rudolf Brzorád zemřel roku 1850 a byl pochován na kostelní hřbitov v Mogyorós.[130] Na  parte čteme „Rudolf J. Brzorád Gutsbesitzer und Titulär Oberstuhlrichter des Graner Comitates“.

 

 

 

Obrázek 44 Julius "Gyula" Bezerédi, archiv J. Brzorád

 

Syn Julius „Gyula“  byl sochařem a velkým maďarským patriotem a přijal již existující maďarské jméno Bezerédi. Jeho sochy Jamese Watta a George Stephensona zdobí východní nádraží v Budapešti, dále je například známý jeho pomník maďarského básníka Kálmána Tótha (1831 – 1891), revolucionáře z roku 1848. Druhý syn Ferdinand se zastřelil jako jednoroční dobrovolník, dcera Vilma žila provdaná za Nicolause Vutskits (Vukčič) von  Mártonfalva, úředníka v Fiume v Uhrácsh; druhá dcera Anna se také provdala za šlechtice  Paul von Potoczky, policejního úředníka v Budapesti; třetí syn Rudolf Brzorád převzal statek – důl v Mogyorosz, byl ředitelem továrny na mlýnské kameny a vzal si vdovu Adelheid (Etelka) von Komjáthy, se kterou měl 4 děti: Marie, která si vzala pastora Baksy, jejich syn byl ředitelem v Saros Patak, a vnuk pastorem; Prezsö Dr. jur. policejní kapitán; Vilma a Kornél.

         Kornél Brzorád byl rovněž velkým patriotem a účastnil se jako dobrovolný voják „znovuzískání Slovenska“[131] a začal užívat jiné, již existující, maďarské jméno Bozorody. Oženil se dvakrát. Nejprve měl s Török Mária dceru Hermine a potom s Kiss Ilona měl Illonu a Zoltána Kornéla. Zoltán Kornél Bozorady, luterský evangelický pastor dětského domova a domova důchodců v Nyíregyháza je otcem Andrase Bozorádyho, který příběh celé větve zprostředkoval a žije dnes v Maďarsku se svými potomky.

 

 

Obrázek 45 Rudolf und Etelka (roz. von Komjáthy) , Marie 13 let, Reszö 8 l., Vilma 6 l., Kornél 1 1/2 r., Sáros Patak 16.12.1897, archiv J. Brzorád

 

 

 

Anna Erben roz. Brzorádová (1833-1865)

 

Roku 1833 se na Lochkově narodilo poslední dítě Anna Brzorádová (1833-1865). Právě z jejího památníku jsme výše četli. Vzala si školního inspektora Antona Erbena (1835-1905). Odešla za ním do Rakous a měli spolu Antonii, Anselmu – pisatelku Erinnerungen an Tante Philippine a Viléma později PhDr. - univ. prof. historie ve Št. Hradci, který je autorem biografické studie “Louise Delolme, die Erzieherin Zweier Königinen von Dänemark” (Wien, 1897). Vilémova dcera Marie si bere univerzitního profesora geologie v Hradci Schwinnera a jejich dcera Else provdaná Fritschl (1930*) zprostředkovala rodopisnou práci Viléma i svojí. Anna Erben (1833-1865) ve svých 32 letech umírá a Anton Erben si bere dceru manželčina bratra Karla Theklu Brzorádovou. Potomků Anny, žije dnes v Rakousku hodně.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image002

Anna Brzorád později Erben (1833-1865), miniaturní portrét na broži v rámečku[132]

(soukromý archiv Dr. Roberta Mayra)

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Erben Anton u Anna

 

Obrázek 46 Anna Erben roz Brzorád a Anton Erben

 

Dodatek: Kniha Ireny Štěpánové Renáta Tyršová nám odhalila důvěrné přátelství Anny Brzorádové (později Erbenové) z Lochkova a Kateřiny Fügnerové[H33]  (1834 - 1906), dcery hospodářského rady u kněžny Dittrichsteinové a majitele statku ve Zbuzanech Josefa Tureckého (+1865) a hlavně manželky Heinricha později Jindřicha Fügnera (1822 - 1865), pražského finančíka, „frajgajsta“ a spoluzakladatele Sokola. Dcera Fügnerových Renáta (1854-1937), publicistka, etnografka, umělecká kritička a pedagožka si vzala druhého zakladatele  sokolské organisace prof. UK PhDr. Friedricha Emanuela Tiersche (1832 - 1884), filosofa a historika umění. I. Štěpánová čerpá ve své práci z německé korespondence, která je patrně uložena v Pozůstalosti Renáty Tyršové v Národním Muzeu – Tyršově Muzeu Tělesné výchovy a sportu (38 kartonů). Pramen ZDE[Stein34] 

Včera jsem byla v divadle. Dávali Lucii (Lucie z Lammermooru, opra S. Cammarana, libreto dle W. Scotta), … a bavila jsem se velmi dobře, ale doufala jsem, že tam „někoho“ uvidím, však velice jsem se mýlila. Viděla jsem jen jeho bratra. Moje oči bloudili  marně po celém parteru, píše osmnáctiletá Kateřina Turecká přítelkyni Anně Brzorádové. Dopis je napsán někdy v zimě roku 1852, přirozeně německy, jako celá tato korespondence. V té době již Kateřina znala Fügnera několik let. (Štěpánová Irena: Renáta Tyršová, Paseka, Prtaha – Litomyšl, 2005, str. 19)

Spatřuj ve mně nejšťastnější stvoření na světě. H. mne miluje doopravdy a upřímně, neboť mi to sám řekl. … Včerejší bál byl nejkrásnějším dnem mého života. Nebyla bych ho dala za nic na světě. Tančil se mnou kotilion a u soupé mi vyznal lásku. Myslím, že bych se byla zřekla v tom okamžiku všech pokladů světa, abych tu blaženost ještě jednou prožila, píše 15. ledna 1853 přítelkyni Anně. (Štěpánová Irena: Renáta Tyršová, Paseka, Prtaha – Litomyšl, 2005, str. 21)

31. července 1854 se narodila Renáta. První a jediné dítě Fügnerových. Vyplňuji příjemný rozkaz Kateřinin a mohu Vám s velikou radostí oznámit, že Kateřina, jaožto matka zdravé dcerušky, je v růžové náladě a srdečně Vás zdraví, píše okamžitě novopečený otec Anně Brzorádové. (Štěpánová Irena: Renáta Tyršová, Paseka, Prtaha – Litomyšl, 2005, str. 24)

Dělá nám mnoho radostí, je zcela taková,jakou si ji přejeme, píše o sedmileté dceři paní Kateřina Anně Brzorádové. (Štěpánová Irena: Renáta Tyršová, Paseka, Prtaha – Litomyšl, 2005, str. 29)

Rok 1862 byl pro Renátu významný i tím, že se poprvé s rodiči podívala do coziny, samozřejmě do Itálie. … Renáta vyvalovala očka, když viděla poprvé moře a mohla po něm jeti, informuje paní Fügnerová přítelkyni Annu. (Štěpánová Irena: Renáta Tyršová, Paseka, Prtaha – Litomyšl, 2005, str. 41)

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: image004

Anselma Mayr rozená Erben (1863-1946) se synem Wolframem (*1894) v náručí.[133]

(soukromý archiv Dr. Roberta Mayra)

 

 

 

 

Obrázek 47 Lochkov - pohled ze zahrady, pohlednice předválečná

 

 

 

 

Obrázek 48 Skříň z Lochkova, Anna j jako svatební dar dostala s sebou do Lokte, pak byla stěhována do Salcburgu, Innsbrucku a Grazu, kde je nyní v majetku potomka, Else Fritschl

 

JUDr. Eduard Ferdinand Brzorád  (1820-1898)

 

JUDr. Eduard Brzorád (1820-1898) se narodil 31.1.1820 na Lochkově, pokřtěný byl Eduard Ferdinand. Kmotrem mu byli Ferdinand Delorme a teta Therese Weissenberger. Z dob gymnaziálních studií se nám zachoval „Spruch“, který 18.ti letý Eduard krasopisně sepsal na Lochkově 11.8.1838:

 

Wilst du kühn das Schicksals trotz besiegen

Musst du an die Gegenwart dich schmiegen

Wie an seinem Mutter Brust das Kind.

Musst die Freud an ihren Schwingen haschen,

Bienen gleich von jeden Blume naschen,

Fliehn jede ah‘ ihr Duft verrint.

 

Chceš-li směle vzdor osudu zvítězit

Musíš se k přítomnosti přivinout

Jak dítě na své matky prs.

Musíš radost na své perutě lapat,

včely stejně z každé rostliny mlsají,

Prchne každá když její vůně pomine. [134]

 

Obrázek 49 Prag 16 Januar 1832, E. Brzorad, archiv Fránů

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Die Ulme in Gy Else Fritschl 2000

 

Obrázek 50 Die Ulme in Gy Else Fritschl 2000

 

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Delormka Else Fritschl 2005

 

Obrázek 51Portheimka Else Fritschl 2005

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Májov Else Fritschl 2005

 

Obrázek 52 Májov Else Fritschl 2005

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: brána Else Fritschl 2005

 

Obrázek 53 Brána na lochkovský dvůr, Else Fritschl 2005

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Else Fritschl 2005

 

Obrázek 54 Lochkov - zámek zezadu, Else Fritschl 2005

 

       Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: rytířský řád Františka Josefa barevny z netu

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Brzorád e sn pecet diplomu

 

Obrázek 55 Rytířský řád Františka Josefa a detail pečeti diplomu Eduarda Brzoráda z vídeňské univerzity

 

 

Obrázek 56 Anna Brzorád roz. Delorme, pečeť Delorme a Brzorád

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: pecet ostra    Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: pecet podruhe

 

 

Obrázek 57 kresba tužkou Lochkov 24. September 1838, Eduard Brzorad, archiv Fránů

 

 

 

Dodatek: Práva, která ukončil ve Vídni, začal Eduard studovat v Praze, kde byl spolužákem Riegerovým: „Odbyv r. 1837 filosofická studia, vstoupil Rieger na právnickou fakultu pražské university Karlovy, kde odbyl celé quadrienium, načež r. 1841 dostalo se mu absolutoria.  . Kolegové jeho v I. roce práv byli řádní posluchači. Ed. Brzorád, syn statkáře z Lochkova u Rakovníka, Leopold Ehrenfeld, ...“Pramen ZDE[Stein35] 

Když studoval práva na vídeňské univerzitě bydlel u své kmotry – tety Therese v Herrengasse č. 26 [135]. Doktorem veškerých práv. se stal a diplom obdržel 3.6.1843. Listinu (pergamen 40x57cm, pečeť v dřevěné schráně ø8cm s textem SAPIENTIAE STUDIT VIENNENSIS) vystavenou na jméno „Eduardus Brzorad, Bohemus Lochkovensis“, která ho prohlašuje Doctorem in Jure vystavila Universitas Vindobonensis.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: P1010004

 

 

Obrázek 58 Diplom JUDr. Eduarda Brzoráda

 

Dodatek: Velmi pravděpodobně právě během studií se Eduard spřátelil s Josefem Helfertem, který se narodil ve stejném roce. Ze vzpomínek Josefa Alexandra (od roku 1854 svobodného pána) Helferta (1820-1910) víme, že si do Prahy dopisoval se „svým přítelem Eduardem Brzorádem“ (1820-1898). Jde zřejmě o právníka, historika a poslance, působícího na univerzitě v Krakově, rakouského ministra. Svobodný pán Helfert (patrně Josefův syn Zdeněk) byl také hospodářským inspektorem statků knížat Paarů v Bechyni v letech 1886-1891[H36] . Potom byla správa převedena do Jinonic, kde se stal ředitelem synovec Eduarda Brzoráda Vilém Brzorád (1853-1913) a po něm Vilémův syn Jan.

            Josef Alexandr sv. p. Helfert je autorem pozoruhodného díla „Hus und Hieronymus“ (1853), kterou původně "nastiněnu" česky roku 1857 „navracuje nyní zase literatuře české" pod názvem  Mistr Jan Hus“. O své češtině Helfert píše: "Od mládeneckých let věnoval jsem pilnost a pozornost řeči a literatuře české a myslím, že jsem se v ní vzdělal potud pokud se vůbec vzdělati může kdo v jisté řeči nebyl vychován…". Jednu kapitolu si lze přečíst na stránkách Kohoutího Kříže (http://kohoutikriz.org/data/w_helfe.php . ) a stojí to za to.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Untitled-Scanned-02

Freiherr v. Helfert[H37]  (1820-1910)

            O Josefu Alexandru svobodném pánovi Helfertovi se dále dočítáme[H38] , že se narodil v Praze roku 1820. Na pražské univerzitě dosáhl i doktorátu práv. … Roku 1860 se stal rakouským ministrem kultu a vyučování. … Jako významný historik získal si velké zásluhy i o rakouskou památkovou péči a byl politicky přívržencem rovnoprávnosti národů monarchie zejména v ohledu rozvoje školství, rozumného federalismu beroucího ohled na celorakouské zájmy, jakož i odpůrcem státního poručníkování církve. Vídeňská univerzita mu vděčí za založení Ústavu pro rakouské dějiny. … Doživotní člen panské sněmovny a nositel vysokých c.k. vyznamenání. … Heslo při Helfertově baronském erbu zní … "DELECTAT FRAGRAT MEDETUR" (tj. "těší, voní, léčí").    Více ke vztahu k Eduardu Brzorádovi snad po pečlivějším prostudování knihy: Aufzeichnungen und Erinnerungen aus jungen Jahren: Im Wiener konstituierenden Reichstag, juli bis oktober 1848, Joseph Alexander Helfert (Freiherr von) A. Hölder, 1904 - Počet stran: 256. Úryvky zde[H39] .

 

Dle Schematismu byl Eduard Brzorád již roku 1851 v Německém Brodě, kde byl zemským advokátem i c.k. notářem až do smrti. Byl zde i městským radním.[136] Rodinným sídlem i kanceláří byl Německý Brod č.p.105, který najdeme dodnes na rohu Dolní ulice.

 

Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Popis: Německý Brod Dolní 105

 

Obrázek 59 Německý Brod č. p. 105 na rohu Dolní ulice roku 2006

 

 

Obrázek 60 JUDr. Eduard Brzorád (1820-1898), foto Langhans, výřez (SOkA Havlíčkův Brod, sbírka fotografií, okresní starostové)

 

Na Eduarda Brzoráda vzpomíná neteř Selma jako na malého, jemného muže s modrýma očima.

 14.3.1851 zaslal Eduard Krziwanek Eduardu Brzorádovi z Věže odpověď na jeho psaní ve věci sňatku své dcery. Píše zde, že Eduard Brzorád požívá úcty jeho i jeho choti, a že jim se svazek s jejich dcerou a jeho návrh nikterak nepříčí. Do rodiny ho rádi přijmou, získá-li si Mariinu náklonnost. Má však vzít v úvahu, že Eduard Krziwanek nebude za žádných okolností svou dceru přemlouvat , a že tedy za získání jejího Ano musí vděčit jen sobě. Odváží se přenechat jeho dobrému taktu Ji (Ihre Selbst) a také, že nebude kompromitoval její čest . V závěru požádal Eduarda B. o návštěvu a mužský rozhovor „männliche Austausch“, ve kterém by ujasnili záležitosti materiální.

Geehrter Herr!

Auf Ihre durch das Schreiben vom 11ten gestellte Anfrage gebe ich Ihnen die Offene Erklärung, dass die Sie meine und die Achtung meines Weibes für sich haben, uns eine verbindung mit meiner Tochter und Ihrer Propose in nichts wiederstrebet, und wir, wenn Sie die Neigung Mariens für sich gewonnen habe werden, Sie gerne in unsere Familie aufnehmen werden. Wollen Sie nur in betracht ziehen, dass in unter keinen Umständen meine Tochter zu einer Verbindung überreden werde, und dass Sie Ihr Jawort nur sich selbst dankend erwerben müssen. Bey meinem noch nicht 17 Jahre alten Mädchen haben Sie noch eine gantz unbekannte Regung in das Leben zu ….. .Ihrem richtigen Takte darf ich wohl überlassen hiebey Ihre Selbst als auch die Achtung meiner Tochter nicht zu compromittieren.

I glaube nichts gegenüber Ihnen in Nothwendigkeit zu seyn über  Materielles in Ertörungen einzugehen, und da ich über meinen Umstand nur mir mündliche Aufklärung erbitten muss so erachte ich einen männlichen Austausch für gerathen u. erbitte mir diesfalls Ihren Besuch.

Mit Achtung

                   Ihr aufrichtiger

                            Ed. Krziwanek

Wiež d. 14 Mertz 1851 [137]

Chtěl-li Eduard Brzorád Křivánkovic Marii, neměl tedy zřejmě zdaleka vyhráno. Co se týče mužského rozhovoru o majetkových poměrech, můžeme očekávat, že ani jedna strana nebyla zklamána. Bylo tedy pak jen na ženichovi, aby si získal Mariinu přízeň. Z pozdějších dopisů vyplývá, že to neměl úplně jednoduché. Marie u příležitosti vdavek sestry Hermy vzpomíná, jak se „Brzoráda“ zprvu bála. V jiných dopisech (nedatovaných, ale zřejmě pro oslovení Mein Lieber Eduard již posvatební) se dočítáme, jak Marie manželovi vyčítá jeho chlad, či flegmatickou povahu a vícekrát zaznívá, aby jí raději zpříma pověděl pravdu, aby se mohla napravit, a že učiní vše pro jedno přátelské slovo, či pohled. „Schau lieber Eduard  sei nur ganz aufrichtig gegn mich wenn dir an mir etwas nicht recht ist, für ein freundliches Wort –freundlichen Blik thue ich dir ja alles alles was du nur verlangst “ Marie však bývala i vtipná.  Své psaní jednou humorně nazvala, když píše, že „Eduard jistě nebyl na velký pátek v kostele a zato je odsouzen čísti tuto epištolu postního kázání , ubohý Brzorád – Epistel Fastenpredigt, Armer Brzorád“. Vtipná jsou i zakočení dopisů jako například: „…  und endlich gibt dir Ruhe deine treue Marie“-  Z dopisu (zaslaného Eduardovi na Lochkov, při jeho cestě do Prahy) se dočítáme také o Nině, se kterou se Marie ve Věži zřejmě přátelila. Když přišla Nina a jakási Fischerová na věžský zámek oběd, hráli pak až do osmi večer whist. Chudák Fisherová hrála prý tak příšerně (so miserabel) ale také se hádala tak, že Marie by na jejím místě raději nehrála vůbec. Též je z dopisů zřejmé, že se z Věže jezdilo do Okrouhlic. Tak například den po whistu se Marie ve Věži s Ninou připravují k odjezdu v 10.30 do Okrouhlic „zu Tisch“ ke stolu. Přijdou tam také Mezerovi. Pak prý budou chtít k Jandovi.

 

Dodatek: V „Seznamu příspěvků sboru ke zřízení českého národního divadla“ z let 1851-1861 je  mezi „P.T. přispívateli z Německého Brodu“ i „E. Křivánek, statkář a městský rada, 10 zl.“ a „JUDr. Eduard Brzorád, adv., 3 zl[H40] .“

 

12.9.1852 si JUDr.Eduard Brzorád v kapli zámku Věž vzal Marii Krziwankovou (1834-1898), o jejímž původu se píše v části Familie Krziwanek. Ještě před svatbou bylo v Praze u firmy Prokop Richter zakoupeno do výbavy stříbro celkem za 412 zlatých.[138] V souvislosti Německým Brodem můžeme jen připomenout, že její otec Eduard Křiwanek byl nejen majitel věžského panství, ale byl i měšťanem brodským a vlastnil zde vedle rozsáhlých polností hostinec U Slunce. Navíc zde od roku 1849 zasedal v městské radě, takže  místní mladý notáře a advokát již tehdy nemohl být úplně neznámý.

 

 

Obrázek 61 Marie Brzorádová roz. Krziwanek, foto Dvořák N., Německý Brod, (archiv Fránů)

 

 Novomanželka Marie si stejně jako její matka Karolina vedla památník, kam si zapsala datum svatby , a že do Brodu nastěhováni 22.9. Z dopisu Eduardovi víme, že dům v Brodě nebyl připraven byt nebyl vymalován a ještě 12.9. nebyl umyt. Matka nevěsty  trvala na tom, že dokud nebudou místnosti vyleštěny, okna umyta, nemá se Marie opovážit  vystěhovat, a že ve Věži zůstane, dokud nebude všechno hotové. Do památníku si potom poznamenávala o cestování:

25.6.1853 přes Tiroly, Itálii, Terst, Laibach, Graz. 10.8. do Vídně s Eduardem . 15.8. byla nemocná. 4.9. do Vídně, zůstali tam do 18.[139] 8.12.1854 jeli do Prahy na Lochkov, přijeli 10., 17. přijeli zpátky do Brodu.  26.5.1855 jeli s rodiči a sourozenci do Mariánských a Františkových lázní, …  25.8.1855 s Eduardem na Lochkov, kde přespali a setkali se s Ferdinandem (…) a 28. jeli do Prahy, (…) do Brodu přijeli 30.  Roku 1856 od 12.6. do 4.7. byli v Boleslavi (…) 13.10.1856 do Prahy, 15 do ?, 17. zpět – 18. na Lochkov, 20. do Prahy – 22. večer do Kolína, 28. večer do Čáslavi, 29. domů.“  Následuje zápis o stříbrné svatbě rodičů 31.10.1856.

Dodatek: Text bakalářské práce J. Kovaříka přinesl výňatky z korespondence a deníků českého vlastence a spisovatele archiváře Jana Hulakovského (1804-1877). Pocházel z Německého Brodu a útočiště v době finanční nouze (v letech 1855-6) našel u advokáta Dr. Brzoráda. Celý úryvek si můžete přečíst ZDE[Stein41] .

 

Roku 1856 daroval Eduard Brzorád dr. práv,  c. k. notář a advokát v Něm Brodě 10zl Společnosti Wlastenského musea w Čechách.[140]

Rok 1857 byl podle památníku dosti rušný, zvláště uvážíme-li, že během uvedených událostí byla Marie již těhotná. 26.6.1857 do Čáslavi, 27.do Kolína, 28 časně Praha a rovnou na Lochkov, 9.8. domů. 18.8.1857 proběhla okázalá svatba její sestry Hermine a Julia Příborského, hospodářského ředitele z Veltrus na zámku Věž. 10.9.1857 do Chrudimi na noc, 11. Hradec Králové, 15. do Prahy, 16. do Veltrus – šlo jistě o návštěvu sestry, 18. Praha, 19. Lochkov, 20-21. s Hermou v Praze, 22. přijeli domů. 8.12.1857 narozen Eduard Joseph Brzorád. V opise matričního zápisu ale čteme křestní jméno Eduard Josef Kalas. Ten Josef Kalasanz (poslední 3 písmenka se nějak postrácela) byl po dědečkovi, který byl jak víme z náhrobku pojmenován právě po světci Josephu Calasanz. K Eduardovi se pro jeho ústřední postavení v této práci vrátíme zvlášť. 1.1.1858 první zuby. 6.5.1858 zapsala Marie Brzorádová jen jedno slovo “abgewohnt”.

Z 3. a 18.3.1859 jsou také dva přípisy dr. Eduarda Brzoráda okresnímu soudu v Něm. Brodě – z rodinných dokladů matky K.H. Borovského Josefy Havlíčkové, která žila ještě dlouho v Německém Brodě u jeho bratra.[141]

 

 

Obrázek 62 Josefa Havlíčková, matka K.H. Borovského

 

Na tetu z Německého Brodu vzpomíná neteř Selma takto: „Tety posílaly balíčky. Německobrodská teta Marie, žena strýce Eduarda nás stále zásobila zástěrami. Pročež jsme jí vždy říkali „zástěrová teta - Schürzentante“.[142]

V článku o jejím synu Eduardu Brzorádovi se dočítáme "...Nejstarší generace pamatuje se na jeho otce..., ale víc pamatuje se na jeho matku, velmi ušlechtilou vzdělanou dámu, která pocházejíc z panství ve Věži,... byla po léta vzorem nejušlechtilejších ctností."